Pouštní stín

Anotace: když jsme měli Dú na Hudební výchovu vznikl z toho můj krásný příběh-a tolik se mi líbí že ho sem musím dát. Pro všechny kteří milují dobré konce.

Pro mou nejlepší kamarádku Bella. a její skvělou babičku Kapku!

Právě probíhal písečný závod. Divoký vichr zmítal písečná zrnka až do nebes a zvedala se písečná bouře. Duny písku se honily po prázdné poušti a hráli si na myš a kočku. A však poušť nebyla tak holá. Byl na ní muž na koni. Jmenoval se Dydlifous.
Dydlifous měl ještě jestřába po kterém den co den chtěl hledat nějakou mršinu aby se konečně najedl. Jestřáb však unaven vracel se ke svému pánovi s prázdnou.
A jednou oba dva usnuli na prchajícím koni.
Zjevilo se před nimi stádo koní a najednou na jednom z nich seděl přízrak. Byl to člověk. Člověk o němž si vypráví písečné duny, vítr co se prohání po světě a samozřejmě i lidé co jezdí každoročně písečný závod na 30 mil.
Dydlifous se ulekl hned co se probudil. Kde to jsme? Ptal se sám sebe. Začal nadávat na jestřába který též zaspal když v tom se otočí naproti tomu muži.
„Jsem, jsem, jsem….“ A spadl z koně.
Dydlifous okamžitě poznal kdo to je a tak se obrátil a rychle ujížděl. Najednou se však cizinec objeví před ním. Zastaví a vyslechne si muže co chce dopovědět.
„Jsem, jsem přízrak těchto pouští. Jmenuji se ***Migihajamukohakunushi***.“ Prohlásil se a ušklíbl se na Dydlifousova koně. „Dej mi tvého koně za mého a já ti dám tolik jiných slavných koní kolik jen budeš si přát!“

Totiž aby jste věděli kdo to je Migihajamikohakunushi. On to byl bývalý podkoní krále Misakiho. Vždy si přál koně který mu bude věrně sloužit a bude mu věrný až do své smrti. Však vyzkoušel plno koní od krále Misakiho ale všichni koně ho odmítali. Až jednoho dne proklel samotného Aláha a ten mu dal boží trest. Jednou za 7 let dostane příležitost najít si takového koně který splňuje jeho požadavky. Avšak nenašel tohoto koně nikde. Rozhodl se tedy že kterého koně spjatého s jezdcem tělem i duší uvidí hned si ho odkoupí. A dnešek přišel.

„Opravdu mi dáš i koně od samotného krále Misakiho?“ Ptal se zvědavý Dydlifous. „Jistě že ano! Slibuji ti to tak, jako jsem slíbil samotnému Misakimu že se postarám o jeho koně řádně!“ zarecitoval Migihajamikohakunushi a široce se usmál. „Tak tedy dobře! Dám ti svého koně-ale až vyhraji ten závod.“
Migihajamikohakunushi samozřejmě věděl že tenhle kůň nemůže nikdy vyhrát a tak sám dohlížel na to jak koně jeho pán stravuje a stará se o něj. Taky mu dal velmi užitečné rady o zkratkách a studních co jsou na krok vzdálené.
Dydlifous opravdu vyhrál a už, už chtěl dát svojí mladou a věrnou klisničku tomu cizinci.
Byl tu však ještě někdo. Byla to dcera samotného Misakiho už dlouho obdivujíc klisnu která právě vyhrála písečný závod.
„STOP.Nemůžete jí prodávat.“ Začala křičet Sawako a rozběhla se k cizincům. „Neprodávej jí onomu muži. Budeš toho litovat. Tak prosím nech si jí pár dní u sebe. Kdo se o ní bude starat líp ten jí získá. Přeci mě si ji taky sliboval!“
V tom se Migihajamikohakunushi zarazil. „Praví to ta slečna pravdu? Dydlifouse? No tak! Odpověz!“
„Ano-řekl jsem že když má klisna vyhraje tento závod bude její. Nikdy jsem si nemyslel že by jsme mohli vyhrát.“
„Pak tedy dobrá má paní. Přijímám tuto výzvu avšak souhlasit musí i její majitel.“

A tak se tedy dali do starání. A uběhlo několik dní plné práce a láskyplného mazlení a samozřejmě i tvrdého tréninku. Už zbývalo pouhé rozhodnutí mladé klisničky na kterou stranu půjde jest. Může k cizinci nebo k princezně.
„Tak tedy Sahairyo rozhodni se ke komu půjdeš.“
Sahairyo šla nejdřív k princezně. Obrátila se a šla za cizincem. Ale poté se rozběhla plným tryskem za princeznou.
„Tak mé utrpení přeci jen nekončí. Sbohem tento kraji snad za příštích 7 let. A sbohem Sahairyo-dobře se mi s tebou spolupracovalo.“
Tyhle věty klisnička však slyšela a těsně před princeznou zastavila. Podívala se směrek k cizinci a viděla smutnou duši. Ne smutnou duši. Pouze člověka bez duše. Ten člověk byl prázdný. Ale takle si ho Sahairyo nepamatovala. Vždy když sní pracoval měl radost v očích a byl naplněný štěstím. Migihajamikohakunushi už byl skoro z arény venku a pořád si mumlal pro sebe jak skvělá byla Sahairyo a jak dobře se sní pracovalo.

Když v tom ucítí na svém krku teplo. Vlažné teplo oddychujícího koně který právě vyběhl plným a ještě rychlejším tryskem přímo k němu aby nemusel už dál trpět. Pohladil Sahairyo po její nazlátlé lisině a sladce ji zašeptal do ucha. „Děkuji ti!“ Objal ji kolem krku a samotný Aláh se nad ním slitoval a zrušil ten strašlivý trest.

Po mnoho generací se tento příběh vyprávěl ne jen v poušti ale po celé zemi. Lidé mu říkají: Pouštní stín.

***Migihajamikohakunushi***= jméno japonské řeky(Migi hajami kohaku nuši)