Miluj a budeš milován...?

Anotace: Možná to původně měla být básnička, nakonec mi pod klávesnicí vyrostla povídka. Lehce lame, lehce předvídatelné, lehce symbolické... Lehce pravdivé. "Za trochu lásky šel bych světa kraj"...

"Ty jsi úplně blbá! Každé dítě umí spolknout prášek, jen ty to neumíš! Ukaž, prostě ho tam nějak dám, otevři pusu..." Poslušně otevřela ústa. Maminky se přece musí poslouchat, i když už je vám skoro deset. Ve snaze matku už víc nevytočit se málem udávila, když jí pilulka byla násilím strčena hluboko do krku, ale nevydala ani hlásku. Pláč si schová na potom.
Nikdy dřív nebyla tak nemocná, aby musela užívat léky. Matka byla z její nemoci nešťastná, protože to obnášelo jen samé výdaje za doktory, za medikamenty... Tato frustrace se ještě prohloubila, když zjistila, že to stejně k ničemu není, protože její "blbá dcera" většinou všechno vydáví zpátky.

***

Když matka konečně zaplula do své ložnice, dcerka pomalu odkopala peřinu a využívaje znalosti všech vrzajících částí podlahy se potichu odplížila do koupelny. Musí maminku přesvědčit, že to nedělá schválně a že dokáže spolknout prášek, aniž by musela být držena za krk...
Teprve nedávno objevila v koupelnové skříňce na předposlední poličce lékárničku, která obsahovala, jak věděla z přechozích pár dní, spoustu krabiček s pilulkami. Natáhla se a zašmátrala mezi lahvičkami, neohrabaný pohyb její ruky jich ovšem pár shodil. Vyděšeně zírala, jak padají dolů a při dopadu vydávají děsivý chrastivý zvuk, který se rozléhal celou koupelnou.
Rychle se skrčila vedle pračky, protože očekávala, že se každou vteřinou rozlétnou dveře a máma ji zase seřeže, protože ještě nespí a navíc dělá nepořádek. V domě se však po doznění posledních ozvěn opět rozhostilo ticho. Matka totiž požila prášek na spaní a dvě antidepresiva, protože ji ta "malá nevděčná mrcha" zase vynervovala.
Děvčátko se rozhlédlo po podlaze, začalo sesbírávat všechny lahvičky a stavělo je na okraj vany. Pak je jednu po druhé otevřelo. Překvapilo jej, jak jsou některé pilulky tak hezky barevné. Vypadaly jako lentilky. Holčičku napadlo, že to vlastně nemůže být tak těžké, když jsou ty prášky tak hezounké.
Vysypala prášky na podlahu a začala z nich skládat barevnou mozaiku, která se po chvíli začala vzdáleně podobat postavě její matky. Když dodělala střevíčky, podívala se ještě jednou na své drobné dílko. Kdyby tu tak byla maminka, to by se jí určitě líbilo.
Natáhla ručku a vzala si první pilulku, která tvořila maminčiny blonďaté vlasy. Otevřela pusu, malinko zaváhala, ale pak si žlutou lentilku hodila do pusy, zavřela oči a snažila se polknout. Podařilo se, ale stále cítila, že je něco špatně. Ta zlá lentilka ji tlačila v krku.
Naklonila se nad umyvadlo a pustila vodu, kterou chytala do dlaně a po troškách pila. Pilulka se nakonec přece uvolnila a putovala tam, kam měla. Děvčátku ale tohle nestačilo. Musela to umět dokonale, tak, aby ji za to mohl pochválit i pan doktor, i maminka.
Tentokrát přišla na řadu část červeného střevíčku. I s tou byla určitá potíž, stejně jako s dalšími kousky pilulkové mozaiky. V polovině se jí známým způsobem zvedl žaludek - chtělo se jí zvracet. Zatnula ruce v pěst a usilovně se snažila potlačit dávicí reflex.
Pomalu natáhla ruku po dalším prášku. Teď už to bude jen lepší. Kdyby se jí jenom nechtělo tak spát...