pokoj P 15 aneb historky z dvanáctky...10

Anotace: povídky

Kapitola desátá
Pokoj P 15

Do své ordinace vešel doktor. Přišel zase od nějakého pacienta. Zavřel za sebou dveře a zhluboka si oddechl. Tak zhluboka jako někdo, kdo má za sebou těžký úkol. Jeho tvář byla unavená. Jeho duše by už také potřebovala trochu klidu. Však on si klid dopřát nechce. Nebo nemůže? Kdo ví? On má za sebou hodně práce, však nepoměrně víc práce ho ještě čeká. Co o něm napsat?
Byl to doktor. Byl to ten doktor, který pomáhá duším. Léčí je, uzdravuje, pomáhá jim od bolesti, nebo je smiřuje s pravdou. Nezajímají ho žádné infekce, bacily, zlomeniny, vředy a jiné poruchy lidské schránky. Nezajímáho jak a kolikrát do minuty tluče srdce. Jeho zajímá co se děje v srdci, nebo v duši, když myšlenky tíží víc než obvykle. Myslí si, že jeho obor je stejně tak důležitý jako jiné lékařské obory. Obory, ve kterých se sonduje, prosvicuje, vytírá, rentgenuje, analizuje, řeže, seká, šije a pitvá. Je přesvědčen o tom, že taková hodně špatná myšlenka v hlavě, dokáže potrápit tělo hostitele stejně tak důkladně, jako například nějaký nádor. Nevím, jako nádor bych zrovna neřekl, však uznávám, že brouk v hlavě je opravdu hodně nepříjemný. A nedej bože špatné svědomí. Ale pojďme raději dál. Nejsem filozof a o svých myšlenkách víme každý své.
Svojí praxi zde v této ordinaci moc dlouho nedělal. Ještě pár dní a budou to dva roky. Svojí praxi nedělal ani v jiné ordinaci. Je mladý a život by měl mít ještě před sebou. Tak jako se někdo nadchne pro práci managera, makléře, úředníka, kuchaře, a já nevím pro jaké všechny práce se dá nadchnout, on se nadchnul pro tu svoji. V té viděl celý svůj život. A tak začal bojovat na dvouch obtížných frontách. Na jedné frontě pomáhal. Pomáhal těm kteří to již se svojí hlavou nemohli vydržet. Jejichž myšlenky byly nad jejich síly. On měl jejich myšlenky uchopit, pochopit, zkrotit a urovnat. Na této frontě tu byly spolu s ním i city. Lítost, pocit marnosti, ale i naděje a optimizmus.
Na druhé frontě byl hlavním bojovníkem jeho hlad. Hlad a touha po úspěchu. Každý jsme v něčem strašně moc, snad i nebesky, nadaní, bohužel většina lidí se se svým nadáním nikdy nesetká. A tak například Eskimák nikdy nepozná že má talent na tenis. Jihoafričan se nikdy nepotká se svým neuvěřitelným talentem na stopování ledních medvědů a tuleňů. Kluk z paneláku neuplatní svůj talent pro fotbal a kluk z vesnice nemá ani tušení že by měl obrovský úspěch jako počítačový programátor. On však to štěstí měl. On svůj talent potkal. On byl o sobě přesvědčen, že dokáže snadno a rychle vyléčit jakou koliv jizvu, ať už malou nebo velkou, na duši člověka. A čím víc byl o tom přesvědčen, tím víc jeho hlad po úspěchu narůstal. Jako by jeho samaritánské myšlenky byly překrývány víc a víc snahou o úspěch a peníze. Chtěl aby se z něj v jeho oboru stal pan někdo. Někdo, kdo má ve svém oboru významné slovo a koho poslouchá celá nemocnice. Toužil se stát prostě kapacitou. Také chtěl, aby při každé odborné debatě mohl říci: „To znám, to jsem viděl, s tím jsem už přišel do stiku“. Také chtěl mít v zásobě nějaké odborné historky, jimiž by mohl ve chvílích po odborných debatách, ohromovat i rozesmívat své kolegi a kolegině. O některých by se pak mohli na večírcích i divoce dohadovat, či pohádat. Ale on by byl ten kdo s tím začal, on by byl v centru dění. On by byl ta hvězda večera která se „postarala“o zábavu. A o to mu šlo. Htěl být prostě hvězda všude. Jak jsem uvedl, chtěl toho opravdu moc. Pracoval na sobě víc a víc. Musím uznat jednu věc, jeho píle a snaha byla obdivuhodná. Bylo mu jasné, že v jeho oboru musí pracovat hlavně srdce a hlava. Jiným doktorům stačí šikovné ruce a čisté myšlení. Byl přesvědčen, že on musí pracovat hlavně srdcem. Když před ním bude člověk s kamenem na duši, tak jeho srdce musí v jeho očích poznat jak velký ten problém je. Jeho srdce musí umět porozumět, jakož i naslouchat. A trpělivosti musí mít tolik, že by se všechna ani na korbu náklaďáku nevešla. Byl opravdu velmi pilný. Za svým cílem si šel sílou rozjetého nákladního vlaku s třiceti vagóny plných uhlý. Přečetl nespočet odborných knih, viděl hodiny a hodiny odborných filmů, byl na mnoha přednáškách. Po nocích se vzdělával a krom jiného si vedl i svůj deník. Odborný deník, vycházející z jeho praxe. Ten deník byl za nějaký čas plný nejrůznějších odborných poznámek, jeho osobních postřehů a také v něm bylo několik příběhů. Příběhy pacientů, kteří mu prošli ordinací, však jejich povídání mu zůstalo v hlavě. Jejich příběhy byly tak podivné, že je nechtěl zapomenout. Byly to ty příběhy, které si myslel, že by je mohl snad někdy vyprávět svým kolegům na nejrůznějších večírcích, či odlehčených odborných seminářích. Nebo jen tak v hospodě. Moc dobře si uvědomoval také další věc. Musí se také angažovat i v nemocnici. Věděl, že být jen dobrý, či vynikající doktor nestačí. V nemocnici musí být prostě „vidět“. Lidé od kotelníka až po ředitele musí znát jeho jméno. Jen tak se mu povede dosáhnou svého vytouženého cíle. Plány mu vycházely. O své pacienty se „staral“výborně“,díky čemuž se brzy dostal i do podvědomí vedení. Přestal být jen nějaký doktor z psychiatrie a žačal být vážený doktor z psychiatrie. V tu dobu mu do karet hrálo snad všechno.
Lidé z vedení jeho oddělení začali postupně odpadat. Tu na infarkt, tu do důchodu, tu nešťastná nehoda. A tak stoupal vesele výš a výš. Začali ho zvát na celonemocniční porady. I na nich se mu dařilo. Nikdo ho neměl za tlačenku. Samozřejmě že se našli i tací kteří ho „nemuseli“avšak i oni museli uznat, že se nahorů dostal zcela čistě a přirozeně. U svých lidí zbíral body tím jak se pral za ně i za jejich oddělení. Svoje přesvědčovací dovednosti prokázal i během celkové rekonstrukce jejich nemocnice. Ta byla důkladná, velice důkladná. Z celé původní nemocnice zůstaly na svém původním místě jen obvodové cihly. A to ještě jen nějaké. Omítky, podlahy, okna, stará elektroinstalace, jakož i stará instalatérština, to všechno šlo pryč. Změnilo se i celé řešení nemocnice. Některé pokoje zanikly, nějaké nově vznikly. Vybudovaly se dětské koutky a pohodlné čekárny. Zlepšilo se i zázemí sestřiček a doktorů. Během celé rekonstrukce stále vznášel nějaké požadavky a návrhy. Některé dostával od svých lidí, na některé přišel sám. Většinu z nich vedení vyslyšelo. Tím se jeho pozice dobrého šéfa jen a jen posílila.
Rekonstrukce proběhla dobře a ke vší spokojenosti. Lidé i personál byli nadšeni. Všichni si to chválili a byli z toho nadšeni. Ikdyž to byla nemocnice, tak se tu lidem líbilo a personál tu pracoval rád. Byl tu však jeden člověk který to tak necítil. Náš doktor.
Když otevřel dveře do své zrekonstruované ordinace poprvé, ucítil že tu něco nesedí. Nebyl to žádný stavební nedostatek. Nebyla to žádná zednická fušeřina. To vše bylo naprosto v pořádku.
Nebyl to ani né moc příjemný odér čerstvě nabílených zdí. Bylo to něco jiného. Doufal, že ten jeho pocit brzy zmizí. Uběhly dva týdny. Jeho pocit však stále přetrvával. Začal nad ním přemýšlet víc a víc. Stále měl dobré výsledky. Vše probíhalo jako dřív. Jenom začínal mít stále častěji chmurné myšlenky. Takové dříve téměř vůbec neznal. Ještě k tomu ho víc a víc začal svazovat jeden hodně nepříjemný pocit. Nemohl se zbavit dojmu, jako by rekonstrukce z jeho ordinace něco odnesla.
Jako by z rekonstrukcí zmizelo i kouzlo a duch tohoto místa. Všichni lidé co tu byly před rekostrukcí tu „něco“ nechaly. To „něco“ mu pak dodávalo motivaci a sílu pokračovat dál. To „něco“ bylo nenávratně pryč. Byl z oboru a tak si nechtěl takové podivné, snad až bláznivé, myšlenky moc připouštět. Stále si to chtěl nějak zdůvodňovat. Říkal si, že má takové myšlenky asi z přepracovanosti a že by měl tudíž asi trochu zvolnit. Jenomže jak to tak bývá, na zvolnění něměl čas, nemohl si ho dovolit a jeho druhá část hlavy ani zvolnit nechtěla.
Dny ubíhaly dál. Bohužel se však nic nezlepšilo. Stále se snažil pokračovat dál ve svém tahu na svoji kariéru. Stále úspěšně léčil a uzdravoval. Stále ho všichni, nebo devadesát osm procent lidí kolem něj, měli rádi a vážili si ho. I nadále ho však měla nejvíc ráda jeho bleděmodrá sestřička. Přes den sestřička, přes noc miláček. Alespoň si to myslel. Rozdával úsměvy a pozitivní náladu. Vypadal sebevědomně. Ale nikdo z jeho okolí netušil, jak moc mu to dává poslední dobou práce. Snad jen jeho nejvíc, nejbližší člověk. Ona si však nic nechtěla připustit. Nechtěla ztratit svůj vysněný obrázek o svém neohroženém doktorovi. Kdo ví jak to s ním vůbec myslela. Začal sám sebe překvapova tím, že začínal být stále víc pověrčivější. Vyhýbal se kanálům, utíkal před černými kočkami, začal číst horoskopy. Když držel slánku, měl strach aby jí nerozsypal. Když byl u zrcadla, měl strach aby ho náhodou neroztříštil. Viděl li pohřební auto, třikrát si odplivl. Jednou viděl kominíka. Radostně, jako malé dítě, se chytl za knoflík a měl radost že může doufat v konec tohoto podivného období. Dny běžely, jeho stav se zhoršoval. Jeho změnu chování si už pomalu začali uvědomovat i lidé kolem. Jeho milá samozřejmě nejvíc. Bohužel tak nějak ho v tom nechala.
Dalo by se říci že ho zradila. Patrně jí bavilo jen to když jí opatrovával. Však když on potřeboval její pomoc, její podporu, to jí bylo za těžko. Možná jen nechtěla ztratit krásný a vysněný obrázek svého seběvědomého, cílevědomého, perspektivního a penězi chrastícího doktora. Do budoucna zcela jistě ředitele. Kdo ví? Každopádně jak on se měnil, ona na něj začínala být víc a víc nepříjemnější. Podvědomně na něj měla vstek. Štvalo jí, že to svoje tempo neudržel. Za nějakou dobu se od něj odstěhovala. Že prý musí být na blízku svojí mamince. Ani ho nenapadlo to zkoumat. Den po té se vydal na louku za městem hledat čtyřlístek. Žádný nenašel. Dny ubíhaly stále dál. Lidé na něj už koukali jinak. Trochu schovívavě, trochu přes prsty. Na oko s ním jednali stejně, ve skutečnosti však byli rádi když schůzku s ním už měli za sebou. A to platilo jak pro jeho spolupracovníky, tak i pro pacienty. Všichni věděli že se něco zlomilo. Něco nevydrželo. Asi praskla jeho životní síla, jeho odhodlání. Sestra s ním ještě stále pracovala, ale téměř s ním vůbec nemluvila. Jenom když opravdu, ale opravdu musela. On se choval jako by to snad ani nevnímal. Když mluvil s pacientem, choval se normálně. Tedy snažil se chovat normálně. Když návštěva odešla, ponořil se zase do ticha. Udělal svoje denní povinnosti a pak v tichu své ordinace přemýšlel. Přemýšlením o sobě trávil stále víc a víc času. Už ho ani nenapadlo řešit proč má takové chmurné myšlenky. Už jim propadl a ve své hlavě řešil jen sebe. Zjišťoval, že sám se sebou není vůbec spokojen. Začal se sám před sebou stydět za to jaký byl. Jeho dosavadní život mu připadal jako trapná komedie o někom kdo se žene někam kam nemůže v životě doběhnout. Začal sám sebou pohrdat. Šlo to s ním z kopce dál a dál. Za pár dní ho jeho práce přestala bavit úplně.
Když si pomyslel jak za ním zase přijdou nějací lidé a začnou mu vykládat jejich problémy, udělalo se mu z toho zle. Ještě se překonal. Ke svým pacientům se začal chovat pohrdavě. Ke svým kolegům se choval o nemnoho lépe. Pacienty začal mít za slabochy co si neumí vyřešit svoje problémy. Sestry a doktory měl zase za hlupáky jakým byl do nedávna i on. Hlupáci co se za něčím ženou. Jako křečci v točícím bubnu. Už se s nima vůbec nechtěl bavit. Jeho dobrá pozice byla pryč. Zprávy o něm se nesly po pacientech jako epidemie moru. Kdo mohl, ten se od něj odhlašoval. Kdo nemohl, ten plakal a byl z toho nešťastný. Jeho kolegové, kterým jeho stav nebyl lhostejný, pomalu kuli plán. Sestru už přestal bavit úplně. Jednoho brzkého večera tedy zpustila svůj plán na to jak se ho zbavit.Záměrně chtěla vyvolat hádku. Ta hádka by byla velká a ostrá. Po hádce pak měla v úmyslu mu říci že dává výpověď. A to jak z jeho ordinace, tak i z jeho života. Možná to byl směšný plán, avšak neměla pochyb o jeho úspěšnosti. Tento plán si schválila už dopoledne. Tou záminkou bylo, co jiného, než jeho chování. Nelíbylo se jí, jak se choval k jednomu mladému klukovi. Ten mu vyprávěl jaký si příběh o nějakém vojákovi. On si ho vyslechl. Když pak jednání kluka bylo proti jeho vůli, bez větších zkrupulí ho odbyl a klidně ho nechal odejít. To by dříve nikdy neudělal. A tak přesně v osmnáct nula sedm se do něj obula. Byla by to dobrá herečka. Vystřídala snad všechny dramatické pozice. Chvíli na něj křičela. Pak zase brečela. Chvilku seděla zlomeně na stole, pak zase pobíhala po ordinaci. No scéna jak má být. Se svým výkonem byla spokojená. V jeho stavu jí jeho reakce vůbec nepřekvapila. Seděl ve svém křesle. Udiveně na ní koukal. Na její představení však neřekl ani jediné slovo. Řekla všechno co chtěla, práskla dveřmi a byla pryč. Měla to za sebou. On potom ještě několik minut nehnutě seděl. V hlavě se mu něco dělo. Probíhal boj. Možná mu pomohl sestry vyšší hlas.Ten hlas dodal sílu posledním zbytkům jeho zdravého, nebo chcete li, normálního rozumu. Její hlas zahnal na malý moment veškeré jeho chmury do kouta. Najednou si uvědomil vážnost své situace. Cítil jak se mu to všechno hroutí. Osobní život, jakož i ten pracovní. Věděl že je něco špatně. Byl si jist, že to není samo sebou. Hned teď, v jeho po dlouhé době jasné chvíli, chtěl přijít na to, co udělal špatně. Měl podezření. Všechno to přeci začalo až po té rekonstrukci. Byl rozhodnut něco dělat.
Svůj zamyšlený pohled kamsi do daleka rázně uťal. Kouknul na hodiny visící na zdi. Bylo dvacet jedna minut po osmnácté. Rázně vstal, upravil si plášť a svižným krokem vyrazil ze dveří.
Přešel chodbu, vyšel schody do horního patra a byl u dveří. Byly to dveře k řediteli. Zaklepal. Měl naprosto jasno co po něm bude chtít. Dovolenou. Sice by se takto o dovolenou asi žádat nemělo, jenomže toto byla vyjímečná situace. A vyjímečná situace sebou nese vyjímečné řešení. Tu dovolenou prostě chtěl. Potřeboval. Věděl že odtud musí na čas zmizet. Vůbec nepochyboval o tom, jestli jí dostane. Když slyšel vyzvání ke vstupu, vstoupil. Ředitel seděl za stolem a něco si rovnal do své aktovky. Pomalu se chystal jít domu. Jejich pohledy se střetly. V ředitelových očích doktor mohl na pár vteřin vidět obavy. Ředitel měl obavy z jeho jednání. Věděl že od něj může a musí čekat cokoliv. Výbuch vsteku. Beznadějný pláč. Nějaké bezduché řeči, nebo rozumový výlev napůl pomateného doktora. Ředitel se opřel a napjatě čekal s čím začne.
„Né, nemusíte se mně bát. Jsem už v pohodě“ promluvil k němu hlasem, z kterého i ředitel poznal že mluví pravdu. Jeho hlas byl jako dřív. Vlídný, zvučný a čistý. Však oči z doktora nespouštěl.
Ten pak s ním jednal tak, jak se z ředitelem jednat má. Tedy pokud mu nenesete vypověď a víte, že už ho nebudete v životě potřebovat. Nejprve se mu omluvil za pozdní návšťěvu. Pak omluvi svoje chování v minulých dnech a týdnech. Ředitel se tvářil vlídně a chápavě. Upřímně byl rád. Poznával zase toho starého, dobrého, mladého a velmi, velmi nadějného doktora. Takového ho znal a měl i rád. Doktor potom vznesl svoji žádost a ihned se omluvil. Prý ho s tím nerad obtěžuje a ví že by s tím měl jít za někým jiným, ale on tu dovolenou prý potřebuje okamžitě. Požádal ho o svolení. Ředitel mu ho s upřímným úsměvem bez okolků dal. Pak se rozloučili. Ředitel mu ještě dodal několik podpůrných slov a tím jejich schůzka byla u konce. Ředitel si otřel spocené čelo. Obě dvě strany si z hluboka oddychly. Byly rády. V takový hladký průběh jen doufaly.
A tak mu tedy začala dovolená. Dovolenou neměl již hrozně dlouho. Vlastně kdy měl dovolenou naposledy, tak na to si už ani nepamatuje. Jenomže tato dovolená bude jiná. Jiná než mají dovolené být. Tato dovolená mu má zachránit jeho profesní život. A vlastně také i jeho život soukromý, nebo li obyčejný. Bylo mu jasné, že to pro něj bude těžká doba. V tom boji se cítil úplně sám. Sice to tak ve skutečnosti nebylo, ale on to tak momentálně cítil. Bylo mu to však naprosto, srdečně a upřímně jedno. Nikomu to nezazlíval. Možná naopak. Nechtěl aby ho jeho okolí litovalo. Nechtěl aby na něj koukali jako na duševního mrzáka. Chtěl být sám a v klidu. Uběhly čtyři dny. Nic převratného se nestalo. Dovolená to pro něj opravdu vůbec nijak pěkná nebyla. Byla nudná a šedivá. Jen celé dny bezcílně bloumal. A tím byl trochu vyveden ze svého plánu. Myslel si, že si dá den, dva, naprostý klid, pak si za dopoledne vše promyslí a odpoledne mu to bude všechno jasné. Pak bude v pořádku a bude se zase těšit na své ovečky. A ovečky na něj. Jenomže nějak se stále nemohl soustředit. Nemohl v hlavě udržet žádnou myšlenku. Jeho myšlenky se mu v hlavě střídaly rychlostí běžící krajiny při pohledu z jedoucího vlaku, rychlíku. Jakmile začal na něco myslet trochu víc, hned tu byla myšlenka jiná, která tu původní bez milosti odsunula do černých zákoutí jeho mozku. Když četl noviny, když se koukal na zprávy, tak se mu v hlavě honily myšlenky na celý Svět. Moc pozitivní myšlenky to tedy nebyly. Vlastně nebyly pozitivní ani trošku. Myslel na to jak to dopadne s bílími, černými a Muslimy. Na to jaký je ve světě nepořádek. Na to jak vyšší kruhy prostým lidem lžou a mají je za tupce. Na to, jaká to bude rána jestli do Země náhodou narazí nějaká planetka. Samozřejmě mu do hlavy přišla i myšlenka na mimozemšťany a na celý vesmír vůbec. Když zavřel noviny a vypnul televizi, tak se dostavily myšlenky jiné. Začal myslet na rodinu, na příbuzné, na všechny lidi ve svém okolí. V hlavě mu začaly lítat nápady komu zavolat, koho navštívit, komu raději nevolat a proč, s kým jít na pivo, kdy navštívit rodiče, kdo je vlastně jeho kamarád, kdo je jeho nejlepší kamarád a proč, jaké měl dětství u babičky a jestli by nebylo lepší kdyby v dětsví jezdil na dětské tábory, čím by v životě chtěl být a co už v životě asi nedokáže a tak dále a tak dále. Jenže svůj opravdový důvod pro pořádné zamyšlení stále vynechával. Možná to dělal podvědomně. Možná si schválně vymýšlel jiné a jiné nápady k zamyšlení. Bál se sám nad sebou zamyslet? Nevím. Ve čtvrtek večer se konečně hnuly ledy. . Ležel v obýváku na gauči. V bytě bylo naprosté ticho. Přicházel pomalu večer. Za chvíli se začne stmívat a během několika minut bude v pokoji naprostá tma. Tu se jeho zbytky zdravého rozumu ozvaly. Dalo jim to hodně práce překonat všechny ty jeho „filozofické“a bláhové úvahy, ale povedlo se. Napadla ho otázka. „Proč jsem poslední dobou vůbec takový pověrčivý? To jsem nikdy nebyl. Proč mám pořád takové černé myšlenky? Proč jsem si musel vzít zdravotní dovolenou? Proč jsem poslední dobou takovej divnej? Jinej než jsem byl dřív“.
Leží stále na svém milovaném gauči na kterém již bezpočtu krát usnul. V pokoji je naprostá tma. Oči se mu klíží víc a víc. Víčka jen stěží otevirá. Však hlavička mu stále pracuje.
„A proč mě opustila Petra? Proč se můj život najednou celý hroutí? A proč se vůbec hroutit začal když jsem to měl všechno tak pěkně rozjetý? Proč?“. Jeho myšlenky se odmlčily. Jako by čekaly na toto všechno nějakou odpověď. Leží na gauči. V pokoji je úplná tma. Oči má zavřené. Jeho zdravá část hlavičky ovládá už jen funkce nutné k přežití jeho hluboce spícího těla. Dýchá pomalu a klidně.
Jde dlouhou nemocniční chodbou. Je v ní šero. Světla jsou zhasnutá. Do očí mu však nepříjemně řeže ostré světlo slunečního dne, prosvítající sem přes velké okno na konci chodby. Jde přímo proti němu. Jak se blíží k oknu blíže, světlo je nepříjemnější víc a víc. Dá si ruce před oči. To však moc nepomůže. Ostré paprsky se odráží od naleštěné podlahy jako od hladiny rybníku, řeky či moře a dál ho oslňují. Jde dál. Tu se zastaví u nějakých dveří. Otočí se k nim. V úrovni jeho očí je na dveřích zlatým písmem namalována jednička a pětka. Otevírá dveře. Vchází do ordinace. Do své ordinace. Okamžitě zamíří ke svému stolu. Usedne do křesla a ohne se do spodního šuplíku pro svůj zápisník. Připadá si, že jeho počínání řídí někdo, nebo něco, o kom nikdy neslyšel, co si nedovede vůbec představit. Jako by se něco chtělo něčím pochlubit. Něco mu ukázat. Něco ho táhne k vyndání svého deníku z šuplíku. Něco ho nutí aby si znova přečetl své poznámky. Poznámky o některých svých pacientech. Až teprve při čtení svých řádků ,bude se mu moci pochlubit ta zlá síla svojí mocí, krutostí a smrtonosnou ironií. On bude plakat, ona bude pištět radostí. Pištět jako špinavá, mokrá krysa s vlkým čumákem, dlouhým holým ocasem a špinavými drápky, kterými po světě roznáší smrtonosné nemoce. Koho škrábne, ten si může sečíst svoje dny. Deník otevřel zhruba uprostřed. Při jeho otevření si vzpoměl proč ho vůbec psal a na své životní ambice. Na tváři se mu objevil pohrdavý úsměv. Netrvá dlouho. Jeho ruka mu nalistovala stránku se Swojkou. Začíná číst. Přečte jen několik vět, když tu mu před očima probleskne záblesk tmy. Jako když dlouze mrknete. Krátce zavře oči. Když je otevře vidí les. Kouká na les z výšky, z ptačího pohledu.
Letí nad rozlehlými hvozdy listnatých a jehličnatých lesů. Nebe je azurově modré a slunce pomalu míří za obzor. Koruny listnáčů a jehličňanů spolu se žlutooranžovozlatými parsky slunce vytvářejí nádhernou podívanou. Po nějaké době spatří uprostřed všech těch nekonečných hvozdů malou mýtinku, snad paseku. Uprostřed té paseky stojí nějaký srub. To samozřejmě zaujme jeho pozornost. Jeho pohled se přiblíží. Je to opravdu malý srub. Takový jakých je v severských lesých nespočet. Vypadá opečovávaně. Má jednoduchou, však odolnou, dřevěnou střechu. Stěny jsou z mohutných kmenů mezi něž je vecpaný mech. V oknech jsou překvapivě skleněné tabulky. Kdo ví jak je sem, do takové pustiny, kdo dostal. Před vchodem je v zemi vyskládáno několik kamenů. Má to být jakési zápraží. Kolem celého srubu jsou do výše oken vyskládány špalíčky, špalíky, polena a polínka. Tluská, tenká, se suky, bez suků. Jinak v okolí srubu není vůbec nic. Žádné záhonky, žádný bazén, hřiště, pískoviště, nebo garáž, či ohniště. Jen kadibudka. Ta se krčí asi dvacet metrů od srubu, severovýchodním směrem. Trochu ho překvapí, když neuvidí žádnou příjezdovou cestu, ani vyšlapanou cestičku. Z lesa se směrem ke srubu táhne a klikatí nějaký příkop. Může být snad metr hluboký. Je zarostlý nevysokou trávou. Ten příkop mijí srub asi o tři metry a pak pokračuje dál a zase do lesa. Už asi viděl všechno co tu mohl vidět a chtěl svým pohledem pokračovat dál. Ze srubu vyšla nějaká postava. Svůj pohled zamířil na ní. Byl to nějaký chlápek.
Měl kostkovanou, tlustou, flanelovou košili a tmavé kalhoty. Chlápek v dobré náladě vyšel ven. Kouknul na krásné nebe, natáhl do sebe ten svěží vzduch, rozpažil ruce a spokojeně se protáhl. Potom ještě chvíli zůstal stát na místě. S blaženým úsměvem si prohlížel nebe i les kolem. Až teď doktorovu pohledu došlo kdo to je. Byl to Swojka. Člověk, kterému doktor také pomohl. Dal mu několik dní klidu v tichu pokoje patnáct a pár prášků k tomu. Swojka zajde zpět do srubu. V zápětí však vychází ven. Ne zrovna vychází, nýbrž jde po zpátku a táhne za sebou velký špalek. Tak metr vysoký a čtyřicet centimetrů široký. Vytáhne ho pár metrů před dveře. Usadí ho na místo a zkusí zda je dosti stabilní. Potom se o něj oběma rukama opře. Najednou vypadá Swojka nějak schváceně. Sklopí nad špalek hlavu. Po čele mu stékají potoky potu. Ve stoje ho drží snad jen špalek. Takto tam stojí snad pět minut. Potom se Swojka vzpřímý. Pomalým, leč jistým krokem odchází zpět do srubu. Obratem z něj zase vychází. V ruce třímá mohutnou sekeru. Pozdvihne jí, natočí břit proti sobě a dá si jí před hlavu. Přivře jedno oko. Druhým zkušeně posoudí ostrost břitu. Byl s ním spokojen. Něžně jí opře o špalek. Ze špalíkové stěny přímo u vchodu odebere čtyři kousky. Tři hodí na zem vedle sebe, jeden hned položí na ono, konečné místo. Pak už to jde ráz na ráz. Vezme sekeru, napřáhne, tne, kusy špalíku se rozlétají. Po prvé, po druhé, po třetí a po čtvtré.
Je hotovo. Položí sekeru. Vzpřímí se. Chvíli zůstane nehybně stát. Jeho pohled míří někam do daleka. Oči má smutné. Začínají mu z nich kapat slzy. Jako by právě spatřil to nejstrašnější co kdy člověk může v celém svém životě a v nekonečných dálkách vesmíru vidět. Jeho tvář byla náhle bílá jako školní křída. Rty mu nepřirozeně zfialověli. Zuby měl stisknuté. Nedýchal. Levou ruku si pomalu přiložil k srdci. Jeho bití neměl šanci ucítit, žadné nebylo. Končilo i jeho bytí. Udělá několik vrávoravých kroků do strany a padá na dno příkopu. Dopad již necítí. Dopadl na záda. Jeho chladné oči zírají k obloze, na které vykukují první hvězdičky přicházející noci. Po čele mu přeběhl mohutný, lesní mravenec. Pak další a další. Leze jich po jeho těle víc a víc. Za pár minut to jsou stovky. Zkoumají svůj nový, velký objev. Mají šťastný den. Letošní zimu hladovět nebudou.
Znovu dlouze mrkne. Je opět ve své ordinaci. Zkoprněle sleduje hvězdičku na konci poznámek o panu Swojkovi. Asi vstřebával co právě viděl. Jeho levá ruka obrátí několik stránek.
Oči mu padnou zpět na listy svého deníčku. Něco ho opět nutí přelouskat po sobě své zápisky. Oči mu běhají po řádcích. Po několika minutách jsou u konce. Doběhly až k hvězdičce, značící úspěšné propuštění. Tím o kom četl byl malý, ulekaný kluk. Úspěšné propuštění to určitě bylo, avšak pak to šlo všechno nějak obráceně. Před očima mu vyvstane obraz ulice v menším městečku. Ulice je dlouhá a na malé městečko snad až moc široká. Celá je zrekonstruovaná. Na silnici je položen nový asfalt a řidiče piráty tu brzdí několik retardérů. Po krajích stojí auta i autíčka místních rezidentů. Chodníky jsou nově vydlážděny zámkovou dlažbou a každých dvacet metrů je vysazen budoucí starý, mohutný, košatý strom. Teď jen ubohý proutek. Na jedné straně jsou bytovky. Pětiposchoďové a tváří se jako paneláky. I ony mají novou fasádu a moderní okna. Na protější straně ulice, proti bytovkám, je dětské hřiště s mnoha lezadly, prolejzačkami, houpačkami, pískovišti a jedním asfaltovým hřištěm. Na něm si hrajou ti větší. Hrávají tam košíkovou, tenis, nohejbal, českou plácanou, nebo i fotbal. Hřiště je od ulice odděleno plotem. Také nově postaveným. Má zděnou podezdívku a mezi několika zděnými sloupky jsou tmavě nalakované dřevěné laťky. Pěkný plot. Na začátku ulice jsou po obouch stranách rodinné domky a autobusová zastávka. Je to milá ulice. Na hřišti zrovna hrají dva budoucí borci tenis. Jde jim to dobře. Pěkná, prudká podání. Forhendy, smeče, dlouhé výměny. Pěkná podívaná. Diváky však zatím nemají. Na plácku pro ty menší jsou ty menší se svými maminkami a někteří i s kočárky. Lezou, houpají se, hrají si na písku, povídají si, piští a smějí se. Maminky je z laviček hlídají, napomínají a vzájemně si mění své zkušenosti. Nebo si jen tak povídají. Tatínkové jsou v práci a vydělávají peníze. Po chodnících se tu a tam šinou anonymní chodci. Začátek jejich cesty, jakož i jejich cíl je neznámý. Aut tu projede do minuty asi sedm. Mezi anonymními chodci vidí maminku s tím malým klučinou. Jdou po levé straně od domků a mírnou chůzí se blíží k hřišti. Kluk jde po jejím boku. Něco jí zaujatě vypráví. Ona s naklopenou hlavou se zájmem nasluchá. Z azurově modré oblohy jim do zad svítí sluníčko a nad jejich hlavami prolétávají hmyz lovící vlaštovky. Do protějšího konce ulice vjelo auto. Páté v minutě. Auto, které není vůbec ničím neobvyklé. Téměř nové, střední třídy, s barvou stříbrné metalízy. Nikdo si toho auta vůbec nevšímá. Překoná retardér, řidič přidá trochu plynu. Jede ulicí. Oni dva, jakož asi nikdo v této ulici, si toho auta vůbec nevšímají. Blíží se k nim. Klučina stále vesele povídá. Maminka s úsměvem na rtech naslouchá. Auto je mijí. Řidič řídí, oni jdou. Auto je za jejich zády. Blíží se ke konci ulice. Klučina stále povídá. Kdo ví jestli to mamku ještě zajímá. Svět poposkočil o několik vteřin kupředu. Kluci stále hrají svoji partii. Blíží se konec. Zbývá jen pár míčků. Do ulice vjíždí auto. Šesté v minutě. Ani tohoto si nikdo nevšímá. Není proč. Řidiči staženým okénkem fouká vítr do vlasů. Je mu to příjemné. Do obličeje mu svítí sluníčko. V hlavě si probírá právě uběhnuvší pracovní den. Maminka s klukem jsou už u hřiště. Jejich povídání neustává. Lepší z tenistů vede v rozhodujícím setu čtyřicet patnáct. Chystá se přijmout podání. Máma s klukem stojí u vchodu na hřiště. Už domluvili. Ona hledá cosi ve své kabelce. Snad klíče, možná bonbon. Kluk stojí vedle ní a gribluje si s míčem o zem. Zvuk míče nese se stichlou ulicí. Přehluší i zvuk přijíždějícího auta. Je od nich na dva metry. Lepší tenista úspěšně přijímá podání a výborně odvrací. Míč dopadá kousíček od boční čáry. Získává výhodu. Protihráč, asi stržen hrou, dobíhá poskakující míček a s nadávkou na rtech ho vstekle odvrací. Plnou silou ho odpaluje z hřiště pryč. Míček nabírá výšku. Auto je těsně před mamkou s klukem. Oni o autu vůbec nevědí. Míček přelétl šířku ulice a dopadl někam do neznáma. Odkudsi prudce vyběhla vyplašená bílá kočka. Vystřelila z mezery mezi auty jako střela. Narazila do předního baltníku auta. Její hlavička praskla jako přefoufnutý balónek. Mrtvá padla na zem. V té setině sekundy řidič instinktivně strhl řízení. Šok, chyba, osud. Kdo ví? Strhl řízení v levo a přišláp pedál. Pedál plynu. Motor zaječel. Auto narazilo do obrubníku. Náraz ho vymrštil a setrvačná síla ho neodvratně vrhla na ty dva. Auta se všimnout stačili oba dva. Však uhnou stačil jen jeden. Auto dopadá na chodník. Nejprve kluka poráží, pak ho valí pod sebou. Praskají mu snad všechny kosti, orgány selhávají. Auto se zastavuje až o zídku plotu. Z pod auta trčí malá ručička. Krvavá. Nehybná. Bez života. Matka jen tiše zírá. Šok jí celou naprosto ochromil.Vše padá do tmy.
Doktor sebou cukne. Vylekaně koukne kolem sebe. Vidí kolem sebe svoji ordinaci. Před sebou svůj stůl. Na něm otevřený svůj deník. Srdce mu tluče jako zvon. Dýchá rychle a tep má ještě rychlejší. Potí se snad všude. Cítí krůpěje potu na čele. Potoky potu mu stékají i po zádech. Otře si rukou čelo. Pak ta samá ruka nalistuje další stránku. Udiveně na ní kouká. Jako by ani nebyla jeho. Dělá si co chce. On už nic číst nechce. Na stránkách po ruce zůstávají vlké fleky. Druhá ruka netečně leží na opěradle. Deník je otevřen na dalším jménu. Ruka přimáčkne stránky a čeká. Jeho rozum a vůle už číst nechtějí. Tělo je ale silnější. Krk se ohýbá, hlava natáčí, oči hledají první písmenka. Přes oči mu do jeho myšlení proudí další podivný obraz konce jednoho života.
Před jeho očima vyvstává pohled do širokého okolí. Hledí z nějakého kopce do probouzejícího se kraje. Proti němu začíná nesměle vykukovat slunko. Rovná krajina před ním je pokryta mlžným oparem. Všimne se, že z oparu v dálce něco vykukuje. Zbystří. Jsou to nejvyšší mrakodrapy nějakého města. A jeho pohled zase letí. Přeletí mlhou pokrytá pole, rybníky, vesnice, silnice i menší vršky. Je ve městě. Přelétne mlhou zamořené ulice a svoji pozornost zaměří na jeden ze tří mrakodrapů. Nevelké městečko, tři vysoké mrakodrapy, okolní plochá a nijak moc civilizací zasažená krajina. Mrakodrap byl celý pokryt skleněnými deskami. Stejné velikosti i barvy. Nebylo možné rozeznat okna ani jednotlivá patra. Jeho pohled několikrát obkroužil tu stavbu, však nic nového už neviděl. Pak se podíval na ty další dva. Byly naprosto stejné. Sluníčko už bylo na obloze docela vysoko. Oranžová barva byla pryč. Teď začínalo zářit jak má. Svými paprsky, nesoucích teplo, vyhánělo mlhu z ulic jakož i z celé okolní krajiny. Všiml se, že na jednom z mrakodrapů zmizela jedna deska. Zhruba uprostřed jeho výšky. Bylo to okno. V okně viděl nějakou ženu. Starší, černovlasou, otylou, v zástěře. V ruce držela nějaký cár látky. Snad hadr. Její obličej mu byl sympatický. Vypadala spokojeně a plná elánu. Rozevřela okno dokořán. Pohledem pomalu přejela celé okolí a zhluboka do sebe nasála vlahý vzduch. Jeho pohled se od ní odvrátil. Ona jeho pohled nezajímala. Nebyla to co chtěl aby jeho myšlení vidělo. Sjel níž a na opačnou stranu. Tam se také právě otevřela jedna z mnoha desek. Okno bylo otevřené dokořán. Z něj koukal pán. Opřen lokty o parapet. Byl to pan Signer. V jedné ruce dřímal cigaretu. Pravidelně a zhluboka šlukoval. Blaženě vyfoukával. K tomu měl před sebou krásný pohled do okolí. Bydlet na samém okraji města je dobré. Viděl zlatavé a zelenavé lány polí s ostůvky prchající mlhy před sluíčkem, hvozdy lesů a jako sklo klidnou a hladkou hladinu nedalekého jezera. Pole měl až téměř pod okny. Přímo pod oknem, které nebylo víc jak pět metrů nad zemí, měl dva metry široký pás trávy, který se táhl kolem celého mrakodrapu. Na trávě rostly keře. Mezi nimi byly záhony s květinami. Květiny byly nádherné, zářily snad všemi barvami. Černou ne. Záhonky byly ohraničeny malinkými zídkami postavené z úlomků nejrůznějších kamenů. Kolem travnatého pásu vedl i chodník, jakož i silnička. Po ní však projelo tak jedno auto za den. Za asfaltovu cestou byl několikametrový pás trávy. Udržované a čerstvě posekané. Dnes, stejně jako kdy jindy, ho bavilo pozorovat jak po ní poskakují kosáci, lovící si čerstvou snídani. Chlapíkovi začíná u cigárka hořet filtr. Hnusný, štiplavý kouř ho vytrhne z jeho myšlenek. Z myšlenek na krásně prožitou noc, z myšlenek na to co bude dělat dnes, z myšlenek na to, jestli má raději chleba s mármeládou, či s medem. Típne cigárko o dno popelníku. Chystá se jít udělat sobě a jí dobrou snídani. V záhoně přímo pod jeho okny zahlédl nějaký ohyb. Zbystří. Stojí v otevřeném okně. Je v županu, na nohou pantofle. Ve stoje se naklání z okna, opřen o své mohutné ruce. Ze záhonu leze ježek. Pěkně velký. Čumák celý od hlíny. Překonal ostré kameny a zamířil si to k baráku. Jde rychle. Signer ho dál zaujatě pozoruje. Ježka tu nikdy neviděl. Ježek je asi půl metru od baráku. Úhel pohledu se Signerovi zostřuje. Naklání se víc a víc. Ježek je u baráku. Přitiskl se ke stěně, jako mládě k mamince. Asi musí chvíli trávit. Signer je vykloněn z okna až nebezpečně. Nebezpečí snad ani necítí. Tu mu po kluzkém lině podjede jedna pontofle. Noha vystřelí do výšky. Tím uvolní svázané, vyvážené síly. Tělo se naklání dopředu. Ruce nápor síly nemohou vydržet. V loktech povolují. Změnou poměrů sil podklouzává i druhá pantofel. Posune se po lině jen o několik centimetrů od okna. Těch pár centimetrů je však smtelných. Těžiště těla se přesunuje dopředu. Za okraj okna. Nohy jdou do výšky. Tělo jako pytel obilí převalí se přes hranu okna. Ruce již nemohou nic zachránit. Signer nestačí ani zařvat. Dopadá po zádech do kypré hlíny záhonu. Pod ním zůstávají polámané květinky, které ještě před chvílí tak obdivoval. Ty už nikomu den nezkrášlí. Ruce má v pořádku. To je dobře. Žádná zlomenina ani sebemenší škrábanec. To je dobře. Nohy jsou v podstatě také v pořádku. Zlomené nejsou. Jen kameny kolem záhonu, udělaly mu na nich pár nepěkných rých. Naštěstí mu ty dvě rány téměř vůbec nekrvácejí. Trup, jakož i vnitřní orgány, tak ty to také přečkaly bez zranění. Ani jedno zlomené žebro, nebo jen naražená kostrč. Vůbec nic. Toje dobře, moc dobře. Hlavu má také celou. Nerozseklou a myslím, že nebude mít ani žádnou bouli. Mozek vše přečkal bez otřesu a bez následků. To je asi nejdůležitější. Jeho modré oči zírají na azurově modré nebe, po kterém v ukrutné výšce a v obrovské zimě letí letadlo, zanechávající po sobě dlouhou, bílou stopu. Jenom by mu neměla téci z úst teplá, rudá, hustá krev. Jenom by neměl mít hlavu v tratolišti své krve. Ostré hroty kamenů tvořících zídku kolem záhonu vše pokazily. Dopadl na ně bohužel úplně přesně. Rozřezaly mu kůži na krku. Co hozřezaly? Jejich zubaté ostří mu ji přímo roztrhalo. Pak rozdrásaly šlachy, tepny a cévy, jakož i veškerá nervová spojení. Ani se svaly neměly žádné problémy. Obratle praskaly jako tenká párátka. Mícha viděla prvně denní světlo. Hrtan se sliznicí to s plnou parádou odnesly také. Ježek je vyplašen a kolem těla v županu, ležícího v záhoně polámaných květin, prchá zpět do pole. Signerovi chladné, modré, mrtvé oči se ještě naposledy kochají pohledem na tu krásnou oblohu. Až jejich víčka padnou, tak už nikdy tu krásu neuvidí. Po obloze letí hejno hus. Táhnou na jih. Brzy přijde chlad, sníh a šedé počasí. To už tu však nebudou. Ani on. Jeho oči naposledy mrkly.
Zase procitne ve své ordinaci. Je opřen v křesle. Levou ruku má položenou na opěradle. Pravá tiskne stránky rozevřeného deníku. Doktor se snaží uvědomit co se to vůbec děje. Nemá však ani stín sebemenší šance. Kdyby mu někdo důvěryhodný řekl co právě prožívá, neuvěřil by. Nevěřil by kde ve skutečnosti je a co se s ním děje. Události neuvěřitelné a těžko pochopitelné mohou mít někdy až humorné vysvětlení. A naopak. Nejsou události které považujeme za zcela normální a běžné, řízeny něčím jiným než jen naší vůlí a umem? Já myslím že ano. Spousta přelomových událostí je řízeno a spuštěno jen čirou náhodou. Ale co je skryto za tím slovem? Oči mu zase začínají pokukovat po deníku. Svaly se napínají a začínají pracovat s hlavou. Naklání ji opět nad hustě popsané stránky. V levém horním horu levé stránky je třemi čárkami podtrženo jméno Roneckiho. Pohledem stoupá po schodišti. Je to v nějaké moderní budově. Vystoupal do nějakého patra. Na zemi sešlapaný modrý koberec. U bílé stěny proti němu stojí ve velkých květináčích dvě nevelké palmy. Nad nimi jsou zavěšeny tři obrázky s kýčovitými pohledy na mořské pláže. Stěna po pravé straně je holá. Není na ní ani malý obrázek. Na levé straně vidí prosklenou stěnu s dveřmi. Pohedu přes ní brání z druhé strany visící celostěnné žaluzie. Jsou i na dveřích. Na dveřích je nalepena cedulka. Na ní okrasným písmem napsáno „oddělení vnitřní propagace“. Nějak projde přes dveře. Před sebou má rozlehlou místnost. Přímo proti sobě širokou uličku a po pravé i levé straně pracující kancelářské dělníky. Každý je ve své kóji. Ta je od sousední oddělena vysokou stěnou. Každý je u svého počítače, ve svém vyhraženém pracovním prostoru. Všichni cosi ťukají do klávesnic, tváříc se strašně důležitě. Stěny v místnosti jsou chladně bílé. Není na nich žádná výzdoba, žádný obrázek, ani hodiny. Na zemi leží opotřebovaný hnědý koberec. Světlo sem proniká jednou, celoprosklenou stěnou. Aby ťukálisty nerozptyloval krásný pohled přes sklo do širokého okolí, jsou předním dlouhé svyslé žaluzie. Světlo propustí, pohled né. Kolem mého pohledu projde nějaká žena. Je vysoká, má dlouhé bloňdaté vlasy. Na sobě bílou halenku s tenkými žlutými proužky. Její nádhernou siluetu dotváří tmavá minisukně a ...a tenká aktovka z lesklé, černé kůže, kterou svírá pod paždím. Všude jinde by její přítomnost vzbudila pozornost, nebo lehký záchvěv země. Tady ne. Nikdo se neodváží odvrátit oči od své obrazovky. Kdo by se otočil a pohlédl na ní, ten by zůstal na své pracovní pozici až do důchodu. A tomu zdejší kancelníci smrtelně věřili. Znamenalo by to, že pro něj práce není vším a tudíž není hoden dalšího postupu. Vyšší patra tohoto podniku by pro něj zůstala na věky věků zavřené. Nikdo při této zkoužce nepropad. Slečna pomalu prošla uličkou téměř až na konec. Přitom házela pohledy na všechny strany. Kancelníci však datlovali a datlovali. Přišla ke kóji, která byla v uličce předposlední a ležela na pravé straně. Postavila se za kancelníka a několik minut nu z výšky koukala na jeho mihotající se prsty. Prsty mu běhali po klávesnici jako dvě ještěrky po betóně. On ji za zády samozřejmě cítil moc dobře. Byl však už dosti zkušený a tak se žádné chyby, ani chybičky nejmenší, nedopustil. Její krásná ručka mu poklepala na pravé rameno. Bral to jako signál, nebo jako povolení že se již může beztrestně otočit. Bylo to tak. Okamžitě přestal psát. Sedíc dál ve své židli, stočil záda do vrtáku a pozdvihl hlavu. Jejich pohledy mířily na sebe. Ten kdo právě teď složil zkoužku nejposlednější byl pan Ronecki. V jeho pohledu nemohla necítit úctu s pokorou spolu s velkou nervozitou. Chtěla ho trochu uklidnit. Milým úsměvem se jí to podařilo. Usmál se také. Pomalu se k němu nahne. To ho zase trochu znejistí. Cítí jak si s ním hraje. Pokud nechce přijít o místo, musí to vydržet. Nahne se k němu ještě víc. Všichni kancelníci dál pracují, jako roboti. Její rudé rty jsou u jeho ouška. On je nervózní a pomyslel jak by to s ní bylo krásné. Ona si to asi užívá. Baví jí to. Pak jen pro něj tiše zašeptá.
„Mám pro Tebe vzkaz od šéfa. Má prý pro tebe připravenou kancelář. Tam u sebe, ve vyšších sférách. Jsi prý moc dobrej.“. Na jeho tváři je vidět úsměv. Dál ale napjatě čeká co bude dál. Jak to ona zakončí. Pár vteřin ještě slyší dech z jejích blízkých úst. Ještě chvíli cítí teplo valící se k němu přes její rty. Cítí překrásnou vůni jejího parfému. Její vlasy ho lechtají na krku.
„Tak běž a hodně štěstí“ s těmito slovy, které tiše zašeptala přes rudé rty, se od něj zase odvrací. Odstoupí od něj. S nadřazeným úsměvem sleduje jak kvapně balí svých pět švestek. Jak si obléká své sako. Jak se ani nerozloučí s kolegi a jak běží chodbičkou k východu z této společné kanceláře. Doktorův pohled letí za ním. Nesmí ho ztatit. Nebo něco propásnout. Vyběhl ze skleněných dveří. Ty se za ním hlasitě zaklaply. Žaluzie se zavlněly, zašustily a bylo zase ticho. Třemi skoky vyběhl do mezipatra. Deset schodů ho dělí od vyšších sfér svého milovaného podniku. Schody chce brát po dvouch. Jeho levá bota došlapuje na druhý schod. Ale špatně a nešťastně. Špička boty dosedá na okraj schodu potaženého kobercem. Chodidlo se mu smýká. Druhou nohu má ještě někde za sebou. Strácí hovnováhu. Tělo mu padá dopředu a do strany. Z kapes mu vypadávají narychlo posbírané věci ze svého stolku. Pouští desky, jenž svíral v ruce. Padá na bok. Ramenem naráží na mohutné, železné zábradlí. Ještě že tu bylo. Od zábradlí spadává na shody před sebou. Ruce mu nějak zaspaly. Tělo naráží na hrany schodů. Tři žebra náraz nevydrží. Náraz nevydrží ani jeho milované plnící péro, zastrčené v kapsičce košile. Bylo moc pěkné. Teď je z něj jen hromátka umělohmotných třísek. Na košili mu nabíhá fialovo modrý květ. Tělo bylo zastaveno. Hlava však pokračovala dál. Naráží na další hranu. Náraz je silný a nešťastně umístněný. Hrana zasahuje do úrovni očí. Nad patu nosu, těsně pod čelo. Mohl si zlomit nos. Mohl si zlomit nějakou kost v obličeji. Klidně mohl přijít o přední zuby. Ale štěstí mu patrně už došlo. Hrana mu rozráží kůstky kolem nosu, které dál fatálně ničí své okolí. Jsou malé, tvrdé a ostré jak žiletky. Z nosu mu stříká krev. Z úst mu teče také. Krvý se mu zaplavují i oči. Ještě strašnou bolestí několikrát zachroptí. Zůstává nehybně ležet. Ještě mu několikrát cukne noha a bouchne srdce. Jen jeden jediný schůdek ho dělil od vysněného cíle. Chudák Ronecki. Pohled na nehybné tělo pomalu upadá do tmy.
Doktor je vrácen opět do svého křesla. Těžce polkne. Roneckiho konec ním také otřásl. Však o trochu méně než kone Signera. Jako by už byl lehce otupen. Jedna hrůza člověka ohromí, ale když to vidí opakovaně, tak si hlava zvykne. Přejede pohledem po potemnělé ordinaci. Je slyšet pouze tikot jeho hodinek. Na nic nemyslí. Jako by si jeho hlava dávala malinký oraz. Po několika minutách mu „to něco“ chce ukázat další příběh. Další konec jednoho jména. Cítí jak se mu žačínají napínat svaly na zádech. Pak se přidají i svaly na břiše. Už se neopírá. Začnou pracovat i svaly a šlachy na krku. Naklonějí mu hlavu. Mezi tím šikovná ruka nalistovala příhodnou stránku. Přimačkává listy. Oči zaostřují první písmenka. Zaostří Pé. Pak A. Jé. É a jako posední Es. Ani toto jméno není doktorově paměti cizí. Oči mu zase běží po prvních řádcích. Víčka mu těžknou. Pod sebou vidí nějakou rozlehlou, snad zámeckou, zahradu. Sytě zelený, na nízko posekaný trávník je jako ten nejjemnější koberec. Úzké cestičky z bílého štěrku vytvářejí nádherný ornament jakého si rozevřeného květu. Ten je však patrný jen z výšky. Kolem cestiček jsou živé ploty. Spíše plůtky. Výškou nepřesahují půl metru. Však krásou a elegancí jsou nedostižitelní. Do prostředku květu, na místo pestíku, je zasazeno jezero. Spíše jezírko. Malé, kulaté a v průzračné vodě si poplávají malé rybky. V jednotlivých listech toho ornamentu, jsou záhony s květinami. Ty květiny jsou malé. Nemají stonek vyšší než deset centimetrů. Však na každém stonku je jeden rozkvetlý květ. V každém listu je těch květů nespošet. Každý list ornamentu má jinou barvu. Barvy listů spolu však nádherně ladí. Jako barvy v duze. Nad květy létají práce plné pylné včeličky. Jsou celé od pylu a snad nemají ani ponětí, že roznášejí život do celého širokého okolí. Mezi včelkami prolétávají nádherní motýli. Křídla tak nádherná, že člověk až žasne. I oni dosedají na květy. Po včelkách dosrkávají předobrý nektar. Ve vzduchu je cítit mír, klid a pohoda. Vánek jen mírně pohupuje listy vzdálených smutečných vrb, lip ,dubů, jakož i vysokých topolů. Pohled mu přejíždí širší okolí. Kdo ví komu patří tato nádherná zahrada. Kolem dokola není žádný zámek ani hrad. Žádná tvrz či nějaké kameny po řícenině. Není tu ani žádný dům, chatka nebo jen prostý srub. Vůbec nic. Ani sem nevede žádná cesta. Pohledem se vrací zpět. V tom květu, u jednoho z jeho listů, někdo klečí a motyčkou vykopává nechtěný plevel. Ten člověk tu ještě před vteřinkou nebyl. Nebo byl? Na tom teď nikomu nezáleží. To je vedlejší. Pohled však zajímá kdo to je. Je to nějaký chlapík. Má otylou postavu. Na sobě zelené montérky. Okopává velmi usilovně. Plevel hází do žlutého kbelíku. Kbelík je plný. Bude čas ho vysypat. Zahradník hodí do kýble další plevílek. Povstane. Protáhne si záda mohutným záklonem. Přitom nechá sluníčko, aby mu zostra posvítilo do zpocené, leč spokojeností zářící tváře. V zahradníkovi poznal pana Pajese. Pajes uchopil kýbl aby ho došel vyprázdnit. Velmi volným krokem kráčí po sypané cestičce. Přitom zalíbeně hledí na ty nádherné květy. Po chvíli opouští květ. Chůzi o poznání zrychlí. Vykračuje svižně. Za ním, po sametovém trávníku, běží jeho stín. Přitom si pobrukuje nějakou melodii. Neznámou, od neznámého umělce, leč krásně melodickou. V dálce, vysoko na neby se objevila malá tečka. Pajes si to dál vesele vykračuje. Kolem něj jen krásný trávník a vzdálené stromy. Z malé tečky je černý krkavec. Přilétá z neznáma a letí přímo za Pajesem. Ten o něm neví. Pomalu přichází ke stromařadí, nebo spíše k větrolamu. Krkavec ho už dolétl. Je nad jeho hlavou. Je tiše. Vysoko a několikrtát nad ním zakrouží. Snad si kontroloval zda je to opravdu on. Snad si krouživým plachtěním chtěl trochu odpočinou. Snad si jen vychutnával sladký pocit splněného úkolu. Pajes si stále pobroukává tu melodii přicházejíc už pomalu k prvním stromům stromořadí. Krkavec cítí že právě přišla ta pravá chvíle. Snese se prudce o několik metrů níž. To aby ho Pajes náhodou nepřeslechl. Opět nad ním začne kroužit. Přitom začne krákat jak nejsilněji a nejlépe umí. Jde mu to náramě. Krákání je slyšet po celém kraji. Pajes ho nemůže přeslechnou. Ten zvuk ho naprosto přimrazí. Zůstane stát jako sloup. Kýbl upouští. Plevel se rozsypal po zemi. Pajes pohlédne k neby. Pohled na černého ptáka plachtícího po azurově modré obloze mu opět vrací jeho vzpomínky, jeho problémy i nejhorší obavy. Chvíli ptáka bez hnutí sleduje. Jejich pohledy se i na tu dálku vzájemně křižují. Už nekráká. Jen si plachtí do kruhu, nespouštějíc své černá očka z toho zahradníka. Pajes najednou nemá sil na nic jiného, než s otevřenou pusou civět k obloze. Těžko se mu poliká. Srdce bije jako deset zvonů. Však nejvíc to zasáhlo jeho duši a myšlení.Cítil že je po všem, nebo že po všem za chvíli bude. Tím vším myslel sám sebe. On je svět, on je vesmír. Nebýt jeho mysli a jeho těla, nic z toho by nikdy nepoznal. Každý si vytváří vlastní svět. Každý vnímáme svět jinak. To že žijeme na stejné Zeměkouli ještě neznamená že všichni máme jeden svět. Pajes najednou cítil neodvratný konec právě toho světa svého. A tím i konec jeho existence na této Zeměkouli. Krkavec dál plachtí v kruhu. Už ho to pomalu přestává bavit. Pajes ho dál nehnutě sleduje. Jeho černé myšlenky mu však začíná z hlavy něco vyhánět. Možná to byla jeho vůle po normálním životě. Možná to byla ještě skrytá síla prášků co bral. Nebo to byl jen zdravý rozum. Pajes tím byl překvapen. Odvrátil oči od nebe. Sklopil hlavu. Jeho oči bezcílně běhaly po trávníku, zatím co hlavička přemýšlela co se to zase děje. Když krkavec viděl že už se o něj Pajes nezajímá, tak s největší chutí odletěl. Pajesovi černé myšlenky byly poraženy. V hlavě má pro změnu až eufórii. To co viděl už ho najednou nezajímá. Černý, kroužící krkavec na obloze mu přijde k smíchu. Jak teatrální a parodisticky vážné! Nad svými černými myšlenkami se musí pousmát. Začne si znovu pohvizdovat. Zvedne ze země kýbl a nahází do něj zpět rozsypaný plevel. Mírný vánek ,který ještě před chvílí jen nesměle hladil listy stromů, rázně zesílil. Proháněl se po okolí jako zlobivý parchant. Do všeho strkal, se vším si hrál, nic nenechal na pokoji. Trhal slabé, umírající listy ze stromů a nemilosrdně je házel k zemi, kde si s nimi hrál jako kočka s mrtvou myší. Ticho korun klidných stromů bylo také pryč. Větvě naříkaly pod sílou větru. Některé to nevydržely a s ostrým praskotem padaly k zemi. Ptáci chránili svoje hnízda váhou svých opeřených tělíček. Jinak by je síla větru odnesla pryč. Klidná hladina jezírka, jakož i pohoda v něm byly také pryč. Neuspořádané a ostré vlnky pobíhaly po hladině jako hejno vsteklých oveček. Rybky dění na hladině také znervoznělo. Plavaly ryhle ze strany na stranu a přitom do sebe narážely. Ani cestičku nenechal na pokoji. Zvedal na ní prach a roznášel ho po okolí. Foukal vstekle i do malých květinek. Jejich květy se klepaly, muchlaly, ale odolaly. Neublížil ani živému plotu, ačkoliv i jeho pořádně provětral. Vyfoukal z něj všechny brouky. Pajes to sleduje. Bez obav, se zájmem. Takto dovádět vítr snad ještě neviděl. Stromy za jeho zády dál statečně odolávaly. Vítr na oblohu přihnal mraky. Šedavé, těžké jako pytle s obilím, nabubřelé a plné vody. Slunce před nimi raději uteklo. Vítr se ulidňuje. Pajes si myslí že vítr zplnil svůj úkol. Zahnal Slunce a přivedl mraky plné potřebného deště. Vítr splnil ještě jeden úkol. O něm však teď nemá ani tušení. Vsteklé vlnky polevují, rostlinky se už nechvějí, květy se opět narovnávají do krásy. Do živého plotu se zase z ukrutné dálky vracejí nejrůznější hmyzáci. Někteří letecky, někteří pěšky. Větve si oddychují a litují svých unesených lístků. Pajes kouká spokojeně do kraje.Vítr je úplně pryč. Pajes za sebou uslyší ostré a hlasité praskání. Z řady stromů běží k němu zlověstný stín. Pajes několik osudných vteřin naslouchá. Konečně poznává zvuk praskajícího drěva. Obrací se. Pozvedne hlavu a šokovaně zírá. Bohužel jen to. Na reakci díky které by unikl své jisté záhubě měl jen několik ubohých vteřinek. Neuskočil. Jen si stačil rukama zakrýt hlavu. Ubohá obrana. Zlověstný stín mu zakrývá celé tělo. Z vteřin jsou setiny. Poslední setiny jeho žití. Z praskajícího kmene odlétají ostré třísky. Zem i kořeny drží dál. Větve šustí a řítí se na bezbraného Pajese. Mohutný kmen mu dopadá na pravé rameno. Obrovská síla mu ničí v těle vše co může. Pajes již o ničem naštěstí neví. Strom mu trhá kůži. Láme a ničí všechny kosti na pravé straně. Klíční, ramenní, žebra i pánevní. Neunikly ani kosti v paži. Vnitřní orgány jsou zničeny také. Plíce, slinivka, játra, ledviny i střeva. Tělo mu drží vcelku snad jen košile. Robakovu zkázu dodělávají ještě silné větve. Trhají mu kůži s obličeje. Strhávají skalp jako zuřící Indiáni. Propíchávají oko a přerážejí nos. Vylamují zuby. Na krku trhají svaly, šlachy i tepny. Dolamují co ještě zbylo celé, dotrhávají co bylo ještě v celku. Krev stříká. Tráva pod stromem zrudla. Krev pohltila vyprahlá zem. Trochu se zaprášilo a byl klidno klidný klid. Prach padá zpět k zemi a strom pod svými větvemi ukrývá svůj úlovek.
Doktorovím snícím tělem něco trhne. Snad křeč. To ho probere. Je zase zpět. Svalí se znova do opěradla křesla. Těžce dýchá. Hlava neví co má dělat. Točí se v ní několik fatálních otázek. Jaké? „Jak se mám vyrovnat s tím co jsem viděl? Jsou ti lidé opravdu mrtví? Je to co jsem viděl pravda? A jestli ano, je to moje vina? Ale vždyť já jim nechtěl ublížit, za to může ten pokoj! To si před svým svědomím lehce obhájím. A je to všechno vůbec možné? Co mám dělat?“ Sedí dál nehnutě ve svém milovaném křesle. V odrinaci je téměř úplná tma. Jen stěží vidí na plochu psacího stolu. Zavřený deník odsunutý trochu stranou, tak ten už nevidí. Po chvíli bludného civění začíná jeho zdravý rozum pomalu přicházet k sobě. Zrovna si myslel že tomu všemu přišel na kloub ,může za to ten pokoj!, když jeho tělo zase nějak selhalo. Pohodlně usazené tělo, začlo se třást a klepat. Nebylo to zimou. Nebylo to strachem. Asi to byla nějaká křeč. Bylo to, jako by někdo třásl se stromem. Nebo jako když třesete s někým, kdo je v hlubokém spánku či snad v bezvědomí. Oči vykulené, mysl překvapená a vůbec něvěděla co se to zase děje. Doktor už z toho všeho byl unavený. Začal pociťovat pocit rezignace který závratnou rychlostí narůstal. Chvíli se třásl hodně. Pak vůbec. Pak méně než prve. Pak jen trošku. A tak se to střídalo pěkných pár minut. Bohužel. Tím byl jeho normální rozum zase umlčen. Teď už mu to bylo úplně jedno. Tváře se mu nafoukly až mu v pantech zapraskalo.V ústech pocítil vlhký a teplý vzduch s hodně podivnou příchutí ,řečeno galantně. Cítil jak mu ten vzduch proniká do útrob. Byl to podivný pocit. Ani příjemný, ani hezký. Netečnost ho rázně opustila. Oči mu zbystřily. Mysl také. Cítil jak mu do žil vjela nějaká, zase záhadná síla. Rázně vstal z křesla. Křeslo, rázností jeho nečekaného pohybu, poodjelo kus od něj. Nahne se nad stůl a v šeru, po paměti, nahmatává lampičku a její knoflík. Dovedně. Chvíli poté již nad plochou stolu září ostré světlo, ukrývající se pod plechový kryt. Napřímý se. Kouká kolem sebe. Snad čekal co bude dál. Kolem dokola vidí jen tmu, jejíž neprůhlednosti pomáhalo oslepující světlo. Z šera, které leželo na kraji psacího stolu, problikává světýlko. Malinké, červené, ostré. Ihned ho pochopil. Natáhl k němu ruku a zmáčkl knoflík vedle blikajícího světýlka. Byl malý, obdelníkový, z umělé hmoty. Doktor se napřímil, nastražil sluch. Světýko přestalo blikat. V telefoním záznamníku to zavrčelo a pomalu se začal odvyjet pásek s nahraným vzkazem. Přes nekvalitní reproduktor začal k doktorovi promlouvat známý hlas.
„Pane doktore já jsem vás varoval. Až budete sedět v tichém prostoru a před očima budete mít poslední chvilky vašich bývalých pacientů, které zahubila ta zlá síla před kterou jsem vás varoval, tak budu dostihnut i já. Ale já jí předběhnu. Nenechám se jí nikterak ovlivňovat. Skoncuji to sám. Nevíte jak moc štípe výboj z troleje? Tak zbo..“víc se toho na malinký záznamový pásek nevešlo. Doktor usedne na kraj křesla. Je zase jako přimražený. Když se z toho vzkazu vzpamatoval, tak natáhl ruku znova k záznamníku. Pustil vzkaz ještě jednou. Než vzkaz začal mluvit, svalil se opět zpět do svého milovaného křesla. Potemnělou místností zní Robakův hlas. Dopadla na něj tíseň. Začal se cítit strašně. Fyzicky i psychicky. Najednou na něj padla únava. Začaly ho bolet svaly a klouby. Každý pohyb pro něj znamenal velké vypětí sil. Žaludek měl jak na vodě. Jeho dech byl těžký a rozechvělý. Cítil, nebo mu to alespoň tak připadalo, že mu něco bere veškerou jeho sílu. Fyzickou, jakož i psychickou. Jeho nejrůznější černé, ponuré a podivné myšlenky sice zmizely, avšak přišla jiná. Nebyla to myšlenka, byla to výčitka. Výčitka jeho svědomí. Hlavu mu začal zamořovat pocit viny. To jak skončili lidé, kteří mu bezmezně věřili, považoval za svoje selhání. Za svoji vinu. Začal sám se sebou polohlasně mluvit, zatím co mu oči zalévaly zlzy. „Proč jsem si víc nevšímal věcí které se děli kolem mně? Měl jsem dát na Robakova slova. A hlavně! Pokoj patnáct něměl nikdy vzniknout. Navždy v něm mělo zůstat jen skladiště. Nikdy neměla být žádná rekonstrukce! To já! Já za to můžu! Já jsem prosazoval ať vznikne! Promiňte mi to! Prosím! Prosím! Prosím!“ začíná propadat naprostému zoufalství. Snad až hysteričit. Dlaně si přiloží k obličeji. Pláče. Pláče jako malé, bezmocné a opuštěné dítě. Plače moc. Pláče tak jak by chlap snad ani nikdy plakat neměl. Tvář od slz. Dlaně od slz.
Je zaplaven slzami, smutkem a výčitkami. Skroušeně dlí v křesle. Rezignovanou hlavu drží dlaně. Náhle mezi tím vším zlým co se mu právě motá v hlavě ucítí zvláštní pocit. Připadlo mu, jako by někdo stál před ním a usilovně ho pozoroval. Přestal brečet. Opatrně pozvedal hlavu z mokrých dlaní. Oči měl ještě plné slz, díky kterým viděl dosti špatně. Rozmazaně. Ještě k tomu ta tma. Takže neviděl vůbec nic. Ale i přesto se snažil z té tmy něco, nebo někoho, vykoukat.
Mžoural před sebe do černočerné tmy. Nikoho neviděl. Mžoural dál. Nic. Svůj pohled nepřerušoval. Koukal před sebe upřeně dál a dál. Periférní svět padal do mlhy, potom se ztrácel v nicotě. Jeho pohled letěl dál do té tmy. Prolétl jí jako vlak prosviští černým, chladným tunelem. Letí dál. Přelétl přes azurově modrou oblohu bez mráčku. Prolétl tmavě modré hlubiny oceánů. Vylétl zpět na oblohu. Před ním duha. Noří se do všech barev duhy, zkrápěn zapomenutými kapkami deště. Barvy , podsvěcovány paprsky slunce, září ostrostí mohutného plamene. Vylétá z duhy. Před ním, osvětlován jasem překrásné duhy, nádechem stříbrného lesku blyští se Měsíc. Prolétá kolem, letí dál. Dál do nekonečného prostoru vesmíru. Kolem sebe vidí bezpočet hvězd, planet, planetek, meteoritů. Jsou z nich jen malé tečky. Zrychluje. Oči nestíhají zaostřovat. Je to jak pohled před sebe z jedouccího vlaku. Tečky přecházejí v čárky. Nekonečný prostor ubíhá kolem něj rychleji a rychleji. Oči nestíhají. Tečky vzdálených hvězd přecházejí ve stříbrné a zlatavé šmouhy. Zrychluje ještě víc. Koberce stříbrných i zlatých šmuch letí kolem něj dál a dál. Prolétl miliardy let. Studené, stříbrné šmouhy přecházejí do rudého nádechu. Stříbrné koberce mění se v rudé. Jsou tvořeny žhavými povrchy mladých, nových hvězd. Rudé pruhy sviští kolem něj s neutuchající rychlostí. Připadá si jako by uháněl autem obrovskou rychlostí barevným, nekonečným tunelem. Rudé barvy přecházejí ve žluté. Jsou to barvy ohňů..Ohňů, ve kterých vznikají nové a nové planetky. Rychlost je ještě větší. Kolem něj sviští žluté pruhy. Hukot sílí. Jako by stál mezi dvoumi projíždějícími rychlíky. Uši ho začínají bolet, hlava třeští. V očích vidí jen žluto.
Vše rázem ustane. Zatímco jeho tělo je odloženo v šeru obývacího pokoje, on se svojí myslí došel až na samý konec všeho vesmíru. Do míst, ze kterých se vrací jen málo kdo. Pomalu, opravdu pomalu, prolétá podivnou mlhou smíchanou s šedivými a bělostnými oblaky. Ta mlha voní. Krásně, nepopsatelně. Levituje dál a dál. Mlha řídne. Mraky ustupují. Po chvíli je mlha rázem pryč. Jeho pohled vidí v šedivé prázdnotě dvě obrovské koule. Jsou nad sebou a mezi nimi je ,v porovnání s jejich velikostí, jen malá mezera. Tak dvacet metrů. Spodní koule je o něco menší. Její průměr mohu jen nesměle odhadovat. Řekl bych že to bude k jednomu kilometru. Její barva? Byla celá flekatá. Mezi černými fleky byly fleky žluté, oranžové a rudé. Žádná barva nepřevládala. Bylo to vyvážené. Barvy byly do sebe snad vmixovány. Druhá koule byla modro zelená. V převládající modré byly nepravidelně roztroušeny odstíny zelené. Ale jinak než u spodní. Jako když malíř udělá svým štětcem namočeným v zelené, promyšlený tah na zaschlý obrázek nekonečné hladiny oceánu. Také byla o dost větší. Pohled nevěděl co dál. Zůstával na místě. Po chvíli k jeho uším přiletěl podivný zvuk. Nejprve neměl tušení co je to za zvuk, ani odkud přilétá. Nastražil uši. Nastražil uši ještě víc. Pokouší se zaměřit směr jeho příchodu. Ten zvuk přichází od té spodní, černo žluto oranžovo červené a menší koule. Tím si je jist. A má pravdu. Ale co to je? Napíná sluch co to jde. Je to takové tlumené pištění. Asi jako plná třídá rozjařených, ale hodně rozjařených prvňáčků za zvuk pohlcujícími dveřmi. K zaměstnaným uším náhle přilétá další zvuk. Ten jde od té horní koule. Je to zvuk zcela jiný. S pištěním se nemíchá. Ten zvuk zní jako nějaké bubnování. Rány jsou pomalé a stále dokola opakují jeden kratičký rytmus. Ten rytmus mu něco připomíná. Snaží se vzpomenout co. Jeho bezvládné tělo, které po dlouhé hodiny leželo nehybně na pohodlném gauči, je v moci cizích rukou. Odnášejí ho pryč. Naděje na záchranu je velká. To nejdůležitější pracuje bez problémů. Srdce. Bije rány pomalými a stále opakujícími jeden kratičký rytmus. Jeho pohled zůstává na místě a kouká. Čas utíká. Minuta za minutou, hodina následuje hodinu. Bez myšlenkovitě civí. Je jako vypnutý. Prázdné oči jsou nasměrované na ty dvě obrovské koule. Nemá ani tušení, že právě probíhá jedna obrovská bitva a jedno velké přetahování. Všem jde jen a jen o něj. O duši i tělo.
Ve světě, který tak důvěrně znal, probíhá boj o jeho tělo. Lidé v bledě modrých a bílích pláštích kolem něj pobíhají. Chtějí napravit co selhalo a selhává a zároveň se snaží udržet v chodu co běží. Zároveň probíhá i jedno velké přetahování. Ve světě o kterém nemáme ani tušení, nebo o něm víme jen málo. A v tomto případě je slovo málo, moc silné. O tom druhém světě mají tušení jen někteří. Jeho bloudící duši, která po dlouhé cestě vesmírem, dorazila až na samou hranici všeho, chtějí tam i tam. Chtějí ho na té spodní kouli. Chtějí ho, protože ti dole chtějí všechny. Posílají na lidi do našeho světa nejrůznější zkoužky a chytáky. Jen proto, aby pak duše těch co jejich zkoužku neprohlédnou, připadla právě jim. Nenávratně. Stejně tak usilovně, jako ti dole, tak ho chtěli i ti nahoře. Nebo spíš ten nahoře. Skrátka ho chtěla ta modrozelená koule. Proč? Protože to je její úděl , chránit a usilovat o všechny o které usilují tam dole. Ta rudo oranžovo černá rohatá a po síře smradlavá chamraď. Pohled jeho duše stál mezi nimi. Byl jak zmražený. Jako dočasně vypnutý. To proto aby nerušil svými nezodpověditelnými otázkami. Těm dole mohly pomoci špatné skutky které kdy udělal a zkoužky ve kterých neobstál. Mohla jim také pomoci zlá síla. Zlá síla, která se drala z útrob zemského povrchu. Zlá síla, která na některých místech proniká až na povrch. Někteří lidé ji vycítí. Někdo jí jen koutkem mysli tuší, avšak nebere jí vážně. Ale všichni, kdož jí příjdou do cesty, tak jí podlehnou. Jejich dny na povrchu zemském jsou sečteny. Ta síla je schvátí do jiného světa. Jejich domovem na věčnosti nejdelší bude modrozelená, nebo černo oranžovo žlutá koule. Doktor jí sice cestu nezkřížil, jen se o ní otřel a nebýt osudové shody jiných událostí tak by jeho duše před rozcestím určitě nestála, jenomže osudové okamžiky naneštěstí přišli. Ono je totiž až moc způsobů jak se dostat do jiného světa. Zkoužky na lidi posílají ti dole, avšak i ten, nebo i ti, nahoře. Zkoužky to jsou nejrůznější a každý jimi den co den prochází. Nadávate? Lžete? Rouháte se? Kradete? Ubližujete? Nebo jste snad už někdy někoho zprovodil z tohoto světa? Ano? Tak v tom případě bych se to snažil napravit. Musíte dělat hodně dobrých skutků. Jen tak vám zůstane jistá naděje, že nepůjdete na spodní kouli. Přetahování rozhodnou vaše skutky. Obě dvě strany si vzájemně předhazovaly jeho činy. Jeho dobré a špatné skutky. Kdo jich přednese víc, tak ho vyhrál. Výsledek byl takový: s náskokem osmi set sedmdesáti jednoho dobrého skutku ho vyhráli ti nahoře. Jeho duše byla jejich. Pomalu ho cosi začalo táhnout tam nahoru. Modrozeleným povrchem koule pronikl jako kámen oknem. Byl uvnitř. Zrak se mu kalil. Kouknul li pod sebe, viděl kolem trávník. Pečlivě upravený, krásně zastřižený, nádherně zelený. Co však bylo od něj dál, to neviděl. Vše ostatní zalévala hustá mlha. Bylo naprosté ticho. Ani nevěděl jak tam dlouho stál. Však co v té chvíli pociťoval, tak na to nikdy nezapomene. Připadal si jako cizinec, co sem vůbec nepatří. Připadalo mu, že ten kdo ho zachránil se teď k němu vůbec nemá. Zdálo se mu to všechno nějaké divné. Podivné jako nejroztodivnější sen. Ve všech svých pocitech měl naprostou pravdu. Cizincem byl. Neb každý nový příchozí je cizinec. Nepatří sem. V tom měl také pravdu. Určití lidé a věci patří na určité místo v ten daný určitý čas. Jeho danný čas ještě nepřišel. Ještě tu být neměl. A že se k němu jeho zachránce najednou nemá, že ho tady ještě nechce, v tom měl pravdu také. Jeho zachránce věděl že mu ještě nepatří. Vždyť on to řídí. Bohužel ještě s těmi dole. Mlha houstla. Za chvíli viděl sotva metr před sebe. Po chvíli již neviděl konec své natažené ruky. Pak z natažené ruky viděl jen loket. Po pár vteřinách neviděl již nic. Jen mlhu, jejíž ponurost umocňovalo naprosté ticho. Mlha voněla po vanilce s jahodami a byla hustá jak mléko. Lahodný koktejl.
Na nějakou dobu se sám sobě stratil. Vůbec o sobě neví. Nemá tušení kolik času uběhlo. Nemá ani ponětí kde bylo jeho vědomí, natož co se dělo s jeho tělem. Až jednoho dne.
První zvuk který uslyšel, zatím co jeho oči odpočívaly za zavřenými víčky, bylo nějaké pípání. Jeho mysl se na něj zaměřila. Několi minut jen naslouchal. Mysl si ten zvuk chtěla s něčím spojit. Chtěla poznat co to je. Avšak byla ještě dosti otupělá. Nic nepoznala. Začal otvírat oči. Šlo to těžce. Víčka byla pro jeho vysláblé tělo hrozně těžká. První pokus nevyšel. Vzdal to. I tohle bylo pro jeho tělo moc namáhavé. Začal dýchat poněkud rychleji. Intenzita blízkého pípání zrychlila. To byl pro jeho probouzející se mysl budíček. Živá voda. Konečně mu došlo co to je za zvuk. Tím jako by do jeho těla vnikl zázračný přísun energie. Byl rád, hrozně rád, věděl že je zpět. Cítil jak tělo nabírá postupně síly. Pomalu ale jistě. Formu dostávala i mysl. Oči měl sice ještě zavřené, avšak na tváři vykouzlil úsměv. Malý, nesmělý, ale úsměv. Jak se pomalu vracel, jak mu tělo sílilo a jak se oživovala mysl, tak spolu s tím přicházely i ty stinné stránky. Zase, znova a bohužel. Nepříjemné myšlenky ho paradoxně popohnaly dál a lépe než ty příjemné. Cítil že musí konat. Hned, teď!
Zhluboka, jak jen to šlo, do sebe nasál vzduch. Pak chtěl něco říci. Chtěl říci aby všechny lidi z pokoje patnáct ihned vystěhovali, čímž by ještě, snad, byla naděje že nezkončí špatně. Chtěl říci, že pokoj patnáct je zhouba a že musí být ihned a navždy zavřen a zrušen. Jenomže tělo ještě tak silné nebylo. Rty měl jak ze dvou párků. Tuhé a těžko ohebné. Hlas ze svých útrob vydával také jen těžce. Dokázal jen zahuhlat „pokoj patnáct“. Ikdyby měl někdo ucho u jeho rtů, ani tak by mu zřejmě nerozumněl. A on vlastně ani nevěděl, zda nemluví jen do prázdného pokoje.
Znova začal otvírat oči. Víčka už byla o poznání lehčí, ale i tak mu to šlo těžko. Na sítnici začalo dopadat světlo. Ostré a pro jeho oči navyklé tmě, hodně nepříjemné. To světlo píchalo a řezalo. On to však nevzdával. Nemohl, nechtěl. Před sebou začal rozeznávat nějakou šmouhu. Někdo stál před jeho postelí. Pousmál se. Jeho, pomalu se probouzející rty, zase zahuhlaly. „ Petro“.
„Ale né. To jsem já, Cilsický. Poznáváš mě?“ doktorova probuzená mysl kolegu poznala. Posmutněl. Přikývl mu. Pak se ho kolega optal jak se cítí. Byla to spíše jen taková zdvořilostní otázka. Už viděl celkem dobře. Kolega stál u zadního čela postele. Byl v plášti a dosti smutným pohledem ho sledoval. Viděl jak se bez problémů probírá. Za to byl rád.
„Petra tu není? Nemohla by přijít? Musím jí něco důležitého říci“ řekl smutně hlasem, který už zněl zase o něco lépe než před chvílí. Ošetřující kolega ho nespouštěl z očí. Na jeho prosbu se zatvářil smutně. Jako by ho to mrzelo. Pak mu ovětil, že Petra přijít nemůže. To téma chtěl opustit.
„Ty jsi nám ale dal. Víš jak dlouho to trvalo, než jsme tě přivedli zase k sobě? Skoro týden“.
Cilsického slova doktor zcela přeskočí. Vůbec je neposlouchá. Zeptá se znova na Petru. Kde je?
Cilsický mu sice vlídně, ale rázně odvětí, že prý měla noční a teď prý je doma. Cilsický přistoupil k tomu pípajícímu zařízení a sleduje, zda je vše tak jak má být. Doktor kouká do stropu. Neví co dál.
Přemýšlí, váhá. O pokoji patnáct chtěl říci Petře. Ale co teď? Má to říci Cilsickému? Co když ho bude mít za blázna? Snad ne, je to přeci jenom kolega. Po těchto myšlenkách se tedy odhodlal.
„Prosím, pojď sem. Já ti musím něco důležitého říci“ ještě chabím hlasem oslovil kolegu, který akorát dokontroloval ten přístroj. Po jeho slovech ihned zpozorněl.
„Ano? Copak se děje? Je ti něco?“ Sklonil se nad něj.
Doktro zhluboka nabral dech. Chtěl aby tomu co řekne Cilsický bezchybně rozuměl.
„Pokoj patnáct u mně na oddělení je nebezpečnej. Rychle z něj všechny vystěhujte. Prosím!“.
Cilsický vůbec nevěděl co mu má na tyto dramatické slova odpovědět. Chvíli stál jako tvrdé i.
„Slyšíš? Prosím, všechny je vystěhujte. Ten pokoj je zahubí. Věř mi“. Doktor to zopakoval ještě jednou, čímž se hodně vyčerpal. Začal dýchat těžce. Pípání nabralo na rychlosti.
Cilsický nevěděl kam dřív s očima. Jestli sledovat blábolajícího kolegu, nebo koukat na poblázněný graf, který hlídá funkci jeho srdce. Křivka se naštěstí za pár vteřin zase uklidnila. Teď Cilsický hledal vhodná slova. Chtěl a musel ho nějak uklidnit. Lží, nebo pravdou. To bylo jedno. Stál nad doktorem. Viděl jak se mu oči zase pomalu zavírají. Těch pár minut vědomí ho smrtelně unavilo.
„Ale pokoj patnáct na oddělení vůbec nemáš. To se ti asi něco jen zdálo. Odpočiň si“.
Pronesl potichu k napůl spícímu tělu. Po těchto slovech mohl vidět na doktorově tváři úsměv. Oči měl zavřené, avšak tvář veselou. Jako by ze sebe shodil obrovské závaží. Pak usnul.
Kolega Cilsický potichu a opatrně odešel z pokoje. Vyšel na chodbu a ihned zamířil k sestře. Ona stála opřená o zeď. Vypadala krásně, avšak velmi smutně. Přistoupil k ní. Oba se na sebe pousmáli. Snad pro povzbuzení, snad ze své mladé lásky.
„Ptal se po tobě“ špitl tiše, dívajíc se do jejích krásných očí. To raději přešla mlčením.
„A ještě blábolil o nějakém pokoji patnáct. Abychom z něj všechny vystěhovali, že prý je to tam nebezpečné. Myslím, že je úplně mimo. Ten už si nezaléčí“. To jí řekl už normálně. Ihned poté, co jí dal několik lehkých polibků.
V jejích očích nemohl nevidět obrovské překvapení. Překvapením až zamhouřila tvář.
„Cože? Pokoj patnáct? Ten ale budeme otvírat až příští týden“.








Kapitola desátá
Pokoj P 15

Do své ordinace vešel doktor. Přišel zase od nějakého pacienta. Zavřel za sebou dveře a zhluboka si oddechl. Tak zhluboka jako někdo, kdo má za sebou těžký úkol. Jeho tvář byla unavená. Jeho duše by už také potřebovala trochu klidu. Však on si klid dopřát nechce. Nebo nemůže? Kdo ví? On má za sebou hodně práce, však nepoměrně víc práce ho ještě čeká. Co o něm napsat?
Byl to doktor. Byl to ten doktor, který pomáhá duším. Léčí je, uzdravuje, pomáhá jim od bolesti, nebo je smiřuje s pravdou. Nezajímají ho žádné infekce, bacily, zlomeniny, vředy a jiné poruchy lidské schránky. Nezajímáho jak a kolikrát do minuty tluče srdce. Jeho zajímá co se děje v srdci, nebo v duši, když myšlenky tíží víc než obvykle. Myslí si, že jeho obor je stejně tak důležitý jako jiné lékařské obory. Obory, ve kterých se sonduje, prosvicuje, vytírá, rentgenuje, analizuje, řeže, seká, šije a pitvá. Je přesvědčen o tom, že taková hodně špatná myšlenka v hlavě, dokáže potrápit tělo hostitele stejně tak důkladně, jako například nějaký nádor. Nevím, jako nádor bych zrovna neřekl, však uznávám, že brouk v hlavě je opravdu hodně nepříjemný. A nedej bože špatné svědomí. Ale pojďme raději dál. Nejsem filozof a o svých myšlenkách víme každý své.
Svojí praxi zde v této ordinaci moc dlouho nedělal. Ještě pár dní a budou to dva roky. Svojí praxi nedělal ani v jiné ordinaci. Je mladý a život by měl mít ještě před sebou. Tak jako se někdo nadchne pro práci managera, makléře, úředníka, kuchaře, a já nevím pro jaké všechny práce se dá nadchnout, on se nadchnul pro tu svoji. V té viděl celý svůj život. A tak začal bojovat na dvouch obtížných frontách. Na jedné frontě pomáhal. Pomáhal těm kteří to již se svojí hlavou nemohli vydržet. Jejichž myšlenky byly nad jejich síly. On měl jejich myšlenky uchopit, pochopit, zkrotit a urovnat. Na této frontě tu byly spolu s ním i city. Lítost, pocit marnosti, ale i naděje a optimizmus.
Na druhé frontě byl hlavním bojovníkem jeho hlad. Hlad a touha po úspěchu. Každý jsme v něčem strašně moc, snad i nebesky, nadaní, bohužel většina lidí se se svým nadáním nikdy nesetká. A tak například Eskimák nikdy nepozná že má talent na tenis. Jihoafričan se nikdy nepotká se svým neuvěřitelným talentem na stopování ledních medvědů a tuleňů. Kluk z paneláku neuplatní svůj talent pro fotbal a kluk z vesnice nemá ani tušení že by měl obrovský úspěch jako počítačový programátor. On však to štěstí měl. On svůj talent potkal. On byl o sobě přesvědčen, že dokáže snadno a rychle vyléčit jakou koliv jizvu, ať už malou nebo velkou, na duši člověka. A čím víc byl o tom přesvědčen, tím víc jeho hlad po úspěchu narůstal. Jako by jeho samaritánské myšlenky byly překrývány víc a víc snahou o úspěch a peníze. Chtěl aby se z něj v jeho oboru stal pan někdo. Někdo, kdo má ve svém oboru významné slovo a koho poslouchá celá nemocnice. Toužil se stát prostě kapacitou. Také chtěl, aby při každé odborné debatě mohl říci: „To znám, to jsem viděl, s tím jsem už přišel do stiku“. Také chtěl mít v zásobě nějaké odborné historky, jimiž by mohl ve chvílích po odborných debatách, ohromovat i rozesmívat své kolegi a kolegině. O některých by se pak mohli na večírcích i divoce dohadovat, či pohádat. Ale on by byl ten kdo s tím začal, on by byl v centru dění. On by byl ta hvězda večera která se „postarala“o zábavu. A o to mu šlo. Htěl být prostě hvězda všude. Jak jsem uvedl, chtěl toho opravdu moc. Pracoval na sobě víc a víc. Musím uznat jednu věc, jeho píle a snaha byla obdivuhodná. Bylo mu jasné, že v jeho oboru musí pracovat hlavně srdce a hlava. Jiným doktorům stačí šikovné ruce a čisté myšlení. Byl přesvědčen, že on musí pracovat hlavně srdcem. Když před ním bude člověk s kamenem na duši, tak jeho srdce musí v jeho očích poznat jak velký ten problém je. Jeho srdce musí umět porozumět, jakož i naslouchat. A trpělivosti musí mít tolik, že by se všechna ani na korbu náklaďáku nevešla. Byl opravdu velmi pilný. Za svým cílem si šel sílou rozjetého nákladního vlaku s třiceti vagóny plných uhlý. Přečetl nespočet odborných knih, viděl hodiny a hodiny odborných filmů, byl na mnoha přednáškách. Po nocích se vzdělával a krom jiného si vedl i svůj deník. Odborný deník, vycházející z jeho praxe. Ten deník byl za nějaký čas plný nejrůznějších odborných poznámek, jeho osobních postřehů a také v něm bylo několik příběhů. Příběhy pacientů, kteří mu prošli ordinací, však jejich povídání mu zůstalo v hlavě. Jejich příběhy byly tak podivné, že je nechtěl zapomenout. Byly to ty příběhy, které si myslel, že by je mohl snad někdy vyprávět svým kolegům na nejrůznějších večírcích, či odlehčených odborných seminářích. Nebo jen tak v hospodě. Moc dobře si uvědomoval také další věc. Musí se také angažovat i v nemocnici. Věděl, že být jen dobrý, či vynikající doktor nestačí. V nemocnici musí být prostě „vidět“. Lidé od kotelníka až po ředitele musí znát jeho jméno. Jen tak se mu povede dosáhnou svého vytouženého cíle. Plány mu vycházely. O své pacienty se „staral“výborně“,díky čemuž se brzy dostal i do podvědomí vedení. Přestal být jen nějaký doktor z psychiatrie a žačal být vážený doktor z psychiatrie. V tu dobu mu do karet hrálo snad všechno.
Lidé z vedení jeho oddělení začali postupně odpadat. Tu na infarkt, tu do důchodu, tu nešťastná nehoda. A tak stoupal vesele výš a výš. Začali ho zvát na celonemocniční porady. I na nich se mu dařilo. Nikdo ho neměl za tlačenku. Samozřejmě že se našli i tací kteří ho „nemuseli“avšak i oni museli uznat, že se nahorů dostal zcela čistě a přirozeně. U svých lidí zbíral body tím jak se pral za ně i za jejich oddělení. Svoje přesvědčovací dovednosti prokázal i během celkové rekonstrukce jejich nemocnice. Ta byla důkladná, velice důkladná. Z celé původní nemocnice zůstaly na svém původním místě jen obvodové cihly. A to ještě jen nějaké. Omítky, podlahy, okna, stará elektroinstalace, jakož i stará instalatérština, to všechno šlo pryč. Změnilo se i celé řešení nemocnice. Některé pokoje zanikly, nějaké nově vznikly. Vybudovaly se dětské koutky a pohodlné čekárny. Zlepšilo se i zázemí sestřiček a doktorů. Během celé rekonstrukce stále vznášel nějaké požadavky a návrhy. Některé dostával od svých lidí, na některé přišel sám. Většinu z nich vedení vyslyšelo. Tím se jeho pozice dobrého šéfa jen a jen posílila.
Rekonstrukce proběhla dobře a ke vší spokojenosti. Lidé i personál byli nadšeni. Všichni si to chválili a byli z toho nadšeni. Ikdyž to byla nemocnice, tak se tu lidem líbilo a personál tu pracoval rád. Byl tu však jeden člověk který to tak necítil. Náš doktor.
Když otevřel dveře do své zrekonstruované ordinace poprvé, ucítil že tu něco nesedí. Nebyl to žádný stavební nedostatek. Nebyla to žádná zednická fušeřina. To vše bylo naprosto v pořádku.
Nebyl to ani né moc příjemný odér čerstvě nabílených zdí. Bylo to něco jiného. Doufal, že ten jeho pocit brzy zmizí. Uběhly dva týdny. Jeho pocit však stále přetrvával. Začal nad ním přemýšlet víc a víc. Stále měl dobré výsledky. Vše probíhalo jako dřív. Jenom začínal mít stále častěji chmurné myšlenky. Takové dříve téměř vůbec neznal. Ještě k tomu ho víc a víc začal svazovat jeden hodně nepříjemný pocit. Nemohl se zbavit dojmu, jako by rekonstrukce z jeho ordinace něco odnesla.
Jako by z rekonstrukcí zmizelo i kouzlo a duch tohoto místa. Všichni lidé co tu byly před rekostrukcí tu „něco“ nechaly. To „něco“ mu pak dodávalo motivaci a sílu pokračovat dál. To „něco“ bylo nenávratně pryč. Byl z oboru a tak si nechtěl takové podivné, snad až bláznivé, myšlenky moc připouštět. Stále si to chtěl nějak zdůvodňovat. Říkal si, že má takové myšlenky asi z přepracovanosti a že by měl tudíž asi trochu zvolnit. Jenomže jak to tak bývá, na zvolnění něměl čas, nemohl si ho dovolit a jeho druhá část hlavy ani zvolnit nechtěla.
Dny ubíhaly dál. Bohužel se však nic nezlepšilo. Stále se snažil pokračovat dál ve svém tahu na svoji kariéru. Stále úspěšně léčil a uzdravoval. Stále ho všichni, nebo devadesát osm procent lidí kolem něj, měli rádi a vážili si ho. I nadále ho však měla nejvíc ráda jeho bleděmodrá sestřička. Přes den sestřička, přes noc miláček. Alespoň si to myslel. Rozdával úsměvy a pozitivní náladu. Vypadal sebevědomně. Ale nikdo z jeho okolí netušil, jak moc mu to dává poslední dobou práce. Snad jen jeho nejvíc, nejbližší člověk. Ona si však nic nechtěla připustit. Nechtěla ztratit svůj vysněný obrázek o svém neohroženém doktorovi. Kdo ví jak to s ním vůbec myslela. Začal sám sebe překvapova tím, že začínal být stále víc pověrčivější. Vyhýbal se kanálům, utíkal před černými kočkami, začal číst horoskopy. Když držel slánku, měl strach aby jí nerozsypal. Když byl u zrcadla, měl strach aby ho náhodou neroztříštil. Viděl li pohřební auto, třikrát si odplivl. Jednou viděl kominíka. Radostně, jako malé dítě, se chytl za knoflík a měl radost že může doufat v konec tohoto podivného období. Dny běžely, jeho stav se zhoršoval. Jeho změnu chování si už pomalu začali uvědomovat i lidé kolem. Jeho milá samozřejmě nejvíc. Bohužel tak nějak ho v tom nechala.
Dalo by se říci že ho zradila. Patrně jí bavilo jen to když jí opatrovával. Však když on potřeboval její pomoc, její podporu, to jí bylo za těžko. Možná jen nechtěla ztratit krásný a vysněný obrázek svého seběvědomého, cílevědomého, perspektivního a penězi chrastícího doktora. Do budoucna zcela jistě ředitele. Kdo ví? Každopádně jak on se měnil, ona na něj začínala být víc a víc nepříjemnější. Podvědomně na něj měla vstek. Štvalo jí, že to svoje tempo neudržel. Za nějakou dobu se od něj odstěhovala. Že prý musí být na blízku svojí mamince. Ani ho nenapadlo to zkoumat. Den po té se vydal na louku za městem hledat čtyřlístek. Žádný nenašel. Dny ubíhaly stále dál. Lidé na něj už koukali jinak. Trochu schovívavě, trochu přes prsty. Na oko s ním jednali stejně, ve skutečnosti však byli rádi když schůzku s ním už měli za sebou. A to platilo jak pro jeho spolupracovníky, tak i pro pacienty. Všichni věděli že se něco zlomilo. Něco nevydrželo. Asi praskla jeho životní síla, jeho odhodlání. Sestra s ním ještě stále pracovala, ale téměř s ním vůbec nemluvila. Jenom když opravdu, ale opravdu musela. On se choval jako by to snad ani nevnímal. Když mluvil s pacientem, choval se normálně. Tedy snažil se chovat normálně. Když návštěva odešla, ponořil se zase do ticha. Udělal svoje denní povinnosti a pak v tichu své ordinace přemýšlel. Přemýšlením o sobě trávil stále víc a víc času. Už ho ani nenapadlo řešit proč má takové chmurné myšlenky. Už jim propadl a ve své hlavě řešil jen sebe. Zjišťoval, že sám se sebou není vůbec spokojen. Začal se sám před sebou stydět za to jaký byl. Jeho dosavadní život mu připadal jako trapná komedie o někom kdo se žene někam kam nemůže v životě doběhnout. Začal sám sebou pohrdat. Šlo to s ním z kopce dál a dál. Za pár dní ho jeho práce přestala bavit úplně.
Když si pomyslel jak za ním zase přijdou nějací lidé a začnou mu vykládat jejich problémy, udělalo se mu z toho zle. Ještě se překonal. Ke svým pacientům se začal chovat pohrdavě. Ke svým kolegům se choval o nemnoho lépe. Pacienty začal mít za slabochy co si neumí vyřešit svoje problémy. Sestry a doktory měl zase za hlupáky jakým byl do nedávna i on. Hlupáci co se za něčím ženou. Jako křečci v točícím bubnu. Už se s nima vůbec nechtěl bavit. Jeho dobrá pozice byla pryč. Zprávy o něm se nesly po pacientech jako epidemie moru. Kdo mohl, ten se od něj odhlašoval. Kdo nemohl, ten plakal a byl z toho nešťastný. Jeho kolegové, kterým jeho stav nebyl lhostejný, pomalu kuli plán. Sestru už přestal bavit úplně. Jednoho brzkého večera tedy zpustila svůj plán na to jak se ho zbavit.Záměrně chtěla vyvolat hádku. Ta hádka by byla velká a ostrá. Po hádce pak měla v úmyslu mu říci že dává výpověď. A to jak z jeho ordinace, tak i z jeho života. Možná to byl směšný plán, avšak neměla pochyb o jeho úspěšnosti. Tento plán si schválila už dopoledne. Tou záminkou bylo, co jiného, než jeho chování. Nelíbylo se jí, jak se choval k jednomu mladému klukovi. Ten mu vyprávěl jaký si příběh o nějakém vojákovi. On si ho vyslechl. Když pak jednání kluka bylo proti jeho vůli, bez větších zkrupulí ho odbyl a klidně ho nechal odejít. To by dříve nikdy neudělal. A tak přesně v osmnáct nula sedm se do něj obula. Byla by to dobrá herečka. Vystřídala snad všechny dramatické pozice. Chvíli na něj křičela. Pak zase brečela. Chvilku seděla zlomeně na stole, pak zase pobíhala po ordinaci. No scéna jak má být. Se svým výkonem byla spokojená. V jeho stavu jí jeho reakce vůbec nepřekvapila. Seděl ve svém křesle. Udiveně na ní koukal. Na její představení však neřekl ani jediné slovo. Řekla všechno co chtěla, práskla dveřmi a byla pryč. Měla to za sebou. On potom ještě několik minut nehnutě seděl. V hlavě se mu něco dělo. Probíhal boj. Možná mu pomohl sestry vyšší hlas.Ten hlas dodal sílu posledním zbytkům jeho zdravého, nebo chcete li, normálního rozumu. Její hlas zahnal na malý moment veškeré jeho chmury do kouta. Najednou si uvědomil vážnost své situace. Cítil jak se mu to všechno hroutí. Osobní život, jakož i ten pracovní. Věděl že je něco špatně. Byl si jist, že to není samo sebou. Hned teď, v jeho po dlouhé době jasné chvíli, chtěl přijít na to, co udělal špatně. Měl podezření. Všechno to přeci začalo až po té rekonstrukci. Byl rozhodnut něco dělat.
Svůj zamyšlený pohled kamsi do daleka rázně uťal. Kouknul na hodiny visící na zdi. Bylo dvacet jedna minut po osmnácté. Rázně vstal, upravil si plášť a svižným krokem vyrazil ze dveří.
Přešel chodbu, vyšel schody do horního patra a byl u dveří. Byly to dveře k řediteli. Zaklepal. Měl naprosto jasno co po něm bude chtít. Dovolenou. Sice by se takto o dovolenou asi žádat nemělo, jenomže toto byla vyjímečná situace. A vyjímečná situace sebou nese vyjímečné řešení. Tu dovolenou prostě chtěl. Potřeboval. Věděl že odtud musí na čas zmizet. Vůbec nepochyboval o tom, jestli jí dostane. Když slyšel vyzvání ke vstupu, vstoupil. Ředitel seděl za stolem a něco si rovnal do své aktovky. Pomalu se chystal jít domu. Jejich pohledy se střetly. V ředitelových očích doktor mohl na pár vteřin vidět obavy. Ředitel měl obavy z jeho jednání. Věděl že od něj může a musí čekat cokoliv. Výbuch vsteku. Beznadějný pláč. Nějaké bezduché řeči, nebo rozumový výlev napůl pomateného doktora. Ředitel se opřel a napjatě čekal s čím začne.
„Né, nemusíte se mně bát. Jsem už v pohodě“ promluvil k němu hlasem, z kterého i ředitel poznal že mluví pravdu. Jeho hlas byl jako dřív. Vlídný, zvučný a čistý. Však oči z doktora nespouštěl.
Ten pak s ním jednal tak, jak se z ředitelem jednat má. Tedy pokud mu nenesete vypověď a víte, že už ho nebudete v životě potřebovat. Nejprve se mu omluvil za pozdní návšťěvu. Pak omluvi svoje chování v minulých dnech a týdnech. Ředitel se tvářil vlídně a chápavě. Upřímně byl rád. Poznával zase toho starého, dobrého, mladého a velmi, velmi nadějného doktora. Takového ho znal a měl i rád. Doktor potom vznesl svoji žádost a ihned se omluvil. Prý ho s tím nerad obtěžuje a ví že by s tím měl jít za někým jiným, ale on tu dovolenou prý potřebuje okamžitě. Požádal ho o svolení. Ředitel mu ho s upřímným úsměvem bez okolků dal. Pak se rozloučili. Ředitel mu ještě dodal několik podpůrných slov a tím jejich schůzka byla u konce. Ředitel si otřel spocené čelo. Obě dvě strany si z hluboka oddychly. Byly rády. V takový hladký průběh jen doufaly.
A tak mu tedy začala dovolená. Dovolenou neměl již hrozně dlouho. Vlastně kdy měl dovolenou naposledy, tak na to si už ani nepamatuje. Jenomže tato dovolená bude jiná. Jiná než mají dovolené být. Tato dovolená mu má zachránit jeho profesní život. A vlastně také i jeho život soukromý, nebo li obyčejný. Bylo mu jasné, že to pro něj bude těžká doba. V tom boji se cítil úplně sám. Sice to tak ve skutečnosti nebylo, ale on to tak momentálně cítil. Bylo mu to však naprosto, srdečně a upřímně jedno. Nikomu to nezazlíval. Možná naopak. Nechtěl aby ho jeho okolí litovalo. Nechtěl aby na něj koukali jako na duševního mrzáka. Chtěl být sám a v klidu. Uběhly čtyři dny. Nic převratného se nestalo. Dovolená to pro něj opravdu vůbec nijak pěkná nebyla. Byla nudná a šedivá. Jen celé dny bezcílně bloumal. A tím byl trochu vyveden ze svého plánu. Myslel si, že si dá den, dva, naprostý klid, pak si za dopoledne vše promyslí a odpoledne mu to bude všechno jasné. Pak bude v pořádku a bude se zase těšit na své ovečky. A ovečky na něj. Jenomže nějak se stále nemohl soustředit. Nemohl v hlavě udržet žádnou myšlenku. Jeho myšlenky se mu v hlavě střídaly rychlostí běžící krajiny při pohledu z jedoucího vlaku, rychlíku. Jakmile začal na něco myslet trochu víc, hned tu byla myšlenka jiná, která tu původní bez milosti odsunula do černých zákoutí jeho mozku. Když četl noviny, když se koukal na zprávy, tak se mu v hlavě honily myšlenky na celý Svět. Moc pozitivní myšlenky to tedy nebyly. Vlastně nebyly pozitivní ani trošku. Myslel na to jak to dopadne s bílími, černými a Muslimy. Na to jaký je ve světě nepořádek. Na to jak vyšší kruhy prostým lidem lžou a mají je za tupce. Na to, jaká to bude rána jestli do Země náhodou narazí nějaká planetka. Samozřejmě mu do hlavy přišla i myšlenka na mimozemšťany a na celý vesmír vůbec. Když zavřel noviny a vypnul televizi, tak se dostavily myšlenky jiné. Začal myslet na rodinu, na příbuzné, na všechny lidi ve svém okolí. V hlavě mu začaly lítat nápady komu zavolat, koho navštívit, komu raději nevolat a proč, s kým jít na pivo, kdy navštívit rodiče, kdo je vlastně jeho kamarád, kdo je jeho nejlepší kamarád a proč, jaké měl dětství u babičky a jestli by nebylo lepší kdyby v dětsví jezdil na dětské tábory, čím by v životě chtěl být a co už v životě asi nedokáže a tak dále a tak dále. Jenže svůj opravdový důvod pro pořádné zamyšlení stále vynechával. Možná to dělal podvědomně. Možná si schválně vymýšlel jiné a jiné nápady k zamyšlení. Bál se sám nad sebou zamyslet? Nevím. Ve čtvrtek večer se konečně hnuly ledy. . Ležel v obýváku na gauči. V bytě bylo naprosté ticho. Přicházel pomalu večer. Za chvíli se začne stmívat a během několika minut bude v pokoji naprostá tma. Tu se jeho zbytky zdravého rozumu ozvaly. Dalo jim to hodně práce překonat všechny ty jeho „filozofické“a bláhové úvahy, ale povedlo se. Napadla ho otázka. „Proč jsem poslední dobou vůbec takový pověrčivý? To jsem nikdy nebyl. Proč mám pořád takové černé myšlenky? Proč jsem si musel vzít zdravotní dovolenou? Proč jsem poslední dobou takovej divnej? Jinej než jsem byl dřív“.
Leží stále na svém milovaném gauči na kterém již bezpočtu krát usnul. V pokoji je naprostá tma. Oči se mu klíží víc a víc. Víčka jen stěží otevirá. Však hlavička mu stále pracuje.
„A proč mě opustila Petra? Proč se můj život najednou celý hroutí? A proč se vůbec hroutit začal když jsem to měl všechno tak pěkně rozjetý? Proč?“. Jeho myšlenky se odmlčily. Jako by čekaly na toto všechno nějakou odpověď. Leží na gauči. V pokoji je úplná tma. Oči má zavřené. Jeho zdravá část hlavičky ovládá už jen funkce nutné k přežití jeho hluboce spícího těla. Dýchá pomalu a klidně.
Jde dlouhou nemocniční chodbou. Je v ní šero. Světla jsou zhasnutá. Do očí mu však nepříjemně řeže ostré světlo slunečního dne, prosvítající sem přes velké okno na konci chodby. Jde přímo proti němu. Jak se blíží k oknu blíže, světlo je nepříjemnější víc a víc. Dá si ruce před oči. To však moc nepomůže. Ostré paprsky se odráží od naleštěné podlahy jako od hladiny rybníku, řeky či moře a dál ho oslňují. Jde dál. Tu se zastaví u nějakých dveří. Otočí se k nim. V úrovni jeho očí je na dveřích zlatým písmem namalována jednička a pětka. Otevírá dveře. Vchází do ordinace. Do své ordinace. Okamžitě zamíří ke svému stolu. Usedne do křesla a ohne se do spodního šuplíku pro svůj zápisník. Připadá si, že jeho počínání řídí někdo, nebo něco, o kom nikdy neslyšel, co si nedovede vůbec představit. Jako by se něco chtělo něčím pochlubit. Něco mu ukázat. Něco ho táhne k vyndání svého deníku z šuplíku. Něco ho nutí aby si znova přečetl své poznámky. Poznámky o některých svých pacientech. Až teprve při čtení svých řádků ,bude se mu moci pochlubit ta zlá síla svojí mocí, krutostí a smrtonosnou ironií. On bude plakat, ona bude pištět radostí. Pištět jako špinavá, mokrá krysa s vlkým čumákem, dlouhým holým ocasem a špinavými drápky, kterými po světě roznáší smrtonosné nemoce. Koho škrábne, ten si může sečíst svoje dny. Deník otevřel zhruba uprostřed. Při jeho otevření si vzpoměl proč ho vůbec psal a na své životní ambice. Na tváři se mu objevil pohrdavý úsměv. Netrvá dlouho. Jeho ruka mu nalistovala stránku se Swojkou. Začíná číst. Přečte jen několik vět, když tu mu před očima probleskne záblesk tmy. Jako když dlouze mrknete. Krátce zavře oči. Když je otevře vidí les. Kouká na les z výšky, z ptačího pohledu.
Letí nad rozlehlými hvozdy listnatých a jehličnatých lesů. Nebe je azurově modré a slunce pomalu míří za obzor. Koruny listnáčů a jehličňanů spolu se žlutooranžovozlatými parsky slunce vytvářejí nádhernou podívanou. Po nějaké době spatří uprostřed všech těch nekonečných hvozdů malou mýtinku, snad paseku. Uprostřed té paseky stojí nějaký srub. To samozřejmě zaujme jeho pozornost. Jeho pohled se přiblíží. Je to opravdu malý srub. Takový jakých je v severských lesých nespočet. Vypadá opečovávaně. Má jednoduchou, však odolnou, dřevěnou střechu. Stěny jsou z mohutných kmenů mezi něž je vecpaný mech. V oknech jsou překvapivě skleněné tabulky. Kdo ví jak je sem, do takové pustiny, kdo dostal. Před vchodem je v zemi vyskládáno několik kamenů. Má to být jakési zápraží. Kolem celého srubu jsou do výše oken vyskládány špalíčky, špalíky, polena a polínka. Tluská, tenká, se suky, bez suků. Jinak v okolí srubu není vůbec nic. Žádné záhonky, žádný bazén, hřiště, pískoviště, nebo garáž, či ohniště. Jen kadibudka. Ta se krčí asi dvacet metrů od srubu, severovýchodním směrem. Trochu ho překvapí, když neuvidí žádnou příjezdovou cestu, ani vyšlapanou cestičku. Z lesa se směrem ke srubu táhne a klikatí nějaký příkop. Může být snad metr hluboký. Je zarostlý nevysokou trávou. Ten příkop mijí srub asi o tři metry a pak pokračuje dál a zase do lesa. Už asi viděl všechno co tu mohl vidět a chtěl svým pohledem pokračovat dál. Ze srubu vyšla nějaká postava. Svůj pohled zamířil na ní. Byl to nějaký chlápek.
Měl kostkovanou, tlustou, flanelovou košili a tmavé kalhoty. Chlápek v dobré náladě vyšel ven. Kouknul na krásné nebe, natáhl do sebe ten svěží vzduch, rozpažil ruce a spokojeně se protáhl. Potom ještě chvíli zůstal stát na místě. S blaženým úsměvem si prohlížel nebe i les kolem. Až teď doktorovu pohledu došlo kdo to je. Byl to Swojka. Člověk, kterému doktor také pomohl. Dal mu několik dní klidu v tichu pokoje patnáct a pár prášků k tomu. Swojka zajde zpět do srubu. V zápětí však vychází ven. Ne zrovna vychází, nýbrž jde po zpátku a táhne za sebou velký špalek. Tak metr vysoký a čtyřicet centimetrů široký. Vytáhne ho pár metrů před dveře. Usadí ho na místo a zkusí zda je dosti stabilní. Potom se o něj oběma rukama opře. Najednou vypadá Swojka nějak schváceně. Sklopí nad špalek hlavu. Po čele mu stékají potoky potu. Ve stoje ho drží snad jen špalek. Takto tam stojí snad pět minut. Potom se Swojka vzpřímý. Pomalým, leč jistým krokem odchází zpět do srubu. Obratem z něj zase vychází. V ruce třímá mohutnou sekeru. Pozdvihne jí, natočí břit proti sobě a dá si jí před hlavu. Přivře jedno oko. Druhým zkušeně posoudí ostrost břitu. Byl s ním spokojen. Něžně jí opře o špalek. Ze špalíkové stěny přímo u vchodu odebere čtyři kousky. Tři hodí na zem vedle sebe, jeden hned položí na ono, konečné místo. Pak už to jde ráz na ráz. Vezme sekeru, napřáhne, tne, kusy špalíku se rozlétají. Po prvé, po druhé, po třetí a po čtvtré.
Je hotovo. Položí sekeru. Vzpřímí se. Chvíli zůstane nehybně stát. Jeho pohled míří někam do daleka. Oči má smutné. Začínají mu z nich kapat slzy. Jako by právě spatřil to nejstrašnější co kdy člověk může v celém svém životě a v nekonečných dálkách vesmíru vidět. Jeho tvář byla náhle bílá jako školní křída. Rty mu nepřirozeně zfialověli. Zuby měl stisknuté. Nedýchal. Levou ruku si pomalu přiložil k srdci. Jeho bití neměl šanci ucítit, žadné nebylo. Končilo i jeho bytí. Udělá několik vrávoravých kroků do strany a padá na dno příkopu. Dopad již necítí. Dopadl na záda. Jeho chladné oči zírají k obloze, na které vykukují první hvězdičky přicházející noci. Po čele mu přeběhl mohutný, lesní mravenec. Pak další a další. Leze jich po jeho těle víc a víc. Za pár minut to jsou stovky. Zkoumají svůj nový, velký objev. Mají šťastný den. Letošní zimu hladovět nebudou.
Znovu dlouze mrkne. Je opět ve své ordinaci. Zkoprněle sleduje hvězdičku na konci poznámek o panu Swojkovi. Asi vstřebával co právě viděl. Jeho levá ruka obrátí několik stránek.
Oči mu padnou zpět na listy svého deníčku. Něco ho opět nutí přelouskat po sobě své zápisky. Oči mu běhají po řádcích. Po několika minutách jsou u konce. Doběhly až k hvězdičce, značící úspěšné propuštění. Tím o kom četl byl malý, ulekaný kluk. Úspěšné propuštění to určitě bylo, avšak pak to šlo všechno nějak obráceně. Před očima mu vyvstane obraz ulice v menším městečku. Ulice je dlouhá a na malé městečko snad až moc široká. Celá je zrekonstruovaná. Na silnici je položen nový asfalt a řidiče piráty tu brzdí několik retardérů. Po krajích stojí auta i autíčka místních rezidentů. Chodníky jsou nově vydlážděny zámkovou dlažbou a každých dvacet metrů je vysazen budoucí starý, mohutný, košatý strom. Teď jen ubohý proutek. Na jedné straně jsou bytovky. Pětiposchoďové a tváří se jako paneláky. I ony mají novou fasádu a moderní okna. Na protější straně ulice, proti bytovkám, je dětské hřiště s mnoha lezadly, prolejzačkami, houpačkami, pískovišti a jedním asfaltovým hřištěm. Na něm si hrajou ti větší. Hrávají tam košíkovou, tenis, nohejbal, českou plácanou, nebo i fotbal. Hřiště je od ulice odděleno plotem. Také nově postaveným. Má zděnou podezdívku a mezi několika zděnými sloupky jsou tmavě nalakované dřevěné laťky. Pěkný plot. Na začátku ulice jsou po obouch stranách rodinné domky a autobusová zastávka. Je to milá ulice. Na hřišti zrovna hrají dva budoucí borci tenis. Jde jim to dobře. Pěkná, prudká podání. Forhendy, smeče, dlouhé výměny. Pěkná podívaná. Diváky však zatím nemají. Na plácku pro ty menší jsou ty menší se svými maminkami a někteří i s kočárky. Lezou, houpají se, hrají si na písku, povídají si, piští a smějí se. Maminky je z laviček hlídají, napomínají a vzájemně si mění své zkušenosti. Nebo si jen tak povídají. Tatínkové jsou v práci a vydělávají peníze. Po chodnících se tu a tam šinou anonymní chodci. Začátek jejich cesty, jakož i jejich cíl je neznámý. Aut tu projede do minuty asi sedm. Mezi anonymními chodci vidí maminku s tím malým klučinou. Jdou po levé straně od domků a mírnou chůzí se blíží k hřišti. Kluk jde po jejím boku. Něco jí zaujatě vypráví. Ona s naklopenou hlavou se zájmem nasluchá. Z azurově modré oblohy jim do zad svítí sluníčko a nad jejich hlavami prolétávají hmyz lovící vlaštovky. Do protějšího konce ulice vjelo auto. Páté v minutě. Auto, které není vůbec ničím neobvyklé. Téměř nové, střední třídy, s barvou stříbrné metalízy. Nikdo si toho auta vůbec nevšímá. Překoná retardér, řidič přidá trochu plynu. Jede ulicí. Oni dva, jakož asi nikdo v této ulici, si toho auta vůbec nevšímají. Blíží se k nim. Klučina stále vesele povídá. Maminka s úsměvem na rtech naslouchá. Auto je mijí. Řidič řídí, oni jdou. Auto je za jejich zády. Blíží se ke konci ulice. Klučina stále povídá. Kdo ví jestli to mamku ještě zajímá. Svět poposkočil o několik vteřin kupředu. Kluci stále hrají svoji partii. Blíží se konec. Zbývá jen pár míčků. Do ulice vjíždí auto. Šesté v minutě. Ani tohoto si nikdo nevšímá. Není proč. Řidiči staženým okénkem fouká vítr do vlasů. Je mu to příjemné. Do obličeje mu svítí sluníčko. V hlavě si probírá právě uběhnuvší pracovní den. Maminka s klukem jsou už u hřiště. Jejich povídání neustává. Lepší z tenistů vede v rozhodujícím setu čtyřicet patnáct. Chystá se přijmout podání. Máma s klukem stojí u vchodu na hřiště. Už domluvili. Ona hledá cosi ve své kabelce. Snad klíče, možná bonbon. Kluk stojí vedle ní a gribluje si s míčem o zem. Zvuk míče nese se stichlou ulicí. Přehluší i zvuk přijíždějícího auta. Je od nich na dva metry. Lepší tenista úspěšně přijímá podání a výborně odvrací. Míč dopadá kousíček od boční čáry. Získává výhodu. Protihráč, asi stržen hrou, dobíhá poskakující míček a s nadávkou na rtech ho vstekle odvrací. Plnou silou ho odpaluje z hřiště pryč. Míček nabírá výšku. Auto je těsně před mamkou s klukem. Oni o autu vůbec nevědí. Míček přelétl šířku ulice a dopadl někam do neznáma. Odkudsi prudce vyběhla vyplašená bílá kočka. Vystřelila z mezery mezi auty jako střela. Narazila do předního baltníku auta. Její hlavička praskla jako přefoufnutý balónek. Mrtvá padla na zem. V té setině sekundy řidič instinktivně strhl řízení. Šok, chyba, osud. Kdo ví? Strhl řízení v levo a přišláp pedál. Pedál plynu. Motor zaječel. Auto narazilo do obrubníku. Náraz ho vymrštil a setrvačná síla ho neodvratně vrhla na ty dva. Auta se všimnout stačili oba dva. Však uhnou stačil jen jeden. Auto dopadá na chodník. Nejprve kluka poráží, pak ho valí pod sebou. Praskají mu snad všechny kosti, orgány selhávají. Auto se zastavuje až o zídku plotu. Z pod auta trčí malá ručička. Krvavá. Nehybná. Bez života. Matka jen tiše zírá. Šok jí celou naprosto ochromil.Vše padá do tmy.
Doktor sebou cukne. Vylekaně koukne kolem sebe. Vidí kolem sebe svoji ordinaci. Před sebou svůj stůl. Na něm otevřený svůj deník. Srdce mu tluče jako zvon. Dýchá rychle a tep má ještě rychlejší. Potí se snad všude. Cítí krůpěje potu na čele. Potoky potu mu stékají i po zádech. Otře si rukou čelo. Pak ta samá ruka nalistuje další stránku. Udiveně na ní kouká. Jako by ani nebyla jeho. Dělá si co chce. On už nic číst nechce. Na stránkách po ruce zůstávají vlké fleky. Druhá ruka netečně leží na opěradle. Deník je otevřen na dalším jménu. Ruka přimáčkne stránky a čeká. Jeho rozum a vůle už číst nechtějí. Tělo je ale silnější. Krk se ohýbá, hlava natáčí, oči hledají první písmenka. Přes oči mu do jeho myšlení proudí další podivný obraz konce jednoho života.
Před jeho očima vyvstává pohled do širokého okolí. Hledí z nějakého kopce do probouzejícího se kraje. Proti němu začíná nesměle vykukovat slunko. Rovná krajina před ním je pokryta mlžným oparem. Všimne se, že z oparu v dálce něco vykukuje. Zbystří. Jsou to nejvyšší mrakodrapy nějakého města. A jeho pohled zase letí. Přeletí mlhou pokrytá pole, rybníky, vesnice, silnice i menší vršky. Je ve městě. Přelétne mlhou zamořené ulice a svoji pozornost zaměří na jeden ze tří mrakodrapů. Nevelké městečko, tři vysoké mrakodrapy, okolní plochá a nijak moc civilizací zasažená krajina. Mrakodrap byl celý pokryt skleněnými deskami. Stejné velikosti i barvy. Nebylo možné rozeznat okna ani jednotlivá patra. Jeho pohled několikrát obkroužil tu stavbu, však nic nového už neviděl. Pak se podíval na ty další dva. Byly naprosto stejné. Sluníčko už bylo na obloze docela vysoko. Oranžová barva byla pryč. Teď začínalo zářit jak má. Svými paprsky, nesoucích teplo, vyhánělo mlhu z ulic jakož i z celé okolní krajiny. Všiml se, že na jednom z mrakodrapů zmizela jedna deska. Zhruba uprostřed jeho výšky. Bylo to okno. V okně viděl nějakou ženu. Starší, černovlasou, otylou, v zástěře. V ruce držela nějaký cár látky. Snad hadr. Její obličej mu byl sympatický. Vypadala spokojeně a plná elánu. Rozevřela okno dokořán. Pohledem pomalu přejela celé okolí a zhluboka do sebe nasála vlahý vzduch. Jeho pohled se od ní odvrátil. Ona jeho pohled nezajímala. Nebyla to co chtěl aby jeho myšlení vidělo. Sjel níž a na opačnou stranu. Tam se také právě otevřela jedna z mnoha desek. Okno bylo otevřené dokořán. Z něj koukal pán. Opřen lokty o parapet. Byl to pan Signer. V jedné ruce dřímal cigaretu. Pravidelně a zhluboka šlukoval. Blaženě vyfoukával. K tomu měl před sebou krásný pohled do okolí. Bydlet na samém okraji města je dobré. Viděl zlatavé a zelenavé lány polí s ostůvky prchající mlhy před sluíčkem, hvozdy lesů a jako sklo klidnou a hladkou hladinu nedalekého jezera. Pole měl až téměř pod okny. Přímo pod oknem, které nebylo víc jak pět metrů nad zemí, měl dva metry široký pás trávy, který se táhl kolem celého mrakodrapu. Na trávě rostly keře. Mezi nimi byly záhony s květinami. Květiny byly nádherné, zářily snad všemi barvami. Černou ne. Záhonky byly ohraničeny malinkými zídkami postavené z úlomků nejrůznějších kamenů. Kolem travnatého pásu vedl i chodník, jakož i silnička. Po ní však projelo tak jedno auto za den. Za asfaltovu cestou byl několikametrový pás trávy. Udržované a čerstvě posekané. Dnes, stejně jako kdy jindy, ho bavilo pozorovat jak po ní poskakují kosáci, lovící si čerstvou snídani. Chlapíkovi začíná u cigárka hořet filtr. Hnusný, štiplavý kouř ho vytrhne z jeho myšlenek. Z myšlenek na krásně prožitou noc, z myšlenek na to co bude dělat dnes, z myšlenek na to, jestli má raději chleba s mármeládou, či s medem. Típne cigárko o dno popelníku. Chystá se jít udělat sobě a jí dobrou snídani. V záhoně přímo pod jeho okny zahlédl nějaký ohyb. Zbystří. Stojí v otevřeném okně. Je v županu, na nohou pantofle. Ve stoje se naklání z okna, opřen o své mohutné ruce. Ze záhonu leze ježek. Pěkně velký. Čumák celý od hlíny. Překonal ostré kameny a zamířil si to k baráku. Jde rychle. Signer ho dál zaujatě pozoruje. Ježka tu nikdy neviděl. Ježek je asi půl metru od baráku. Úhel pohledu se Signerovi zostřuje. Naklání se víc a víc. Ježek je u baráku. Přitiskl se ke stěně, jako mládě k mamince. Asi musí chvíli trávit. Signer je vykloněn z okna až nebezpečně. Nebezpečí snad ani necítí. Tu mu po kluzkém lině podjede jedna pontofle. Noha vystřelí do výšky. Tím uvolní svázané, vyvážené síly. Tělo se naklání dopředu. Ruce nápor síly nemohou vydržet. V loktech povolují. Změnou poměrů sil podklouzává i druhá pantofel. Posune se po lině jen o několik centimetrů od okna. Těch pár centimetrů je však smtelných. Těžiště těla se přesunuje dopředu. Za okraj okna. Nohy jdou do výšky. Tělo jako pytel obilí převalí se přes hranu okna. Ruce již nemohou nic zachránit. Signer nestačí ani zařvat. Dopadá po zádech do kypré hlíny záhonu. Pod ním zůstávají polámané květinky, které ještě před chvílí tak obdivoval. Ty už nikomu den nezkrášlí. Ruce má v pořádku. To je dobře. Žádná zlomenina ani sebemenší škrábanec. To je dobře. Nohy jsou v podstatě také v pořádku. Zlomené nejsou. Jen kameny kolem záhonu, udělaly mu na nich pár nepěkných rých. Naštěstí mu ty dvě rány téměř vůbec nekrvácejí. Trup, jakož i vnitřní orgány, tak ty to také přečkaly bez zranění. Ani jedno zlomené žebro, nebo jen naražená kostrč. Vůbec nic. Toje dobře, moc dobře. Hlavu má také celou. Nerozseklou a myslím, že nebude mít ani žádnou bouli. Mozek vše přečkal bez otřesu a bez následků. To je asi nejdůležitější. Jeho modré oči zírají na azurově modré nebe, po kterém v ukrutné výšce a v obrovské zimě letí letadlo, zanechávající po sobě dlouhou, bílou stopu. Jenom by mu neměla téci z úst teplá, rudá, hustá krev. Jenom by neměl mít hlavu v tratolišti své krve. Ostré hroty kamenů tvořících zídku kolem záhonu vše pokazily. Dopadl na ně bohužel úplně přesně. Rozřezaly mu kůži na krku. Co hozřezaly? Jejich zubaté ostří mu ji přímo roztrhalo. Pak rozdrásaly šlachy, tepny a cévy, jakož i veškerá nervová spojení. Ani se svaly neměly žádné problémy. Obratle praskaly jako tenká párátka. Mícha viděla prvně denní světlo. Hrtan se sliznicí to s plnou parádou odnesly také. Ježek je vyplašen a kolem těla v županu, ležícího v záhoně polámaných květin, prchá zpět do pole. Signerovi chladné, modré, mrtvé oči se ještě naposledy kochají pohledem na tu krásnou oblohu. Až jejich víčka padnou, tak už nikdy tu krásu neuvidí. Po obloze letí hejno hus. Táhnou na jih. Brzy přijde chlad, sníh a šedé počasí. To už tu však nebudou. Ani on. Jeho oči naposledy mrkly.
Zase procitne ve své ordinaci. Je opřen v křesle. Levou ruku má položenou na opěradle. Pravá tiskne stránky rozevřeného deníku. Doktor se snaží uvědomit co se to vůbec děje. Nemá však ani stín sebemenší šance. Kdyby mu někdo důvěryhodný řekl co právě prožívá, neuvěřil by. Nevěřil by kde ve skutečnosti je a co se s ním děje. Události neuvěřitelné a těžko pochopitelné mohou mít někdy až humorné vysvětlení. A naopak. Nejsou události které považujeme za zcela normální a běžné, řízeny něčím jiným než jen naší vůlí a umem? Já myslím že ano. Spousta přelomových událostí je řízeno a spuštěno jen čirou náhodou. Ale co je skryto za tím slovem? Oči mu zase začínají pokukovat po deníku. Svaly se napínají a začínají pracovat s hlavou. Naklání ji opět nad hustě popsané stránky. V levém horním horu levé stránky je třemi čárkami podtrženo jméno Roneckiho. Pohledem stoupá po schodišti. Je to v nějaké moderní budově. Vystoupal do nějakého patra. Na zemi sešlapaný modrý koberec. U bílé stěny proti němu stojí ve velkých květináčích dvě nevelké palmy. Nad nimi jsou zavěšeny tři obrázky s kýčovitými pohledy na mořské pláže. Stěna po pravé straně je holá. Není na ní ani malý obrázek. Na levé straně vidí prosklenou stěnu s dveřmi. Pohedu přes ní brání z druhé strany visící celostěnné žaluzie. Jsou i na dveřích. Na dveřích je nalepena cedulka. Na ní okrasným písmem napsáno „oddělení vnitřní propagace“. Nějak projde přes dveře. Před sebou má rozlehlou místnost. Přímo proti sobě širokou uličku a po pravé i levé straně pracující kancelářské dělníky. Každý je ve své kóji. Ta je od sousední oddělena vysokou stěnou. Každý je u svého počítače, ve svém vyhraženém pracovním prostoru. Všichni cosi ťukají do klávesnic, tváříc se strašně důležitě. Stěny v místnosti jsou chladně bílé. Není na nich žádná výzdoba, žádný obrázek, ani hodiny. Na zemi leží opotřebovaný hnědý koberec. Světlo sem proniká jednou, celoprosklenou stěnou. Aby ťukálisty nerozptyloval krásný pohled přes sklo do širokého okolí, jsou předním dlouhé svyslé žaluzie. Světlo propustí, pohled né. Kolem mého pohledu projde nějaká žena. Je vysoká, má dlouhé bloňdaté vlasy. Na sobě bílou halenku s tenkými žlutými proužky. Její nádhernou siluetu dotváří tmavá minisukně a ...a tenká aktovka z lesklé, černé kůže, kterou svírá pod paždím. Všude jinde by její přítomnost vzbudila pozornost, nebo lehký záchvěv země. Tady ne. Nikdo se neodváží odvrátit oči od své obrazovky. Kdo by se otočil a pohlédl na ní, ten by zůstal na své pracovní pozici až do důchodu. A tomu zdejší kancelníci smrtelně věřili. Znamenalo by to, že pro něj práce není vším a tudíž není hoden dalšího postupu. Vyšší patra tohoto podniku by pro něj zůstala na věky věků zavřené. Nikdo při této zkoužce nepropad. Slečna pomalu prošla uličkou téměř až na konec. Přitom házela pohledy na všechny strany. Kancelníci však datlovali a datlovali. Přišla ke kóji, která byla v uličce předposlední a ležela na pravé straně. Postavila se za kancelníka a několik minut nu z výšky koukala na jeho mihotající se prsty. Prsty mu běhali po klávesnici jako dvě ještěrky po betóně. On ji za zády samozřejmě cítil moc dobře. Byl však už dosti zkušený a tak se žádné chyby, ani chybičky nejmenší, nedopustil. Její krásná ručka mu poklepala na pravé rameno. Bral to jako signál, nebo jako povolení že se již může beztrestně otočit. Bylo to tak. Okamžitě přestal psát. Sedíc dál ve své židli, stočil záda do vrtáku a pozdvihl hlavu. Jejich pohledy mířily na sebe. Ten kdo právě teď složil zkoužku nejposlednější byl pan Ronecki. V jeho pohledu nemohla necítit úctu s pokorou spolu s velkou nervozitou. Chtěla ho trochu uklidnit. Milým úsměvem se jí to podařilo. Usmál se také. Pomalu se k němu nahne. To ho zase trochu znejistí. Cítí jak si s ním hraje. Pokud nechce přijít o místo, musí to vydržet. Nahne se k němu ještě víc. Všichni kancelníci dál pracují, jako roboti. Její rudé rty jsou u jeho ouška. On je nervózní a pomyslel jak by to s ní bylo krásné. Ona si to asi užívá. Baví jí to. Pak jen pro něj tiše zašeptá.
„Mám pro Tebe vzkaz od šéfa. Má prý pro tebe připravenou kancelář. Tam u sebe, ve vyšších sférách. Jsi prý moc dobrej.“. Na jeho tváři je vidět úsměv. Dál ale napjatě čeká co bude dál. Jak to ona zakončí. Pár vteřin ještě slyší dech z jejích blízkých úst. Ještě chvíli cítí teplo valící se k němu přes její rty. Cítí překrásnou vůni jejího parfému. Její vlasy ho lechtají na krku.
„Tak běž a hodně štěstí“ s těmito slovy, které tiše zašeptala přes rudé rty, se od něj zase odvrací. Odstoupí od něj. S nadřazeným úsměvem sleduje jak kvapně balí svých pět švestek. Jak si obléká své sako. Jak se ani nerozloučí s kolegi a jak běží chodbičkou k východu z této společné kanceláře. Doktorův pohled letí za ním. Nesmí ho ztatit. Nebo něco propásnout. Vyběhl ze skleněných dveří. Ty se za ním hlasitě zaklaply. Žaluzie se zavlněly, zašustily a bylo zase ticho. Třemi skoky vyběhl do mezipatra. Deset schodů ho dělí od vyšších sfér svého milovaného podniku. Schody chce brát po dvouch. Jeho levá bota došlapuje na druhý schod. Ale špatně a nešťastně. Špička boty dosedá na okraj schodu potaženého kobercem. Chodidlo se mu smýká. Druhou nohu má ještě někde za sebou. Strácí hovnováhu. Tělo mu padá dopředu a do strany. Z kapes mu vypadávají narychlo posbírané věci ze svého stolku. Pouští desky, jenž svíral v ruce. Padá na bok. Ramenem naráží na mohutné, železné zábradlí. Ještě že tu bylo. Od zábradlí spadává na shody před sebou. Ruce mu nějak zaspaly. Tělo naráží na hrany schodů. Tři žebra náraz nevydrží. Náraz nevydrží ani jeho milované plnící péro, zastrčené v kapsičce košile. Bylo moc pěkné. Teď je z něj jen hromátka umělohmotných třísek. Na košili mu nabíhá fialovo modrý květ. Tělo bylo zastaveno. Hlava však pokračovala dál. Naráží na další hranu. Náraz je silný a nešťastně umístněný. Hrana zasahuje do úrovni očí. Nad patu nosu, těsně pod čelo. Mohl si zlomit nos. Mohl si zlomit nějakou kost v obličeji. Klidně mohl přijít o přední zuby. Ale štěstí mu patrně už došlo. Hrana mu rozráží kůstky kolem nosu, které dál fatálně ničí své okolí. Jsou malé, tvrdé a ostré jak žiletky. Z nosu mu stříká krev. Z úst mu teče také. Krvý se mu zaplavují i oči. Ještě strašnou bolestí několikrát zachroptí. Zůstává nehybně ležet. Ještě mu několikrát cukne noha a bouchne srdce. Jen jeden jediný schůdek ho dělil od vysněného cíle. Chudák Ronecki. Pohled na nehybné tělo pomalu upadá do tmy.
Doktor je vrácen opět do svého křesla. Těžce polkne. Roneckiho konec ním také otřásl. Však o trochu méně než kone Signera. Jako by už byl lehce otupen. Jedna hrůza člověka ohromí, ale když to vidí opakovaně, tak si hlava zvykne. Přejede pohledem po potemnělé ordinaci. Je slyšet pouze tikot jeho hodinek. Na nic nemyslí. Jako by si jeho hlava dávala malinký oraz. Po několika minutách mu „to něco“ chce ukázat další příběh. Další konec jednoho jména. Cítí jak se mu žačínají napínat svaly na zádech. Pak se přidají i svaly na břiše. Už se neopírá. Začnou pracovat i svaly a šlachy na krku. Naklonějí mu hlavu. Mezi tím šikovná ruka nalistovala příhodnou stránku. Přimačkává listy. Oči zaostřují první písmenka. Zaostří Pé. Pak A. Jé. É a jako posední Es. Ani toto jméno není doktorově paměti cizí. Oči mu zase běží po prvních řádcích. Víčka mu těžknou. Pod sebou vidí nějakou rozlehlou, snad zámeckou, zahradu. Sytě zelený, na nízko posekaný trávník je jako ten nejjemnější koberec. Úzké cestičky z bílého štěrku vytvářejí nádherný ornament jakého si rozevřeného květu. Ten je však patrný jen z výšky. Kolem cestiček jsou živé ploty. Spíše plůtky. Výškou nepřesahují půl metru. Však krásou a elegancí jsou nedostižitelní. Do prostředku květu, na místo pestíku, je zasazeno jezero. Spíše jezírko. Malé, kulaté a v průzračné vodě si poplávají malé rybky. V jednotlivých listech toho ornamentu, jsou záhony s květinami. Ty květiny jsou malé. Nemají stonek vyšší než deset centimetrů. Však na každém stonku je jeden rozkvetlý květ. V každém listu je těch květů nespošet. Každý list ornamentu má jinou barvu. Barvy listů spolu však nádherně ladí. Jako barvy v duze. Nad květy létají práce plné pylné včeličky. Jsou celé od pylu a snad nemají ani ponětí, že roznášejí život do celého širokého okolí. Mezi včelkami prolétávají nádherní motýli. Křídla tak nádherná, že člověk až žasne. I oni dosedají na květy. Po včelkách dosrkávají předobrý nektar. Ve vzduchu je cítit mír, klid a pohoda. Vánek jen mírně pohupuje listy vzdálených smutečných vrb, lip ,dubů, jakož i vysokých topolů. Pohled mu přejíždí širší okolí. Kdo ví komu patří tato nádherná zahrada. Kolem dokola není žádný zámek ani hrad. Žádná tvrz či nějaké kameny po řícenině. Není tu ani žádný dům, chatka nebo jen prostý srub. Vůbec nic. Ani sem nevede žádná cesta. Pohledem se vrací zpět. V tom květu, u jednoho z jeho listů, někdo klečí a motyčkou vykopává nechtěný plevel. Ten člověk tu ještě před vteřinkou nebyl. Nebo byl? Na tom teď nikomu nezáleží. To je vedlejší. Pohled však zajímá kdo to je. Je to nějaký chlapík. Má otylou postavu. Na sobě zelené montérky. Okopává velmi usilovně. Plevel hází do žlutého kbelíku. Kbelík je plný. Bude čas ho vysypat. Zahradník hodí do kýble další plevílek. Povstane. Protáhne si záda mohutným záklonem. Přitom nechá sluníčko, aby mu zostra posvítilo do zpocené, leč spokojeností zářící tváře. V zahradníkovi poznal pana Pajese. Pajes uchopil kýbl aby ho došel vyprázdnit. Velmi volným krokem kráčí po sypané cestičce. Přitom zalíbeně hledí na ty nádherné květy. Po chvíli opouští květ. Chůzi o poznání zrychlí. Vykračuje svižně. Za ním, po sametovém trávníku, běží jeho stín. Přitom si pobrukuje nějakou melodii. Neznámou, od neznámého umělce, leč krásně melodickou. V dálce, vysoko na neby se objevila malá tečka. Pajes si to dál vesele vykračuje. Kolem něj jen krásný trávník a vzdálené stromy. Z malé tečky je černý krkavec. Přilétá z neznáma a letí přímo za Pajesem. Ten o něm neví. Pomalu přichází ke stromařadí, nebo spíše k větrolamu. Krkavec ho už dolétl. Je nad jeho hlavou. Je tiše. Vysoko a několikrtát nad ním zakrouží. Snad si kontroloval zda je to opravdu on. Snad si krouživým plachtěním chtěl trochu odpočinou. Snad si jen vychutnával sladký pocit splněného úkolu. Pajes si stále pobroukává tu melodii přicházejíc už pomalu k prvním stromům stromořadí. Krkavec cítí že právě přišla ta pravá chvíle. Snese se prudce o několik metrů níž. To aby ho Pajes náhodou nepřeslechl. Opět nad ním začne kroužit. Přitom začne krákat jak nejsilněji a nejlépe umí. Jde mu to náramě. Krákání je slyšet po celém kraji. Pajes ho nemůže přeslechnou. Ten zvuk ho naprosto přimrazí. Zůstane stát jako sloup. Kýbl upouští. Plevel se rozsypal po zemi. Pajes pohlédne k neby. Pohled na černého ptáka plachtícího po azurově modré obloze mu opět vrací jeho vzpomínky, jeho problémy i nejhorší obavy. Chvíli ptáka bez hnutí sleduje. Jejich pohledy se i na tu dálku vzájemně křižují. Už nekráká. Jen si plachtí do kruhu, nespouštějíc své černá očka z toho zahradníka. Pajes najednou nemá sil na nic jiného, než s otevřenou pusou civět k obloze. Těžko se mu poliká. Srdce bije jako deset zvonů. Však nejvíc to zasáhlo jeho duši a myšlení.Cítil že je po všem, nebo že po všem za chvíli bude. Tím vším myslel sám sebe. On je svět, on je vesmír. Nebýt jeho mysli a jeho těla, nic z toho by nikdy nepoznal. Každý si vytváří vlastní svět. Každý vnímáme svět jinak. To že žijeme na stejné Zeměkouli ještě neznamená že všichni máme jeden svět. Pajes najednou cítil neodvratný konec právě toho světa svého. A tím i konec jeho existence na této Zeměkouli. Krkavec dál plachtí v kruhu. Už ho to pomalu přestává bavit. Pajes ho dál nehnutě sleduje. Jeho černé myšlenky mu však začíná z hlavy něco vyhánět. Možná to byla jeho vůle po normálním životě. Možná to byla ještě skrytá síla prášků co bral. Nebo to byl jen zdravý rozum. Pajes tím byl překvapen. Odvrátil oči od nebe. Sklopil hlavu. Jeho oči bezcílně běhaly po trávníku, zatím co hlavička přemýšlela co se to zase děje. Když krkavec viděl že už se o něj Pajes nezajímá, tak s největší chutí odletěl. Pajesovi černé myšlenky byly poraženy. V hlavě má pro změnu až eufórii. To co viděl už ho najednou nezajímá. Černý, kroužící krkavec na obloze mu přijde k smíchu. Jak teatrální a parodisticky vážné! Nad svými černými myšlenkami se musí pousmát. Začne si znovu pohvizdovat. Zvedne ze země kýbl a nahází do něj zpět rozsypaný plevel. Mírný vánek ,který ještě před chvílí jen nesměle hladil listy stromů, rázně zesílil. Proháněl se po okolí jako zlobivý parchant. Do všeho strkal, se vším si hrál, nic nenechal na pokoji. Trhal slabé, umírající listy ze stromů a nemilosrdně je házel k zemi, kde si s nimi hrál jako kočka s mrtvou myší. Ticho korun klidných stromů bylo také pryč. Větvě naříkaly pod sílou větru. Některé to nevydržely a s ostrým praskotem padaly k zemi. Ptáci chránili svoje hnízda váhou svých opeřených tělíček. Jinak by je síla větru odnesla pryč. Klidná hladina jezírka, jakož i pohoda v něm byly také pryč. Neuspořádané a ostré vlnky pobíhaly po hladině jako hejno vsteklých oveček. Rybky dění na hladině také znervoznělo. Plavaly ryhle ze strany na stranu a přitom do sebe narážely. Ani cestičku nenechal na pokoji. Zvedal na ní prach a roznášel ho po okolí. Foukal vstekle i do malých květinek. Jejich květy se klepaly, muchlaly, ale odolaly. Neublížil ani živému plotu, ačkoliv i jeho pořádně provětral. Vyfoukal z něj všechny brouky. Pajes to sleduje. Bez obav, se zájmem. Takto dovádět vítr snad ještě neviděl. Stromy za jeho zády dál statečně odolávaly. Vítr na oblohu přihnal mraky. Šedavé, těžké jako pytle s obilím, nabubřelé a plné vody. Slunce před nimi raději uteklo. Vítr se ulidňuje. Pajes si myslí že vítr zplnil svůj úkol. Zahnal Slunce a přivedl mraky plné potřebného deště. Vítr splnil ještě jeden úkol. O něm však teď nemá ani tušení. Vsteklé vlnky polevují, rostlinky se už nechvějí, květy se opět narovnávají do krásy. Do živého plotu se zase z ukrutné dálky vracejí nejrůznější hmyzáci. Někteří letecky, někteří pěšky. Větve si oddychují a litují svých unesených lístků. Pajes kouká spokojeně do kraje.Vítr je úplně pryč. Pajes za sebou uslyší ostré a hlasité praskání. Z řady stromů běží k němu zlověstný stín. Pajes několik osudných vteřin naslouchá. Konečně poznává zvuk praskajícího drěva. Obrací se. Pozvedne hlavu a šokovaně zírá. Bohužel jen to. Na reakci díky které by unikl své jisté záhubě měl jen několik ubohých vteřinek. Neuskočil. Jen si stačil rukama zakrýt hlavu. Ubohá obrana. Zlověstný stín mu zakrývá celé tělo. Z vteřin jsou setiny. Poslední setiny jeho žití. Z praskajícího kmene odlétají ostré třísky. Zem i kořeny drží dál. Větve šustí a řítí se na bezbraného Pajese. Mohutný kmen mu dopadá na pravé rameno. Obrovská síla mu ničí v těle vše co může. Pajes již o ničem naštěstí neví. Strom mu trhá kůži. Láme a ničí všechny kosti na pravé straně. Klíční, ramenní, žebra i pánevní. Neunikly ani kosti v paži. Vnitřní orgány jsou zničeny také. Plíce, slinivka, játra, ledviny i střeva. Tělo mu drží vcelku snad jen košile. Robakovu zkázu dodělávají ještě silné větve. Trhají mu kůži s obličeje. Strhávají skalp jako zuřící Indiáni. Propíchávají oko a přerážejí nos. Vylamují zuby. Na krku trhají svaly, šlachy i tepny. Dolamují co ještě zbylo celé, dotrhávají co bylo ještě v celku. Krev stříká. Tráva pod stromem zrudla. Krev pohltila vyprahlá zem. Trochu se zaprášilo a byl klidno klidný klid. Prach padá zpět k zemi a strom pod svými větvemi ukrývá svůj úlovek.
Doktorovím snícím tělem něco trhne. Snad křeč. To ho probere. Je zase zpět. Svalí se znova do opěradla křesla. Těžce dýchá. Hlava neví co má dělat. Točí se v ní několik fatálních otázek. Jaké? „Jak se mám vyrovnat s tím co jsem viděl? Jsou ti lidé opravdu mrtví? Je to co jsem viděl pravda? A jestli ano, je to moje vina? Ale vždyť já jim nechtěl ublížit, za to může ten pokoj! To si před svým svědomím lehce obhájím. A je to všechno vůbec možné? Co mám dělat?“ Sedí dál nehnutě ve svém milovaném křesle. V odrinaci je téměř úplná tma. Jen stěží vidí na plochu psacího stolu. Zavřený deník odsunutý trochu stranou, tak ten už nevidí. Po chvíli bludného civění začíná jeho zdravý rozum pomalu přicházet k sobě. Zrovna si myslel že tomu všemu přišel na kloub ,může za to ten pokoj!, když jeho tělo zase nějak selhalo. Pohodlně usazené tělo, začlo se třást a klepat. Nebylo to zimou. Nebylo to strachem. Asi to byla nějaká křeč. Bylo to, jako by někdo třásl se stromem. Nebo jako když třesete s někým, kdo je v hlubokém spánku či snad v bezvědomí. Oči vykulené, mysl překvapená a vůbec něvěděla co se to zase děje. Doktor už z toho všeho byl unavený. Začal pociťovat pocit rezignace který závratnou rychlostí narůstal. Chvíli se třásl hodně. Pak vůbec. Pak méně než prve. Pak jen trošku. A tak se to střídalo pěkných pár minut. Bohužel. Tím byl jeho normální rozum zase umlčen. Teď už mu to bylo úplně jedno. Tváře se mu nafoukly až mu v pantech zapraskalo.V ústech pocítil vlhký a teplý vzduch s hodně podivnou příchutí ,řečeno galantně. Cítil jak mu ten vzduch proniká do útrob. Byl to podivný pocit. Ani příjemný, ani hezký. Netečnost ho rázně opustila. Oči mu zbystřily. Mysl také. Cítil jak mu do žil vjela nějaká, zase záhadná síla. Rázně vstal z křesla. Křeslo, rázností jeho nečekaného pohybu, poodjelo kus od něj. Nahne se nad stůl a v šeru, po paměti, nahmatává lampičku a její knoflík. Dovedně. Chvíli poté již nad plochou stolu září ostré světlo, ukrývající se pod plechový kryt. Napřímý se. Kouká kolem sebe. Snad čekal co bude dál. Kolem dokola vidí jen tmu, jejíž neprůhlednosti pomáhalo oslepující světlo. Z šera, které leželo na kraji psacího stolu, problikává světýlko. Malinké, červené, ostré. Ihned ho pochopil. Natáhl k němu ruku a zmáčkl knoflík vedle blikajícího světýlka. Byl malý, obdelníkový, z umělé hmoty. Doktor se napřímil, nastražil sluch. Světýko přestalo blikat. V telefoním záznamníku to zavrčelo a pomalu se začal odvyjet pásek s nahraným vzkazem. Přes nekvalitní reproduktor začal k doktorovi promlouvat známý hlas.
„Pane doktore já jsem vás varoval. Až budete sedět v tichém prostoru a před očima budete mít poslední chvilky vašich bývalých pacientů, které zahubila ta zlá síla před kterou jsem vás varoval, tak budu dostihnut i já. Ale já jí předběhnu. Nenechám se jí nikterak ovlivňovat. Skoncuji to sám. Nevíte jak moc štípe výboj z troleje? Tak zbo..“víc se toho na malinký záznamový pásek nevešlo. Doktor usedne na kraj křesla. Je zase jako přimražený. Když se z toho vzkazu vzpamatoval, tak natáhl ruku znova k záznamníku. Pustil vzkaz ještě jednou. Než vzkaz začal mluvit, svalil se opět zpět do svého milovaného křesla. Potemnělou místností zní Robakův hlas. Dopadla na něj tíseň. Začal se cítit strašně. Fyzicky i psychicky. Najednou na něj padla únava. Začaly ho bolet svaly a klouby. Každý pohyb pro něj znamenal velké vypětí sil. Žaludek měl jak na vodě. Jeho dech byl těžký a rozechvělý. Cítil, nebo mu to alespoň tak připadalo, že mu něco bere veškerou jeho sílu. Fyzickou, jakož i psychickou. Jeho nejrůznější černé, ponuré a podivné myšlenky sice zmizely, avšak přišla jiná. Nebyla to myšlenka, byla to výčitka. Výčitka jeho svědomí. Hlavu mu začal zamořovat pocit viny. To jak skončili lidé, kteří mu bezmezně věřili, považoval za svoje selhání. Za svoji vinu. Začal sám se sebou polohlasně mluvit, zatím co mu oči zalévaly zlzy. „Proč jsem si víc nevšímal věcí které se děli kolem mně? Měl jsem dát na Robakova slova. A hlavně! Pokoj patnáct něměl nikdy vzniknout. Navždy v něm mělo zůstat jen skladiště. Nikdy neměla být žádná rekonstrukce! To já! Já za to můžu! Já jsem prosazoval ať vznikne! Promiňte mi to! Prosím! Prosím! Prosím!“ začíná propadat naprostému zoufalství. Snad až hysteričit. Dlaně si přiloží k obličeji. Pláče. Pláče jako malé, bezmocné a opuštěné dítě. Plače moc. Pláče tak jak by chlap snad ani nikdy plakat neměl. Tvář od slz. Dlaně od slz.
Je zaplaven slzami, smutkem a výčitkami. Skroušeně dlí v křesle. Rezignovanou hlavu drží dlaně. Náhle mezi tím vším zlým co se mu právě motá v hlavě ucítí zvláštní pocit. Připadlo mu, jako by někdo stál před ním a usilovně ho pozoroval. Přestal brečet. Opatrně pozvedal hlavu z mokrých dlaní. Oči měl ještě plné slz, díky kterým viděl dosti špatně. Rozmazaně. Ještě k tomu ta tma. Takže neviděl vůbec nic. Ale i přesto se snažil z té tmy něco, nebo někoho, vykoukat.
Mžoural před sebe do černočerné tmy. Nikoho neviděl. Mžoural dál. Nic. Svůj pohled nepřerušoval. Koukal před sebe upřeně dál a dál. Periférní svět padal do mlhy, potom se ztrácel v nicotě. Jeho pohled letěl dál do té tmy. Prolétl jí jako vlak prosviští černým, chladným tunelem. Letí dál. Přelétl přes azurově modrou oblohu bez mráčku. Prolétl tmavě modré hlubiny oceánů. Vylétl zpět na oblohu. Před ním duha. Noří se do všech barev duhy, zkrápěn zapomenutými kapkami deště. Barvy , podsvěcovány paprsky slunce, září ostrostí mohutného plamene. Vylétá z duhy. Před ním, osvětlován jasem překrásné duhy, nádechem stříbrného lesku blyští se Měsíc. Prolétá kolem, letí dál. Dál do nekonečného prostoru vesmíru. Kolem sebe vidí bezpočet hvězd, planet, planetek, meteoritů. Jsou z nich jen malé tečky. Zrychluje. Oči nestíhají zaostřovat. Je to jak pohled před sebe z jedouccího vlaku. Tečky přecházejí v čárky. Nekonečný prostor ubíhá kolem něj rychleji a rychleji. Oči nestíhají. Tečky vzdálených hvězd přecházejí ve stříbrné a zlatavé šmouhy. Zrychluje ještě víc. Koberce stříbrných i zlatých šmuch letí kolem něj dál a dál. Prolétl miliardy let. Studené, stříbrné šmouhy přecházejí do rudého nádechu. Stříbrné koberce mění se v rudé. Jsou tvořeny žhavými povrchy mladých, nových hvězd. Rudé pruhy sviští kolem něj s neutuchající rychlostí. Připadá si jako by uháněl autem obrovskou rychlostí barevným, nekonečným tunelem. Rudé barvy přecházejí ve žluté. Jsou to barvy ohňů..Ohňů, ve kterých vznikají nové a nové planetky. Rychlost je ještě větší. Kolem něj sviští žluté pruhy. Hukot sílí. Jako by stál mezi dvoumi projíždějícími rychlíky. Uši ho začínají bolet, hlava třeští. V očích vidí jen žluto.
Vše rázem ustane. Zatímco jeho tělo je odloženo v šeru obývacího pokoje, on se svojí myslí došel až na samý konec všeho vesmíru. Do míst, ze kterých se vrací jen málo kdo. Pomalu, opravdu pomalu, prolétá podivnou mlhou smíchanou s šedivými a bělostnými oblaky. Ta mlha voní. Krásně, nepopsatelně. Levituje dál a dál. Mlha řídne. Mraky ustupují. Po chvíli je mlha rázem pryč. Jeho pohled vidí v šedivé prázdnotě dvě obrovské koule. Jsou nad sebou a mezi nimi je ,v porovnání s jejich velikostí, jen malá mezera. Tak dvacet metrů. Spodní koule je o něco menší. Její průměr mohu jen nesměle odhadovat. Řekl bych že to bude k jednomu kilometru. Její barva? Byla celá flekatá. Mezi černými fleky byly fleky žluté, oranžové a rudé. Žádná barva nepřevládala. Bylo to vyvážené. Barvy byly do sebe snad vmixovány. Druhá koule byla modro zelená. V převládající modré byly nepravidelně roztroušeny odstíny zelené. Ale jinak než u spodní. Jako když malíř udělá svým štětcem namočeným v zelené, promyšlený tah na zaschlý obrázek nekonečné hladiny oceánu. Také byla o dost větší. Pohled nevěděl co dál. Zůstával na místě. Po chvíli k jeho uším přiletěl podivný zvuk. Nejprve neměl tušení co je to za zvuk, ani odkud přilétá. Nastražil uši. Nastražil uši ještě víc. Pokouší se zaměřit směr jeho příchodu. Ten zvuk přichází od té spodní, černo žluto oranžovo červené a menší koule. Tím si je jist. A má pravdu. Ale co to je? Napíná sluch co to jde. Je to takové tlumené pištění. Asi jako plná třídá rozjařených, ale hodně rozjařených prvňáčků za zvuk pohlcujícími dveřmi. K zaměstnaným uším náhle přilétá další zvuk. Ten jde od té horní koule. Je to zvuk zcela jiný. S pištěním se nemíchá. Ten zvuk zní jako nějaké bubnování. Rány jsou pomalé a stále dokola opakují jeden kratičký rytmus. Ten rytmus mu něco připomíná. Snaží se vzpomenout co. Jeho bezvládné tělo, které po dlouhé hodiny leželo nehybně na pohodlném gauči, je v moci cizích rukou. Odnášejí ho pryč. Naděje na záchranu je velká. To nejdůležitější pracuje bez problémů. Srdce. Bije rány pomalými a stále opakujícími jeden kratičký rytmus. Jeho pohled zůstává na místě a kouká. Čas utíká. Minuta za minutou, hodina následuje hodinu. Bez myšlenkovitě civí. Je jako vypnutý. Prázdné oči jsou nasměrované na ty dvě obrovské koule. Nemá ani tušení, že právě probíhá jedna obrovská bitva a jedno velké přetahování. Všem jde jen a jen o něj. O duši i tělo.
Ve světě, který tak důvěrně znal, probíhá boj o jeho tělo. Lidé v bledě modrých a bílích pláštích kolem něj pobíhají. Chtějí napravit co selhalo a selhává a zároveň se snaží udržet v chodu co běží. Zároveň probíhá i jedno velké přetahování. Ve světě o kterém nemáme ani tušení, nebo o něm víme jen málo. A v tomto případě je slovo málo, moc silné. O tom druhém světě mají tušení jen někteří. Jeho bloudící duši, která po dlouhé cestě vesmírem, dorazila až na samou hranici všeho, chtějí tam i tam. Chtějí ho na té spodní kouli. Chtějí ho, protože ti dole chtějí všechny. Posílají na lidi do našeho světa nejrůznější zkoužky a chytáky. Jen proto, aby pak duše těch co jejich zkoužku neprohlédnou, připadla právě jim. Nenávratně. Stejně tak usilovně, jako ti dole, tak ho chtěli i ti nahoře. Nebo spíš ten nahoře. Skrátka ho chtěla ta modrozelená koule. Proč? Protože to je její úděl , chránit a usilovat o všechny o které usilují tam dole. Ta rudo oranžovo černá rohatá a po síře smradlavá chamraď. Pohled jeho duše stál mezi nimi. Byl jak zmražený. Jako dočasně vypnutý. To proto aby nerušil svými nezodpověditelnými otázkami. Těm dole mohly pomoci špatné skutky které kdy udělal a zkoužky ve kterých neobstál. Mohla jim také pomoci zlá síla. Zlá síla, která se drala z útrob zemského povrchu. Zlá síla, která na některých místech proniká až na povrch. Někteří lidé ji vycítí. Někdo jí jen koutkem mysli tuší, avšak nebere jí vážně. Ale všichni, kdož jí příjdou do cesty, tak jí podlehnou. Jejich dny na povrchu zemském jsou sečteny. Ta síla je schvátí do jiného světa. Jejich domovem na věčnosti nejdelší bude modrozelená, nebo černo oranžovo žlutá koule. Doktor jí sice cestu nezkřížil, jen se o ní otřel a nebýt osudové shody jiných událostí tak by jeho duše před rozcestím určitě nestála, jenomže osudové okamžiky naneštěstí přišli. Ono je totiž až moc způsobů jak se dostat do jiného světa. Zkoužky na lidi posílají ti dole, avšak i ten, nebo i ti, nahoře. Zkoužky to jsou nejrůznější a každý jimi den co den prochází. Nadávate? Lžete? Rouháte se? Kradete? Ubližujete? Nebo jste snad už někdy někoho zprovodil z tohoto světa? Ano? Tak v tom případě bych se to snažil napravit. Musíte dělat hodně dobrých skutků. Jen tak vám zůstane jistá naděje, že nepůjdete na spodní kouli. Přetahování rozhodnou vaše skutky. Obě dvě strany si vzájemně předhazovaly jeho činy. Jeho dobré a špatné skutky. Kdo jich přednese víc, tak ho vyhrál. Výsledek byl takový: s náskokem osmi set sedmdesáti jednoho dobrého skutku ho vyhráli ti nahoře. Jeho duše byla jejich. Pomalu ho cosi začalo táhnout tam nahoru. Modrozeleným povrchem koule pronikl jako kámen oknem. Byl uvnitř. Zrak se mu kalil. Kouknul li pod sebe, viděl kolem trávník. Pečlivě upravený, krásně zastřižený, nádherně zelený. Co však bylo od něj dál, to neviděl. Vše ostatní zalévala hustá mlha. Bylo naprosté ticho. Ani nevěděl jak tam dlouho stál. Však co v té chvíli pociťoval, tak na to nikdy nezapomene. Připadal si jako cizinec, co sem vůbec nepatří. Připadalo mu, že ten kdo ho zachránil se teď k němu vůbec nemá. Zdálo se mu to všechno nějaké divné. Podivné jako nejroztodivnější sen. Ve všech svých pocitech měl naprostou pravdu. Cizincem byl. Neb každý nový příchozí je cizinec. Nepatří sem. V tom měl také pravdu. Určití lidé a věci patří na určité místo v ten daný určitý čas. Jeho danný čas ještě nepřišel. Ještě tu být neměl. A že se k němu jeho zachránce najednou nemá, že ho tady ještě nechce, v tom měl pravdu také. Jeho zachránce věděl že mu ještě nepatří. Vždyť on to řídí. Bohužel ještě s těmi dole. Mlha houstla. Za chvíli viděl sotva metr před sebe. Po chvíli již neviděl konec své natažené ruky. Pak z natažené ruky viděl jen loket. Po pár vteřinách neviděl již nic. Jen mlhu, jejíž ponurost umocňovalo naprosté ticho. Mlha voněla po vanilce s jahodami a byla hustá jak mléko. Lahodný koktejl.
Na nějakou dobu se sám sobě stratil. Vůbec o sobě neví. Nemá tušení kolik času uběhlo. Nemá ani ponětí kde bylo jeho vědomí, natož co se dělo s jeho tělem. Až jednoho dne.
První zvuk který uslyšel, zatím co jeho oči odpočívaly za zavřenými víčky, bylo nějaké pípání. Jeho mysl se na něj zaměřila. Několi minut jen naslouchal. Mysl si ten zvuk chtěla s něčím spojit. Chtěla poznat co to je. Avšak byla ještě dosti otupělá. Nic nepoznala. Začal otvírat oči. Šlo to těžce. Víčka byla pro jeho vysláblé tělo hrozně těžká. První pokus nevyšel. Vzdal to. I tohle bylo pro jeho tělo moc namáhavé. Začal dýchat poněkud rychleji. Intenzita blízkého pípání zrychlila. To byl pro jeho probouzející se mysl budíček. Živá voda. Konečně mu došlo co to je za zvuk. Tím jako by do jeho těla vnikl zázračný přísun energie. Byl rád, hrozně rád, věděl že je zpět. Cítil jak tělo nabírá postupně síly. Pomalu ale jistě. Formu dostávala i mysl. Oči měl sice ještě zavřené, avšak na tváři vykouzlil úsměv. Malý, nesmělý, ale úsměv. Jak se pomalu vracel, jak mu tělo sílilo a jak se oživovala mysl, tak spolu s tím přicházely i ty stinné stránky. Zase, znova a bohužel. Nepříjemné myšlenky ho paradoxně popohnaly dál a lépe než ty příjemné. Cítil že musí konat. Hned, teď!
Zhluboka, jak jen to šlo, do sebe nasál vzduch. Pak chtěl něco říci. Chtěl říci aby všechny lidi z pokoje patnáct ihned vystěhovali, čímž by ještě, snad, byla naděje že nezkončí špatně. Chtěl říci, že pokoj patnáct je zhouba a že musí být ihned a navždy zavřen a zrušen. Jenomže tělo ještě tak silné nebylo. Rty měl jak ze dvou párků. Tuhé a těžko ohebné. Hlas ze svých útrob vydával také jen těžce. Dokázal jen zahuhlat „pokoj patnáct“. Ikdyby měl někdo ucho u jeho rtů, ani tak by mu zřejmě nerozumněl. A on vlastně ani nevěděl, zda nemluví jen do prázdného pokoje.
Znova začal otvírat oči. Víčka už byla o poznání lehčí, ale i tak mu to šlo těžko. Na sítnici začalo dopadat světlo. Ostré a pro jeho oči navyklé tmě, hodně nepříjemné. To světlo píchalo a řezalo. On to však nevzdával. Nemohl, nechtěl. Před sebou začal rozeznávat nějakou šmouhu. Někdo stál před jeho postelí. Pousmál se. Jeho, pomalu se probouzející rty, zase zahuhlaly. „ Petro“.
„Ale né. To jsem já, Cilsický. Poznáváš mě?“ doktorova probuzená mysl kolegu poznala. Posmutněl. Přikývl mu. Pak se ho kolega optal jak se cítí. Byla to spíše jen taková zdvořilostní otázka. Už viděl celkem dobře. Kolega stál u zadního čela postele. Byl v plášti a dosti smutným pohledem ho sledoval. Viděl jak se bez problémů probírá. Za to byl rád.
„Petra tu není? Nemohla by přijít? Musím jí něco důležitého říci“ řekl smutně hlasem, který už zněl zase o něco lépe než před chvílí. Ošetřující kolega ho nespouštěl z očí. Na jeho prosbu se zatvářil smutně. Jako by ho to mrzelo. Pak mu ovětil, že Petra přijít nemůže. To téma chtěl opustit.
„Ty jsi nám ale dal. Víš jak dlouho to trvalo, než jsme tě přivedli zase k sobě? Skoro týden“.
Cilsického slova doktor zcela přeskočí. Vůbec je neposlouchá. Zeptá se znova na Petru. Kde je?
Cilsický mu sice vlídně, ale rázně odvětí, že prý měla noční a teď prý je doma. Cilsický přistoupil k tomu pípajícímu zařízení a sleduje, zda je vše tak jak má být. Doktor kouká do stropu. Neví co dál.
Přemýšlí, váhá. O pokoji patnáct chtěl říci Petře. Ale co teď? Má to říci Cilsickému? Co když ho bude mít za blázna? Snad ne, je to přeci jenom kolega. Po těchto myšlenkách se tedy odhodlal.
„Prosím, pojď sem. Já ti musím něco důležitého říci“ ještě chabím hlasem oslovil kolegu, který akorát dokontroloval ten přístroj. Po jeho slovech ihned zpozorněl.
„Ano? Copak se děje? Je ti něco?“ Sklonil se nad něj.
Doktro zhluboka nabral dech. Chtěl aby tomu co řekne Cilsický bezchybně rozuměl.
„Pokoj patnáct u mně na oddělení je nebezpečnej. Rychle z něj všechny vystěhujte. Prosím!“.
Cilsický vůbec nevěděl co mu má na tyto dramatické slova odpovědět. Chvíli stál jako tvrdé i.
„Slyšíš? Prosím, všechny je vystěhujte. Ten pokoj je zahubí. Věř mi“. Doktor to zopakoval ještě jednou, čímž se hodně vyčerpal. Začal dýchat těžce. Pípání nabralo na rychlosti.
Cilsický nevěděl kam dřív s očima. Jestli sledovat blábolajícího kolegu, nebo koukat na poblázněný graf, který hlídá funkci jeho srdce. Křivka se naštěstí za pár vteřin zase uklidnila. Teď Cilsický hledal vhodná slova. Chtěl a musel ho nějak uklidnit. Lží, nebo pravdou. To bylo jedno. Stál nad doktorem. Viděl jak se mu oči zase pomalu zavírají. Těch pár minut vědomí ho smrtelně unavilo.
„Ale pokoj patnáct na oddělení vůbec nemáš. To se ti asi něco jen zdálo. Odpočiň si“.
Pronesl potichu k napůl spícímu tělu. Po těchto slovech mohl vidět na doktorově tváři úsměv. Oči měl zavřené, avšak tvář veselou. Jako by ze sebe shodil obrovské závaží. Pak usnul.
Kolega Cilsický potichu a opatrně odešel z pokoje. Vyšel na chodbu a ihned zamířil k sestře. Ona stála opřená o zeď. Vypadala krásně, avšak velmi smutně. Přistoupil k ní. Oba se na sebe pousmáli. Snad pro povzbuzení, snad ze své mladé lásky.
„Ptal se po tobě“ špitl tiše, dívajíc se do jejích krásných očí. To raději přešla mlčením.
„A ještě blábolil o nějakém pokoji patnáct. Abychom z něj všechny vystěhovali, že prý je to tam nebezpečné. Myslím, že je úplně mimo. Ten už si nezaléčí“. To jí řekl už normálně. Ihned poté, co jí dal několik lehkých polibků.
V jejích očích nemohl nevidět obrovské překvapení. Překvapením až zamhouřila tvář.
„Cože? Pokoj patnáct? Ten ale budeme otvírat až příští týden“.








Kapitola desátá
Pokoj P 15

Do své ordinace vešel doktor. Přišel zase od nějakého pacienta. Zavřel za sebou dveře a zhluboka si oddechl. Tak zhluboka jako někdo, kdo má za sebou těžký úkol. Jeho tvář byla unavená. Jeho duše by už také potřebovala trochu klidu. Však on si klid dopřát nechce. Nebo nemůže? Kdo ví? On má za sebou hodně práce, však nepoměrně víc práce ho ještě čeká. Co o něm napsat?
Byl to doktor. Byl to ten doktor, který pomáhá duším. Léčí je, uzdravuje, pomáhá jim od bolesti, nebo je smiřuje s pravdou. Nezajímají ho žádné infekce, bacily, zlomeniny, vředy a jiné poruchy lidské schránky. Nezajímáho jak a kolikrát do minuty tluče srdce. Jeho zajímá co se děje v srdci, nebo v duši, když myšlenky tíží víc než obvykle. Myslí si, že jeho obor je stejně tak důležitý jako jiné lékařské obory. Obory, ve kterých se sonduje, prosvicuje, vytírá, rentgenuje, analizuje, řeže, seká, šije a pitvá. Je přesvědčen o tom, že taková hodně špatná myšlenka v hlavě, dokáže potrápit tělo hostitele stejně tak důkladně, jako například nějaký nádor. Nevím, jako nádor bych zrovna neřekl, však uznávám, že brouk v hlavě je opravdu hodně nepříjemný. A nedej bože špatné svědomí. Ale pojďme raději dál. Nejsem filozof a o svých myšlenkách víme každý své.
Svojí praxi zde v této ordinaci moc dlouho nedělal. Ještě pár dní a budou to dva roky. Svojí praxi nedělal ani v jiné ordinaci. Je mladý a život by měl mít ještě před sebou. Tak jako se někdo nadchne pro práci managera, makléře, úředníka, kuchaře, a já nevím pro jaké všechny práce se dá nadchnout, on se nadchnul pro tu svoji. V té viděl celý svůj život. A tak začal bojovat na dvouch obtížných frontách. Na jedné frontě pomáhal. Pomáhal těm kteří to již se svojí hlavou nemohli vydržet. Jejichž myšlenky byly nad jejich síly. On měl jejich myšlenky uchopit, pochopit, zkrotit a urovnat. Na této frontě tu byly spolu s ním i city. Lítost, pocit marnosti, ale i naděje a optimizmus.
Na druhé frontě byl hlavním bojovníkem jeho hlad. Hlad a touha po úspěchu. Každý jsme v něčem strašně moc, snad i nebesky, nadaní, bohužel většina lidí se se svým nadáním nikdy nesetká. A tak například Eskimák nikdy nepozná že má talent na tenis. Jihoafričan se nikdy nepotká se svým neuvěřitelným talentem na stopování ledních medvědů a tuleňů. Kluk z paneláku neuplatní svůj talent pro fotbal a kluk z vesnice nemá ani tušení že by měl obrovský úspěch jako počítačový programátor. On však to štěstí měl. On svůj talent potkal. On byl o sobě přesvědčen, že dokáže snadno a rychle vyléčit jakou koliv jizvu, ať už malou nebo velkou, na duši člověka. A čím víc byl o tom přesvědčen, tím víc jeho hlad po úspěchu narůstal. Jako by jeho samaritánské myšlenky byly překrývány víc a víc snahou o úspěch a peníze. Chtěl aby se z něj v jeho oboru stal pan někdo. Někdo, kdo má ve svém oboru významné slovo a koho poslouchá celá nemocnice. Toužil se stát prostě kapacitou. Také chtěl, aby při každé odborné debatě mohl říci: „To znám, to jsem viděl, s tím jsem už přišel do stiku“. Také chtěl mít v zásobě nějaké odborné historky, jimiž by mohl ve chvílích po odborných debatách, ohromovat i rozesmívat své kolegi a kolegině. O některých by se pak mohli na večírcích i divoce dohadovat, či pohádat. Ale on by byl ten kdo s tím začal, on by byl v centru dění. On by byl ta hvězda večera která se „postarala“o zábavu. A o to mu šlo. Htěl být prostě hvězda všude. Jak jsem uvedl, chtěl toho opravdu moc. Pracoval na sobě víc a víc. Musím uznat jednu věc, jeho píle a snaha byla obdivuhodná. Bylo mu jasné, že v jeho oboru musí pracovat hlavně srdce a hlava. Jiným doktorům stačí šikovné ruce a čisté myšlení. Byl přesvědčen, že on musí pracovat hlavně srdcem. Když před ním bude člověk s kamenem na duši, tak jeho srdce musí v jeho očích poznat jak velký ten problém je. Jeho srdce musí umět porozumět, jakož i naslouchat. A trpělivosti musí mít tolik, že by se všechna ani na korbu náklaďáku nevešla. Byl opravdu velmi pilný. Za svým cílem si šel sílou rozjetého nákladního vlaku s třiceti vagóny plných uhlý. Přečetl nespočet odborných knih, viděl hodiny a hodiny odborných filmů, byl na mnoha přednáškách. Po nocích se vzdělával a krom jiného si vedl i svůj deník. Odborný deník, vycházející z jeho praxe. Ten deník byl za nějaký čas plný nejrůznějších odborných poznámek, jeho osobních postřehů a také v něm bylo několik příběhů. Příběhy pacientů, kteří mu prošli ordinací, však jejich povídání mu zůstalo v hlavě. Jejich příběhy byly tak podivné, že je nechtěl zapomenout. Byly to ty příběhy, které si myslel, že by je mohl snad někdy vyprávět svým kolegům na nejrůznějších večírcích, či odlehčených odborných seminářích. Nebo jen tak v hospodě. Moc dobře si uvědomoval také další věc. Musí se také angažovat i v nemocnici. Věděl, že být jen dobrý, či vynikající doktor nestačí. V nemocnici musí být prostě „vidět“. Lidé od kotelníka až po ředitele musí znát jeho jméno. Jen tak se mu povede dosáhnou svého vytouženého cíle. Plány mu vycházely. O své pacienty se „staral“výborně“,díky čemuž se brzy dostal i do podvědomí vedení. Přestal být jen nějaký doktor z psychiatrie a žačal být vážený doktor z psychiatrie. V tu dobu mu do karet hrálo snad všechno.
Lidé z vedení jeho oddělení začali postupně odpadat. Tu na infarkt, tu do důchodu, tu nešťastná nehoda. A tak stoupal vesele výš a výš. Začali ho zvát na celonemocniční porady. I na nich se mu dařilo. Nikdo ho neměl za tlačenku. Samozřejmě že se našli i tací kteří ho „nemuseli“avšak i oni museli uznat, že se nahorů dostal zcela čistě a přirozeně. U svých lidí zbíral body tím jak se pral za ně i za jejich oddělení. Svoje přesvědčovací dovednosti prokázal i během celkové rekonstrukce jejich nemocnice. Ta byla důkladná, velice důkladná. Z celé původní nemocnice zůstaly na svém původním místě jen obvodové cihly. A to ještě jen nějaké. Omítky, podlahy, okna, stará elektroinstalace, jakož i stará instalatérština, to všechno šlo pryč. Změnilo se i celé řešení nemocnice. Některé pokoje zanikly, nějaké nově vznikly. Vybudovaly se dětské koutky a pohodlné čekárny. Zlepšilo se i zázemí sestřiček a doktorů. Během celé rekonstrukce stále vznášel nějaké požadavky a návrhy. Některé dostával od svých lidí, na některé přišel sám. Většinu z nich vedení vyslyšelo. Tím se jeho pozice dobrého šéfa jen a jen posílila.
Rekonstrukce proběhla dobře a ke vší spokojenosti. Lidé i personál byli nadšeni. Všichni si to chválili a byli z toho nadšeni. Ikdyž to byla nemocnice, tak se tu lidem líbilo a personál tu pracoval rád. Byl tu však jeden člověk který to tak necítil. Náš doktor.
Když otevřel dveře do své zrekonstruované ordinace poprvé, ucítil že tu něco nesedí. Nebyl to žádný stavební nedostatek. Nebyla to žádná zednická fušeřina. To vše bylo naprosto v pořádku.
Nebyl to ani né moc příjemný odér čerstvě nabílených zdí. Bylo to něco jiného. Doufal, že ten jeho pocit brzy zmizí. Uběhly dva týdny. Jeho pocit však stále přetrvával. Začal nad ním přemýšlet víc a víc. Stále měl dobré výsledky. Vše probíhalo jako dřív. Jenom začínal mít stále častěji chmurné myšlenky. Takové dříve téměř vůbec neznal. Ještě k tomu ho víc a víc začal svazovat jeden hodně nepříjemný pocit. Nemohl se zbavit dojmu, jako by rekonstrukce z jeho ordinace něco odnesla.
Jako by z rekonstrukcí zmizelo i kouzlo a duch tohoto místa. Všichni lidé co tu byly před rekostrukcí tu „něco“ nechaly. To „něco“ mu pak dodávalo motivaci a sílu pokračovat dál. To „něco“ bylo nenávratně pryč. Byl z oboru a tak si nechtěl takové podivné, snad až bláznivé, myšlenky moc připouštět. Stále si to chtěl nějak zdůvodňovat. Říkal si, že má takové myšlenky asi z přepracovanosti a že by měl tudíž asi trochu zvolnit. Jenomže jak to tak bývá, na zvolnění něměl čas, nemohl si ho dovolit a jeho druhá část hlavy ani zvolnit nechtěla.
Dny ubíhaly dál. Bohužel se však nic nezlepšilo. Stále se snažil pokračovat dál ve svém tahu na svoji kariéru. Stále úspěšně léčil a uzdravoval. Stále ho všichni, nebo devadesát osm procent lidí kolem něj, měli rádi a vážili si ho. I nadále ho však měla nejvíc ráda jeho bleděmodrá sestřička. Přes den sestřička, přes noc miláček. Alespoň si to myslel. Rozdával úsměvy a pozitivní náladu. Vypadal sebevědomně. Ale nikdo z jeho okolí netušil, jak moc mu to dává poslední dobou práce. Snad jen jeho nejvíc, nejbližší člověk. Ona si však nic nechtěla připustit. Nechtěla ztratit svůj vysněný obrázek o svém neohroženém doktorovi. Kdo ví jak to s ním vůbec myslela. Začal sám sebe překvapova tím, že začínal být stále víc pověrčivější. Vyhýbal se kanálům, utíkal před černými kočkami, začal číst horoskopy. Když držel slánku, měl strach aby jí nerozsypal. Když byl u zrcadla, měl strach aby ho náhodou neroztříštil. Viděl li pohřební auto, třikrát si odplivl. Jednou viděl kominíka. Radostně, jako malé dítě, se chytl za knoflík a měl radost že může doufat v konec tohoto podivného období. Dny běžely, jeho stav se zhoršoval. Jeho změnu chování si už pomalu začali uvědomovat i lidé kolem. Jeho milá samozřejmě nejvíc. Bohužel tak nějak ho v tom nechala.
Dalo by se říci že ho zradila. Patrně jí bavilo jen to když jí opatrovával. Však když on potřeboval její pomoc, její podporu, to jí bylo za těžko. Možná jen nechtěla ztratit krásný a vysněný obrázek svého seběvědomého, cílevědomého, perspektivního a penězi chrastícího doktora. Do budoucna zcela jistě ředitele. Kdo ví? Každopádně jak on se měnil, ona na něj začínala být víc a víc nepříjemnější. Podvědomně na něj měla vstek. Štvalo jí, že to svoje tempo neudržel. Za nějakou dobu se od něj odstěhovala. Že prý musí být na blízku svojí mamince. Ani ho nenapadlo to zkoumat. Den po té se vydal na louku za městem hledat čtyřlístek. Žádný nenašel. Dny ubíhaly stále dál. Lidé na něj už koukali jinak. Trochu schovívavě, trochu přes prsty. Na oko s ním jednali stejně, ve skutečnosti však byli rádi když schůzku s ním už měli za sebou. A to platilo jak pro jeho spolupracovníky, tak i pro pacienty. Všichni věděli že se něco zlomilo. Něco nevydrželo. Asi praskla jeho životní síla, jeho odhodlání. Sestra s ním ještě stále pracovala, ale téměř s ním vůbec nemluvila. Jenom když opravdu, ale opravdu musela. On se choval jako by to snad ani nevnímal. Když mluvil s pacientem, choval se normálně. Tedy snažil se chovat normálně. Když návštěva odešla, ponořil se zase do ticha. Udělal svoje denní povinnosti a pak v tichu své ordinace přemýšlel. Přemýšlením o sobě trávil stále víc a víc času. Už ho ani nenapadlo řešit proč má takové chmurné myšlenky. Už jim propadl a ve své hlavě řešil jen sebe. Zjišťoval, že sám se sebou není vůbec spokojen. Začal se sám před sebou stydět za to jaký byl. Jeho dosavadní život mu připadal jako trapná komedie o někom kdo se žene někam kam nemůže v životě doběhnout. Začal sám sebou pohrdat. Šlo to s ním z kopce dál a dál. Za pár dní ho jeho práce přestala bavit úplně.
Když si pomyslel jak za ním zase přijdou nějací lidé a začnou mu vykládat jejich problémy, udělalo se mu z toho zle. Ještě se překonal. Ke svým pacientům se začal chovat pohrdavě. Ke svým kolegům se choval o nemnoho lépe. Pacienty začal mít za slabochy co si neumí vyřešit svoje problémy. Sestry a doktory měl zase za hlupáky jakým byl do nedávna i on. Hlupáci co se za něčím ženou. Jako křečci v točícím bubnu. Už se s nima vůbec nechtěl bavit. Jeho dobrá pozice byla pryč. Zprávy o něm se nesly po pacientech jako epidemie moru. Kdo mohl, ten se od něj odhlašoval. Kdo nemohl, ten plakal a byl z toho nešťastný. Jeho kolegové, kterým jeho stav nebyl lhostejný, pomalu kuli plán. Sestru už přestal bavit úplně. Jednoho brzkého večera tedy zpustila svůj plán na to jak se ho zbavit.Záměrně chtěla vyvolat hádku. Ta hádka by byla velká a ostrá. Po hádce pak měla v úmyslu mu říci že dává výpověď. A to jak z jeho ordinace, tak i z jeho života. Možná to byl směšný plán, avšak neměla pochyb o jeho úspěšnosti. Tento plán si schválila už dopoledne. Tou záminkou bylo, co jiného, než jeho chování. Nelíbylo se jí, jak se choval k jednomu mladému klukovi. Ten mu vyprávěl jaký si příběh o nějakém vojákovi. On si ho vyslechl. Když pak jednání kluka bylo proti jeho vůli, bez větších zkrupulí ho odbyl a klidně ho nechal odejít. To by dříve nikdy neudělal. A tak přesně v osmnáct nula sedm se do něj obula. Byla by to dobrá herečka. Vystřídala snad všechny dramatické pozice. Chvíli na něj křičela. Pak zase brečela. Chvilku seděla zlomeně na stole, pak zase pobíhala po ordinaci. No scéna jak má být. Se svým výkonem byla spokojená. V jeho stavu jí jeho reakce vůbec nepřekvapila. Seděl ve svém křesle. Udiveně na ní koukal. Na její představení však neřekl ani jediné slovo. Řekla všechno co chtěla, práskla dveřmi a byla pryč. Měla to za sebou. On potom ještě několik minut nehnutě seděl. V hlavě se mu něco dělo. Probíhal boj. Možná mu pomohl sestry vyšší hlas.Ten hlas dodal sílu posledním zbytkům jeho zdravého, nebo chcete li, normálního rozumu. Její hlas zahnal na malý moment veškeré jeho chmury do kouta. Najednou si uvědomil vážnost své situace. Cítil jak se mu to všechno hroutí. Osobní život, jakož i ten pracovní. Věděl že je něco špatně. Byl si jist, že to není samo sebou. Hned teď, v jeho po dlouhé době jasné chvíli, chtěl přijít na to, co udělal špatně. Měl podezření. Všechno to přeci začalo až po té rekonstrukci. Byl rozhodnut něco dělat.
Svůj zamyšlený pohled kamsi do daleka rázně uťal. Kouknul na hodiny visící na zdi. Bylo dvacet jedna minut po osmnácté. Rázně vstal, upravil si plášť a svižným krokem vyrazil ze dveří.
Přešel chodbu, vyšel schody do horního patra a byl u dveří. Byly to dveře k řediteli. Zaklepal. Měl naprosto jasno co po něm bude chtít. Dovolenou. Sice by se takto o dovolenou asi žádat nemělo, jenomže toto byla vyjímečná situace. A vyjímečná situace sebou nese vyjímečné řešení. Tu dovolenou prostě chtěl. Potřeboval. Věděl že odtud musí na čas zmizet. Vůbec nepochyboval o tom, jestli jí dostane. Když slyšel vyzvání ke vstupu, vstoupil. Ředitel seděl za stolem a něco si rovnal do své aktovky. Pomalu se chystal jít domu. Jejich pohledy se střetly. V ředitelových očích doktor mohl na pár vteřin vidět obavy. Ředitel měl obavy z jeho jednání. Věděl že od něj může a musí čekat cokoliv. Výbuch vsteku. Beznadějný pláč. Nějaké bezduché řeči, nebo rozumový výlev napůl pomateného doktora. Ředitel se opřel a napjatě čekal s čím začne.
„Né, nemusíte se mně bát. Jsem už v pohodě“ promluvil k němu hlasem, z kterého i ředitel poznal že mluví pravdu. Jeho hlas byl jako dřív. Vlídný, zvučný a čistý. Však oči z doktora nespouštěl.
Ten pak s ním jednal tak, jak se z ředitelem jednat má. Tedy pokud mu nenesete vypověď a víte, že už ho nebudete v životě potřebovat. Nejprve se mu omluvil za pozdní návšťěvu. Pak omluvi svoje chování v minulých dnech a týdnech. Ředitel se tvářil vlídně a chápavě. Upřímně byl rád. Poznával zase toho starého, dobrého, mladého a velmi, velmi nadějného doktora. Takového ho znal a měl i rád. Doktor potom vznesl svoji žádost a ihned se omluvil. Prý ho s tím nerad obtěžuje a ví že by s tím měl jít za někým jiným, ale on tu dovolenou prý potřebuje okamžitě. Požádal ho o svolení. Ředitel mu ho s upřímným úsměvem bez okolků dal. Pak se rozloučili. Ředitel mu ještě dodal několik podpůrných slov a tím jejich schůzka byla u konce. Ředitel si otřel spocené čelo. Obě dvě strany si z hluboka oddychly. Byly rády. V takový hladký průběh jen doufaly.
A tak mu tedy začala dovolená. Dovolenou neměl již hrozně dlouho. Vlastně kdy měl dovolenou naposledy, tak na to si už ani nepamatuje. Jenomže tato dovolená bude jiná. Jiná než mají dovolené být. Tato dovolená mu má zachránit jeho profesní život. A vlastně také i jeho život soukromý, nebo li obyčejný. Bylo mu jasné, že to pro něj bude těžká doba. V tom boji se cítil úplně sám. Sice to tak ve skutečnosti nebylo, ale on to tak momentálně cítil. Bylo mu to však naprosto, srdečně a upřímně jedno. Nikomu to nezazlíval. Možná naopak. Nechtěl aby ho jeho okolí litovalo. Nechtěl aby na něj koukali jako na duševního mrzáka. Chtěl být sám a v klidu. Uběhly čtyři dny. Nic převratného se nestalo. Dovolená to pro něj opravdu vůbec nijak pěkná nebyla. Byla nudná a šedivá. Jen celé dny bezcílně bloumal. A tím byl trochu vyveden ze svého plánu. Myslel si, že si dá den, dva, naprostý klid, pak si za dopoledne vše promyslí a odpoledne mu to bude všechno jasné. Pak bude v pořádku a bude se zase těšit na své ovečky. A ovečky na něj. Jenomže nějak se stále nemohl soustředit. Nemohl v hlavě udržet žádnou myšlenku. Jeho myšlenky se mu v hlavě střídaly rychlostí běžící krajiny při pohledu z jedoucího vlaku, rychlíku. Jakmile začal na něco myslet trochu víc, hned tu byla myšlenka jiná, která tu původní bez milosti odsunula do černých zákoutí jeho mozku. Když četl noviny, když se koukal na zprávy, tak se mu v hlavě honily myšlenky na celý Svět. Moc pozitivní myšlenky to tedy nebyly. Vlastně nebyly pozitivní ani trošku. Myslel na to jak to dopadne s bílími, černými a Muslimy. Na to jaký je ve světě nepořádek. Na to jak vyšší kruhy prostým lidem lžou a mají je za tupce. Na to, jaká to bude rána jestli do Země náhodou narazí nějaká planetka. Samozřejmě mu do hlavy přišla i myšlenka na mimozemšťany a na celý vesmír vůbec. Když zavřel noviny a vypnul televizi, tak se dostavily myšlenky jiné. Začal myslet na rodinu, na příbuzné, na všechny lidi ve svém okolí. V hlavě mu začaly lítat nápady komu zavolat, koho navštívit, komu raději nevolat a proč, s kým jít na pivo, kdy navštívit rodiče, kdo je vlastně jeho kamarád, kdo je jeho nejlepší kamarád a proč, jaké měl dětství u babičky a jestli by nebylo lepší kdyby v dětsví jezdil na dětské tábory, čím by v životě chtěl být a co už v životě asi nedokáže a tak dále a tak dále. Jenže svůj opravdový důvod pro pořádné zamyšlení stále vynechával. Možná to dělal podvědomně. Možná si schválně vymýšlel jiné a jiné nápady k zamyšlení. Bál se sám nad sebou zamyslet? Nevím. Ve čtvrtek večer se konečně hnuly ledy. . Ležel v obýváku na gauči. V bytě bylo naprosté ticho. Přicházel pomalu večer. Za chvíli se začne stmívat a během několika minut bude v pokoji naprostá tma. Tu se jeho zbytky zdravého rozumu ozvaly. Dalo jim to hodně práce překonat všechny ty jeho „filozofické“a bláhové úvahy, ale povedlo se. Napadla ho otázka. „Proč jsem poslední dobou vůbec takový pověrčivý? To jsem nikdy nebyl. Proč mám pořád takové černé myšlenky? Proč jsem si musel vzít zdravotní dovolenou? Proč jsem poslední dobou takovej divnej? Jinej než jsem byl dřív“.
Leží stále na svém milovaném gauči na kterém již bezpočtu krát usnul. V pokoji je naprostá tma. Oči se mu klíží víc a víc. Víčka jen stěží otevirá. Však hlavička mu stále pracuje.
„A proč mě opustila Petra? Proč se můj život najednou celý hroutí? A proč se vůbec hroutit začal když jsem to měl všechno tak pěkně rozjetý? Proč?“. Jeho myšlenky se odmlčily. Jako by čekaly na toto všechno nějakou odpověď. Leží na gauči. V pokoji je úplná tma. Oči má zavřené. Jeho zdravá část hlavičky ovládá už jen funkce nutné k přežití jeho hluboce spícího těla. Dýchá pomalu a klidně.
Jde dlouhou nemocniční chodbou. Je v ní šero. Světla jsou zhasnutá. Do očí mu však nepříjemně řeže ostré světlo slunečního dne, prosvítající sem přes velké okno na konci chodby. Jde přímo proti němu. Jak se blíží k oknu blíže, světlo je nepříjemnější víc a víc. Dá si ruce před oči. To však moc nepomůže. Ostré paprsky se odráží od naleštěné podlahy jako od hladiny rybníku, řeky či moře a dál ho oslňují. Jde dál. Tu se zastaví u nějakých dveří. Otočí se k nim. V úrovni jeho očí je na dveřích zlatým písmem namalována jednička a pětka. Otevírá dveře. Vchází do ordinace. Do své ordinace. Okamžitě zamíří ke svému stolu. Usedne do křesla a ohne se do spodního šuplíku pro svůj zápisník. Připadá si, že jeho počínání řídí někdo, nebo něco, o kom nikdy neslyšel, co si nedovede vůbec představit. Jako by se něco chtělo něčím pochlubit. Něco mu ukázat. Něco ho táhne k vyndání svého deníku z šuplíku. Něco ho nutí aby si znova přečetl své poznámky. Poznámky o některých svých pacientech. Až teprve při čtení svých řádků ,bude se mu moci pochlubit ta zlá síla svojí mocí, krutostí a smrtonosnou ironií. On bude plakat, ona bude pištět radostí. Pištět jako špinavá, mokrá krysa s vlkým čumákem, dlouhým holým ocasem a špinavými drápky, kterými po světě roznáší smrtonosné nemoce. Koho škrábne, ten si může sečíst svoje dny. Deník otevřel zhruba uprostřed. Při jeho otevření si vzpoměl proč ho vůbec psal a na své životní ambice. Na tváři se mu objevil pohrdavý úsměv. Netrvá dlouho. Jeho ruka mu nalistovala stránku se Swojkou. Začíná číst. Přečte jen několik vět, když tu mu před očima probleskne záblesk tmy. Jako když dlouze mrknete. Krátce zavře oči. Když je otevře vidí les. Kouká na les z výšky, z ptačího pohledu.
Letí nad rozlehlými hvozdy listnatých a jehličnatých lesů. Nebe je azurově modré a slunce pomalu míří za obzor. Koruny listnáčů a jehličňanů spolu se žlutooranžovozlatými parsky slunce vytvářejí nádhernou podívanou. Po nějaké době spatří uprostřed všech těch nekonečných hvozdů malou mýtinku, snad paseku. Uprostřed té paseky stojí nějaký srub. To samozřejmě zaujme jeho pozornost. Jeho pohled se přiblíží. Je to opravdu malý srub. Takový jakých je v severských lesých nespočet. Vypadá opečovávaně. Má jednoduchou, však odolnou, dřevěnou střechu. Stěny jsou z mohutných kmenů mezi něž je vecpaný mech. V oknech jsou překvapivě skleněné tabulky. Kdo ví jak je sem, do takové pustiny, kdo dostal. Před vchodem je v zemi vyskládáno několik kamenů. Má to být jakési zápraží. Kolem celého srubu jsou do výše oken vyskládány špalíčky, špalíky, polena a polínka. Tluská, tenká, se suky, bez suků. Jinak v okolí srubu není vůbec nic. Žádné záhonky, žádný bazén, hřiště, pískoviště, nebo garáž, či ohniště. Jen kadibudka. Ta se krčí asi dvacet metrů od srubu, severovýchodním směrem. Trochu ho překvapí, když neuvidí žádnou příjezdovou cestu, ani vyšlapanou cestičku. Z lesa se směrem ke srubu táhne a klikatí nějaký příkop. Může být snad metr hluboký. Je zarostlý nevysokou trávou. Ten příkop mijí srub asi o tři metry a pak pokračuje dál a zase do lesa. Už asi viděl všechno co tu mohl vidět a chtěl svým pohledem pokračovat dál. Ze srubu vyšla nějaká postava. Svůj pohled zamířil na ní. Byl to nějaký chlápek.
Měl kostkovanou, tlustou, flanelovou košili a tmavé kalhoty. Chlápek v dobré náladě vyšel ven. Kouknul na krásné nebe, natáhl do sebe ten svěží vzduch, rozpažil ruce a spokojeně se protáhl. Potom ještě chvíli zůstal stát na místě. S blaženým úsměvem si prohlížel nebe i les kolem. Až teď doktorovu pohledu došlo kdo to je. Byl to Swojka. Člověk, kterému doktor také pomohl. Dal mu několik dní klidu v tichu pokoje patnáct a pár prášků k tomu. Swojka zajde zpět do srubu. V zápětí však vychází ven. Ne zrovna vychází, nýbrž jde po zpátku a táhne za sebou velký špalek. Tak metr vysoký a čtyřicet centimetrů široký. Vytáhne ho pár metrů před dveře. Usadí ho na místo a zkusí zda je dosti stabilní. Potom se o něj oběma rukama opře. Najednou vypadá Swojka nějak schváceně. Sklopí nad špalek hlavu. Po čele mu stékají potoky potu. Ve stoje ho drží snad jen špalek. Takto tam stojí snad pět minut. Potom se Swojka vzpřímý. Pomalým, leč jistým krokem odchází zpět do srubu. Obratem z něj zase vychází. V ruce třímá mohutnou sekeru. Pozdvihne jí, natočí břit proti sobě a dá si jí před hlavu. Přivře jedno oko. Druhým zkušeně posoudí ostrost břitu. Byl s ním spokojen. Něžně jí opře o špalek. Ze špalíkové stěny přímo u vchodu odebere čtyři kousky. Tři hodí na zem vedle sebe, jeden hned položí na ono, konečné místo. Pak už to jde ráz na ráz. Vezme sekeru, napřáhne, tne, kusy špalíku se rozlétají. Po prvé, po druhé, po třetí a po čtvtré.
Je hotovo. Položí sekeru. Vzpřímí se. Chvíli zůstane nehybně stát. Jeho pohled míří někam do daleka. Oči má smutné. Začínají mu z nich kapat slzy. Jako by právě spatřil to nejstrašnější co kdy člověk může v celém svém životě a v nekonečných dálkách vesmíru vidět. Jeho tvář byla náhle bílá jako školní křída. Rty mu nepřirozeně zfialověli. Zuby měl stisknuté. Nedýchal. Levou ruku si pomalu přiložil k srdci. Jeho bití neměl šanci ucítit, žadné nebylo. Končilo i jeho bytí. Udělá několik vrávoravých kroků do strany a padá na dno příkopu. Dopad již necítí. Dopadl na záda. Jeho chladné oči zírají k obloze, na které vykukují první hvězdičky přicházející noci. Po čele mu přeběhl mohutný, lesní mravenec. Pak další a další. Leze jich po jeho těle víc a víc. Za pár minut to jsou stovky. Zkoumají svůj nový, velký objev. Mají šťastný den. Letošní zimu hladovět nebudou.
Znovu dlouze mrkne. Je opět ve své ordinaci. Zkoprněle sleduje hvězdičku na konci poznámek o panu Swojkovi. Asi vstřebával co právě viděl. Jeho levá ruka obrátí několik stránek.
Oči mu padnou zpět na listy svého deníčku. Něco ho opět nutí přelouskat po sobě své zápisky. Oči mu běhají po řádcích. Po několika minutách jsou u konce. Doběhly až k hvězdičce, značící úspěšné propuštění. Tím o kom četl byl malý, ulekaný kluk. Úspěšné propuštění to určitě bylo, avšak pak to šlo všechno nějak obráceně. Před očima mu vyvstane obraz ulice v menším městečku. Ulice je dlouhá a na malé městečko snad až moc široká. Celá je zrekonstruovaná. Na silnici je položen nový asfalt a řidiče piráty tu brzdí několik retardérů. Po krajích stojí auta i autíčka místních rezidentů. Chodníky jsou nově vydlážděny zámkovou dlažbou a každých dvacet metrů je vysazen budoucí starý, mohutný, košatý strom. Teď jen ubohý proutek. Na jedné straně jsou bytovky. Pětiposchoďové a tváří se jako paneláky. I ony mají novou fasádu a moderní okna. Na protější straně ulice, proti bytovkám, je dětské hřiště s mnoha lezadly, prolejzačkami, houpačkami, pískovišti a jedním asfaltovým hřištěm. Na něm si hrajou ti větší. Hrávají tam košíkovou, tenis, nohejbal, českou plácanou, nebo i fotbal. Hřiště je od ulice odděleno plotem. Také nově postaveným. Má zděnou podezdívku a mezi několika zděnými sloupky jsou tmavě nalakované dřevěné laťky. Pěkný plot. Na začátku ulice jsou po obouch stranách rodinné domky a autobusová zastávka. Je to milá ulice. Na hřišti zrovna hrají dva budoucí borci tenis. Jde jim to dobře. Pěkná, prudká podání. Forhendy, smeče, dlouhé výměny. Pěkná podívaná. Diváky však zatím nemají. Na plácku pro ty menší jsou ty menší se svými maminkami a někteří i s kočárky. Lezou, houpají se, hrají si na písku, povídají si, piští a smějí se. Maminky je z laviček hlídají, napomínají a vzájemně si mění své zkušenosti. Nebo si jen tak povídají. Tatínkové jsou v práci a vydělávají peníze. Po chodnících se tu a tam šinou anonymní chodci. Začátek jejich cesty, jakož i jejich cíl je neznámý. Aut tu projede do minuty asi sedm. Mezi anonymními chodci vidí maminku s tím malým klučinou. Jdou po levé straně od domků a mírnou chůzí se blíží k hřišti. Kluk jde po jejím boku. Něco jí zaujatě vypráví. Ona s naklopenou hlavou se zájmem nasluchá. Z azurově modré oblohy jim do zad svítí sluníčko a nad jejich hlavami prolétávají hmyz lovící vlaštovky. Do protějšího konce ulice vjelo auto. Páté v minutě. Auto, které není vůbec ničím neobvyklé. Téměř nové, střední třídy, s barvou stříbrné metalízy. Nikdo si toho auta vůbec nevšímá. Překoná retardér, řidič přidá trochu plynu. Jede ulicí. Oni dva, jakož asi nikdo v této ulici, si toho auta vůbec nevšímají. Blíží se k nim. Klučina stále vesele povídá. Maminka s úsměvem na rtech naslouchá. Auto je mijí. Řidič řídí, oni jdou. Auto je za jejich zády. Blíží se ke konci ulice. Klučina stále povídá. Kdo ví jestli to mamku ještě zajímá. Svět poposkočil o několik vteřin kupředu. Kluci stále hrají svoji partii. Blíží se konec. Zbývá jen pár míčků. Do ulice vjíždí auto. Šesté v minutě. Ani tohoto si nikdo nevšímá. Není proč. Řidiči staženým okénkem fouká vítr do vlasů. Je mu to příjemné. Do obličeje mu svítí sluníčko. V hlavě si probírá právě uběhnuvší pracovní den. Maminka s klukem jsou už u hřiště. Jejich povídání neustává. Lepší z tenistů vede v rozhodujícím setu čtyřicet patnáct. Chystá se přijmout podání. Máma s klukem stojí u vchodu na hřiště. Už domluvili. Ona hledá cosi ve své kabelce. Snad klíče, možná bonbon. Kluk stojí vedle ní a gribluje si s míčem o zem. Zvuk míče nese se stichlou ulicí. Přehluší i zvuk přijíždějícího auta. Je od nich na dva metry. Lepší tenista úspěšně přijímá podání a výborně odvrací. Míč dopadá kousíček od boční čáry. Získává výhodu. Protihráč, asi stržen hrou, dobíhá poskakující míček a s nadávkou na rtech ho vstekle odvrací. Plnou silou ho odpaluje z hřiště pryč. Míček nabírá výšku. Auto je těsně před mamkou s klukem. Oni o autu vůbec nevědí. Míček přelétl šířku ulice a dopadl někam do neznáma. Odkudsi prudce vyběhla vyplašená bílá kočka. Vystřelila z mezery mezi auty jako střela. Narazila do předního baltníku auta. Její hlavička praskla jako přefoufnutý balónek. Mrtvá padla na zem. V té setině sekundy řidič instinktivně strhl řízení. Šok, chyba, osud. Kdo ví? Strhl řízení v levo a přišláp pedál. Pedál plynu. Motor zaječel. Auto narazilo do obrubníku. Náraz ho vymrštil a setrvačná síla ho neodvratně vrhla na ty dva. Auta se všimnout stačili oba dva. Však uhnou stačil jen jeden. Auto dopadá na chodník. Nejprve kluka poráží, pak ho valí pod sebou. Praskají mu snad všechny kosti, orgány selhávají. Auto se zastavuje až o zídku plotu. Z pod auta trčí malá ručička. Krvavá. Nehybná. Bez života. Matka jen tiše zírá. Šok jí celou naprosto ochromil.Vše padá do tmy.
Doktor sebou cukne. Vylekaně koukne kolem sebe. Vidí kolem sebe svoji ordinaci. Před sebou svůj stůl. Na něm otevřený svůj deník. Srdce mu tluče jako zvon. Dýchá rychle a tep má ještě rychlejší. Potí se snad všude. Cítí krůpěje potu na čele. Potoky potu mu stékají i po zádech. Otře si rukou čelo. Pak ta samá ruka nalistuje další stránku. Udiveně na ní kouká. Jako by ani nebyla jeho. Dělá si co chce. On už nic číst nechce. Na stránkách po ruce zůstávají vlké fleky. Druhá ruka netečně leží na opěradle. Deník je otevřen na dalším jménu. Ruka přimáčkne stránky a čeká. Jeho rozum a vůle už číst nechtějí. Tělo je ale silnější. Krk se ohýbá, hlava natáčí, oči hledají první písmenka. Přes oči mu do jeho myšlení proudí další podivný obraz konce jednoho života.
Před jeho očima vyvstává pohled do širokého okolí. Hledí z nějakého kopce do probouzejícího se kraje. Proti němu začíná nesměle vykukovat slunko. Rovná krajina před ním je pokryta mlžným oparem. Všimne se, že z oparu v dálce něco vykukuje. Zbystří. Jsou to nejvyšší mrakodrapy nějakého města. A jeho pohled zase letí. Přeletí mlhou pokrytá pole, rybníky, vesnice, silnice i menší vršky. Je ve městě. Přelétne mlhou zamořené ulice a svoji pozornost zaměří na jeden ze tří mrakodrapů. Nevelké městečko, tři vysoké mrakodrapy, okolní plochá a nijak moc civilizací zasažená krajina. Mrakodrap byl celý pokryt skleněnými deskami. Stejné velikosti i barvy. Nebylo možné rozeznat okna ani jednotlivá patra. Jeho pohled několikrát obkroužil tu stavbu, však nic nového už neviděl. Pak se podíval na ty další dva. Byly naprosto stejné. Sluníčko už bylo na obloze docela vysoko. Oranžová barva byla pryč. Teď začínalo zářit jak má. Svými paprsky, nesoucích teplo, vyhánělo mlhu z ulic jakož i z celé okolní krajiny. Všiml se, že na jednom z mrakodrapů zmizela jedna deska. Zhruba uprostřed jeho výšky. Bylo to okno. V okně viděl nějakou ženu. Starší, černovlasou, otylou, v zástěře. V ruce držela nějaký cár látky. Snad hadr. Její obličej mu byl sympatický. Vypadala spokojeně a plná elánu. Rozevřela okno dokořán. Pohledem pomalu přejela celé okolí a zhluboka do sebe nasála vlahý vzduch. Jeho pohled se od ní odvrátil. Ona jeho pohled nezajímala. Nebyla to co chtěl aby jeho myšlení vidělo. Sjel níž a na opačnou stranu. Tam se také právě otevřela jedna z mnoha desek. Okno bylo otevřené dokořán. Z něj koukal pán. Opřen lokty o parapet. Byl to pan Signer. V jedné ruce dřímal cigaretu. Pravidelně a zhluboka šlukoval. Blaženě vyfoukával. K tomu měl před sebou krásný pohled do okolí. Bydlet na samém okraji města je dobré. Viděl zlatavé a zelenavé lány polí s ostůvky prchající mlhy před sluíčkem, hvozdy lesů a jako sklo klidnou a hladkou hladinu nedalekého jezera. Pole měl až téměř pod okny. Přímo pod oknem, které nebylo víc jak pět metrů nad zemí, měl dva metry široký pás trávy, který se táhl kolem celého mrakodrapu. Na trávě rostly keře. Mezi nimi byly záhony s květinami. Květiny byly nádherné, zářily snad všemi barvami. Černou ne. Záhonky byly ohraničeny malinkými zídkami postavené z úlomků nejrůznějších kamenů. Kolem travnatého pásu vedl i chodník, jakož i silnička. Po ní však projelo tak jedno auto za den. Za asfaltovu cestou byl několikametrový pás trávy. Udržované a čerstvě posekané. Dnes, stejně jako kdy jindy, ho bavilo pozorovat jak po ní poskakují kosáci, lovící si čerstvou snídani. Chlapíkovi začíná u cigárka hořet filtr. Hnusný, štiplavý kouř ho vytrhne z jeho myšlenek. Z myšlenek na krásně prožitou noc, z myšlenek na to co bude dělat dnes, z myšlenek na to, jestli má raději chleba s mármeládou, či s medem. Típne cigárko o dno popelníku. Chystá se jít udělat sobě a jí dobrou snídani. V záhoně přímo pod jeho okny zahlédl nějaký ohyb. Zbystří. Stojí v otevřeném okně. Je v županu, na nohou pantofle. Ve stoje se naklání z okna, opřen o své mohutné ruce. Ze záhonu leze ježek. Pěkně velký. Čumák celý od hlíny. Překonal ostré kameny a zamířil si to k baráku. Jde rychle. Signer ho dál zaujatě pozoruje. Ježka tu nikdy neviděl. Ježek je asi půl metru od baráku. Úhel pohledu se Signerovi zostřuje. Naklání se víc a víc. Ježek je u baráku. Přitiskl se ke stěně, jako mládě k mamince. Asi musí chvíli trávit. Signer je vykloněn z okna až nebezpečně. Nebezpečí snad ani necítí. Tu mu po kluzkém lině podjede jedna pontofle. Noha vystřelí do výšky. Tím uvolní svázané, vyvážené síly. Tělo se naklání dopředu. Ruce nápor síly nemohou vydržet. V loktech povolují. Změnou poměrů sil podklouzává i druhá pantofel. Posune se po lině jen o několik centimetrů od okna. Těch pár centimetrů je však smtelných. Těžiště těla se přesunuje dopředu. Za okraj okna. Nohy jdou do výšky. Tělo jako pytel obilí převalí se přes hranu okna. Ruce již nemohou nic zachránit. Signer nestačí ani zařvat. Dopadá po zádech do kypré hlíny záhonu. Pod ním zůstávají polámané květinky, které ještě před chvílí tak obdivoval. Ty už nikomu den nezkrášlí. Ruce má v pořádku. To je dobře. Žádná zlomenina ani sebemenší škrábanec. To je dobře. Nohy jsou v podstatě také v pořádku. Zlomené nejsou. Jen kameny kolem záhonu, udělaly mu na nich pár nepěkných rých. Naštěstí mu ty dvě rány téměř vůbec nekrvácejí. Trup, jakož i vnitřní orgány, tak ty to také přečkaly bez zranění. Ani jedno zlomené žebro, nebo jen naražená kostrč. Vůbec nic. Toje dobře, moc dobře. Hlavu má také celou. Nerozseklou a myslím, že nebude mít ani žádnou bouli. Mozek vše přečkal bez otřesu a bez následků. To je asi nejdůležitější. Jeho modré oči zírají na azurově modré nebe, po kterém v ukrutné výšce a v obrovské zimě letí letadlo, zanechávající po sobě dlouhou, bílou stopu. Jenom by mu neměla téci z úst teplá, rudá, hustá krev. Jenom by neměl mít hlavu v tratolišti své krve. Ostré hroty kamenů tvořících zídku kolem záhonu vše pokazily. Dopadl na ně bohužel úplně přesně. Rozřezaly mu kůži na krku. Co hozřezaly? Jejich zubaté ostří mu ji přímo roztrhalo. Pak rozdrásaly šlachy, tepny a cévy, jakož i veškerá nervová spojení. Ani se svaly neměly žádné problémy. Obratle praskaly jako tenká párátka. Mícha viděla prvně denní světlo. Hrtan se sliznicí to s plnou parádou odnesly také. Ježek je vyplašen a kolem těla v županu, ležícího v záhoně polámaných květin, prchá zpět do pole. Signerovi chladné, modré, mrtvé oči se ještě naposledy kochají pohledem na tu krásnou oblohu. Až jejich víčka padnou, tak už nikdy tu krásu neuvidí. Po obloze letí hejno hus. Táhnou na jih. Brzy přijde chlad, sníh a šedé počasí. To už tu však nebudou. Ani on. Jeho oči naposledy mrkly.
Zase procitne ve své ordinaci. Je opřen v křesle. Levou ruku má položenou na opěradle. Pravá tiskne stránky rozevřeného deníku. Doktor se snaží uvědomit co se to vůbec děje. Nemá však ani stín sebemenší šance. Kdyby mu někdo důvěryhodný řekl co právě prožívá, neuvěřil by. Nevěřil by kde ve skutečnosti je a co se s ním děje. Události neuvěřitelné a těžko pochopitelné mohou mít někdy až humorné vysvětlení. A naopak. Nejsou události které považujeme za zcela normální a běžné, řízeny něčím jiným než jen naší vůlí a umem? Já myslím že ano. Spousta přelomových událostí je řízeno a spuštěno jen čirou náhodou. Ale co je skryto za tím slovem? Oči mu zase začínají pokukovat po deníku. Svaly se napínají a začínají pracovat s hlavou. Naklání ji opět nad hustě popsané stránky. V levém horním horu levé stránky je třemi čárkami podtrženo jméno Roneckiho. Pohledem stoupá po schodišti. Je to v nějaké moderní budově. Vystoupal do nějakého patra. Na zemi sešlapaný modrý koberec. U bílé stěny proti němu stojí ve velkých květináčích dvě nevelké palmy. Nad nimi jsou zavěšeny tři obrázky s kýčovitými pohledy na mořské pláže. Stěna po pravé straně je holá. Není na ní ani malý obrázek. Na levé straně vidí prosklenou stěnu s dveřmi. Pohedu přes ní brání z druhé strany visící celostěnné žaluzie. Jsou i na dveřích. Na dveřích je nalepena cedulka. Na ní okrasným písmem napsáno „oddělení vnitřní propagace“. Nějak projde přes dveře. Před sebou má rozlehlou místnost. Přímo proti sobě širokou uličku a po pravé i levé straně pracující kancelářské dělníky. Každý je ve své kóji. Ta je od sousední oddělena vysokou stěnou. Každý je u svého počítače, ve svém vyhraženém pracovním prostoru. Všichni cosi ťukají do klávesnic, tváříc se strašně důležitě. Stěny v místnosti jsou chladně bílé. Není na nich žádná výzdoba, žádný obrázek, ani hodiny. Na zemi leží opotřebovaný hnědý koberec. Světlo sem proniká jednou, celoprosklenou stěnou. Aby ťukálisty nerozptyloval krásný pohled přes sklo do širokého okolí, jsou předním dlouhé svyslé žaluzie. Světlo propustí, pohled né. Kolem mého pohledu projde nějaká žena. Je vysoká, má dlouhé bloňdaté vlasy. Na sobě bílou halenku s tenkými žlutými proužky. Její nádhernou siluetu dotváří tmavá minisukně a ...a tenká aktovka z lesklé, černé kůže, kterou svírá pod paždím. Všude jinde by její přítomnost vzbudila pozornost, nebo lehký záchvěv země. Tady ne. Nikdo se neodváží odvrátit oči od své obrazovky. Kdo by se otočil a pohlédl na ní, ten by zůstal na své pracovní pozici až do důchodu. A tomu zdejší kancelníci smrtelně věřili. Znamenalo by to, že pro něj práce není vším a tudíž není hoden dalšího postupu. Vyšší patra tohoto podniku by pro něj zůstala na věky věků zavřené. Nikdo při této zkoužce nepropad. Slečna pomalu prošla uličkou téměř až na konec. Přitom házela pohledy na všechny strany. Kancelníci však datlovali a datlovali. Přišla ke kóji, která byla v uličce předposlední a ležela na pravé straně. Postavila se za kancelníka a několik minut nu z výšky koukala na jeho mihotající se prsty. Prsty mu běhali po klávesnici jako dvě ještěrky po betóně. On ji za zády samozřejmě cítil moc dobře. Byl však už dosti zkušený a tak se žádné chyby, ani chybičky nejmenší, nedopustil. Její krásná ručka mu poklepala na pravé rameno. Bral to jako signál, nebo jako povolení že se již může beztrestně otočit. Bylo to tak. Okamžitě přestal psát. Sedíc dál ve své židli, stočil záda do vrtáku a pozdvihl hlavu. Jejich pohledy mířily na sebe. Ten kdo právě teď složil zkoužku nejposlednější byl pan Ronecki. V jeho pohledu nemohla necítit úctu s pokorou spolu s velkou nervozitou. Chtěla ho trochu uklidnit. Milým úsměvem se jí to podařilo. Usmál se také. Pomalu se k němu nahne. To ho zase trochu znejistí. Cítí jak si s ním hraje. Pokud nechce přijít o místo, musí to vydržet. Nahne se k němu ještě víc. Všichni kancelníci dál pracují, jako roboti. Její rudé rty jsou u jeho ouška. On je nervózní a pomyslel jak by to s ní bylo krásné. Ona si to asi užívá. Baví jí to. Pak jen pro něj tiše zašeptá.
„Mám pro Tebe vzkaz od šéfa. Má prý pro tebe připravenou kancelář. Tam u sebe, ve vyšších sférách. Jsi prý moc dobrej.“. Na jeho tváři je vidět úsměv. Dál ale napjatě čeká co bude dál. Jak to ona zakončí. Pár vteřin ještě slyší dech z jejích blízkých úst. Ještě chvíli cítí teplo valící se k němu přes její rty. Cítí překrásnou vůni jejího parfému. Její vlasy ho lechtají na krku.
„Tak běž a hodně štěstí“ s těmito slovy, které tiše zašeptala přes rudé rty, se od něj zase odvrací. Odstoupí od něj. S nadřazeným úsměvem sleduje jak kvapně balí svých pět švestek. Jak si obléká své sako. Jak se ani nerozloučí s kolegi a jak běží chodbičkou k východu z této společné kanceláře. Doktorův pohled letí za ním. Nesmí ho ztatit. Nebo něco propásnout. Vyběhl ze skleněných dveří. Ty se za ním hlasitě zaklaply. Žaluzie se zavlněly, zašustily a bylo zase ticho. Třemi skoky vyběhl do mezipatra. Deset schodů ho dělí od vyšších sfér svého milovaného podniku. Schody chce brát po dvouch. Jeho levá bota došlapuje na druhý schod. Ale špatně a nešťastně. Špička boty dosedá na okraj schodu potaženého kobercem. Chodidlo se mu smýká. Druhou nohu má ještě někde za sebou. Strácí hovnováhu. Tělo mu padá dopředu a do strany. Z kapes mu vypadávají narychlo posbírané věci ze svého stolku. Pouští desky, jenž svíral v ruce. Padá na bok. Ramenem naráží na mohutné, železné zábradlí. Ještě že tu bylo. Od zábradlí spadává na shody před sebou. Ruce mu nějak zaspaly. Tělo naráží na hrany schodů. Tři žebra náraz nevydrží. Náraz nevydrží ani jeho milované plnící péro, zastrčené v kapsičce košile. Bylo moc pěkné. Teď je z něj jen hromátka umělohmotných třísek. Na košili mu nabíhá fialovo modrý květ. Tělo bylo zastaveno. Hlava však pokračovala dál. Naráží na další hranu. Náraz je silný a nešťastně umístněný. Hrana zasahuje do úrovni očí. Nad patu nosu, těsně pod čelo. Mohl si zlomit nos. Mohl si zlomit nějakou kost v obličeji. Klidně mohl přijít o přední zuby. Ale štěstí mu patrně už došlo. Hrana mu rozráží kůstky kolem nosu, které dál fatálně ničí své okolí. Jsou malé, tvrdé a ostré jak žiletky. Z nosu mu stříká krev. Z úst mu teče také. Krvý se mu zaplavují i oči. Ještě strašnou bolestí několikrát zachroptí. Zůstává nehybně ležet. Ještě mu několikrát cukne noha a bouchne srdce. Jen jeden jediný schůdek ho dělil od vysněného cíle. Chudák Ronecki. Pohled na nehybné tělo pomalu upadá do tmy.
Doktor je vrácen opět do svého křesla. Těžce polkne. Roneckiho konec ním také otřásl. Však o trochu méně než kone Signera. Jako by už byl lehce otupen. Jedna hrůza člověka ohromí, ale když to vidí opakovaně, tak si hlava zvykne. Přejede pohledem po potemnělé ordinaci. Je slyšet pouze tikot jeho hodinek. Na nic nemyslí. Jako by si jeho hlava dávala malinký oraz. Po několika minutách mu „to něco“ chce ukázat další příběh. Další konec jednoho jména. Cítí jak se mu žačínají napínat svaly na zádech. Pak se přidají i svaly na břiše. Už se neopírá. Začnou pracovat i svaly a šlachy na krku. Naklonějí mu hlavu. Mezi tím šikovná ruka nalistovala příhodnou stránku. Přimačkává listy. Oči zaostřují první písmenka. Zaostří Pé. Pak A. Jé. É a jako posední Es. Ani toto jméno není doktorově paměti cizí. Oči mu zase běží po prvních řádcích. Víčka mu těžknou. Pod sebou vidí nějakou rozlehlou, snad zámeckou, zahradu. Sytě zelený, na nízko posekaný trávník je jako ten nejjemnější koberec. Úzké cestičky z bílého štěrku vytvářejí nádherný ornament jakého si rozevřeného květu. Ten je však patrný jen z výšky. Kolem cestiček jsou živé ploty. Spíše plůtky. Výškou nepřesahují půl metru. Však krásou a elegancí jsou nedostižitelní. Do prostředku květu, na místo pestíku, je zasazeno jezero. Spíše jezírko. Malé, kulaté a v průzračné vodě si poplávají malé rybky. V jednotlivých listech toho ornamentu, jsou záhony s květinami. Ty květiny jsou malé. Nemají stonek vyšší než deset centimetrů. Však na každém stonku je jeden rozkvetlý květ. V každém listu je těch květů nespošet. Každý list ornamentu má jinou barvu. Barvy listů spolu však nádherně ladí. Jako barvy v duze. Nad květy létají práce plné pylné včeličky. Jsou celé od pylu a snad nemají ani ponětí, že roznášejí život do celého širokého okolí. Mezi včelkami prolétávají nádherní motýli. Křídla tak nádherná, že člověk až žasne. I oni dosedají na květy. Po včelkách dosrkávají předobrý nektar. Ve vzduchu je cítit mír, klid a pohoda. Vánek jen mírně pohupuje listy vzdálených smutečných vrb, lip ,dubů, jakož i vysokých topolů. Pohled mu přejíždí širší okolí. Kdo ví komu patří tato nádherná zahrada. Kolem dokola není žádný zámek ani hrad. Žádná tvrz či nějaké kameny po řícenině. Není tu ani žádný dům, chatka nebo jen prostý srub. Vůbec nic. Ani sem nevede žádná cesta. Pohledem se vrací zpět. V tom květu, u jednoho z jeho listů, někdo klečí a motyčkou vykopává nechtěný plevel. Ten člověk tu ještě před vteřinkou nebyl. Nebo byl? Na tom teď nikomu nezáleží. To je vedlejší. Pohled však zajímá kdo to je. Je to nějaký chlapík. Má otylou postavu. Na sobě zelené montérky. Okopává velmi usilovně. Plevel hází do žlutého kbelíku. Kbelík je plný. Bude čas ho vysypat. Zahradník hodí do kýble další plevílek. Povstane. Protáhne si záda mohutným záklonem. Přitom nechá sluníčko, aby mu zostra posvítilo do zpocené, leč spokojeností zářící tváře. V zahradníkovi poznal pana Pajese. Pajes uchopil kýbl aby ho došel vyprázdnit. Velmi volným krokem kráčí po sypané cestičce. Přitom zalíbeně hledí na ty nádherné květy. Po chvíli opouští květ. Chůzi o poznání zrychlí. Vykračuje svižně. Za ním, po sametovém trávníku, běží jeho stín. Přitom si pobrukuje nějakou melodii. Neznámou, od neznámého umělce, leč krásně melodickou. V dálce, vysoko na neby se objevila malá tečka. Pajes si to dál vesele vykračuje. Kolem něj jen krásný trávník a vzdálené stromy. Z malé tečky je černý krkavec. Přilétá z neznáma a letí přímo za Pajesem. Ten o něm neví. Pomalu přichází ke stromařadí, nebo spíše k větrolamu. Krkavec ho už dolétl. Je nad jeho hlavou. Je tiše. Vysoko a několikrtát nad ním zakrouží. Snad si kontroloval zda je to opravdu on. Snad si krouživým plachtěním chtěl trochu odpočinou. Snad si jen vychutnával sladký pocit splněného úkolu. Pajes si stále pobroukává tu melodii přicházejíc už pomalu k prvním stromům stromořadí. Krkavec cítí že právě přišla ta pravá chvíle. Snese se prudce o několik metrů níž. To aby ho Pajes náhodou nepřeslechl. Opět nad ním začne kroužit. Přitom začne krákat jak nejsilněji a nejlépe umí. Jde mu to náramě. Krákání je slyšet po celém kraji. Pajes ho nemůže přeslechnou. Ten zvuk ho naprosto přimrazí. Zůstane stát jako sloup. Kýbl upouští. Plevel se rozsypal po zemi. Pajes pohlédne k neby. Pohled na černého ptáka plachtícího po azurově modré obloze mu opět vrací jeho vzpomínky, jeho problémy i nejhorší obavy. Chvíli ptáka bez hnutí sleduje. Jejich pohledy se i na tu dálku vzájemně křižují. Už nekráká. Jen si plachtí do kruhu, nespouštějíc své černá očka z toho zahradníka. Pajes najednou nemá sil na nic jiného, než s otevřenou pusou civět k obloze. Těžko se mu poliká. Srdce bije jako deset zvonů. Však nejvíc to zasáhlo jeho duši a myšlení.Cítil že je po všem, nebo že po všem za chvíli bude. Tím vším myslel sám sebe. On je svět, on je vesmír. Nebýt jeho mysli a jeho těla, nic z toho by nikdy nepoznal. Každý si vytváří vlastní svět. Každý vnímáme svět jinak. To že žijeme na stejné Zeměkouli ještě neznamená že všichni máme jeden svět. Pajes najednou cítil neodvratný konec právě toho světa svého. A tím i konec jeho existence na této Zeměkouli. Krkavec dál plachtí v kruhu. Už ho to pomalu přestává bavit. Pajes ho dál nehnutě sleduje. Jeho černé myšlenky mu však začíná z hlavy něco vyhánět. Možná to byla jeho vůle po normálním životě. Možná to byla ještě skrytá síla prášků co bral. Nebo to byl jen zdravý rozum. Pajes tím byl překvapen. Odvrátil oči od nebe. Sklopil hlavu. Jeho oči bezcílně běhaly po trávníku, zatím co hlavička přemýšlela co se to zase děje. Když krkavec viděl že už se o něj Pajes nezajímá, tak s největší chutí odletěl. Pajesovi černé myšlenky byly poraženy. V hlavě má pro změnu až eufórii. To co viděl už ho najednou nezajímá. Černý, kroužící krkavec na obloze mu přijde k smíchu. Jak teatrální a parodisticky vážné! Nad svými černými myšlenkami se musí pousmát. Začne si znovu pohvizdovat. Zvedne ze země kýbl a nahází do něj zpět rozsypaný plevel. Mírný vánek ,který ještě před chvílí jen nesměle hladil listy stromů, rázně zesílil. Proháněl se po okolí jako zlobivý parchant. Do všeho strkal, se vším si hrál, nic nenechal na pokoji. Trhal slabé, umírající listy ze stromů a nemilosrdně je házel k zemi, kde si s nimi hrál jako kočka s mrtvou myší. Ticho korun klidných stromů bylo také pryč. Větvě naříkaly pod sílou větru. Některé to nevydržely a s ostrým praskotem padaly k zemi. Ptáci chránili svoje hnízda váhou svých opeřených tělíček. Jinak by je síla větru odnesla pryč. Klidná hladina jezírka, jakož i pohoda v něm byly také pryč. Neuspořádané a ostré vlnky pobíhaly po hladině jako hejno vsteklých oveček. Rybky dění na hladině také znervoznělo. Plavaly ryhle ze strany na stranu a přitom do sebe narážely. Ani cestičku nenechal na pokoji. Zvedal na ní prach a roznášel ho po okolí. Foukal vstekle i do malých květinek. Jejich květy se klepaly, muchlaly, ale odolaly. Neublížil ani živému plotu, ačkoliv i jeho pořádně provětral. Vyfoukal z něj všechny brouky. Pajes to sleduje. Bez obav, se zájmem. Takto dovádět vítr snad ještě neviděl. Stromy za jeho zády dál statečně odolávaly. Vítr na oblohu přihnal mraky. Šedavé, těžké jako pytle s obilím, nabubřelé a plné vody. Slunce před nimi raději uteklo. Vítr se ulidňuje. Pajes si myslí že vítr zplnil svůj úkol. Zahnal Slunce a přivedl mraky plné potřebného deště. Vítr splnil ještě jeden úkol. O něm však teď nemá ani tušení. Vsteklé vlnky polevují, rostlinky se už nechvějí, květy se opět narovnávají do krásy. Do živého plotu se zase z ukrutné dálky vracejí nejrůznější hmyzáci. Někteří letecky, někteří pěšky. Větve si oddychují a litují svých unesených lístků. Pajes kouká spokojeně do kraje.Vítr je úplně pryč. Pajes za sebou uslyší ostré a hlasité praskání. Z řady stromů běží k němu zlověstný stín. Pajes několik osudných vteřin naslouchá. Konečně poznává zvuk praskajícího drěva. Obrací se. Pozvedne hlavu a šokovaně zírá. Bohužel jen to. Na reakci díky které by unikl své jisté záhubě měl jen několik ubohých vteřinek. Neuskočil. Jen si stačil rukama zakrýt hlavu. Ubohá obrana. Zlověstný stín mu zakrývá celé tělo. Z vteřin jsou setiny. Poslední setiny jeho žití. Z praskajícího kmene odlétají ostré třísky. Zem i kořeny drží dál. Větve šustí a řítí se na bezbraného Pajese. Mohutný kmen mu dopadá na pravé rameno. Obrovská síla mu ničí v těle vše co může. Pajes již o ničem naštěstí neví. Strom mu trhá kůži. Láme a ničí všechny kosti na pravé straně. Klíční, ramenní, žebra i pánevní. Neunikly ani kosti v paži. Vnitřní orgány jsou zničeny také. Plíce, slinivka, játra, ledviny i střeva. Tělo mu drží vcelku snad jen košile. Robakovu zkázu dodělávají ještě silné větve. Trhají mu kůži s obličeje. Strhávají skalp jako zuřící Indiáni. Propíchávají oko a přerážejí nos. Vylamují zuby. Na krku trhají svaly, šlachy i tepny. Dolamují co ještě zbylo celé, dotrhávají co bylo ještě v celku. Krev stříká. Tráva pod stromem zrudla. Krev pohltila vyprahlá zem. Trochu se zaprášilo a byl klidno klidný klid. Prach padá zpět k zemi a strom pod svými větvemi ukrývá svůj úlovek.
Doktorovím snícím tělem něco trhne. Snad křeč. To ho probere. Je zase zpět. Svalí se znova do opěradla křesla. Těžce dýchá. Hlava neví co má dělat. Točí se v ní několik fatálních otázek. Jaké? „Jak se mám vyrovnat s tím co jsem viděl? Jsou ti lidé opravdu mrtví? Je to co jsem viděl pravda? A jestli ano, je to moje vina? Ale vždyť já jim nechtěl ublížit, za to může ten pokoj! To si před svým svědomím lehce obhájím. A je to všechno vůbec možné? Co mám dělat?“ Sedí dál nehnutě ve svém milovaném křesle. V odrinaci je téměř úplná tma. Jen stěží vidí na plochu psacího stolu. Zavřený deník odsunutý trochu stranou, tak ten už nevidí. Po chvíli bludného civění začíná jeho zdravý rozum pomalu přicházet k sobě. Zrovna si myslel že tomu všemu přišel na kloub ,může za to ten pokoj!, když jeho tělo zase nějak selhalo. Pohodlně usazené tělo, začlo se třást a klepat. Nebylo to zimou. Nebylo to strachem. Asi to byla nějaká křeč. Bylo to, jako by někdo třásl se stromem. Nebo jako když třesete s někým, kdo je v hlubokém spánku či snad v bezvědomí. Oči vykulené, mysl překvapená a vůbec něvěděla co se to zase děje. Doktor už z toho všeho byl unavený. Začal pociťovat pocit rezignace který závratnou rychlostí narůstal. Chvíli se třásl hodně. Pak vůbec. Pak méně než prve. Pak jen trošku. A tak se to střídalo pěkných pár minut. Bohužel. Tím byl jeho normální rozum zase umlčen. Teď už mu to bylo úplně jedno. Tváře se mu nafoukly až mu v pantech zapraskalo.V ústech pocítil vlhký a teplý vzduch s hodně podivnou příchutí ,řečeno galantně. Cítil jak mu ten vzduch proniká do útrob. Byl to podivný pocit. Ani příjemný, ani hezký. Netečnost ho rázně opustila. Oči mu zbystřily. Mysl také. Cítil jak mu do žil vjela nějaká, zase záhadná síla. Rázně vstal z křesla. Křeslo, rázností jeho nečekaného pohybu, poodjelo kus od něj. Nahne se nad stůl a v šeru, po paměti, nahmatává lampičku a její knoflík. Dovedně. Chvíli poté již nad plochou stolu září ostré světlo, ukrývající se pod plechový kryt. Napřímý se. Kouká kolem sebe. Snad čekal co bude dál. Kolem dokola vidí jen tmu, jejíž neprůhlednosti pomáhalo oslepující světlo. Z šera, které leželo na kraji psacího stolu, problikává světýlko. Malinké, červené, ostré. Ihned ho pochopil. Natáhl k němu ruku a zmáčkl knoflík vedle blikajícího světýlka. Byl malý, obdelníkový, z umělé hmoty. Doktor se napřímil, nastražil sluch. Světýko přestalo blikat. V telefoním záznamníku to zavrčelo a pomalu se začal odvyjet pásek s nahraným vzkazem. Přes nekvalitní reproduktor začal k doktorovi promlouvat známý hlas.
„Pane doktore já jsem vás varoval. Až budete sedět v tichém prostoru a před očima budete mít poslední chvilky vašich bývalých pacientů, které zahubila ta zlá síla před kterou jsem vás varoval, tak budu dostihnut i já. Ale já jí předběhnu. Nenechám se jí nikterak ovlivňovat. Skoncuji to sám. Nevíte jak moc štípe výboj z troleje? Tak zbo..“víc se toho na malinký záznamový pásek nevešlo. Doktor usedne na kraj křesla. Je zase jako přimražený. Když se z toho vzkazu vzpamatoval, tak natáhl ruku znova k záznamníku. Pustil vzkaz ještě jednou. Než vzkaz začal mluvit, svalil se opět zpět do svého milovaného křesla. Potemnělou místností zní Robakův hlas. Dopadla na něj tíseň. Začal se cítit strašně. Fyzicky i psychicky. Najednou na něj padla únava. Začaly ho bolet svaly a klouby. Každý pohyb pro něj znamenal velké vypětí sil. Žaludek měl jak na vodě. Jeho dech byl těžký a rozechvělý. Cítil, nebo mu to alespoň tak připadalo, že mu něco bere veškerou jeho sílu. Fyzickou, jakož i psychickou. Jeho nejrůznější černé, ponuré a podivné myšlenky sice zmizely, avšak přišla jiná. Nebyla to myšlenka, byla to výčitka. Výčitka jeho svědomí. Hlavu mu začal zamořovat pocit viny. To jak skončili lidé, kteří mu bezmezně věřili, považoval za svoje selhání. Za svoji vinu. Začal sám se sebou polohlasně mluvit, zatím co mu oči zalévaly zlzy. „Proč jsem si víc nevšímal věcí které se děli kolem mně? Měl jsem dát na Robakova slova. A hlavně! Pokoj patnáct něměl nikdy vzniknout. Navždy v něm mělo zůstat jen skladiště. Nikdy neměla být žádná rekonstrukce! To já! Já za to můžu! Já jsem prosazoval ať vznikne! Promiňte mi to! Prosím! Prosím! Prosím!“ začíná propadat naprostému zoufalství. Snad až hysteričit. Dlaně si přiloží k obličeji. Pláče. Pláče jako malé, bezmocné a opuštěné dítě. Plače moc. Pláče tak jak by chlap snad ani nikdy plakat neměl. Tvář od slz. Dlaně od slz.
Je zaplaven slzami, smutkem a výčitkami. Skroušeně dlí v křesle. Rezignovanou hlavu drží dlaně. Náhle mezi tím vším zlým co se mu právě motá v hlavě ucítí zvláštní pocit. Připadlo mu, jako by někdo stál před ním a usilovně ho pozoroval. Přestal brečet. Opatrně pozvedal hlavu z mokrých dlaní. Oči měl ještě plné slz, díky kterým viděl dosti špatně. Rozmazaně. Ještě k tomu ta tma. Takže neviděl vůbec nic. Ale i přesto se snažil z té tmy něco, nebo někoho, vykoukat.
Mžoural před sebe do černočerné tmy. Nikoho neviděl. Mžoural dál. Nic. Svůj pohled nepřerušoval. Koukal před sebe upřeně dál a dál. Periférní svět padal do mlhy, potom se ztrácel v nicotě. Jeho pohled letěl dál do té tmy. Prolétl jí jako vlak prosviští černým, chladným tunelem. Letí dál. Přelétl přes azurově modrou oblohu bez mráčku. Prolétl tmavě modré hlubiny oceánů. Vylétl zpět na oblohu. Před ním duha. Noří se do všech barev duhy, zkrápěn zapomenutými kapkami deště. Barvy , podsvěcovány paprsky slunce, září ostrostí mohutného plamene. Vylétá z duhy. Před ním, osvětlován jasem překrásné duhy, nádechem stříbrného lesku blyští se Měsíc. Prolétá kolem, letí dál. Dál do nekonečného prostoru vesmíru. Kolem sebe vidí bezpočet hvězd, planet, planetek, meteoritů. Jsou z nich jen malé tečky. Zrychluje. Oči nestíhají zaostřovat. Je to jak pohled před sebe z jedouccího vlaku. Tečky přecházejí v čárky. Nekonečný prostor ubíhá kolem něj rychleji a rychleji. Oči nestíhají. Tečky vzdálených hvězd přecházejí ve stříbrné a zlatavé šmouhy. Zrychluje ještě víc. Koberce stříbrných i zlatých šmuch letí kolem něj dál a dál. Prolétl miliardy let. Studené, stříbrné šmouhy přecházejí do rudého nádechu. Stříbrné koberce mění se v rudé. Jsou tvořeny žhavými povrchy mladých, nových hvězd. Rudé pruhy sviští kolem něj s neutuchající rychlostí. Připadá si jako by uháněl autem obrovskou rychlostí barevným, nekonečným tunelem. Rudé barvy přecházejí ve žluté. Jsou to barvy ohňů..Ohňů, ve kterých vznikají nové a nové planetky. Rychlost je ještě větší. Kolem něj sviští žluté pruhy. Hukot sílí. Jako by stál mezi dvoumi projíždějícími rychlíky. Uši ho začínají bolet, hlava třeští. V očích vidí jen žluto.
Vše rázem ustane. Zatímco jeho tělo je odloženo v šeru obývacího pokoje, on se svojí myslí došel až na samý konec všeho vesmíru. Do míst, ze kterých se vrací jen málo kdo. Pomalu, opravdu pomalu, prolétá podivnou mlhou smíchanou s šedivými a bělostnými oblaky. Ta mlha voní. Krásně, nepopsatelně. Levituje dál a dál. Mlha řídne. Mraky ustupují. Po chvíli je mlha rázem pryč. Jeho pohled vidí v šedivé prázdnotě dvě obrovské koule. Jsou nad sebou a mezi nimi je ,v porovnání s jejich velikostí, jen malá mezera. Tak dvacet metrů. Spodní koule je o něco menší. Její průměr mohu jen nesměle odhadovat. Řekl bych že to bude k jednomu kilometru. Její barva? Byla celá flekatá. Mezi černými fleky byly fleky žluté, oranžové a rudé. Žádná barva nepřevládala. Bylo to vyvážené. Barvy byly do sebe snad vmixovány. Druhá koule byla modro zelená. V převládající modré byly nepravidelně roztroušeny odstíny zelené. Ale jinak než u spodní. Jako když malíř udělá svým štětcem namočeným v zelené, promyšlený tah na zaschlý obrázek nekonečné hladiny oceánu. Také byla o dost větší. Pohled nevěděl co dál. Zůstával na místě. Po chvíli k jeho uším přiletěl podivný zvuk. Nejprve neměl tušení co je to za zvuk, ani odkud přilétá. Nastražil uši. Nastražil uši ještě víc. Pokouší se zaměřit směr jeho příchodu. Ten zvuk přichází od té spodní, černo žluto oranžovo červené a menší koule. Tím si je jist. A má pravdu. Ale co to je? Napíná sluch co to jde. Je to takové tlumené pištění. Asi jako plná třídá rozjařených, ale hodně rozjařených prvňáčků za zvuk pohlcujícími dveřmi. K zaměstnaným uším náhle přilétá další zvuk. Ten jde od té horní koule. Je to zvuk zcela jiný. S pištěním se nemíchá. Ten zvuk zní jako nějaké bubnování. Rány jsou pomalé a stále dokola opakují jeden kratičký rytmus. Ten rytmus mu něco připomíná. Snaží se vzpomenout co. Jeho bezvládné tělo, které po dlouhé hodiny leželo nehybně na pohodlném gauči, je v moci cizích rukou. Odnášejí ho pryč. Naděje na záchranu je velká. To nejdůležitější pracuje bez problémů. Srdce. Bije rány pomalými a stále opakujícími jeden kratičký rytmus. Jeho pohled zůstává na místě a kouká. Čas utíká. Minuta za minutou, hodina následuje hodinu. Bez myšlenkovitě civí. Je jako vypnutý. Prázdné oči jsou nasměrované na ty dvě obrovské koule. Nemá ani tušení, že právě probíhá jedna obrovská bitva a jedno velké přetahování. Všem jde jen a jen o něj. O duši i tělo.
Ve světě, který tak důvěrně znal, probíhá boj o jeho tělo. Lidé v bledě modrých a bílích pláštích kolem něj pobíhají. Chtějí napravit co selhalo a selhává a zároveň se snaží udržet v chodu co běží. Zároveň probíhá i jedno velké přetahování. Ve světě o kterém nemáme ani tušení, nebo o něm víme jen málo. A v tomto případě je slovo málo, moc silné. O tom druhém světě mají tušení jen někteří. Jeho bloudící duši, která po dlouhé cestě vesmírem, dorazila až na samou hranici všeho, chtějí tam i tam. Chtějí ho na té spodní kouli. Chtějí ho, protože ti dole chtějí všechny. Posílají na lidi do našeho světa nejrůznější zkoužky a chytáky. Jen proto, aby pak duše těch co jejich zkoužku neprohlédnou, připadla právě jim. Nenávratně. Stejně tak usilovně, jako ti dole, tak ho chtěli i ti nahoře. Nebo spíš ten nahoře. Skrátka ho chtěla ta modrozelená koule. Proč? Protože to je její úděl , chránit a usilovat o všechny o které usilují tam dole. Ta rudo oranžovo černá rohatá a po síře smradlavá chamraď. Pohled jeho duše stál mezi nimi. Byl jak zmražený. Jako dočasně vypnutý. To proto aby nerušil svými nezodpověditelnými otázkami. Těm dole mohly pomoci špatné skutky které kdy udělal a zkoužky ve kterých neobstál. Mohla jim také pomoci zlá síla. Zlá síla, která se drala z útrob zemského povrchu. Zlá síla, která na některých místech proniká až na povrch. Někteří lidé ji vycítí. Někdo jí jen koutkem mysli tuší, avšak nebere jí vážně. Ale všichni, kdož jí příjdou do cesty, tak jí podlehnou. Jejich dny na povrchu zemském jsou sečteny. Ta síla je schvátí do jiného světa. Jejich domovem na věčnosti nejdelší bude modrozelená, nebo černo oranžovo žlutá koule. Doktor jí sice cestu nezkřížil, jen se o ní otřel a nebýt osudové shody jiných událostí tak by jeho duše před rozcestím určitě nestála, jenomže osudové okamžiky naneštěstí přišli. Ono je totiž až moc způsobů jak se dostat do jiného světa. Zkoužky na lidi posílají ti dole, avšak i ten, nebo i ti, nahoře. Zkoužky to jsou nejrůznější a každý jimi den co den prochází. Nadávate? Lžete? Rouháte se? Kradete? Ubližujete? Nebo jste snad už někdy někoho zprovodil z tohoto světa? Ano? Tak v tom případě bych se to snažil napravit. Musíte dělat hodně dobrých skutků. Jen tak vám zůstane jistá naděje, že nepůjdete na spodní kouli. Přetahování rozhodnou vaše skutky. Obě dvě strany si vzájemně předhazovaly jeho činy. Jeho dobré a špatné skutky. Kdo jich přednese víc, tak ho vyhrál. Výsledek byl takový: s náskokem osmi set sedmdesáti jednoho dobrého skutku ho vyhráli ti nahoře. Jeho duše byla jejich. Pomalu ho cosi začalo táhnout tam nahoru. Modrozeleným povrchem koule pronikl jako kámen oknem. Byl uvnitř. Zrak se mu kalil. Kouknul li pod sebe, viděl kolem trávník. Pečlivě upravený, krásně zastřižený, nádherně zelený. Co však bylo od něj dál, to neviděl. Vše ostatní zalévala hustá mlha. Bylo naprosté ticho. Ani nevěděl jak tam dlouho stál. Však co v té chvíli pociťoval, tak na to nikdy nezapomene. Připadal si jako cizinec, co sem vůbec nepatří. Připadalo mu, že ten kdo ho zachránil se teď k němu vůbec nemá. Zdálo se mu to všechno nějaké divné. Podivné jako nejroztodivnější sen. Ve všech svých pocitech měl naprostou pravdu. Cizincem byl. Neb každý nový příchozí je cizinec. Nepatří sem. V tom měl také pravdu. Určití lidé a věci patří na určité místo v ten daný určitý čas. Jeho danný čas ještě nepřišel. Ještě tu být neměl. A že se k němu jeho zachránce najednou nemá, že ho tady ještě nechce, v tom měl pravdu také. Jeho zachránce věděl že mu ještě nepatří. Vždyť on to řídí. Bohužel ještě s těmi dole. Mlha houstla. Za chvíli viděl sotva metr před sebe. Po chvíli již neviděl konec své natažené ruky. Pak z natažené ruky viděl jen loket. Po pár vteřinách neviděl již nic. Jen mlhu, jejíž ponurost umocňovalo naprosté ticho. Mlha voněla po vanilce s jahodami a byla hustá jak mléko. Lahodný koktejl.
Na nějakou dobu se sám sobě stratil. Vůbec o sobě neví. Nemá tušení kolik času uběhlo. Nemá ani ponětí kde bylo jeho vědomí, natož co se dělo s jeho tělem. Až jednoho dne.
První zvuk který uslyšel, zatím co jeho oči odpočívaly za zavřenými víčky, bylo nějaké pípání. Jeho mysl se na něj zaměřila. Několi minut jen naslouchal. Mysl si ten zvuk chtěla s něčím spojit. Chtěla poznat co to je. Avšak byla ještě dosti otupělá. Nic nepoznala. Začal otvírat oči. Šlo to těžce. Víčka byla pro jeho vysláblé tělo hrozně těžká. První pokus nevyšel. Vzdal to. I tohle bylo pro jeho tělo moc namáhavé. Začal dýchat poněkud rychleji. Intenzita blízkého pípání zrychlila. To byl pro jeho probouzející se mysl budíček. Živá voda. Konečně mu došlo co to je za zvuk. Tím jako by do jeho těla vnikl zázračný přísun energie. Byl rád, hrozně rád, věděl že je zpět. Cítil jak tělo nabírá postupně síly. Pomalu ale jistě. Formu dostávala i mysl. Oči měl sice ještě zavřené, avšak na tváři vykouzlil úsměv. Malý, nesmělý, ale úsměv. Jak se pomalu vracel, jak mu tělo sílilo a jak se oživovala mysl, tak spolu s tím přicházely i ty stinné stránky. Zase, znova a bohužel. Nepříjemné myšlenky ho paradoxně popohnaly dál a lépe než ty příjemné. Cítil že musí konat. Hned, teď!
Zhluboka, jak jen to šlo, do sebe nasál vzduch. Pak chtěl něco říci. Chtěl říci aby všechny lidi z pokoje patnáct ihned vystěhovali, čímž by ještě, snad, byla naděje že nezkončí špatně. Chtěl říci, že pokoj patnáct je zhouba a že musí být ihned a navždy zavřen a zrušen. Jenomže tělo ještě tak silné nebylo. Rty měl jak ze dvou párků. Tuhé a těžko ohebné. Hlas ze svých útrob vydával také jen těžce. Dokázal jen zahuhlat „pokoj patnáct“. Ikdyby měl někdo ucho u jeho rtů, ani tak by mu zřejmě nerozumněl. A on vlastně ani nevěděl, zda nemluví jen do prázdného pokoje.
Znova začal otvírat oči. Víčka už byla o poznání lehčí, ale i tak mu to šlo těžko. Na sítnici začalo dopadat světlo. Ostré a pro jeho oči navyklé tmě, hodně nepříjemné. To světlo píchalo a řezalo. On to však nevzdával. Nemohl, nechtěl. Před sebou začal rozeznávat nějakou šmouhu. Někdo stál před jeho postelí. Pousmál se. Jeho, pomalu se probouzející rty, zase zahuhlaly. „ Petro“.
„Ale né. To jsem já, Cilsický. Poznáváš mě?“ doktorova probuzená mysl kolegu poznala. Posmutněl. Přikývl mu. Pak se ho kolega optal jak se cítí. Byla to spíše jen taková zdvořilostní otázka. Už viděl celkem dobře. Kolega stál u zadního čela postele. Byl v plášti a dosti smutným pohledem ho sledoval. Viděl jak se bez problémů probírá. Za to byl rád.
„Petra tu není? Nemohla by přijít? Musím jí něco důležitého říci“ řekl smutně hlasem, který už zněl zase o něco lépe než před chvílí. Ošetřující kolega ho nespouštěl z očí. Na jeho prosbu se zatvářil smutně. Jako by ho to mrzelo. Pak mu ovětil, že Petra přijít nemůže. To téma chtěl opustit.
„Ty jsi nám ale dal. Víš jak dlouho to trvalo, než jsme tě přivedli zase k sobě? Skoro týden“.
Cilsického slova doktor zcela přeskočí. Vůbec je neposlouchá. Zeptá se znova na Petru. Kde je?
Cilsický mu sice vlídně, ale rázně odvětí, že prý měla noční a teď prý je doma. Cilsický přistoupil k tomu pípajícímu zařízení a sleduje, zda je vše tak jak má být. Doktor kouká do stropu. Neví co dál.
Přemýšlí, váhá. O pokoji patnáct chtěl říci Petře. Ale co teď? Má to říci Cilsickému? Co když ho bude mít za blázna? Snad ne, je to přeci jenom kolega. Po těchto myšlenkách se tedy odhodlal.
„Prosím, pojď sem. Já ti musím něco důležitého říci“ ještě chabím hlasem oslovil kolegu, který akorát dokontroloval ten přístroj. Po jeho slovech ihned zpozorněl.
„Ano? Copak se děje? Je ti něco?“ Sklonil se nad něj.
Doktro zhluboka nabral dech. Chtěl aby tomu co řekne Cilsický bezchybně rozuměl.
„Pokoj patnáct u mně na oddělení je nebezpečnej. Rychle z něj všechny vystěhujte. Prosím!“.
Cilsický vůbec nevěděl co mu má na tyto dramatické slova odpovědět. Chvíli stál jako tvrdé i.
„Slyšíš? Prosím, všechny je vystěhujte. Ten pokoj je zahubí. Věř mi“. Doktor to zopakoval ještě jednou, čímž se hodně vyčerpal. Začal dýchat těžce. Pípání nabralo na rychlosti.
Cilsický nevěděl kam dřív s očima. Jestli sledovat blábolajícího kolegu, nebo koukat na poblázněný graf, který hlídá funkci jeho srdce. Křivka se naštěstí za pár vteřin zase uklidnila. Teď Cilsický hledal vhodná slova. Chtěl a musel ho nějak uklidnit. Lží, nebo pravdou. To bylo jedno. Stál nad doktorem. Viděl jak se mu oči zase pomalu zavírají. Těch pár minut vědomí ho smrtelně unavilo.
„Ale pokoj patnáct na oddělení vůbec nemáš. To se ti asi něco jen zdálo. Odpočiň si“.
Pronesl potichu k napůl spícímu tělu. Po těchto slovech mohl vidět na doktorově tváři úsměv. Oči měl zavřené, avšak tvář veselou. Jako by ze sebe shodil obrovské závaží. Pak usnul.
Kolega Cilsický potichu a opatrně odešel z pokoje. Vyšel na chodbu a ihned zamířil k sestře. Ona stála opřená o zeď. Vypadala krásně, avšak velmi smutně. Přistoupil k ní. Oba se na sebe pousmáli. Snad pro povzbuzení, snad ze své mladé lásky.
„Ptal se po tobě“ špitl tiše, dívajíc se do jejích krásných očí. To raději přešla mlčením.
„A ještě blábolil o nějakém pokoji patnáct. Abychom z něj všechny vystěhovali, že prý je to tam nebezpečné. Myslím, že je úplně mimo. Ten už si nezaléčí“. To jí řekl už normálně. Ihned poté, co jí dal několik lehkých polibků.
V jejích očích nemohl nevidět obrovské překvapení. Překvapením až zamhouřila tvář.
„Cože? Pokoj patnáct? Ten ale budeme otvírat až příští týden“.








Kapitola desátá
Pokoj P 15

Do své ordinace vešel doktor. Přišel zase od nějakého pacienta. Zavřel za sebou dveře a zhluboka si oddechl. Tak zhluboka jako někdo, kdo má za sebou těžký úkol. Jeho tvář byla unavená. Jeho duše by už také potřebovala trochu klidu. Však on si klid dopřát nechce. Nebo nemůže? Kdo ví? On má za sebou hodně práce, však nepoměrně víc práce ho ještě čeká. Co o něm napsat?
Byl to doktor. Byl to ten doktor, který pomáhá duším. Léčí je, uzdravuje, pomáhá jim od bolesti, nebo je smiřuje s pravdou. Nezajímají ho žádné infekce, bacily, zlomeniny, vředy a jiné poruchy lidské schránky. Nezajímáho jak a kolikrát do minuty tluče srdce. Jeho zajímá co se děje v srdci, nebo v duši, když myšlenky tíží víc než obvykle. Myslí si, že jeho obor je stejně tak důležitý jako jiné lékařské obory. Obory, ve kterých se sonduje, prosvicuje, vytírá, rentgenuje, analizuje, řeže, seká, šije a pitvá. Je přesvědčen o tom, že taková hodně špatná myšlenka v hlavě, dokáže potrápit tělo hostitele stejně tak důkladně, jako například nějaký nádor. Nevím, jako nádor bych zrovna neřekl, však uznávám, že brouk v hlavě je opravdu hodně nepříjemný. A nedej bože špatné svědomí. Ale pojďme raději dál. Nejsem filozof a o svých myšlenkách víme každý své.
Svojí praxi zde v této ordinaci moc dlouho nedělal. Ještě pár dní a budou to dva roky. Svojí praxi nedělal ani v jiné ordinaci. Je mladý a život by měl mít ještě před sebou. Tak jako se někdo nadchne pro práci managera, makléře, úředníka, kuchaře, a já nevím pro jaké všechny práce se dá nadchnout, on se nadchnul pro tu svoji. V té viděl celý svůj život. A tak začal bojovat na dvouch obtížných frontách. Na jedné frontě pomáhal. Pomáhal těm kteří to již se svojí hlavou nemohli vydržet. Jejichž myšlenky byly nad jejich síly. On měl jejich myšlenky uchopit, pochopit, zkrotit a urovnat. Na této frontě tu byly spolu s ním i city. Lítost, pocit marnosti, ale i naděje a optimizmus.
Na druhé frontě byl hlavním bojovníkem jeho hlad. Hlad a touha po úspěchu. Každý jsme v něčem strašně moc, snad i nebesky, nadaní, bohužel většina lidí se se svým nadáním nikdy nesetká. A tak například Eskimák nikdy nepozná že má talent na tenis. Jihoafričan se nikdy nepotká se svým neuvěřitelným talentem na stopování ledních medvědů a tuleňů. Kluk z paneláku neuplatní svůj talent pro fotbal a kluk z vesnice nemá ani tušení že by měl obrovský úspěch jako počítačový programátor. On však to štěstí měl. On svůj talent potkal. On byl o sobě přesvědčen, že dokáže snadno a rychle vyléčit jakou koliv jizvu, ať už malou nebo velkou, na duši člověka. A čím víc byl o tom přesvědčen, tím víc jeho hlad po úspěchu narůstal. Jako by jeho samaritánské myšlenky byly překrývány víc a víc snahou o úspěch a peníze. Chtěl aby se z něj v jeho oboru stal pan někdo. Někdo, kdo má ve svém oboru významné slovo a koho poslouchá celá nemocnice. Toužil se stát prostě kapacitou. Také chtěl, aby při každé odborné debatě mohl říci: „To znám, to jsem viděl, s tím jsem už přišel do stiku“. Také chtěl mít v zásobě nějaké odborné historky, jimiž by mohl ve chvílích po odborných debatách, ohromovat i rozesmívat své kolegi a kolegině. O některých by se pak mohli na večírcích i divoce dohadovat, či pohádat. Ale on by byl ten kdo s tím začal, on by byl v centru dění. On by byl ta hvězda večera která se „postarala“o zábavu. A o to mu šlo. Htěl být prostě hvězda všude. Jak jsem uvedl, chtěl toho opravdu moc. Pracoval na sobě víc a víc. Musím uznat jednu věc, jeho píle a snaha byla obdivuhodná. Bylo mu jasné, že v jeho oboru musí pracovat hlavně srdce a hlava. Jiným doktorům stačí šikovné ruce a čisté myšlení. Byl přesvědčen, že on musí pracovat hlavně srdcem. Když před ním bude člověk s kamenem na duši, tak jeho srdce musí v jeho očích poznat jak velký ten problém je. Jeho srdce musí umět porozumět, jakož i naslouchat. A trpělivosti musí mít tolik, že by se všechna ani na korbu náklaďáku nevešla. Byl opravdu velmi pilný. Za svým cílem si šel sílou rozjetého nákladního vlaku s třiceti vagóny plných uhlý. Přečetl nespočet odborných knih, viděl hodiny a hodiny odborných filmů, byl na mnoha přednáškách. Po nocích se vzdělával a krom jiného si vedl i svůj deník. Odborný deník, vycházející z jeho praxe. Ten deník byl za nějaký čas plný nejrůznějších odborných poznámek, jeho osobních postřehů a také v něm bylo několik příběhů. Příběhy pacientů, kteří mu prošli ordinací, však jejich povídání mu zůstalo v hlavě. Jejich příběhy byly tak podivné, že je nechtěl zapomenout. Byly to ty příběhy, které si myslel, že by je mohl snad někdy vyprávět svým kolegům na nejrůznějších večírcích, či odlehčených odborných seminářích. Nebo jen tak v hospodě. Moc dobře si uvědomoval také další věc. Musí se také angažovat i v nemocnici. Věděl, že být jen dobrý, či vynikající doktor nestačí. V nemocnici musí být prostě „vidět“. Lidé od kotelníka až po ředitele musí znát jeho jméno. Jen tak se mu povede dosáhnou svého vytouženého cíle. Plány mu vycházely. O své pacienty se „staral“výborně“,díky čemuž se brzy dostal i do podvědomí vedení. Přestal být jen nějaký doktor z psychiatrie a žačal být vážený doktor z psychiatrie. V tu dobu mu do karet hrálo snad všechno.
Lidé z vedení jeho oddělení začali postupně odpadat. Tu na infarkt, tu do důchodu, tu nešťastná nehoda. A tak stoupal vesele výš a výš. Začali ho zvát na celonemocniční porady. I na nich se mu dařilo. Nikdo ho neměl za tlačenku. Samozřejmě že se našli i tací kteří ho „nemuseli“avšak i oni museli uznat, že se nahorů dostal zcela čistě a přirozeně. U svých lidí zbíral body tím jak se pral za ně i za jejich oddělení. Svoje přesvědčovací dovednosti prokázal i během celkové rekonstrukce jejich nemocnice. Ta byla důkladná, velice důkladná. Z celé původní nemocnice zůstaly na svém původním místě jen obvodové cihly. A to ještě jen nějaké. Omítky, podlahy, okna, stará elektroinstalace, jakož i stará instalatérština, to všechno šlo pryč. Změnilo se i celé řešení nemocnice. Některé pokoje zanikly, nějaké nově vznikly. Vybudovaly se dětské koutky a pohodlné čekárny. Zlepšilo se i zázemí sestřiček a doktorů. Během celé rekonstrukce stále vznášel nějaké požadavky a návrhy. Některé dostával od svých lidí, na některé přišel sám. Většinu z nich vedení vyslyšelo. Tím se jeho pozice dobrého šéfa jen a jen posílila.
Rekonstrukce proběhla dobře a ke vší spokojenosti. Lidé i personál byli nadšeni. Všichni si to chválili a byli z toho nadšeni. Ikdyž to byla nemocnice, tak se tu lidem líbilo a personál tu pracoval rád. Byl tu však jeden člověk který to tak necítil. Náš doktor.
Když otevřel dveře do své zrekonstruované ordinace poprvé, ucítil že tu něco nesedí. Nebyl to žádný stavební nedostatek. Nebyla to žádná zednická fušeřina. To vše bylo naprosto v pořádku.
Nebyl to ani né moc příjemný odér čerstvě nabílených zdí. Bylo to něco jiného. Doufal, že ten jeho pocit brzy zmizí. Uběhly dva týdny. Jeho pocit však stále přetrvával. Začal nad ním přemýšlet víc a víc. Stále měl dobré výsledky. Vše probíhalo jako dřív. Jenom začínal mít stále častěji chmurné myšlenky. Takové dříve téměř vůbec neznal. Ještě k tomu ho víc a víc začal svazovat jeden hodně nepříjemný pocit. Nemohl se zbavit dojmu, jako by rekonstrukce z jeho ordinace něco odnesla.
Jako by z rekonstrukcí zmizelo i kouzlo a duch tohoto místa. Všichni lidé co tu byly před rekostrukcí tu „něco“ nechaly. To „něco“ mu pak dodávalo motivaci a sílu pokračovat dál. To „něco“ bylo nenávratně pryč. Byl z oboru a tak si nechtěl takové podivné, snad až bláznivé, myšlenky moc připouštět. Stále si to chtěl nějak zdůvodňovat. Říkal si, že má takové myšlenky asi z přepracovanosti a že by měl tudíž asi trochu zvolnit. Jenomže jak to tak bývá, na zvolnění něměl čas, nemohl si ho dovolit a jeho druhá část hlavy ani zvolnit nechtěla.
Dny ubíhaly dál. Bohužel se však nic nezlepšilo. Stále se snažil pokračovat dál ve svém tahu na svoji kariéru. Stále úspěšně léčil a uzdravoval. Stále ho všichni, nebo devadesát osm procent lidí kolem něj, měli rádi a vážili si ho. I nadále ho však měla nejvíc ráda jeho bleděmodrá sestřička. Přes den sestřička, přes noc miláček. Alespoň si to myslel. Rozdával úsměvy a pozitivní náladu. Vypadal sebevědomně. Ale nikdo z jeho okolí netušil, jak moc mu to dává poslední dobou práce. Snad jen jeho nejvíc, nejbližší člověk. Ona si však nic nechtěla připustit. Nechtěla ztratit svůj vysněný obrázek o svém neohroženém doktorovi. Kdo ví jak to s ním vůbec myslela. Začal sám sebe překvapova tím, že začínal být stále víc pověrčivější. Vyhýbal se kanálům, utíkal před černými kočkami, začal číst horoskopy. Když držel slánku, měl strach aby jí nerozsypal. Když byl u zrcadla, měl strach aby ho náhodou neroztříštil. Viděl li pohřební auto, třikrát si odplivl. Jednou viděl kominíka. Radostně, jako malé dítě, se chytl za knoflík a měl radost že může doufat v konec tohoto podivného období. Dny běžely, jeho stav se zhoršoval. Jeho změnu chování si už pomalu začali uvědomovat i lidé kolem. Jeho milá samozřejmě nejvíc. Bohužel tak nějak ho v tom nechala.
Dalo by se říci že ho zradila. Patrně jí bavilo jen to když jí opatrovával. Však když on potřeboval její pomoc, její podporu, to jí bylo za těžko. Možná jen nechtěla ztratit krásný a vysněný obrázek svého seběvědomého, cílevědomého, perspektivního a penězi chrastícího doktora. Do budoucna zcela jistě ředitele. Kdo ví? Každopádně jak on se měnil, ona na něj začínala být víc a víc nepříjemnější. Podvědomně na něj měla vstek. Štvalo jí, že to svoje tempo neudržel. Za nějakou dobu se od něj odstěhovala. Že prý musí být na blízku svojí mamince. Ani ho nenapadlo to zkoumat. Den po té se vydal na louku za městem hledat čtyřlístek. Žádný nenašel. Dny ubíhaly stále dál. Lidé na něj už koukali jinak. Trochu schovívavě, trochu přes prsty. Na oko s ním jednali stejně, ve skutečnosti však byli rádi když schůzku s ním už měli za sebou. A to platilo jak pro jeho spolupracovníky, tak i pro pacienty. Všichni věděli že se něco zlomilo. Něco nevydrželo. Asi praskla jeho životní síla, jeho odhodlání. Sestra s ním ještě stále pracovala, ale téměř s ním vůbec nemluvila. Jenom když opravdu, ale opravdu musela. On se choval jako by to snad ani nevnímal. Když mluvil s pacientem, choval se normálně. Tedy snažil se chovat normálně. Když návštěva odešla, ponořil se zase do ticha. Udělal svoje denní povinnosti a pak v tichu své ordinace přemýšlel. Přemýšlením o sobě trávil stále víc a víc času. Už ho ani nenapadlo řešit proč má takové chmurné myšlenky. Už jim propadl a ve své hlavě řešil jen sebe. Zjišťoval, že sám se sebou není vůbec spokojen. Začal se sám před sebou stydět za to jaký byl. Jeho dosavadní život mu připadal jako trapná komedie o někom kdo se žene někam kam nemůže v životě doběhnout. Začal sám sebou pohrdat. Šlo to s ním z kopce dál a dál. Za pár dní ho jeho práce přestala bavit úplně.
Když si pomyslel jak za ním zase přijdou nějací lidé a začnou mu vykládat jejich problémy, udělalo se mu z toho zle. Ještě se překonal. Ke svým pacientům se začal chovat pohrdavě. Ke svým kolegům se choval o nemnoho lépe. Pacienty začal mít za slabochy co si neumí vyřešit svoje problémy. Sestry a doktory měl zase za hlupáky jakým byl do nedávna i on. Hlupáci co se za něčím ženou. Jako křečci v točícím bubnu. Už se s nima vůbec nechtěl bavit. Jeho dobrá pozice byla pryč. Zprávy o něm se nesly po pacientech jako epidemie moru. Kdo mohl, ten se od něj odhlašoval. Kdo nemohl, ten plakal a byl z toho nešťastný. Jeho kolegové, kterým jeho stav nebyl lhostejný, pomalu kuli plán. Sestru už přestal bavit úplně. Jednoho brzkého večera tedy zpustila svůj plán na to jak se ho zbavit.Záměrně chtěla vyvolat hádku. Ta hádka by byla velká a ostrá. Po hádce pak měla v úmyslu mu říci že dává výpověď. A to jak z jeho ordinace, tak i z jeho života. Možná to byl směšný plán, avšak neměla pochyb o jeho úspěšnosti. Tento plán si schválila už dopoledne. Tou záminkou bylo, co jiného, než jeho chování. Nelíbylo se jí, jak se choval k jednomu mladému klukovi. Ten mu vyprávěl jaký si příběh o nějakém vojákovi. On si ho vyslechl. Když pak jednání kluka bylo proti jeho vůli, bez větších zkrupulí ho odbyl a klidně ho nechal odejít. To by dříve nikdy neudělal. A tak přesně v osmnáct nula sedm se do něj obula. Byla by to dobrá herečka. Vystřídala snad všechny dramatické pozice. Chvíli na něj křičela. Pak zase brečela. Chvilku seděla zlomeně na stole, pak zase pobíhala po ordinaci. No scéna jak má být. Se svým výkonem byla spokojená. V jeho stavu jí jeho reakce vůbec nepřekvapila. Seděl ve svém křesle. Udiveně na ní koukal. Na její představení však neřekl ani jediné slovo. Řekla všechno co chtěla, práskla dveřmi a byla pryč. Měla to za sebou. On potom ještě několik minut nehnutě seděl. V hlavě se mu něco dělo. Probíhal boj. Možná mu pomohl sestry vyšší hlas.Ten hlas dodal sílu posledním zbytkům jeho zdravého, nebo chcete li, normálního rozumu. Její hlas zahnal na malý moment veškeré jeho chmury do kouta. Najednou si uvědomil vážnost své situace. Cítil jak se mu to všechno hroutí. Osobní život, jakož i ten pracovní. Věděl že je něco špatně. Byl si jist, že to není samo sebou. Hned teď, v jeho po dlouhé době jasné chvíli, chtěl přijít na to, co udělal špatně. Měl podezření. Všechno to přeci začalo až po té rekonstrukci. Byl rozhodnut něco dělat.
Svůj zamyšlený pohled kamsi do daleka rázně uťal. Kouknul na hodiny visící na zdi. Bylo dvacet jedna minut po osmnácté. Rázně vstal, upravil si plášť a svižným krokem vyrazil ze dveří.
Přešel chodbu, vyšel schody do horního patra a byl u dveří. Byly to dveře k řediteli. Zaklepal. Měl naprosto jasno co po něm bude chtít. Dovolenou. Sice by se takto o dovolenou asi žádat nemělo, jenomže toto byla vyjímečná situace. A vyjímečná situace sebou nese vyjímečné řešení. Tu dovolenou prostě chtěl. Potřeboval. Věděl že odtud musí na čas zmizet. Vůbec nepochyboval o tom, jestli jí dostane. Když slyšel vyzvání ke vstupu, vstoupil. Ředitel seděl za stolem a něco si rovnal do své aktovky. Pomalu se chystal jít domu. Jejich pohledy se střetly. V ředitelových očích doktor mohl na pár vteřin vidět obavy. Ředitel měl obavy z jeho jednání. Věděl že od něj může a musí čekat cokoliv. Výbuch vsteku. Beznadějný pláč. Nějaké bezduché řeči, nebo rozumový výlev napůl pomateného doktora. Ředitel se opřel a napjatě čekal s čím začne.
„Né, nemusíte se mně bát. Jsem už v pohodě“ promluvil k němu hlasem, z kterého i ředitel poznal že mluví pravdu. Jeho hlas byl jako dřív. Vlídný, zvučný a čistý. Však oči z doktora nespouštěl.
Ten pak s ním jednal tak, jak se z ředitelem jednat má. Tedy pokud mu nenesete vypověď a víte, že už ho nebudete v životě potřebovat. Nejprve se mu omluvil za pozdní návšťěvu. Pak omluvi svoje chování v minulých dnech a týdnech. Ředitel se tvářil vlídně a chápavě. Upřímně byl rád. Poznával zase toho starého, dobrého, mladého a velmi, velmi nadějného doktora. Takového ho znal a měl i rád. Doktor potom vznesl svoji žádost a ihned se omluvil. Prý ho s tím nerad obtěžuje a ví že by s tím měl jít za někým jiným, ale on tu dovolenou prý potřebuje okamžitě. Požádal ho o svolení. Ředitel mu ho s upřímným úsměvem bez okolků dal. Pak se rozloučili. Ředitel mu ještě dodal několik podpůrných slov a tím jejich schůzka byla u konce. Ředitel si otřel spocené čelo. Obě dvě strany si z hluboka oddychly. Byly rády. V takový hladký průběh jen doufaly.
A tak mu tedy začala dovolená. Dovolenou neměl již hrozně dlouho. Vlastně kdy měl dovolenou naposledy, tak na to si už ani nepamatuje. Jenomže tato dovolená bude jiná. Jiná než mají dovolené být. Tato dovolená mu má zachránit jeho profesní život. A vlastně také i jeho život soukromý, nebo li obyčejný. Bylo mu jasné, že to pro něj bude těžká doba. V tom boji se cítil úplně sám. Sice to tak ve skutečnosti nebylo, ale on to tak momentálně cítil. Bylo mu to však naprosto, srdečně a upřímně jedno. Nikomu to nezazlíval. Možná naopak. Nechtěl aby ho jeho okolí litovalo. Nechtěl aby na něj koukali jako na duševního mrzáka. Chtěl být sám a v klidu. Uběhly čtyři dny. Nic převratného se nestalo. Dovolená to pro něj opravdu vůbec nijak pěkná nebyla. Byla nudná a šedivá. Jen celé dny bezcílně bloumal. A tím byl trochu vyveden ze svého plánu. Myslel si, že si dá den, dva, naprostý klid, pak si za dopoledne vše promyslí a odpoledne mu to bude všechno jasné. Pak bude v pořádku a bude se zase těšit na své ovečky. A ovečky na něj. Jenomže nějak se stále nemohl soustředit. Nemohl v hlavě udržet žádnou myšlenku. Jeho myšlenky se mu v hlavě střídaly rychlostí běžící krajiny při pohledu z jedoucího vlaku, rychlíku. Jakmile začal na něco myslet trochu víc, hned tu byla myšlenka jiná, která tu původní bez milosti odsunula do černých zákoutí jeho mozku. Když četl noviny, když se koukal na zprávy, tak se mu v hlavě honily myšlenky na celý Svět. Moc pozitivní myšlenky to tedy nebyly. Vlastně nebyly pozitivní ani trošku. Myslel na to jak to dopadne s bílími, černými a Muslimy. Na to jaký je ve světě nepořádek. Na to jak vyšší kruhy prostým lidem lžou a mají je za tupce. Na to, jaká to bude rána jestli do Země náhodou narazí nějaká planetka. Samozřejmě mu do hlavy přišla i myšlenka na mimozemšťany a na celý vesmír vůbec. Když zavřel noviny a vypnul televizi, tak se dostavily myšlenky jiné. Začal myslet na rodinu, na příbuzné, na všechny lidi ve svém okolí. V hlavě mu začaly lítat nápady komu zavolat, koho navštívit, komu raději nevolat a proč, s kým jít na pivo, kdy navštívit rodiče, kdo je vlastně jeho kamarád, kdo je jeho nejlepší kamarád a proč, jaké měl dětství u babičky a jestli by nebylo lepší kdyby v dětsví jezdil na dětské tábory, čím by v životě chtěl být a co už v životě asi nedokáže a tak dále a tak dále. Jenže svůj opravdový důvod pro pořádné zamyšlení stále vynechával. Možná to dělal podvědomně. Možná si schválně vymýšlel jiné a jiné nápady k zamyšlení. Bál se sám nad sebou zamyslet? Nevím. Ve čtvrtek večer se konečně hnuly ledy. . Ležel v obýváku na gauči. V bytě bylo naprosté ticho. Přicházel pomalu večer. Za chvíli se začne stmívat a během několika minut bude v pokoji naprostá tma. Tu se jeho zbytky zdravého rozumu ozvaly. Dalo jim to hodně práce překonat všechny ty jeho „filozofické“a bláhové úvahy, ale povedlo se. Napadla ho otázka. „Proč jsem poslední dobou vůbec takový pověrčivý? To jsem nikdy nebyl. Proč mám pořád takové černé myšlenky? Proč jsem si musel vzít zdravotní dovolenou? Proč jsem poslední dobou takovej divnej? Jinej než jsem byl dřív“.
Leží stále na svém milovaném gauči na kterém již bezpočtu krát usnul. V pokoji je naprostá tma. Oči se mu klíží víc a víc. Víčka jen stěží otevirá. Však hlavička mu stále pracuje.
„A proč mě opustila Petra? Proč se můj život najednou celý hroutí? A proč se vůbec hroutit začal když jsem to měl všechno tak pěkně rozjetý? Proč?“. Jeho myšlenky se odmlčily. Jako by čekaly na toto všechno nějakou odpověď. Leží na gauči. V pokoji je úplná tma. Oči má zavřené. Jeho zdravá část hlavičky ovládá už jen funkce nutné k přežití jeho hluboce spícího těla. Dýchá pomalu a klidně.
Jde dlouhou nemocniční chodbou. Je v ní šero. Světla jsou zhasnutá. Do očí mu však nepříjemně řeže ostré světlo slunečního dne, prosvítající sem přes velké okno na konci chodby. Jde přímo proti němu. Jak se blíží k oknu blíže, světlo je nepříjemnější víc a víc. Dá si ruce před oči. To však moc nepomůže. Ostré paprsky se odráží od naleštěné podlahy jako od hladiny rybníku, řeky či moře a dál ho oslňují. Jde dál. Tu se zastaví u nějakých dveří. Otočí se k nim. V úrovni jeho očí je na dveřích zlatým písmem namalována jednička a pětka. Otevírá dveře. Vchází do ordinace. Do své ordinace. Okamžitě zamíří ke svému stolu. Usedne do křesla a ohne se do spodního šuplíku pro svůj zápisník. Připadá si, že jeho počínání řídí někdo, nebo něco, o kom nikdy neslyšel, co si nedovede vůbec představit. Jako by se něco chtělo něčím pochlubit. Něco mu ukázat. Něco ho táhne k vyndání svého deníku z šuplíku. Něco ho nutí aby si znova přečetl své poznámky. Poznámky o některých svých pacientech. Až teprve při čtení svých řádků ,bude se mu moci pochlubit ta zlá síla svojí mocí, krutostí a smrtonosnou ironií. On bude plakat, ona bude pištět radostí. Pištět jako špinavá, mokrá krysa s vlkým čumákem, dlouhým holým ocasem a špinavými drápky, kterými po světě roznáší smrtonosné nemoce. Koho škrábne, ten si může sečíst svoje dny. Deník otevřel zhruba uprostřed. Při jeho otevření si vzpoměl proč ho vůbec psal a na své životní ambice. Na tváři se mu objevil pohrdavý úsměv. Netrvá dlouho. Jeho ruka mu nalistovala stránku se Swojkou. Začíná číst. Přečte jen několik vět, když tu mu před očima probleskne záblesk tmy. Jako když dlouze mrknete. Krátce zavře oči. Když je otevře vidí les. Kouká na les z výšky, z ptačího pohledu.
Letí nad rozlehlými hvozdy listnatých a jehličnatých lesů. Nebe je azurově modré a slunce pomalu míří za obzor. Koruny listnáčů a jehličňanů spolu se žlutooranžovozlatými parsky slunce vytvářejí nádhernou podívanou. Po nějaké době spatří uprostřed všech těch nekonečných hvozdů malou mýtinku, snad paseku. Uprostřed té paseky stojí nějaký srub. To samozřejmě zaujme jeho pozornost. Jeho pohled se přiblíží. Je to opravdu malý srub. Takový jakých je v severských lesých nespočet. Vypadá opečovávaně. Má jednoduchou, však odolnou, dřevěnou střechu. Stěny jsou z mohutných kmenů mezi něž je vecpaný mech. V oknech jsou překvapivě skleněné tabulky. Kdo ví jak je sem, do takové pustiny, kdo dostal. Před vchodem je v zemi vyskládáno několik kamenů. Má to být jakési zápraží. Kolem celého srubu jsou do výše oken vyskládány špalíčky, špalíky, polena a polínka. Tluská, tenká, se suky, bez suků. Jinak v okolí srubu není vůbec nic. Žádné záhonky, žádný bazén, hřiště, pískoviště, nebo garáž, či ohniště. Jen kadibudka. Ta se krčí asi dvacet metrů od srubu, severovýchodním směrem. Trochu ho překvapí, když neuvidí žádnou příjezdovou cestu, ani vyšlapanou cestičku. Z lesa se směrem ke srubu táhne a klikatí nějaký příkop. Může být snad metr hluboký. Je zarostlý nevysokou trávou. Ten příkop mijí srub asi o tři metry a pak pokračuje dál a zase do lesa. Už asi viděl všechno co tu mohl vidět a chtěl svým pohledem pokračovat dál. Ze srubu vyšla nějaká postava. Svůj pohled zamířil na ní. Byl to nějaký chlápek.
Měl kostkovanou, tlustou, flanelovou košili a tmavé kalhoty. Chlápek v dobré náladě vyšel ven. Kouknul na krásné nebe, natáhl do sebe ten svěží vzduch, rozpažil ruce a spokojeně se protáhl. Potom ještě chvíli zůstal stát na místě. S blaženým úsměvem si prohlížel nebe i les kolem. Až teď doktorovu pohledu došlo kdo to je. Byl to Swojka. Člověk, kterému doktor také pomohl. Dal mu několik dní klidu v tichu pokoje patnáct a pár prášků k tomu. Swojka zajde zpět do srubu. V zápětí však vychází ven. Ne zrovna vychází, nýbrž jde po zpátku a táhne za sebou velký špalek. Tak metr vysoký a čtyřicet centimetrů široký. Vytáhne ho pár metrů před dveře. Usadí ho na místo a zkusí zda je dosti stabilní. Potom se o něj oběma rukama opře. Najednou vypadá Swojka nějak schváceně. Sklopí nad špalek hlavu. Po čele mu stékají potoky potu. Ve stoje ho drží snad jen špalek. Takto tam stojí snad pět minut. Potom se Swojka vzpřímý. Pomalým, leč jistým krokem odchází zpět do srubu. Obratem z něj zase vychází. V ruce třímá mohutnou sekeru. Pozdvihne jí, natočí břit proti sobě a dá si jí před hlavu. Přivře jedno oko. Druhým zkušeně posoudí ostrost břitu. Byl s ním spokojen. Něžně jí opře o špalek. Ze špalíkové stěny přímo u vchodu odebere čtyři kousky. Tři hodí na zem vedle sebe, jeden hned položí na ono, konečné místo. Pak už to jde ráz na ráz. Vezme sekeru, napřáhne, tne, kusy špalíku se rozlétají. Po prvé, po druhé, po třetí a po čtvtré.
Je hotovo. Položí sekeru. Vzpřímí se. Chvíli zůstane nehybně stát. Jeho pohled míří někam do daleka. Oči má smutné. Začínají mu z nich kapat slzy. Jako by právě spatřil to nejstrašnější co kdy člověk může v celém svém životě a v nekonečných dálkách vesmíru vidět. Jeho tvář byla náhle bílá jako školní křída. Rty mu nepřirozeně zfialověli. Zuby měl stisknuté. Nedýchal. Levou ruku si pomalu přiložil k srdci. Jeho bití neměl šanci ucítit, žadné nebylo. Končilo i jeho bytí. Udělá několik vrávoravých kroků do strany a padá na dno příkopu. Dopad již necítí. Dopadl na záda. Jeho chladné oči zírají k obloze, na které vykukují první hvězdičky přicházející noci. Po čele mu přeběhl mohutný, lesní mravenec. Pak další a další. Leze jich po jeho těle víc a víc. Za pár minut to jsou stovky. Zkoumají svůj nový, velký objev. Mají šťastný den. Letošní zimu hladovět nebudou.
Znovu dlouze mrkne. Je opět ve své ordinaci. Zkoprněle sleduje hvězdičku na konci poznámek o panu Swojkovi. Asi vstřebával co právě viděl. Jeho levá ruka obrátí několik stránek.
Oči mu padnou zpět na listy svého deníčku. Něco ho opět nutí přelouskat po sobě své zápisky. Oči mu běhají po řádcích. Po několika minutách jsou u konce. Doběhly až k hvězdičce, značící úspěšné propuštění. Tím o kom četl byl malý, ulekaný kluk. Úspěšné propuštění to určitě bylo, avšak pak to šlo všechno nějak obráceně. Před očima mu vyvstane obraz ulice v menším městečku. Ulice je dlouhá a na malé městečko snad až moc široká. Celá je zrekonstruovaná. Na silnici je položen nový asfalt a řidiče piráty tu brzdí několik retardérů. Po krajích stojí auta i autíčka místních rezidentů. Chodníky jsou nově vydlážděny zámkovou dlažbou a každých dvacet metrů je vysazen budoucí starý, mohutný, košatý strom. Teď jen ubohý proutek. Na jedné straně jsou bytovky. Pětiposchoďové a tváří se jako paneláky. I ony mají novou fasádu a moderní okna. Na protější straně ulice, proti bytovkám, je dětské hřiště s mnoha lezadly, prolejzačkami, houpačkami, pískovišti a jedním asfaltovým hřištěm. Na něm si hrajou ti větší. Hrávají tam košíkovou, tenis, nohejbal, českou plácanou, nebo i fotbal. Hřiště je od ulice odděleno plotem. Také nově postaveným. Má zděnou podezdívku a mezi několika zděnými sloupky jsou tmavě nalakované dřevěné laťky. Pěkný plot. Na začátku ulice jsou po obouch stranách rodinné domky a autobusová zastávka. Je to milá ulice. Na hřišti zrovna hrají dva budoucí borci tenis. Jde jim to dobře. Pěkná, prudká podání. Forhendy, smeče, dlouhé výměny. Pěkná podívaná. Diváky však zatím nemají. Na plácku pro ty menší jsou ty menší se svými maminkami a někteří i s kočárky. Lezou, houpají se, hrají si na písku, povídají si, piští a smějí se. Maminky je z laviček hlídají, napomínají a vzájemně si mění své zkušenosti. Nebo si jen tak povídají. Tatínkové jsou v práci a vydělávají peníze. Po chodnících se tu a tam šinou anonymní chodci. Začátek jejich cesty, jakož i jejich cíl je neznámý. Aut tu projede do minuty asi sedm. Mezi anonymními chodci vidí maminku s tím malým klučinou. Jdou po levé straně od domků a mírnou chůzí se blíží k hřišti. Kluk jde po jejím boku. Něco jí zaujatě vypráví. Ona s naklopenou hlavou se zájmem nasluchá. Z azurově modré oblohy jim do zad svítí sluníčko a nad jejich hlavami prolétávají hmyz lovící vlaštovky. Do protějšího konce ulice vjelo auto. Páté v minutě. Auto, které není vůbec ničím neobvyklé. Téměř nové, střední třídy, s barvou stříbrné metalízy. Nikdo si toho auta vůbec nevšímá. Překoná retardér, řidič přidá trochu plynu. Jede ulicí. Oni dva, jakož asi nikdo v této ulici, si toho auta vůbec nevšímají. Blíží se k nim. Klučina stále vesele povídá. Maminka s úsměvem na rtech naslouchá. Auto je mijí. Řidič řídí, oni jdou. Auto je za jejich zády. Blíží se ke konci ulice. Klučina stále povídá. Kdo ví jestli to mamku ještě zajímá. Svět poposkočil o několik vteřin kupředu. Kluci stále hrají svoji partii. Blíží se konec. Zbývá jen pár míčků. Do ulice vjíždí auto. Šesté v minutě. Ani tohoto si nikdo nevšímá. Není proč. Řidiči staženým okénkem fouká vítr do vlasů. Je mu to příjemné. Do obličeje mu svítí sluníčko. V hlavě si probírá právě uběhnuvší pracovní den. Maminka s klukem jsou už u hřiště. Jejich povídání neustává. Lepší z tenistů vede v rozhodujícím setu čtyřicet patnáct. Chystá se přijmout podání. Máma s klukem stojí u vchodu na hřiště. Už domluvili. Ona hledá cosi ve své kabelce. Snad klíče, možná bonbon. Kluk stojí vedle ní a gribluje si s míčem o zem. Zvuk míče nese se stichlou ulicí. Přehluší i zvuk přijíždějícího auta. Je od nich na dva metry. Lepší tenista úspěšně přijímá podání a výborně odvrací. Míč dopadá kousíček od boční čáry. Získává výhodu. Protihráč, asi stržen hrou, dobíhá poskakující míček a s nadávkou na rtech ho vstekle odvrací. Plnou silou ho odpaluje z hřiště pryč. Míček nabírá výšku. Auto je těsně před mamkou s klukem. Oni o autu vůbec nevědí. Míček přelétl šířku ulice a dopadl někam do neznáma. Odkudsi prudce vyběhla vyplašená bílá kočka. Vystřelila z mezery mezi auty jako střela. Narazila do předního baltníku auta. Její hlavička praskla jako přefoufnutý balónek. Mrtvá padla na zem. V té setině sekundy řidič instinktivně strhl řízení. Šok, chyba, osud. Kdo ví? Strhl řízení v levo a přišláp pedál. Pedál plynu. Motor zaječel. Auto narazilo do obrubníku. Náraz ho vymrštil a setrvačná síla ho neodvratně vrhla na ty dva. Auta se všimnout stačili oba dva. Však uhnou stačil jen jeden. Auto dopadá na chodník. Nejprve kluka poráží, pak ho valí pod sebou. Praskají mu snad všechny kosti, orgány selhávají. Auto se zastavuje až o zídku plotu. Z pod auta trčí malá ručička. Krvavá. Nehybná. Bez života. Matka jen tiše zírá. Šok jí celou naprosto ochromil.Vše padá do tmy.
Doktor sebou cukne. Vylekaně koukne kolem sebe. Vidí kolem sebe svoji ordinaci. Před sebou svůj stůl. Na něm otevřený svůj deník. Srdce mu tluče jako zvon. Dýchá rychle a tep má ještě rychlejší. Potí se snad všude. Cítí krůpěje potu na čele. Potoky potu mu stékají i po zádech. Otře si rukou čelo. Pak ta samá ruka nalistuje další stránku. Udiveně na ní kouká. Jako by ani nebyla jeho. Dělá si co chce. On už nic číst nechce. Na stránkách po ruce zůstávají vlké fleky. Druhá ruka netečně leží na opěradle. Deník je otevřen na dalším jménu. Ruka přimáčkne stránky a čeká. Jeho rozum a vůle už číst nechtějí. Tělo je ale silnější. Krk se ohýbá, hlava natáčí, oči hledají první písmenka. Přes oči mu do jeho myšlení proudí další podivný obraz konce jednoho života.
Před jeho očima vyvstává pohled do širokého okolí. Hledí z nějakého kopce do probouzejícího se kraje. Proti němu začíná nesměle vykukovat slunko. Rovná krajina před ním je pokryta mlžným oparem. Všimne se, že z oparu v dálce něco vykukuje. Zbystří. Jsou to nejvyšší mrakodrapy nějakého města. A jeho pohled zase letí. Přeletí mlhou pokrytá pole, rybníky, vesnice, silnice i menší vršky. Je ve městě. Přelétne mlhou zamořené ulice a svoji pozornost zaměří na jeden ze tří mrakodrapů. Nevelké městečko, tři vysoké mrakodrapy, okolní plochá a nijak moc civilizací zasažená krajina. Mrakodrap byl celý pokryt skleněnými deskami. Stejné velikosti i barvy. Nebylo možné rozeznat okna ani jednotlivá patra. Jeho pohled několikrát obkroužil tu stavbu, však nic nového už neviděl. Pak se podíval na ty další dva. Byly naprosto stejné. Sluníčko už bylo na obloze docela vysoko. Oranžová barva byla pryč. Teď začínalo zářit jak má. Svými paprsky, nesoucích teplo, vyhánělo mlhu z ulic jakož i z celé okolní krajiny. Všiml se, že na jednom z mrakodrapů zmizela jedna deska. Zhruba uprostřed jeho výšky. Bylo to okno. V okně viděl nějakou ženu. Starší, černovlasou, otylou, v zástěře. V ruce držela nějaký cár látky. Snad hadr. Její obličej mu byl sympatický. Vypadala spokojeně a plná elánu. Rozevřela okno dokořán. Pohledem pomalu přejela celé okolí a zhluboka do sebe nasála vlahý vzduch. Jeho pohled se od ní odvrátil. Ona jeho pohled nezajímala. Nebyla to co chtěl aby jeho myšlení vidělo. Sjel níž a na opačnou stranu. Tam se také právě otevřela jedna z mnoha desek. Okno bylo otevřené dokořán. Z něj koukal pán. Opřen lokty o parapet. Byl to pan Signer. V jedné ruce dřímal cigaretu. Pravidelně a zhluboka šlukoval. Blaženě vyfoukával. K tomu měl před sebou krásný pohled do okolí. Bydlet na samém okraji města je dobré. Viděl zlatavé a zelenavé lány polí s ostůvky prchající mlhy před sluíčkem, hvozdy lesů a jako sklo klidnou a hladkou hladinu nedalekého jezera. Pole měl až téměř pod okny. Přímo pod oknem, které nebylo víc jak pět metrů nad zemí, měl dva metry široký pás trávy, který se táhl kolem celého mrakodrapu. Na trávě rostly keře. Mezi nimi byly záhony s květinami. Květiny byly nádherné, zářily snad všemi barvami. Černou ne. Záhonky byly ohraničeny malinkými zídkami postavené z úlomků nejrůznějších kamenů. Kolem travnatého pásu vedl i chodník, jakož i silnička. Po ní však projelo tak jedno auto za den. Za asfaltovu cestou byl několikametrový pás trávy. Udržované a čerstvě posekané. Dnes, stejně jako kdy jindy, ho bavilo pozorovat jak po ní poskakují kosáci, lovící si čerstvou snídani. Chlapíkovi začíná u cigárka hořet filtr. Hnusný, štiplavý kouř ho vytrhne z jeho myšlenek. Z myšlenek na krásně prožitou noc, z myšlenek na to co bude dělat dnes, z myšlenek na to, jestli má raději chleba s mármeládou, či s medem. Típne cigárko o dno popelníku. Chystá se jít udělat sobě a jí dobrou snídani. V záhoně přímo pod jeho okny zahlédl nějaký ohyb. Zbystří. Stojí v otevřeném okně. Je v županu, na nohou pantofle. Ve stoje se naklání z okna, opřen o své mohutné ruce. Ze záhonu leze ježek. Pěkně velký. Čumák celý od hlíny. Překonal ostré kameny a zamířil si to k baráku. Jde rychle. Signer ho dál zaujatě pozoruje. Ježka tu nikdy neviděl. Ježek je asi půl metru od baráku. Úhel pohledu se Signerovi zostřuje. Naklání se víc a víc. Ježek je u baráku. Přitiskl se ke stěně, jako mládě k mamince. Asi musí chvíli trávit. Signer je vykloněn z okna až nebezpečně. Nebezpečí snad ani necítí. Tu mu po kluzkém lině podjede jedna pontofle. Noha vystřelí do výšky. Tím uvolní svázané, vyvážené síly. Tělo se naklání dopředu. Ruce nápor síly nemohou vydržet. V loktech povolují. Změnou poměrů sil podklouzává i druhá pantofel. Posune se po lině jen o několik centimetrů od okna. Těch pár centimetrů je však smtelných. Těžiště těla se přesunuje dopředu. Za okraj okna. Nohy jdou do výšky. Tělo jako pytel obilí převalí se přes hranu okna. Ruce již nemohou nic zachránit. Signer nestačí ani zařvat. Dopadá po zádech do kypré hlíny záhonu. Pod ním zůstávají polámané květinky, které ještě před chvílí tak obdivoval. Ty už nikomu den nezkrášlí. Ruce má v pořádku. To je dobře. Žádná zlomenina ani sebemenší škrábanec. To je dobře. Nohy jsou v podstatě také v pořádku. Zlomené nejsou. Jen kameny kolem záhonu, udělaly mu na nich pár nepěkných rých. Naštěstí mu ty dvě rány téměř vůbec nekrvácejí. Trup, jakož i vnitřní orgány, tak ty to také přečkaly bez zranění. Ani jedno zlomené žebro, nebo jen naražená kostrč. Vůbec nic. Toje dobře, moc dobře. Hlavu má také celou. Nerozseklou a myslím, že nebude mít ani žádnou bouli. Mozek vše přečkal bez otřesu a bez následků. To je asi nejdůležitější. Jeho modré oči zírají na azurově modré nebe, po kterém v ukrutné výšce a v obrovské zimě letí letadlo, zanechávající po sobě dlouhou, bílou stopu. Jenom by mu neměla téci z úst teplá, rudá, hustá krev. Jenom by neměl mít hlavu v tratolišti své krve. Ostré hroty kamenů tvořících zídku kolem záhonu vše pokazily. Dopadl na ně bohužel úplně přesně. Rozřezaly mu kůži na krku. Co hozřezaly? Jejich zubaté ostří mu ji přímo roztrhalo. Pak rozdrásaly šlachy, tepny a cévy, jakož i veškerá nervová spojení. Ani se svaly neměly žádné problémy. Obratle praskaly jako tenká párátka. Mícha viděla prvně denní světlo. Hrtan se sliznicí to s plnou parádou odnesly také. Ježek je vyplašen a kolem těla v županu, ležícího v záhoně polámaných květin, prchá zpět do pole. Signerovi chladné, modré, mrtvé oči se ještě naposledy kochají pohledem na tu krásnou oblohu. Až jejich víčka padnou, tak už nikdy tu krásu neuvidí. Po obloze letí hejno hus. Táhnou na jih. Brzy přijde chlad, sníh a šedé počasí. To už tu však nebudou. Ani on. Jeho oči naposledy mrkly.
Zase procitne ve své ordinaci. Je opřen v křesle. Levou ruku má položenou na opěradle. Pravá tiskne stránky rozevřeného deníku. Doktor se snaží uvědomit co se to vůbec děje. Nemá však ani stín sebemenší šance. Kdyby mu někdo důvěryhodný řekl co právě prožívá, neuvěřil by. Nevěřil by kde ve skutečnosti je a co se s ním děje. Události neuvěřitelné a těžko pochopitelné mohou mít někdy až humorné vysvětlení. A naopak. Nejsou události které považujeme za zcela normální a běžné, řízeny něčím jiným než jen naší vůlí a umem? Já myslím že ano. Spousta přelomových událostí je řízeno a spuštěno jen čirou náhodou. Ale co je skryto za tím slovem? Oči mu zase začínají pokukovat po deníku. Svaly se napínají a začínají pracovat s hlavou. Naklání ji opět nad hustě popsané stránky. V levém horním horu levé stránky je třemi čárkami podtrženo jméno Roneckiho. Pohledem stoupá po schodišti. Je to v nějaké moderní budově. Vystoupal do nějakého patra. Na zemi sešlapaný modrý koberec. U bílé stěny proti němu stojí ve velkých květináčích dvě nevelké palmy. Nad nimi jsou zavěšeny tři obrázky s kýčovitými pohledy na mořské pláže. Stěna po pravé straně je holá. Není na ní ani malý obrázek. Na levé straně vidí prosklenou stěnu s dveřmi. Pohedu přes ní brání z druhé strany visící celostěnné žaluzie. Jsou i na dveřích. Na dveřích je nalepena cedulka. Na ní okrasným písmem napsáno „oddělení vnitřní propagace“. Nějak projde přes dveře. Před sebou má rozlehlou místnost. Přímo proti sobě širokou uličku a po pravé i levé straně pracující kancelářské dělníky. Každý je ve své kóji. Ta je od sousední oddělena vysokou stěnou. Každý je u svého počítače, ve svém vyhraženém pracovním prostoru. Všichni cosi ťukají do klávesnic, tváříc se strašně důležitě. Stěny v místnosti jsou chladně bílé. Není na nich žádná výzdoba, žádný obrázek, ani hodiny. Na zemi leží opotřebovaný hnědý koberec. Světlo sem proniká jednou, celoprosklenou stěnou. Aby ťukálisty nerozptyloval krásný pohled přes sklo do širokého okolí, jsou předním dlouhé svyslé žaluzie. Světlo propustí, pohled né. Kolem mého pohledu projde nějaká žena. Je vysoká, má dlouhé bloňdaté vlasy. Na sobě bílou halenku s tenkými žlutými proužky. Její nádhernou siluetu dotváří tmavá minisukně a ...a tenká aktovka z lesklé, černé kůže, kterou svírá pod paždím. Všude jinde by její přítomnost vzbudila pozornost, nebo lehký záchvěv země. Tady ne. Nikdo se neodváží odvrátit oči od své obrazovky. Kdo by se otočil a pohlédl na ní, ten by zůstal na své pracovní pozici až do důchodu. A tomu zdejší kancelníci smrtelně věřili. Znamenalo by to, že pro něj práce není vším a tudíž není hoden dalšího postupu. Vyšší patra tohoto podniku by pro něj zůstala na věky věků zavřené. Nikdo při této zkoužce nepropad. Slečna pomalu prošla uličkou téměř až na konec. Přitom házela pohledy na všechny strany. Kancelníci však datlovali a datlovali. Přišla ke kóji, která byla v uličce předposlední a ležela na pravé straně. Postavila se za kancelníka a několik minut nu z výšky koukala na jeho mihotající se prsty. Prsty mu běhali po klávesnici jako dvě ještěrky po betóně. On ji za zády samozřejmě cítil moc dobře. Byl však už dosti zkušený a tak se žádné chyby, ani chybičky nejmenší, nedopustil. Její krásná ručka mu poklepala na pravé rameno. Bral to jako signál, nebo jako povolení že se již může beztrestně otočit. Bylo to tak. Okamžitě přestal psát. Sedíc dál ve své židli, stočil záda do vrtáku a pozdvihl hlavu. Jejich pohledy mířily na sebe. Ten kdo právě teď složil zkoužku nejposlednější byl pan Ronecki. V jeho pohledu nemohla necítit úctu s pokorou spolu s velkou nervozitou. Chtěla ho trochu uklidnit. Milým úsměvem se jí to podařilo. Usmál se také. Pomalu se k němu nahne. To ho zase trochu znejistí. Cítí jak si s ním hraje. Pokud nechce přijít o místo, musí to vydržet. Nahne se k němu ještě víc. Všichni kancelníci dál pracují, jako roboti. Její rudé rty jsou u jeho ouška. On je nervózní a pomyslel jak by to s ní bylo krásné. Ona si to asi užívá. Baví jí to. Pak jen pro něj tiše zašeptá.
„Mám pro Tebe vzkaz od šéfa. Má prý pro tebe připravenou kancelář. Tam u sebe, ve vyšších sférách. Jsi prý moc dobrej.“. Na jeho tváři je vidět úsměv. Dál ale napjatě čeká co bude dál. Jak to ona zakončí. Pár vteřin ještě slyší dech z jejích blízkých úst. Ještě chvíli cítí teplo valící se k němu přes její rty. Cítí překrásnou vůni jejího parfému. Její vlasy ho lechtají na krku.
„Tak běž a hodně štěstí“ s těmito slovy, které tiše zašeptala přes rudé rty, se od něj zase odvrací. Odstoupí od něj. S nadřazeným úsměvem sleduje jak kvapně balí svých pět švestek. Jak si obléká své sako. Jak se ani nerozloučí s kolegi a jak běží chodbičkou k východu z této společné kanceláře. Doktorův pohled letí za ním. Nesmí ho ztatit. Nebo něco propásnout. Vyběhl ze skleněných dveří. Ty se za ním hlasitě zaklaply. Žaluzie se zavlněly, zašustily a bylo zase ticho. Třemi skoky vyběhl do mezipatra. Deset schodů ho dělí od vyšších sfér svého milovaného podniku. Schody chce brát po dvouch. Jeho levá bota došlapuje na druhý schod. Ale špatně a nešťastně. Špička boty dosedá na okraj schodu potaženého kobercem. Chodidlo se mu smýká. Druhou nohu má ještě někde za sebou. Strácí hovnováhu. Tělo mu padá dopředu a do strany. Z kapes mu vypadávají narychlo posbírané věci ze svého stolku. Pouští desky, jenž svíral v ruce. Padá na bok. Ramenem naráží na mohutné, železné zábradlí. Ještě že tu bylo. Od zábradlí spadává na shody před sebou. Ruce mu nějak zaspaly. Tělo naráží na hrany schodů. Tři žebra náraz nevydrží. Náraz nevydrží ani jeho milované plnící péro, zastrčené v kapsičce košile. Bylo moc pěkné. Teď je z něj jen hromátka umělohmotných třísek. Na košili mu nabíhá fialovo modrý květ. Tělo bylo zastaveno. Hlava však pokračovala dál. Naráží na další hranu. Náraz je silný a nešťastně umístněný. Hrana zasahuje do úrovni očí. Nad patu nosu, těsně pod čelo. Mohl si zlomit nos. Mohl si zlomit nějakou kost v obličeji. Klidně mohl přijít o přední zuby. Ale štěstí mu patrně už došlo. Hrana mu rozráží kůstky kolem nosu, které dál fatálně ničí své okolí. Jsou malé, tvrdé a ostré jak žiletky. Z nosu mu stříká krev. Z úst mu teče také. Krvý se mu zaplavují i oči. Ještě strašnou bolestí několikrát zachroptí. Zůstává nehybně ležet. Ještě mu několikrát cukne noha a bouchne srdce. Jen jeden jediný schůdek ho dělil od vysněného cíle. Chudák Ronecki. Pohled na nehybné tělo pomalu upadá do tmy.
Doktor je vrácen opět do svého křesla. Těžce polkne. Roneckiho konec ním také otřásl. Však o trochu méně než kone Signera. Jako by už byl lehce otupen. Jedna hrůza člověka ohromí, ale když to vidí opakovaně, tak si hlava zvykne. Přejede pohledem po potemnělé ordinaci. Je slyšet pouze tikot jeho hodinek. Na nic nemyslí. Jako by si jeho hlava dávala malinký oraz. Po několika minutách mu „to něco“ chce ukázat další příběh. Další konec jednoho jména. Cítí jak se mu žačínají napínat svaly na zádech. Pak se přidají i svaly na břiše. Už se neopírá. Začnou pracovat i svaly a šlachy na krku. Naklonějí mu hlavu. Mezi tím šikovná ruka nalistovala příhodnou stránku. Přimačkává listy. Oči zaostřují první písmenka. Zaostří Pé. Pak A. Jé. É a jako posední Es. Ani toto jméno není doktorově paměti cizí. Oči mu zase běží po prvních řádcích. Víčka mu těžknou. Pod sebou vidí nějakou rozlehlou, snad zámeckou, zahradu. Sytě zelený, na nízko posekaný trávník je jako ten nejjemnější koberec. Úzké cestičky z bílého štěrku vytvářejí nádherný ornament jakého si rozevřeného květu. Ten je však patrný jen z výšky. Kolem cestiček jsou živé ploty. Spíše plůtky. Výškou nepřesahují půl metru. Však krásou a elegancí jsou nedostižitelní. Do prostředku květu, na místo pestíku, je zasazeno jezero. Spíše jezírko. Malé, kulaté a v průzračné vodě si poplávají malé rybky. V jednotlivých listech toho ornamentu, jsou záhony s květinami. Ty květiny jsou malé. Nemají stonek vyšší než deset centimetrů. Však na každém stonku je jeden rozkvetlý květ. V každém listu je těch květů nespošet. Každý list ornamentu má jinou barvu. Barvy listů spolu však nádherně ladí. Jako barvy v duze. Nad květy létají práce plné pylné včeličky. Jsou celé od pylu a snad nemají ani ponětí, že roznášejí život do celého širokého okolí. Mezi včelkami prolétávají nádherní motýli. Křídla tak nádherná, že člověk až žasne. I oni dosedají na květy. Po včelkách dosrkávají předobrý nektar. Ve vzduchu je cítit mír, klid a pohoda. Vánek jen mírně pohupuje listy vzdálených smutečných vrb, lip ,dubů, jakož i vysokých topolů. Pohled mu přejíždí širší okolí. Kdo ví komu patří tato nádherná zahrada. Kolem dokola není žádný zámek ani hrad. Žádná tvrz či nějaké kameny po řícenině. Není tu ani žádný dům, chatka nebo jen prostý srub. Vůbec nic. Ani sem nevede žádná cesta. Pohledem se vrací zpět. V tom květu, u jednoho z jeho listů, někdo klečí a motyčkou vykopává nechtěný plevel. Ten člověk tu ještě před vteřinkou nebyl. Nebo byl? Na tom teď nikomu nezáleží. To je vedlejší. Pohled však zajímá kdo to je. Je to nějaký chlapík. Má otylou postavu. Na sobě zelené montérky. Okopává velmi usilovně. Plevel hází do žlutého kbelíku. Kbelík je plný. Bude čas ho vysypat. Zahradník hodí do kýble další plevílek. Povstane. Protáhne si záda mohutným záklonem. Přitom nechá sluníčko, aby mu zostra posvítilo do zpocené, leč spokojeností zářící tváře. V zahradníkovi poznal pana Pajese. Pajes uchopil kýbl aby ho došel vyprázdnit. Velmi volným krokem kráčí po sypané cestičce. Přitom zalíbeně hledí na ty nádherné květy. Po chvíli opouští květ. Chůzi o poznání zrychlí. Vykračuje svižně. Za ním, po sametovém trávníku, běží jeho stín. Přitom si pobrukuje nějakou melodii. Neznámou, od neznámého umělce, leč krásně melodickou. V dálce, vysoko na neby se objevila malá tečka. Pajes si to dál vesele vykračuje. Kolem něj jen krásný trávník a vzdálené stromy. Z malé tečky je černý krkavec. Přilétá z neznáma a letí přímo za Pajesem. Ten o něm neví. Pomalu přichází ke stromařadí, nebo spíše k větrolamu. Krkavec ho už dolétl. Je nad jeho hlavou. Je tiše. Vysoko a několikrtát nad ním zakrouží. Snad si kontroloval zda je to opravdu on. Snad si krouživým plachtěním chtěl trochu odpočinou. Snad si jen vychutnával sladký pocit splněného úkolu. Pajes si stále pobroukává tu melodii přicházejíc už pomalu k prvním stromům stromořadí. Krkavec cítí že právě přišla ta pravá chvíle. Snese se prudce o několik metrů níž. To aby ho Pajes náhodou nepřeslechl. Opět nad ním začne kroužit. Přitom začne krákat jak nejsilněji a nejlépe umí. Jde mu to náramě. Krákání je slyšet po celém kraji. Pajes ho nemůže přeslechnou. Ten zvuk ho naprosto přimrazí. Zůstane stát jako sloup. Kýbl upouští. Plevel se rozsypal po zemi. Pajes pohlédne k neby. Pohled na černého ptáka plachtícího po azurově modré obloze mu opět vrací jeho vzpomínky, jeho problémy i nejhorší obavy. Chvíli ptáka bez hnutí sleduje. Jejich pohledy se i na tu dálku vzájemně křižují. Už nekráká. Jen si plachtí do kruhu, nespouštějíc své černá očka z toho zahradníka. Pajes najednou nemá sil na nic jiného, než s otevřenou pusou civět k obloze. Těžko se mu poliká. Srdce bije jako deset zvonů. Však nejvíc to zasáhlo jeho duši a myšlení.Cítil že je po všem, nebo že po všem za chvíli bude. Tím vším myslel sám sebe. On je svět, on je vesmír. Nebýt jeho mysli a jeho těla, nic z toho by nikdy nepoznal. Každý si vytváří vlastní svět. Každý vnímáme svět jinak. To že žijeme na stejné Zeměkouli ještě neznamená že všichni máme jeden svět. Pajes najednou cítil neodvratný konec právě toho světa svého. A tím i konec jeho existence na této Zeměkouli. Krkavec dál plachtí v kruhu. Už ho to pomalu přestává bavit. Pajes ho dál nehnutě sleduje. Jeho černé myšlenky mu však začíná z hlavy něco vyhánět. Možná to byla jeho vůle po normálním životě. Možná to byla ještě skrytá síla prášků co bral. Nebo to byl jen zdravý rozum. Pajes tím byl překvapen. Odvrátil oči od nebe. Sklopil hlavu. Jeho oči bezcílně běhaly po trávníku, zatím co hlavička přemýšlela co se to zase děje. Když krkavec viděl že už se o něj Pajes nezajímá, tak s největší chutí odletěl. Pajesovi černé myšlenky byly poraženy. V hlavě má pro změnu až eufórii. To co viděl už ho najednou nezajímá. Černý, kroužící krkavec na obloze mu přijde k smíchu. Jak teatrální a parodisticky vážné! Nad svými černými myšlenkami se musí pousmát. Začne si znovu pohvizdovat. Zvedne ze země kýbl a nahází do něj zpět rozsypaný plevel. Mírný vánek ,který ještě před chvílí jen nesměle hladil listy stromů, rázně zesílil. Proháněl se po okolí jako zlobivý parchant. Do všeho strkal, se vším si hrál, nic nenechal na pokoji. Trhal slabé, umírající listy ze stromů a nemilosrdně je házel k zemi, kde si s nimi hrál jako kočka s mrtvou myší. Ticho korun klidných stromů bylo také pryč. Větvě naříkaly pod sílou větru. Některé to nevydržely a s ostrým praskotem padaly k zemi. Ptáci chránili svoje hnízda váhou svých opeřených tělíček. Jinak by je síla větru odnesla pryč. Klidná hladina jezírka, jakož i pohoda v něm byly také pryč. Neuspořádané a ostré vlnky pobíhaly po hladině jako hejno vsteklých oveček. Rybky dění na hladině také znervoznělo. Plavaly ryhle ze strany na stranu a přitom do sebe narážely. Ani cestičku nenechal na pokoji. Zvedal na ní prach a roznášel ho po okolí. Foukal vstekle i do malých květinek. Jejich květy se klepaly, muchlaly, ale odolaly. Neublížil ani živému plotu, ačkoliv i jeho pořádně provětral. Vyfoukal z něj všechny brouky. Pajes to sleduje. Bez obav, se zájmem. Takto dovádět vítr snad ještě neviděl. Stromy za jeho zády dál statečně odolávaly. Vítr na oblohu přihnal mraky. Šedavé, těžké jako pytle s obilím, nabubřelé a plné vody. Slunce před nimi raději uteklo. Vítr se ulidňuje. Pajes si myslí že vítr zplnil svůj úkol. Zahnal Slunce a přivedl mraky plné potřebného deště. Vítr splnil ještě jeden úkol. O něm však teď nemá ani tušení. Vsteklé vlnky polevují, rostlinky se už nechvějí, květy se opět narovnávají do krásy. Do živého plotu se zase z ukrutné dálky vracejí nejrůznější hmyzáci. Někteří letecky, někteří pěšky. Větve si oddychují a litují svých unesených lístků. Pajes kouká spokojeně do kraje.Vítr je úplně pryč. Pajes za sebou uslyší ostré a hlasité praskání. Z řady stromů běží k němu zlověstný stín. Pajes několik osudných vteřin naslouchá. Konečně poznává zvuk praskajícího drěva. Obrací se. Pozvedne hlavu a šokovaně zírá. Bohužel jen to. Na reakci díky které by unikl své jisté záhubě měl jen několik ubohých vteřinek. Neuskočil. Jen si stačil rukama zakrýt hlavu. Ubohá obrana. Zlověstný stín mu zakrývá celé tělo. Z vteřin jsou setiny. Poslední setiny jeho žití. Z praskajícího kmene odlétají ostré třísky. Zem i kořeny drží dál. Větve šustí a řítí se na bezbraného Pajese. Mohutný kmen mu dopadá na pravé rameno. Obrovská síla mu ničí v těle vše co může. Pajes již o ničem naštěstí neví. Strom mu trhá kůži. Láme a ničí všechny kosti na pravé straně. Klíční, ramenní, žebra i pánevní. Neunikly ani kosti v paži. Vnitřní orgány jsou zničeny také. Plíce, slinivka, játra, ledviny i střeva. Tělo mu drží vcelku snad jen košile. Robakovu zkázu dodělávají ještě silné větve. Trhají mu kůži s obličeje. Strhávají skalp jako zuřící Indiáni. Propíchávají oko a přerážejí nos. Vylamují zuby. Na krku trhají svaly, šlachy i tepny. Dolamují co ještě zbylo celé, dotrhávají co bylo ještě v celku. Krev stříká. Tráva pod stromem zrudla. Krev pohltila vyprahlá zem. Trochu se zaprášilo a byl klidno klidný klid. Prach padá zpět k zemi a strom pod svými větvemi ukrývá svůj úlovek.
Doktorovím snícím tělem něco trhne. Snad křeč. To ho probere. Je zase zpět. Svalí se znova do opěradla křesla. Těžce dýchá. Hlava neví co má dělat. Točí se v ní několik fatálních otázek. Jaké? „Jak se mám vyrovnat s tím co jsem viděl? Jsou ti lidé opravdu mrtví? Je to co jsem viděl pravda? A jestli ano, je to moje vina? Ale vždyť já jim nechtěl ublížit, za to může ten pokoj! To si před svým svědomím lehce obhájím. A je to všechno vůbec možné? Co mám dělat?“ Sedí dál nehnutě ve svém milovaném křesle. V odrinaci je téměř úplná tma. Jen stěží vidí na plochu psacího stolu. Zavřený deník odsunutý trochu stranou, tak ten už nevidí. Po chvíli bludného civění začíná jeho zdravý rozum pomalu přicházet k sobě. Zrovna si myslel že tomu všemu přišel na kloub ,může za to ten pokoj!, když jeho tělo zase nějak selhalo. Pohodlně usazené tělo, začlo se třást a klepat. Nebylo to zimou. Nebylo to strachem. Asi to byla nějaká křeč. Bylo to, jako by někdo třásl se stromem. Nebo jako když třesete s někým, kdo je v hlubokém spánku či snad v bezvědomí. Oči vykulené, mysl překvapená a vůbec něvěděla co se to zase děje. Doktor už z toho všeho byl unavený. Začal pociťovat pocit rezignace který závratnou rychlostí narůstal. Chvíli se třásl hodně. Pak vůbec. Pak méně než prve. Pak jen trošku. A tak se to střídalo pěkných pár minut. Bohužel. Tím byl jeho normální rozum zase umlčen. Teď už mu to bylo úplně jedno. Tváře se mu nafoukly až mu v pantech zapraskalo.V ústech pocítil vlhký a teplý vzduch s hodně podivnou příchutí ,řečeno galantně. Cítil jak mu ten vzduch proniká do útrob. Byl to podivný pocit. Ani příjemný, ani hezký. Netečnost ho rázně opustila. Oči mu zbystřily. Mysl také. Cítil jak mu do žil vjela nějaká, zase záhadná síla. Rázně vstal z křesla. Křeslo, rázností jeho nečekaného pohybu, poodjelo kus od něj. Nahne se nad stůl a v šeru, po paměti, nahmatává lampičku a její knoflík. Dovedně. Chvíli poté již nad plochou stolu září ostré světlo, ukrývající se pod plechový kryt. Napřímý se. Kouká kolem sebe. Snad čekal co bude dál. Kolem dokola vidí jen tmu, jejíž neprůhlednosti pomáhalo oslepující světlo. Z šera, které leželo na kraji psacího stolu, problikává světýlko. Malinké, červené, ostré. Ihned ho pochopil. Natáhl k němu ruku a zmáčkl knoflík vedle blikajícího světýlka. Byl malý, obdelníkový, z umělé hmoty. Doktor se napřímil, nastražil sluch. Světýko přestalo blikat. V telefoním záznamníku to zavrčelo a pomalu se začal odvyjet pásek s nahraným vzkazem. Přes nekvalitní reproduktor začal k doktorovi promlouvat známý hlas.
„Pane doktore já jsem vás varoval. Až budete sedět v tichém prostoru a před očima budete mít poslední chvilky vašich bývalých pacientů, které zahubila ta zlá síla před kterou jsem vás varoval, tak budu dostihnut i já. Ale já jí předběhnu. Nenechám se jí nikterak ovlivňovat. Skoncuji to sám. Nevíte jak moc štípe výboj z troleje? Tak zbo..“víc se toho na malinký záznamový pásek nevešlo. Doktor usedne na kraj křesla. Je zase jako přimražený. Když se z toho vzkazu vzpamatoval, tak natáhl ruku znova k záznamníku. Pustil vzkaz ještě jednou. Než vzkaz začal mluvit, svalil se opět zpět do svého milovaného křesla. Potemnělou místností zní Robakův hlas. Dopadla na něj tíseň. Začal se cítit strašně. Fyzicky i psychicky. Najednou na něj padla únava. Začaly ho bolet svaly a klouby. Každý pohyb pro něj znamenal velké vypětí sil. Žaludek měl jak na vodě. Jeho dech byl těžký a rozechvělý. Cítil, nebo mu to alespoň tak připadalo, že mu něco bere veškerou jeho sílu. Fyzickou, jakož i psychickou. Jeho nejrůznější černé, ponuré a podivné myšlenky sice zmizely, avšak přišla jiná. Nebyla to myšlenka, byla to výčitka. Výčitka jeho svědomí. Hlavu mu začal zamořovat pocit viny. To jak skončili lidé, kteří mu bezmezně věřili, považoval za svoje selhání. Za svoji vinu. Začal sám se sebou polohlasně mluvit, zatím co mu oči zalévaly zlzy. „Proč jsem si víc nevšímal věcí které se děli kolem mně? Měl jsem dát na Robakova slova. A hlavně! Pokoj patnáct něměl nikdy vzniknout. Navždy v něm mělo zůstat jen skladiště. Nikdy neměla být žádná rekonstrukce! To já! Já za to můžu! Já jsem prosazoval ať vznikne! Promiňte mi to! Prosím! Prosím! Prosím!“ začíná propadat naprostému zoufalství. Snad až hysteričit. Dlaně si přiloží k obličeji. Pláče. Pláče jako malé, bezmocné a opuštěné dítě. Plače moc. Pláče tak jak by chlap snad ani nikdy plakat neměl. Tvář od slz. Dlaně od slz.
Je zaplaven slzami, smutkem a výčitkami. Skroušeně dlí v křesle. Rezignovanou hlavu drží dlaně. Náhle mezi tím vším zlým co se mu právě motá v hlavě ucítí zvláštní pocit. Připadlo mu, jako by někdo stál před ním a usilovně ho pozoroval. Přestal brečet. Opatrně pozvedal hlavu z mokrých dlaní. Oči měl ještě plné slz, díky kterým viděl dosti špatně. Rozmazaně. Ještě k tomu ta tma. Takže neviděl vůbec nic. Ale i přesto se snažil z té tmy něco, nebo někoho, vykoukat.
Mžoural před sebe do černočerné tmy. Nikoho neviděl. Mžoural dál. Nic. Svůj pohled nepřerušoval. Koukal před sebe upřeně dál a dál. Periférní svět padal do mlhy, potom se ztrácel v nicotě. Jeho pohled letěl dál do té tmy. Prolétl jí jako vlak prosviští černým, chladným tunelem. Letí dál. Přelétl přes azurově modrou oblohu bez mráčku. Prolétl tmavě modré hlubiny oceánů. Vylétl zpět na oblohu. Před ním duha. Noří se do všech barev duhy, zkrápěn zapomenutými kapkami deště. Barvy , podsvěcovány paprsky slunce, září ostrostí mohutného plamene. Vylétá z duhy. Před ním, osvětlován jasem překrásné duhy, nádechem stříbrného lesku blyští se Měsíc. Prolétá kolem, letí dál. Dál do nekonečného prostoru vesmíru. Kolem sebe vidí bezpočet hvězd, planet, planetek, meteoritů. Jsou z nich jen malé tečky. Zrychluje. Oči nestíhají zaostřovat. Je to jak pohled před sebe z jedouccího vlaku. Tečky přecházejí v čárky. Nekonečný prostor ubíhá kolem něj rychleji a rychleji. Oči nestíhají. Tečky vzdálených hvězd přecházejí ve stříbrné a zlatavé šmouhy. Zrychluje ještě víc. Koberce stříbrných i zlatých šmuch letí kolem něj dál a dál. Prolétl miliardy let. Studené, stříbrné šmouhy přecházejí do rudého nádechu. Stříbrné koberce mění se v rudé. Jsou tvořeny žhavými povrchy mladých, nových hvězd. Rudé pruhy sviští kolem něj s neutuchající rychlostí. Připadá si jako by uháněl autem obrovskou rychlostí barevným, nekonečným tunelem. Rudé barvy přecházejí ve žluté. Jsou to barvy ohňů..Ohňů, ve kterých vznikají nové a nové planetky. Rychlost je ještě větší. Kolem něj sviští žluté pruhy. Hukot sílí. Jako by stál mezi dvoumi projíždějícími rychlíky. Uši ho začínají bolet, hlava třeští. V očích vidí jen žluto.
Vše rázem ustane. Zatímco jeho tělo je odloženo v šeru obývacího pokoje, on se svojí myslí došel až na samý konec všeho vesmíru. Do míst, ze kterých se vrací jen málo kdo. Pomalu, opravdu pomalu, prolétá podivnou mlhou smíchanou s šedivými a bělostnými oblaky. Ta mlha voní. Krásně, nepopsatelně. Levituje dál a dál. Mlha řídne. Mraky ustupují. Po chvíli je mlha rázem pryč. Jeho pohled vidí v šedivé prázdnotě dvě obrovské koule. Jsou nad sebou a mezi nimi je ,v porovnání s jejich velikostí, jen malá mezera. Tak dvacet metrů. Spodní koule je o něco menší. Její průměr mohu jen nesměle odhadovat. Řekl bych že to bude k jednomu kilometru. Její barva? Byla celá flekatá. Mezi černými fleky byly fleky žluté, oranžové a rudé. Žádná barva nepřevládala. Bylo to vyvážené. Barvy byly do sebe snad vmixovány. Druhá koule byla modro zelená. V převládající modré byly nepravidelně roztroušeny odstíny zelené. Ale jinak než u spodní. Jako když malíř udělá svým štětcem namočeným v zelené, promyšlený tah na zaschlý obrázek nekonečné hladiny oceánu. Také byla o dost větší. Pohled nevěděl co dál. Zůstával na místě. Po chvíli k jeho uším přiletěl podivný zvuk. Nejprve neměl tušení co je to za zvuk, ani odkud přilétá. Nastražil uši. Nastražil uši ještě víc. Pokouší se zaměřit směr jeho příchodu. Ten zvuk přichází od té spodní, černo žluto oranžovo červené a menší koule. Tím si je jist. A má pravdu. Ale co to je? Napíná sluch co to jde. Je to takové tlumené pištění. Asi jako plná třídá rozjařených, ale hodně rozjařených prvňáčků za zvuk pohlcujícími dveřmi. K zaměstnaným uším náhle přilétá další zvuk. Ten jde od té horní koule. Je to zvuk zcela jiný. S pištěním se nemíchá. Ten zvuk zní jako nějaké bubnování. Rány jsou pomalé a stále dokola opakují jeden kratičký rytmus. Ten rytmus mu něco připomíná. Snaží se vzpomenout co. Jeho bezvládné tělo, které po dlouhé hodiny leželo nehybně na pohodlném gauči, je v moci cizích rukou. Odnášejí ho pryč. Naděje na záchranu je velká. To nejdůležitější pracuje bez problémů. Srdce. Bije rány pomalými a stále opakujícími jeden kratičký rytmus. Jeho pohled zůstává na místě a kouká. Čas utíká. Minuta za minutou, hodina následuje hodinu. Bez myšlenkovitě civí. Je jako vypnutý. Prázdné oči jsou nasměrované na ty dvě obrovské koule. Nemá ani tušení, že právě probíhá jedna obrovská bitva a jedno velké přetahování. Všem jde jen a jen o něj. O duši i tělo.
Ve světě, který tak důvěrně znal, probíhá boj o jeho tělo. Lidé v bledě modrých a bílích pláštích kolem něj pobíhají. Chtějí napravit co selhalo a selhává a zároveň se snaží udržet v chodu co běží. Zároveň probíhá i jedno velké přetahování. Ve světě o kterém nemáme ani tušení, nebo o něm víme jen málo. A v tomto případě je slovo málo, moc silné. O tom druhém světě mají tušení jen někteří. Jeho bloudící duši, která po dlouhé cestě vesmírem, dorazila až na samou hranici všeho, chtějí tam i tam. Chtějí ho na té spodní kouli. Chtějí ho, protože ti dole chtějí všechny. Posílají na lidi do našeho světa nejrůznější zkoužky a chytáky. Jen proto, aby pak duše těch co jejich zkoužku neprohlédnou, připadla právě jim. Nenávratně. Stejně tak usilovně, jako ti dole, tak ho chtěli i ti nahoře. Nebo spíš ten nahoře. Skrátka ho chtěla ta modrozelená koule. Proč? Protože to je její úděl , chránit a usilovat o všechny o které usilují tam dole. Ta rudo oranžovo černá rohatá a po síře smradlavá chamraď. Pohled jeho duše stál mezi nimi. Byl jak zmražený. Jako dočasně vypnutý. To proto aby nerušil svými nezodpověditelnými otázkami. Těm dole mohly pomoci špatné skutky které kdy udělal a zkoužky ve kterých neobstál. Mohla jim také pomoci zlá síla. Zlá síla, která se drala z útrob zemského povrchu. Zlá síla, která na některých místech proniká až na povrch. Někteří lidé ji vycítí. Někdo jí jen koutkem mysli tuší, avšak nebere jí vážně. Ale všichni, kdož jí příjdou do cesty, tak jí podlehnou. Jejich dny na povrchu zemském jsou sečteny. Ta síla je schvátí do jiného světa. Jejich domovem na věčnosti nejdelší bude modrozelená, nebo černo oranžovo žlutá koule. Doktor jí sice cestu nezkřížil, jen se o ní otřel a nebýt osudové shody jiných událostí tak by jeho duše před rozcestím určitě nestála, jenomže osudové okamžiky naneštěstí přišli. Ono je totiž až moc způsobů jak se dostat do jiného světa. Zkoužky na lidi posílají ti dole, avšak i ten, nebo i ti, nahoře. Zkoužky to jsou nejrůznější a každý jimi den co den prochází. Nadávate? Lžete? Rouháte se? Kradete? Ubližujete? Nebo jste snad už někdy někoho zprovodil z tohoto světa? Ano? Tak v tom případě bych se to snažil napravit. Musíte dělat hodně dobrých skutků. Jen tak vám zůstane jistá naděje, že nepůjdete na spodní kouli. Přetahování rozhodnou vaše skutky. Obě dvě strany si vzájemně předhazovaly jeho činy. Jeho dobré a špatné skutky. Kdo jich přednese víc, tak ho vyhrál. Výsledek byl takový: s náskokem osmi set sedmdesáti jednoho dobrého skutku ho vyhráli ti nahoře. Jeho duše byla jejich. Pomalu ho cosi začalo táhnout tam nahoru. Modrozeleným povrchem koule pronikl jako kámen oknem. Byl uvnitř. Zrak se mu kalil. Kouknul li pod sebe, viděl kolem trávník. Pečlivě upravený, krásně zastřižený, nádherně zelený. Co však bylo od něj dál, to neviděl. Vše ostatní zalévala hustá mlha. Bylo naprosté ticho. Ani nevěděl jak tam dlouho stál. Však co v té chvíli pociťoval, tak na to nikdy nezapomene. Připadal si jako cizinec, co sem vůbec nepatří. Připadalo mu, že ten kdo ho zachránil se teď k němu vůbec nemá. Zdálo se mu to všechno nějaké divné. Podivné jako nejroztodivnější sen. Ve všech svých pocitech měl naprostou pravdu. Cizincem byl. Neb každý nový příchozí je cizinec. Nepatří sem. V tom měl také pravdu. Určití lidé a věci patří na určité místo v ten daný určitý čas. Jeho danný čas ještě nepřišel. Ještě tu být neměl. A že se k němu jeho zachránce najednou nemá, že ho tady ještě nechce, v tom měl pravdu také. Jeho zachránce věděl že mu ještě nepatří. Vždyť on to řídí. Bohužel ještě s těmi dole. Mlha houstla. Za chvíli viděl sotva metr před sebe. Po chvíli již neviděl konec své natažené ruky. Pak z natažené ruky viděl jen loket. Po pár vteřinách neviděl již nic. Jen mlhu, jejíž ponurost umocňovalo naprosté ticho. Mlha voněla po vanilce s jahodami a byla hustá jak mléko. Lahodný koktejl.
Na nějakou dobu se sám sobě stratil. Vůbec o sobě neví. Nemá tušení kolik času uběhlo. Nemá ani ponětí kde bylo jeho vědomí, natož co se dělo s jeho tělem. Až jednoho dne.
První zvuk který uslyšel, zatím co jeho oči odpočívaly za zavřenými víčky, bylo nějaké pípání. Jeho mysl se na něj zaměřila. Několi minut jen naslouchal. Mysl si ten zvuk chtěla s něčím spojit. Chtěla poznat co to je. Avšak byla ještě dosti otupělá. Nic nepoznala. Začal otvírat oči. Šlo to těžce. Víčka byla pro jeho vysláblé tělo hrozně těžká. První pokus nevyšel. Vzdal to. I tohle bylo pro jeho tělo moc namáhavé. Začal dýchat poněkud rychleji. Intenzita blízkého pípání zrychlila. To byl pro jeho probouzející se mysl budíček. Živá voda. Konečně mu došlo co to je za zvuk. Tím jako by do jeho těla vnikl zázračný přísun energie. Byl rád, hrozně rád, věděl že je zpět. Cítil jak tělo nabírá postupně síly. Pomalu ale jistě. Formu dostávala i mysl. Oči měl sice ještě zavřené, avšak na tváři vykouzlil úsměv. Malý, nesmělý, ale úsměv. Jak se pomalu vracel, jak mu tělo sílilo a jak se oživovala mysl, tak spolu s tím přicházely i ty stinné stránky. Zase, znova a bohužel. Nepříjemné myšlenky ho paradoxně popohnaly dál a lépe než ty příjemné. Cítil že musí konat. Hned, teď!
Zhluboka, jak jen to šlo, do sebe nasál vzduch. Pak chtěl něco říci. Chtěl říci aby všechny lidi z pokoje patnáct ihned vystěhovali, čímž by ještě, snad, byla naděje že nezkončí špatně. Chtěl říci, že pokoj patnáct je zhouba a že musí být ihned a navždy zavřen a zrušen. Jenomže tělo ještě tak silné nebylo. Rty měl jak ze dvou párků. Tuhé a těžko ohebné. Hlas ze svých útrob vydával také jen těžce. Dokázal jen zahuhlat „pokoj patnáct“. Ikdyby měl někdo ucho u jeho rtů, ani tak by mu zřejmě nerozumněl. A on vlastně ani nevěděl, zda nemluví jen do prázdného pokoje.
Znova začal otvírat oči. Víčka už byla o poznání lehčí, ale i tak mu to šlo těžko. Na sítnici začalo dopadat světlo. Ostré a pro jeho oči navyklé tmě, hodně nepříjemné. To světlo píchalo a řezalo. On to však nevzdával. Nemohl, nechtěl. Před sebou začal rozeznávat nějakou šmouhu. Někdo stál před jeho postelí. Pousmál se. Jeho, pomalu se probouzející rty, zase zahuhlaly. „ Petro“.
„Ale né. To jsem já, Cilsický. Poznáváš mě?“ doktorova probuzená mysl kolegu poznala. Posmutněl. Přikývl mu. Pak se ho kolega optal jak se cítí. Byla to spíše jen taková zdvořilostní otázka. Už viděl celkem dobře. Kolega stál u zadního čela postele. Byl v plášti a dosti smutným pohledem ho sledoval. Viděl jak se bez problémů probírá. Za to byl rád.
„Petra tu není? Nemohla by přijít? Musím jí něco důležitého říci“ řekl smutně hlasem, který už zněl zase o něco lépe než před chvílí. Ošetřující kolega ho nespouštěl z očí. Na jeho prosbu se zatvářil smutně. Jako by ho to mrzelo. Pak mu ovětil, že Petra přijít nemůže. To téma chtěl opustit.
„Ty jsi nám ale dal. Víš jak dlouho to trvalo, než jsme tě přivedli zase k sobě? Skoro týden“.
Cilsického slova doktor zcela přeskočí. Vůbec je neposlouchá. Zeptá se znova na Petru. Kde je?
Cilsický mu sice vlídně, ale rázně odvětí, že prý měla noční a teď prý je doma. Cilsický přistoupil k tomu pípajícímu zařízení a sleduje, zda je vše tak jak má být. Doktor kouká do stropu. Neví co dál.
Přemýšlí, váhá. O pokoji patnáct chtěl říci Petře. Ale co teď? Má to říci Cilsickému? Co když ho bude mít za blázna? Snad ne, je to přeci jenom kolega. Po těchto myšlenkách se tedy odhodlal.
„Prosím, pojď sem. Já ti musím něco důležitého říci“ ještě chabím hlasem oslovil kolegu, který akorát dokontroloval ten přístroj. Po jeho slovech ihned zpozorněl.
„Ano? Copak se děje? Je ti něco?“ Sklonil se nad něj.
Doktro zhluboka nabral dech. Chtěl aby tomu co řekne Cilsický bezchybně rozuměl.
„Pokoj patnáct u mně na oddělení je nebezpečnej. Rychle z něj všechny vystěhujte. Prosím!“.
Cilsický vůbec nevěděl co mu má na tyto dramatické slova odpovědět. Chvíli stál jako tvrdé i.
„Slyšíš? Prosím, všechny je vystěhujte. Ten pokoj je zahubí. Věř mi“. Doktor to zopakoval ještě jednou, čímž se hodně vyčerpal. Začal dýchat těžce. Pípání nabralo na rychlosti.
Cilsický nevěděl kam dřív s očima. Jestli sledovat blábolajícího kolegu, nebo koukat na poblázněný graf, který hlídá funkci jeho srdce. Křivka se naštěstí za pár vteřin zase uklidnila. Teď Cilsický hledal vhodná slova. Chtěl a musel ho nějak uklidnit. Lží, nebo pravdou. To bylo jedno. Stál nad doktorem. Viděl jak se mu oči zase pomalu zavírají. Těch pár minut vědomí ho smrtelně unavilo.
„Ale pokoj patnáct na oddělení vůbec nemáš. To se ti asi něco jen zdálo. Odpočiň si“.
Pronesl potichu k napůl spícímu tělu. Po těchto slovech mohl vidět na doktorově tváři úsměv. Oči měl zavřené, avšak tvář veselou. Jako by ze sebe shodil obrovské závaží. Pak usnul.
Kolega Cilsický potichu a opatrně odešel z pokoje. Vyšel na chodbu a ihned zamířil k sestře. Ona stála opřená o zeď. Vypadala krásně, avšak velmi smutně. Přistoupil k ní. Oba se na sebe pousmáli. Snad pro povzbuzení, snad ze své mladé lásky.
„Ptal se po tobě“ špitl tiše, dívajíc se do jejích krásných očí. To raději přešla mlčením.
„A ještě blábolil o nějakém pokoji patnáct. Abychom z něj všechny vystěhovali, že prý je to tam nebezpečné. Myslím, že je úplně mimo. Ten už si nezaléčí“. To jí řekl už normálně. Ihned poté, co jí dal několik lehkých polibků.
V jejích očích nemohl nevidět obrovské překvapení. Překvapením až zamhouřila tvář.
„Cože? Pokoj patnáct? Ten ale budeme otvírat až příští týden“.








Kapitola desátá
Pokoj P 15

Do své ordinace vešel doktor. Přišel zase od nějakého pacienta. Zavřel za sebou dveře a zhluboka si oddechl. Tak zhluboka jako někdo, kdo má za sebou těžký úkol. Jeho tvář byla unavená. Jeho duše by už také potřebovala trochu klidu. Však on si klid dopřát nechce. Nebo nemůže? Kdo ví? On má za sebou hodně práce, však nepoměrně víc práce ho ještě čeká. Co o něm napsat?
Byl to doktor. Byl to ten doktor, který pomáhá duším. Léčí je, uzdravuje, pomáhá jim od bolesti, nebo je smiřuje s pravdou. Nezajímají ho žádné infekce, bacily, zlomeniny, vředy a jiné poruchy lidské schránky. Nezajímáho jak a kolikrát do minuty tluče srdce. Jeho zajímá co se děje v srdci, nebo v duši, když myšlenky tíží víc než obvykle. Myslí si, že jeho obor je stejně tak důležitý jako jiné lékařské obory. Obory, ve kterých se sonduje, prosvicuje, vytírá, rentgenuje, analizuje, řeže, seká, šije a pitvá. Je přesvědčen o tom, že taková hodně špatná myšlenka v hlavě, dokáže potrápit tělo hostitele stejně tak důkladně, jako například nějaký nádor. Nevím, jako nádor bych zrovna neřekl, však uznávám, že brouk v hlavě je opravdu hodně nepříjemný. A nedej bože špatné svědomí. Ale pojďme raději dál. Nejsem filozof a o svých myšlenkách víme každý své.
Svojí praxi zde v této ordinaci moc dlouho nedělal. Ještě pár dní a budou to dva roky. Svojí praxi nedělal ani v jiné ordinaci. Je mladý a život by měl mít ještě před sebou. Tak jako se někdo nadchne pro práci managera, makléře, úředníka, kuchaře, a já nevím pro jaké všechny práce se dá nadchnout, on se nadchnul pro tu svoji. V té viděl celý svůj život. A tak začal bojovat na dvouch obtížných frontách. Na jedné frontě pomáhal. Pomáhal těm kteří to již se svojí hlavou nemohli vydržet. Jejichž myšlenky byly nad jejich síly. On měl jejich myšlenky uchopit, pochopit, zkrotit a urovnat. Na této frontě tu byly spolu s ním i city. Lítost, pocit marnosti, ale i naděje a optimizmus.
Na druhé frontě byl hlavním bojovníkem jeho hlad. Hlad a touha po úspěchu. Každý jsme v něčem strašně moc, snad i nebesky, nadaní, bohužel většina lidí se se svým nadáním nikdy nesetká. A tak například Eskimák nikdy nepozná že má talent na tenis. Jihoafričan se nikdy nepotká se svým neuvěřitelným talentem na stopování ledních medvědů a tuleňů. Kluk z paneláku neuplatní svůj talent pro fotbal a kluk z vesnice nemá ani tušení že by měl obrovský úspěch jako počítačový programátor. On však to štěstí měl. On svůj talent potkal. On byl o sobě přesvědčen, že dokáže snadno a rychle vyléčit jakou koliv jizvu, ať už malou nebo velkou, na duši člověka. A čím víc byl o tom přesvědčen, tím víc jeho hlad po úspěchu narůstal. Jako by jeho samaritánské myšlenky byly překrývány víc a víc snahou o úspěch a peníze. Chtěl aby se z něj v jeho oboru stal pan někdo. Někdo, kdo má ve svém oboru významné slovo a koho poslouchá celá nemocnice. Toužil se stát prostě kapacitou. Také chtěl, aby při každé odborné debatě mohl říci: „To znám, to jsem viděl, s tím jsem už přišel do stiku“. Také chtěl mít v zásobě nějaké odborné historky, jimiž by mohl ve chvílích po odborných debatách, ohromovat i rozesmívat své kolegi a kolegině. O některých by se pak mohli na večírcích i divoce dohadovat, či pohádat. Ale on by byl ten kdo s tím začal, on by byl v centru dění. On by byl ta hvězda večera která se „postarala“o zábavu. A o to mu šlo. Htěl být prostě hvězda všude. Jak jsem uvedl, chtěl toho opravdu moc. Pracoval na sobě víc a víc. Musím uznat jednu věc, jeho píle a snaha byla obdivuhodná. Bylo mu jasné, že v jeho oboru musí pracovat hlavně srdce a hlava. Jiným doktorům stačí šikovné ruce a čisté myšlení. Byl přesvědčen, že on musí pracovat hlavně srdcem. Když před ním bude člověk s kamenem na duši, tak jeho srdce musí v jeho očích poznat jak velký ten problém je. Jeho srdce musí umět porozumět, jakož i naslouchat. A trpělivosti musí mít tolik, že by se všechna ani na korbu náklaďáku nevešla. Byl opravdu velmi pilný. Za svým cílem si šel sílou rozjetého nákladního vlaku s třiceti vagóny plných uhlý. Přečetl nespočet odborných knih, viděl hodiny a hodiny odborných filmů, byl na mnoha přednáškách. Po nocích se vzdělával a krom jiného si vedl i svůj deník. Odborný deník, vycházející z jeho praxe. Ten deník byl za nějaký čas plný nejrůznějších odborných poznámek, jeho osobních postřehů a také v něm bylo několik příběhů. Příběhy pacientů, kteří mu prošli ordinací, však jejich povídání mu zůstalo v hlavě. Jejich příběhy byly tak podivné, že je nechtěl zapomenout. Byly to ty příběhy, které si myslel, že by je mohl snad někdy vyprávět svým kolegům na nejrůznějších večírcích, či odlehčených odborných seminářích. Nebo jen tak v hospodě. Moc dobře si uvědomoval také další věc. Musí se také angažovat i v nemocnici. Věděl, že být jen dobrý, či vynikající doktor nestačí. V nemocnici musí být prostě „vidět“. Lidé od kotelníka až po ředitele musí znát jeho jméno. Jen tak se mu povede dosáhnou svého vytouženého cíle. Plány mu vycházely. O své pacienty se „staral“výborně“,díky čemuž se brzy dostal i do podvědomí vedení. Přestal být jen nějaký doktor z psychiatrie a žačal být vážený doktor z psychiatrie. V tu dobu mu do karet hrálo snad všechno.
Lidé z vedení jeho oddělení začali postupně odpadat. Tu na infarkt, tu do důchodu, tu nešťastná nehoda. A tak stoupal vesele výš a výš. Začali ho zvát na celonemocniční porady. I na nich se mu dařilo. Nikdo ho neměl za tlačenku. Samozřejmě že se našli i tací kteří ho „nemuseli“avšak i oni museli uznat, že se nahorů dostal zcela čistě a přirozeně. U svých lidí zbíral body tím jak se pral za ně i za jejich oddělení. Svoje přesvědčovací dovednosti prokázal i během celkové rekonstrukce jejich nemocnice. Ta byla důkladná, velice důkladná. Z celé původní nemocnice zůstaly na svém původním místě jen obvodové cihly. A to ještě jen nějaké. Omítky, podlahy, okna, stará elektroinstalace, jakož i stará instalatérština, to všechno šlo pryč. Změnilo se i celé řešení nemocnice. Některé pokoje zanikly, nějaké nově vznikly. Vybudovaly se dětské koutky a pohodlné čekárny. Zlepšilo se i zázemí sestřiček a doktorů. Během celé rekonstrukce stále vznášel nějaké požadavky a návrhy. Některé dostával od svých lidí, na některé přišel sám. Většinu z nich vedení vyslyšelo. Tím se jeho pozice dobrého šéfa jen a jen posílila.
Rekonstrukce proběhla dobře a ke vší spokojenosti. Lidé i personál byli nadšeni. Všichni si to chválili a byli z toho nadšeni. Ikdyž to byla nemocnice, tak se tu lidem líbilo a personál tu pracoval rád. Byl tu však jeden člověk který to tak necítil. Náš doktor.
Když otevřel dveře do své zrekonstruované ordinace poprvé, ucítil že tu něco nesedí. Nebyl to žádný stavební nedostatek. Nebyla to žádná zednická fušeřina. To vše bylo naprosto v pořádku.
Nebyl to ani né moc příjemný odér čerstvě nabílených zdí. Bylo to něco jiného. Doufal, že ten jeho pocit brzy zmizí. Uběhly dva týdny. Jeho pocit však stále přetrvával. Začal nad ním přemýšlet víc a víc. Stále měl dobré výsledky. Vše probíhalo jako dřív. Jenom začínal mít stále častěji chmurné myšlenky. Takové dříve téměř vůbec neznal. Ještě k tomu ho víc a víc začal svazovat jeden hodně nepříjemný pocit. Nemohl se zbavit dojmu, jako by rekonstrukce z jeho ordinace něco odnesla.
Jako by z rekonstrukcí zmizelo i kouzlo a duch tohoto místa. Všichni lidé co tu byly před rekostrukcí tu „něco“ nechaly. To „něco“ mu pak dodávalo motivaci a sílu pokračovat dál. To „něco“ bylo nenávratně pryč. Byl z oboru a tak si nechtěl takové podivné, snad až bláznivé, myšlenky moc připouštět. Stále si to chtěl nějak zdůvodňovat. Říkal si, že má takové myšlenky asi z přepracovanosti a že by měl tudíž asi trochu zvolnit. Jenomže jak to tak bývá, na zvolnění něměl čas, nemohl si ho dovolit a jeho druhá část hlavy ani zvolnit nechtěla.
Dny ubíhaly dál. Bohužel se však nic nezlepšilo. Stále se snažil pokračovat dál ve svém tahu na svoji kariéru. Stále úspěšně léčil a uzdravoval. Stále ho všichni, nebo devadesát osm procent lidí kolem něj, měli rádi a vážili si ho. I nadále ho však měla nejvíc ráda jeho bleděmodrá sestřička. Přes den sestřička, přes noc miláček. Alespoň si to myslel. Rozdával úsměvy a pozitivní náladu. Vypadal sebevědomně. Ale nikdo z jeho okolí netušil, jak moc mu to dává poslední dobou práce. Snad jen jeho nejvíc, nejbližší člověk. Ona si však nic nechtěla připustit. Nechtěla ztratit svůj vysněný obrázek o svém neohroženém doktorovi. Kdo ví jak to s ním vůbec myslela. Začal sám sebe překvapova tím, že začínal být stále víc pověrčivější. Vyhýbal se kanálům, utíkal před černými kočkami, začal číst horoskopy. Když držel slánku, měl strach aby jí nerozsypal. Když byl u zrcadla, měl strach aby ho náhodou neroztříštil. Viděl li pohřební auto, třikrát si odplivl. Jednou viděl kominíka. Radostně, jako malé dítě, se chytl za knoflík a měl radost že může doufat v konec tohoto podivného období. Dny běžely, jeho stav se zhoršoval. Jeho změnu chování si už pomalu začali uvědomovat i lidé kolem. Jeho milá samozřejmě nejvíc. Bohužel tak nějak ho v tom nechala.
Dalo by se říci že ho zradila. Patrně jí bavilo jen to když jí opatrovával. Však když on potřeboval její pomoc, její podporu, to jí bylo za těžko. Možná jen nechtěla ztratit krásný a vysněný obrázek svého seběvědomého, cílevědomého, perspektivního a penězi chrastícího doktora. Do budoucna zcela jistě ředitele. Kdo ví? Každopádně jak on se měnil, ona na něj začínala být víc a víc nepříjemnější. Podvědomně na něj měla vstek. Štvalo jí, že to svoje tempo neudržel. Za nějakou dobu se od něj odstěhovala. Že prý musí být na blízku svojí mamince. Ani ho nenapadlo to zkoumat. Den po té se vydal na louku za městem hledat čtyřlístek. Žádný nenašel. Dny ubíhaly stále dál. Lidé na něj už koukali jinak. Trochu schovívavě, trochu přes prsty. Na oko s ním jednali stejně, ve skutečnosti však byli rádi když schůzku s ním už měli za sebou. A to platilo jak pro jeho spolupracovníky, tak i pro pacienty. Všichni věděli že se něco zlomilo. Něco nevydrželo. Asi praskla jeho životní síla, jeho odhodlání. Sestra s ním ještě stále pracovala, ale téměř s ním vůbec nemluvila. Jenom když opravdu, ale opravdu musela. On se choval jako by to snad ani nevnímal. Když mluvil s pacientem, choval se normálně. Tedy snažil se chovat normálně. Když návštěva odešla, ponořil se zase do ticha. Udělal svoje denní povinnosti a pak v tichu své ordinace přemýšlel. Přemýšlením o sobě trávil stále víc a víc času. Už ho ani nenapadlo řešit proč má takové chmurné myšlenky. Už jim propadl a ve své hlavě řešil jen sebe. Zjišťoval, že sám se sebou není vůbec spokojen. Začal se sám před sebou stydět za to jaký byl. Jeho dosavadní život mu připadal jako trapná komedie o někom kdo se žene někam kam nemůže v životě doběhnout. Začal sám sebou pohrdat. Šlo to s ním z kopce dál a dál. Za pár dní ho jeho práce přestala bavit úplně.
Když si pomyslel jak za ním zase přijdou nějací lidé a začnou mu vykládat jejich problémy, udělalo se mu z toho zle. Ještě se překonal. Ke svým pacientům se začal chovat pohrdavě. Ke svým kolegům se choval o nemnoho lépe. Pacienty začal mít za slabochy co si neumí vyřešit svoje problémy. Sestry a doktory měl zase za hlupáky jakým byl do nedávna i on. Hlupáci co se za něčím ženou. Jako křečci v točícím bubnu. Už se s nima vůbec nechtěl bavit. Jeho dobrá pozice byla pryč. Zprávy o něm se nesly po pacientech jako epidemie moru. Kdo mohl, ten se od něj odhlašoval. Kdo nemohl, ten plakal a byl z toho nešťastný. Jeho kolegové, kterým jeho stav nebyl lhostejný, pomalu kuli plán. Sestru už přestal bavit úplně. Jednoho brzkého večera tedy zpustila svůj plán na to jak se ho zbavit.Záměrně chtěla vyvolat hádku. Ta hádka by byla velká a ostrá. Po hádce pak měla v úmyslu mu říci že dává výpověď. A to jak z jeho ordinace, tak i z jeho života. Možná to byl směšný plán, avšak neměla pochyb o jeho úspěšnosti. Tento plán si schválila už dopoledne. Tou záminkou bylo, co jiného, než jeho chování. Nelíbylo se jí, jak se choval k jednomu mladému klukovi. Ten mu vyprávěl jaký si příběh o nějakém vojákovi. On si ho vyslechl. Když pak jednání kluka bylo proti jeho vůli, bez větších zkrupulí ho odbyl a klidně ho nechal odejít. To by dříve nikdy neudělal. A tak přesně v osmnáct nula sedm se do něj obula. Byla by to dobrá herečka. Vystřídala snad všechny dramatické pozice. Chvíli na něj křičela. Pak zase brečela. Chvilku seděla zlomeně na stole, pak zase pobíhala po ordinaci. No scéna jak má být. Se svým výkonem byla spokojená. V jeho stavu jí jeho reakce vůbec nepřekvapila. Seděl ve svém křesle. Udiveně na ní koukal. Na její představení však neřekl ani jediné slovo. Řekla všechno co chtěla, práskla dveřmi a byla pryč. Měla to za sebou. On potom ještě několik minut nehnutě seděl. V hlavě se mu něco dělo. Probíhal boj. Možná mu pomohl sestry vyšší hlas.Ten hlas dodal sílu posledním zbytkům jeho zdravého, nebo chcete li, normálního rozumu. Její hlas zahnal na malý moment veškeré jeho chmury do kouta. Najednou si uvědomil vážnost své situace. Cítil jak se mu to všechno hroutí. Osobní život, jakož i ten pracovní. Věděl že je něco špatně. Byl si jist, že to není samo sebou. Hned teď, v jeho po dlouhé době jasné chvíli, chtěl přijít na to, co udělal špatně. Měl podezření. Všechno to přeci začalo až po té rekonstrukci. Byl rozhodnut něco dělat.
Svůj zamyšlený pohled kamsi do daleka rázně uťal. Kouknul na hodiny visící na zdi. Bylo dvacet jedna minut po osmnácté. Rázně vstal, upravil si plášť a svižným krokem vyrazil ze dveří.
Přešel chodbu, vyšel schody do horního patra a byl u dveří. Byly to dveře k řediteli. Zaklepal. Měl naprosto jasno co po něm bude chtít. Dovolenou. Sice by se takto o dovolenou asi žádat nemělo, jenomže toto byla vyjímečná situace. A vyjímečná situace sebou nese vyjímečné řešení. Tu dovolenou prostě chtěl. Potřeboval. Věděl že odtud musí na čas zmizet. Vůbec nepochyboval o tom, jestli jí dostane. Když slyšel vyzvání ke vstupu, vstoupil. Ředitel seděl za stolem a něco si rovnal do své aktovky. Pomalu se chystal jít domu. Jejich pohledy se střetly. V ředitelových očích doktor mohl na pár vteřin vidět obavy. Ředitel měl obavy z jeho jednání. Věděl že od něj může a musí čekat cokoliv. Výbuch vsteku. Beznadějný pláč. Nějaké bezduché řeči, nebo rozumový výlev napůl pomateného doktora. Ředitel se opřel a napjatě čekal s čím začne.
„Né, nemusíte se mně bát. Jsem už v pohodě“ promluvil k němu hlasem, z kterého i ředitel poznal že mluví pravdu. Jeho hlas byl jako dřív. Vlídný, zvučný a čistý. Však oči z doktora nespouštěl.
Ten pak s ním jednal tak, jak se z ředitelem jednat má. Tedy pokud mu nenesete vypověď a víte, že už ho nebudete v životě potřebovat. Nejprve se mu omluvil za pozdní návšťěvu. Pak omluvi svoje chování v minulých dnech a týdnech. Ředitel se tvářil vlídně a chápavě. Upřímně byl rád. Poznával zase toho starého, dobrého, mladého a velmi, velmi nadějného doktora. Takového ho znal a měl i rád. Doktor potom vznesl svoji žádost a ihned se omluvil. Prý ho s tím nerad obtěžuje a ví že by s tím měl jít za někým jiným, ale on tu dovolenou prý potřebuje okamžitě. Požádal ho o svolení. Ředitel mu ho s upřímným úsměvem bez okolků dal. Pak se rozloučili. Ředitel mu ještě dodal několik podpůrných slov a tím jejich schůzka byla u konce. Ředitel si otřel spocené čelo. Obě dvě strany si z hluboka oddychly. Byly rády. V takový hladký průběh jen doufaly.
A tak mu tedy začala dovolená. Dovolenou neměl již hrozně dlouho. Vlastně kdy měl dovolenou naposledy, tak na to si už ani nepamatuje. Jenomže tato dovolená bude jiná. Jiná než mají dovolené být. Tato dovolená mu má zachránit jeho profesní život. A vlastně také i jeho život soukromý, nebo li obyčejný. Bylo mu jasné, že to pro něj bude těžká doba. V tom boji se cítil úplně sám. Sice to tak ve skutečnosti nebylo, ale on to tak momentálně cítil. Bylo mu to však naprosto, srdečně a upřímně jedno. Nikomu to nezazlíval. Možná naopak. Nechtěl aby ho jeho okolí litovalo. Nechtěl aby na něj koukali jako na duševního mrzáka. Chtěl být sám a v klidu. Uběhly čtyři dny. Nic převratného se nestalo. Dovolená to pro něj opravdu vůbec nijak pěkná nebyla. Byla nudná a šedivá. Jen celé dny bezcílně bloumal. A tím byl trochu vyveden ze svého plánu. Myslel si, že si dá den, dva, naprostý klid, pak si za dopoledne vše promyslí a odpoledne mu to bude všechno jasné. Pak bude v pořádku a bude se zase těšit na své ovečky. A ovečky na něj. Jenomže nějak se stále nemohl soustředit. Nemohl v hlavě udržet žádnou myšlenku. Jeho myšlenky se mu v hlavě střídaly rychlostí běžící krajiny při pohledu z jedoucího vlaku, rychlíku. Jakmile začal na něco myslet trochu víc, hned tu byla myšlenka jiná, která tu původní bez milosti odsunula do černých zákoutí jeho mozku. Když četl noviny, když se koukal na zprávy, tak se mu v hlavě honily myšlenky na celý Svět. Moc pozitivní myšlenky to tedy nebyly. Vlastně nebyly pozitivní ani trošku. Myslel na to jak to dopadne s bílími, černými a Muslimy. Na to jaký je ve světě nepořádek. Na to jak vyšší kruhy prostým lidem lžou a mají je za tupce. Na to, jaká to bude rána jestli do Země náhodou narazí nějaká planetka. Samozřejmě mu do hlavy přišla i myšlenka na mimozemšťany a na celý vesmír vůbec. Když zavřel noviny a vypnul televizi, tak se dostavily myšlenky jiné. Začal myslet na rodinu, na příbuzné, na všechny lidi ve svém okolí. V hlavě mu začaly lítat nápady komu zavolat, koho navštívit, komu raději nevolat a proč, s kým jít na pivo, kdy navštívit rodiče, kdo je vlastně jeho kamarád, kdo je jeho nejlepší kamarád a proč, jaké měl dětství u babičky a jestli by nebylo lepší kdyby v dětsví jezdil na dětské tábory, čím by v životě chtěl být a co už v životě asi nedokáže a tak dále a tak dále. Jenže svůj opravdový důvod pro pořádné zamyšlení stále vynechával. Možná to dělal podvědomně. Možná si schválně vymýšlel jiné a jiné nápady k zamyšlení. Bál se sám nad sebou zamyslet? Nevím. Ve čtvrtek večer se konečně hnuly ledy. . Ležel v obýváku na gauči. V bytě bylo naprosté ticho. Přicházel pomalu večer. Za chvíli se začne stmívat a během několika minut bude v pokoji naprostá tma. Tu se jeho zbytky zdravého rozumu ozvaly. Dalo jim to hodně práce překonat všechny ty jeho „filozofické“a bláhové úvahy, ale povedlo se. Napadla ho otázka. „Proč jsem poslední dobou vůbec takový pověrčivý? To jsem nikdy nebyl. Proč mám pořád takové černé myšlenky? Proč jsem si musel vzít zdravotní dovolenou? Proč jsem poslední dobou takovej divnej? Jinej než jsem byl dřív“.
Leží stále na svém milovaném gauči na kterém již bezpočtu krát usnul. V pokoji je naprostá tma. Oči se mu klíží víc a víc. Víčka jen stěží otevirá. Však hlavička mu stále pracuje.
„A proč mě opustila Petra? Proč se můj život najednou celý hroutí? A proč se vůbec hroutit začal když jsem to měl všechno tak pěkně rozjetý? Proč?“. Jeho myšlenky se odmlčily. Jako by čekaly na toto všechno nějakou odpověď. Leží na gauči. V pokoji je úplná tma. Oči má zavřené. Jeho zdravá část hlavičky ovládá už jen funkce nutné k přežití jeho hluboce spícího těla. Dýchá pomalu a klidně.
Jde dlouhou nemocniční chodbou. Je v ní šero. Světla jsou zhasnutá. Do očí mu však nepříjemně řeže ostré světlo slunečního dne, prosvítající sem přes velké okno na konci chodby. Jde přímo proti němu. Jak se blíží k oknu blíže, světlo je nepříjemnější víc a víc. Dá si ruce před oči. To však moc nepomůže. Ostré paprsky se odráží od naleštěné podlahy jako od hladiny rybníku, řeky či moře a dál ho oslňují. Jde dál. Tu se zastaví u nějakých dveří. Otočí se k nim. V úrovni jeho očí je na dveřích zlatým písmem namalována jednička a pětka. Otevírá dveře. Vchází do ordinace. Do své ordinace. Okamžitě zamíří ke svému stolu. Usedne do křesla a ohne se do spodního šuplíku pro svůj zápisník. Připadá si, že jeho počínání řídí někdo, nebo něco, o kom nikdy neslyšel, co si nedovede vůbec představit. Jako by se něco chtělo něčím pochlubit. Něco mu ukázat. Něco ho táhne k vyndání svého deníku z šuplíku. Něco ho nutí aby si znova přečetl své poznámky. Poznámky o některých svých pacientech. Až teprve při čtení svých řádků ,bude se mu moci pochlubit ta zlá síla svojí mocí, krutostí a smrtonosnou ironií. On bude plakat, ona bude pištět radostí. Pištět jako špinavá, mokrá krysa s vlkým čumákem, dlouhým holým ocasem a špinavými drápky, kterými po světě roznáší smrtonosné nemoce. Koho škrábne, ten si může sečíst svoje dny. Deník otevřel zhruba uprostřed. Při jeho otevření si vzpoměl proč ho vůbec psal a na své životní ambice. Na tváři se mu objevil pohrdavý úsměv. Netrvá dlouho. Jeho ruka mu nalistovala stránku se Swojkou. Začíná číst. Přečte jen několik vět, když tu mu před očima probleskne záblesk tmy. Jako když dlouze mrknete. Krátce zavře oči. Když je otevře vidí les. Kouká na les z výšky, z ptačího pohledu.
Letí nad rozlehlými hvozdy listnatých a jehličnatých lesů. Nebe je azurově modré a slunce pomalu míří za obzor. Koruny listnáčů a jehličňanů spolu se žlutooranžovozlatými parsky slunce vytvářejí nádhernou podívanou. Po nějaké době spatří uprostřed všech těch nekonečných hvozdů malou mýtinku, snad paseku. Uprostřed té paseky stojí nějaký srub. To samozřejmě zaujme jeho pozornost. Jeho pohled se přiblíží. Je to opravdu malý srub. Takový jakých je v severských lesých nespočet. Vypadá opečovávaně. Má jednoduchou, však odolnou, dřevěnou střechu. Stěny jsou z mohutných kmenů mezi něž je vecpaný mech. V oknech jsou překvapivě skleněné tabulky. Kdo ví jak je sem, do takové pustiny, kdo dostal. Před vchodem je v zemi vyskládáno několik kamenů. Má to být jakési zápraží. Kolem celého srubu jsou do výše oken vyskládány špalíčky, špalíky, polena a polínka. Tluská, tenká, se suky, bez suků. Jinak v okolí srubu není vůbec nic. Žádné záhonky, žádný bazén, hřiště, pískoviště, nebo garáž, či ohniště. Jen kadibudka. Ta se krčí asi dvacet metrů od srubu, severovýchodním směrem. Trochu ho překvapí, když neuvidí žádnou příjezdovou cestu, ani vyšlapanou cestičku. Z lesa se směrem ke srubu táhne a klikatí nějaký příkop. Může být snad metr hluboký. Je zarostlý nevysokou trávou. Ten příkop mijí srub asi o tři metry a pak pokračuje dál a zase do lesa. Už asi viděl všechno co tu mohl vidět a chtěl svým pohledem pokračovat dál. Ze srubu vyšla nějaká postava. Svůj pohled zamířil na ní. Byl to nějaký chlápek.
Měl kostkovanou, tlustou, flanelovou košili a tmavé kalhoty. Chlápek v dobré náladě vyšel ven. Kouknul na krásné nebe, natáhl do sebe ten svěží vzduch, rozpažil ruce a spokojeně se protáhl. Potom ještě chvíli zůstal stát na místě. S blaženým úsměvem si prohlížel nebe i les kolem. Až teď doktorovu pohledu došlo kdo to je. Byl to Swojka. Člověk, kterému doktor také pomohl. Dal mu několik dní klidu v tichu pokoje patnáct a pár prášků k tomu. Swojka zajde zpět do srubu. V zápětí však vychází ven. Ne zrovna vychází, nýbrž jde po zpátku a táhne za sebou velký špalek. Tak metr vysoký a čtyřicet centimetrů široký. Vytáhne ho pár metrů před dveře. Usadí ho na místo a zkusí zda je dosti stabilní. Potom se o něj oběma rukama opře. Najednou vypadá Swojka nějak schváceně. Sklopí nad špalek hlavu. Po čele mu stékají potoky potu. Ve stoje ho drží snad jen špalek. Takto tam stojí snad pět minut. Potom se Swojka vzpřímý. Pomalým, leč jistým krokem odchází zpět do srubu. Obratem z něj zase vychází. V ruce třímá mohutnou sekeru. Pozdvihne jí, natočí břit proti sobě a dá si jí před hlavu. Přivře jedno oko. Druhým zkušeně posoudí ostrost břitu. Byl s ním spokojen. Něžně jí opře o špalek. Ze špalíkové stěny přímo u vchodu odebere čtyři kousky. Tři hodí na zem vedle sebe, jeden hned položí na ono, konečné místo. Pak už to jde ráz na ráz. Vezme sekeru, napřáhne, tne, kusy špalíku se rozlétají. Po prvé, po druhé, po třetí a po čtvtré.
Je hotovo. Položí sekeru. Vzpřímí se. Chvíli zůstane nehybně stát. Jeho pohled míří někam do daleka. Oči má smutné. Začínají mu z nich kapat slzy. Jako by právě spatřil to nejstrašnější co kdy člověk může v celém svém životě a v nekonečných dálkách vesmíru vidět. Jeho tvář byla náhle bílá jako školní křída. Rty mu nepřirozeně zfialověli. Zuby měl stisknuté. Nedýchal. Levou ruku si pomalu přiložil k srdci. Jeho bití neměl šanci ucítit, žadné nebylo. Končilo i jeho bytí. Udělá několik vrávoravých kroků do strany a padá na dno příkopu. Dopad již necítí. Dopadl na záda. Jeho chladné oči zírají k obloze, na které vykukují první hvězdičky přicházející noci. Po čele mu přeběhl mohutný, lesní mravenec. Pak další a další. Leze jich po jeho těle víc a víc. Za pár minut to jsou stovky. Zkoumají svůj nový, velký objev. Mají šťastný den. Letošní zimu hladovět nebudou.
Znovu dlouze mrkne. Je opět ve své ordinaci. Zkoprněle sleduje hvězdičku na konci poznámek o panu Swojkovi. Asi vstřebával co právě viděl. Jeho levá ruka obrátí několik stránek.
Oči mu padnou zpět na listy svého deníčku. Něco ho opět nutí přelouskat po sobě své zápisky. Oči mu běhají po řádcích. Po několika minutách jsou u konce. Doběhly až k hvězdičce, značící úspěšné propuštění. Tím o kom četl byl malý, ulekaný kluk. Úspěšné propuštění to určitě bylo, avšak pak to šlo všechno nějak obráceně. Před očima mu vyvstane obraz ulice v menším městečku. Ulice je dlouhá a na malé městečko snad až moc široká. Celá je zrekonstruovaná. Na silnici je položen nový asfalt a řidiče piráty tu brzdí několik retardérů. Po krajích stojí auta i autíčka místních rezidentů. Chodníky jsou nově vydlážděny zámkovou dlažbou a každých dvacet metrů je vysazen budoucí starý, mohutný, košatý strom. Teď jen ubohý proutek. Na jedné straně jsou bytovky. Pětiposchoďové a tváří se jako paneláky. I ony mají novou fasádu a moderní okna. Na protější straně ulice, proti bytovkám, je dětské hřiště s mnoha lezadly, prolejzačkami, houpačkami, pískovišti a jedním asfaltovým hřištěm. Na něm si hrajou ti větší. Hrávají tam košíkovou, tenis, nohejbal, českou plácanou, nebo i fotbal. Hřiště je od ulice odděleno plotem. Také nově postaveným. Má zděnou podezdívku a mezi několika zděnými sloupky jsou tmavě nalakované dřevěné laťky. Pěkný plot. Na začátku ulice jsou po obouch stranách rodinné domky a autobusová zastávka. Je to milá ulice. Na hřišti zrovna hrají dva budoucí borci tenis. Jde jim to dobře. Pěkná, prudká podání. Forhendy, smeče, dlouhé výměny. Pěkná podívaná. Diváky však zatím nemají. Na plácku pro ty menší jsou ty menší se svými maminkami a někteří i s kočárky. Lezou, houpají se, hrají si na písku, povídají si, piští a smějí se. Maminky je z laviček hlídají, napomínají a vzájemně si mění své zkušenosti. Nebo si jen tak povídají. Tatínkové jsou v práci a vydělávají peníze. Po chodnících se tu a tam šinou anonymní chodci. Začátek jejich cesty, jakož i jejich cíl je neznámý. Aut tu projede do minuty asi sedm. Mezi anonymními chodci vidí maminku s tím malým klučinou. Jdou po levé straně od domků a mírnou chůzí se blíží k hřišti. Kluk jde po jejím boku. Něco jí zaujatě vypráví. Ona s naklopenou hlavou se zájmem nasluchá. Z azurově modré oblohy jim do zad svítí sluníčko a nad jejich hlavami prolétávají hmyz lovící vlaštovky. Do protějšího konce ulice vjelo auto. Páté v minutě. Auto, které není vůbec ničím neobvyklé. Téměř nové, střední třídy, s barvou stříbrné metalízy. Nikdo si toho auta vůbec nevšímá. Překoná retardér, řidič přidá trochu plynu. Jede ulicí. Oni dva, jakož asi nikdo v této ulici, si toho auta vůbec nevšímají. Blíží se k nim. Klučina stále vesele povídá. Maminka s úsměvem na rtech naslouchá. Auto je mijí. Řidič řídí, oni jdou. Auto je za jejich zády. Blíží se ke konci ulice. Klučina stále povídá. Kdo ví jestli to mamku ještě zajímá. Svět poposkočil o několik vteřin kupředu. Kluci stále hrají svoji partii. Blíží se konec. Zbývá jen pár míčků. Do ulice vjíždí auto. Šesté v minutě. Ani tohoto si nikdo nevšímá. Není proč. Řidiči staženým okénkem fouká vítr do vlasů. Je mu to příjemné. Do obličeje mu svítí sluníčko. V hlavě si probírá právě uběhnuvší pracovní den. Maminka s klukem jsou už u hřiště. Jejich povídání neustává. Lepší z tenistů vede v rozhodujícím setu čtyřicet patnáct. Chystá se přijmout podání. Máma s klukem stojí u vchodu na hřiště. Už domluvili. Ona hledá cosi ve své kabelce. Snad klíče, možná bonbon. Kluk stojí vedle ní a gribluje si s míčem o zem. Zvuk míče nese se stichlou ulicí. Přehluší i zvuk přijíždějícího auta. Je od nich na dva metry. Lepší tenista úspěšně přijímá podání a výborně odvrací. Míč dopadá kousíček od boční čáry. Získává výhodu. Protihráč, asi stržen hrou, dobíhá poskakující míček a s nadávkou na rtech ho vstekle odvrací. Plnou silou ho odpaluje z hřiště pryč. Míček nabírá výšku. Auto je těsně před mamkou s klukem. Oni o autu vůbec nevědí. Míček přelétl šířku ulice a dopadl někam do neznáma. Odkudsi prudce vyběhla vyplašená bílá kočka. Vystřelila z mezery mezi auty jako střela. Narazila do předního baltníku auta. Její hlavička praskla jako přefoufnutý balónek. Mrtvá padla na zem. V té setině sekundy řidič instinktivně strhl řízení. Šok, chyba, osud. Kdo ví? Strhl řízení v levo a přišláp pedál. Pedál plynu. Motor zaječel. Auto narazilo do obrubníku. Náraz ho vymrštil a setrvačná síla ho neodvratně vrhla na ty dva. Auta se všimnout stačili oba dva. Však uhnou stačil jen jeden. Auto dopadá na chodník. Nejprve kluka poráží, pak ho valí pod sebou. Praskají mu snad všechny kosti, orgány selhávají. Auto se zastavuje až o zídku plotu. Z pod auta trčí malá ručička. Krvavá. Nehybná. Bez života. Matka jen tiše zírá. Šok jí celou naprosto ochromil.Vše padá do tmy.
Doktor sebou cukne. Vylekaně koukne kolem sebe. Vidí kolem sebe svoji ordinaci. Před sebou svůj stůl. Na něm otevřený svůj deník. Srdce mu tluče jako zvon. Dýchá rychle a tep má ještě rychlejší. Potí se snad všude. Cítí krůpěje potu na čele. Potoky potu mu stékají i po zádech. Otře si rukou čelo. Pak ta samá ruka nalistuje další stránku. Udiveně na ní kouká. Jako by ani nebyla jeho. Dělá si co chce. On už nic číst nechce. Na stránkách po ruce zůstávají vlké fleky. Druhá ruka netečně leží na opěradle. Deník je otevřen na dalším jménu. Ruka přimáčkne stránky a čeká. Jeho rozum a vůle už číst nechtějí. Tělo je ale silnější. Krk se ohýbá, hlava natáčí, oči hledají první písmenka. Přes oči mu do jeho myšlení proudí další podivný obraz konce jednoho života.
Před jeho očima vyvstává pohled do širokého okolí. Hledí z nějakého kopce do probouzejícího se kraje. Proti němu začíná nesměle vykukovat slunko. Rovná krajina před ním je pokryta mlžným oparem. Všimne se, že z oparu v dálce něco vykukuje. Zbystří. Jsou to nejvyšší mrakodrapy nějakého města. A jeho pohled zase letí. Přeletí mlhou pokrytá pole, rybníky, vesnice, silnice i menší vršky. Je ve městě. Přelétne mlhou zamořené ulice a svoji pozornost zaměří na jeden ze tří mrakodrapů. Nevelké městečko, tři vysoké mrakodrapy, okolní plochá a nijak moc civilizací zasažená krajina. Mrakodrap byl celý pokryt skleněnými deskami. Stejné velikosti i barvy. Nebylo možné rozeznat okna ani jednotlivá patra. Jeho pohled několikrát obkroužil tu stavbu, však nic nového už neviděl. Pak se podíval na ty další dva. Byly naprosto stejné. Sluníčko už bylo na obloze docela vysoko. Oranžová barva byla pryč. Teď začínalo zářit jak má. Svými paprsky, nesoucích teplo, vyhánělo mlhu z ulic jakož i z celé okolní krajiny. Všiml se, že na jednom z mrakodrapů zmizela jedna deska. Zhruba uprostřed jeho výšky. Bylo to okno. V okně viděl nějakou ženu. Starší, černovlasou, otylou, v zástěře. V ruce držela nějaký cár látky. Snad hadr. Její obličej mu byl sympatický. Vypadala spokojeně a plná elánu. Rozevřela okno dokořán. Pohledem pomalu přejela celé okolí a zhluboka do sebe nasála vlahý vzduch. Jeho pohled se od ní odvrátil. Ona jeho pohled nezajímala. Nebyla to co chtěl aby jeho myšlení vidělo. Sjel níž a na opačnou stranu. Tam se také právě otevřela jedna z mnoha desek. Okno bylo otevřené dokořán. Z něj koukal pán. Opřen lokty o parapet. Byl to pan Signer. V jedné ruce dřímal cigaretu. Pravidelně a zhluboka šlukoval. Blaženě vyfoukával. K tomu měl před sebou krásný pohled do okolí. Bydlet na samém okraji města je dobré. Viděl zlatavé a zelenavé lány polí s ostůvky prchající mlhy před sluíčkem, hvozdy lesů a jako sklo klidnou a hladkou hladinu nedalekého jezera. Pole měl až téměř pod okny. Přímo pod oknem, které nebylo víc jak pět metrů nad zemí, měl dva metry široký pás trávy, který se táhl kolem celého mrakodrapu. Na trávě rostly keře. Mezi nimi byly záhony s květinami. Květiny byly nádherné, zářily snad všemi barvami. Černou ne. Záhonky byly ohraničeny malinkými zídkami postavené z úlomků nejrůznějších kamenů. Kolem travnatého pásu vedl i chodník, jakož i silnička. Po ní však projelo tak jedno auto za den. Za asfaltovu cestou byl několikametrový pás trávy. Udržované a čerstvě posekané. Dnes, stejně jako kdy jindy, ho bavilo pozorovat jak po ní poskakují kosáci, lovící si čerstvou snídani. Chlapíkovi začíná u cigárka hořet filtr. Hnusný, štiplavý kouř ho vytrhne z jeho myšlenek. Z myšlenek na krásně prožitou noc, z myšlenek na to co bude dělat dnes, z myšlenek na to, jestli má raději chleba s mármeládou, či s medem. Típne cigárko o dno popelníku. Chystá se jít udělat sobě a jí dobrou snídani. V záhoně přímo pod jeho okny zahlédl nějaký ohyb. Zbystří. Stojí v otevřeném okně. Je v županu, na nohou pantofle. Ve stoje se naklání z okna, opřen o své mohutné ruce. Ze záhonu leze ježek. Pěkně velký. Čumák celý od hlíny. Překonal ostré kameny a zamířil si to k baráku. Jde rychle. Signer ho dál zaujatě pozoruje. Ježka tu nikdy neviděl. Ježek je asi půl metru od baráku. Úhel pohledu se Signerovi zostřuje. Naklání se víc a víc. Ježek je u baráku. Přitiskl se ke stěně, jako mládě k mamince. Asi musí chvíli trávit. Signer je vykloněn z okna až nebezpečně. Nebezpečí snad ani necítí. Tu mu po kluzkém lině podjede jedna pontofle. Noha vystřelí do výšky. Tím uvolní svázané, vyvážené síly. Tělo se naklání dopředu. Ruce nápor síly nemohou vydržet. V loktech povolují. Změnou poměrů sil podklouzává i druhá pantofel. Posune se po lině jen o několik centimetrů od okna. Těch pár centimetrů je však smtelných. Těžiště těla se přesunuje dopředu. Za okraj okna. Nohy jdou do výšky. Tělo jako pytel obilí převalí se přes hranu okna. Ruce již nemohou nic zachránit. Signer nestačí ani zařvat. Dopadá po zádech do kypré hlíny záhonu. Pod ním zůstávají polámané květinky, které ještě před chvílí tak obdivoval. Ty už nikomu den nezkrášlí. Ruce má v pořádku. To je dobře. Žádná zlomenina ani sebemenší škrábanec. To je dobře. Nohy jsou v podstatě také v pořádku. Zlomené nejsou. Jen kameny kolem záhonu, udělaly mu na nich pár nepěkných rých. Naštěstí mu ty dvě rány téměř vůbec nekrvácejí. Trup, jakož i vnitřní orgány, tak ty to také přečkaly bez zranění. Ani jedno zlomené žebro, nebo jen naražená kostrč. Vůbec nic. Toje dobře, moc dobře. Hlavu má také celou. Nerozseklou a myslím, že nebude mít ani žádnou bouli. Mozek vše přečkal bez otřesu a bez následků. To je asi nejdůležitější. Jeho modré oči zírají na azurově modré nebe, po kterém v ukrutné výšce a v obrovské zimě letí letadlo, zanechávající po sobě dlouhou, bílou stopu. Jenom by mu neměla téci z úst teplá, rudá, hustá krev. Jenom by neměl mít hlavu v tratolišti své krve. Ostré hroty kamenů tvořících zídku kolem záhonu vše pokazily. Dopadl na ně bohužel úplně přesně. Rozřezaly mu kůži na krku. Co hozřezaly? Jejich zubaté ostří mu ji přímo roztrhalo. Pak rozdrásaly šlachy, tepny a cévy, jakož i veškerá nervová spojení. Ani se svaly neměly žádné problémy. Obratle praskaly jako tenká párátka. Mícha viděla prvně denní světlo. Hrtan se sliznicí to s plnou parádou odnesly také. Ježek je vyplašen a kolem těla v županu, ležícího v záhoně polámaných květin, prchá zpět do pole. Signerovi chladné, modré, mrtvé oči se ještě naposledy kochají pohledem na tu krásnou oblohu. Až jejich víčka padnou, tak už nikdy tu krásu neuvidí. Po obloze letí hejno hus. Táhnou na jih. Brzy přijde chlad, sníh a šedé počasí. To už tu však nebudou. Ani on. Jeho oči naposledy mrkly.
Zase procitne ve své ordinaci. Je opřen v křesle. Levou ruku má položenou na opěradle. Pravá tiskne stránky rozevřeného deníku. Doktor se snaží uvědomit co se to vůbec děje. Nemá však ani stín sebemenší šance. Kdyby mu někdo důvěryhodný řekl co právě prožívá, neuvěřil by. Nevěřil by kde ve skutečnosti je a co se s ním děje. Události neuvěřitelné a těžko pochopitelné mohou mít někdy až humorné vysvětlení. A naopak. Nejsou události které považujeme za zcela normální a běžné, řízeny něčím jiným než jen naší vůlí a umem? Já myslím že ano. Spousta přelomových událostí je řízeno a spuštěno jen čirou náhodou. Ale co je skryto za tím slovem? Oči mu zase začínají pokukovat po deníku. Svaly se napínají a začínají pracovat s hlavou. Naklání ji opět nad hustě popsané stránky. V levém horním horu levé stránky je třemi čárkami podtrženo jméno Roneckiho. Pohledem stoupá po schodišti. Je to v nějaké moderní budově. Vystoupal do nějakého patra. Na zemi sešlapaný modrý koberec. U bílé stěny proti němu stojí ve velkých květináčích dvě nevelké palmy. Nad nimi jsou zavěšeny tři obrázky s kýčovitými pohledy na mořské pláže. Stěna po pravé straně je holá. Není na ní ani malý obrázek. Na levé straně vidí prosklenou stěnu s dveřmi. Pohedu přes ní brání z druhé strany visící celostěnné žaluzie. Jsou i na dveřích. Na dveřích je nalepena cedulka. Na ní okrasným písmem napsáno „oddělení vnitřní propagace“. Nějak projde přes dveře. Před sebou má rozlehlou místnost. Přímo proti sobě širokou uličku a po pravé i levé straně pracující kancelářské dělníky. Každý je ve své kóji. Ta je od sousední oddělena vysokou stěnou. Každý je u svého počítače, ve svém vyhraženém pracovním prostoru. Všichni cosi ťukají do klávesnic, tváříc se strašně důležitě. Stěny v místnosti jsou chladně bílé. Není na nich žádná výzdoba, žádný obrázek, ani hodiny. Na zemi leží opotřebovaný hnědý koberec. Světlo sem proniká jednou, celoprosklenou stěnou. Aby ťukálisty nerozptyloval krásný pohled přes sklo do širokého okolí, jsou předním dlouhé svyslé žaluzie. Světlo propustí, pohled né. Kolem mého pohledu projde nějaká žena. Je vysoká, má dlouhé bloňdaté vlasy. Na sobě bílou halenku s tenkými žlutými proužky. Její nádhernou siluetu dotváří tmavá minisukně a ...a tenká aktovka z lesklé, černé kůže, kterou svírá pod paždím. Všude jinde by její přítomnost vzbudila pozornost, nebo lehký záchvěv země. Tady ne. Nikdo se neodváží odvrátit oči od své obrazovky. Kdo by se otočil a pohlédl na ní, ten by zůstal na své pracovní pozici až do důchodu. A tomu zdejší kancelníci smrtelně věřili. Znamenalo by to, že pro něj práce není vším a tudíž není hoden dalšího postupu. Vyšší patra tohoto podniku by pro něj zůstala na věky věků zavřené. Nikdo při této zkoužce nepropad. Slečna pomalu prošla uličkou téměř až na konec. Přitom házela pohledy na všechny strany. Kancelníci však datlovali a datlovali. Přišla ke kóji, která byla v uličce předposlední a ležela na pravé straně. Postavila se za kancelníka a několik minut nu z výšky koukala na jeho mihotající se prsty. Prsty mu běhali po klávesnici jako dvě ještěrky po betóně. On ji za zády samozřejmě cítil moc dobře. Byl však už dosti zkušený a tak se žádné chyby, ani chybičky nejmenší, nedopustil. Její krásná ručka mu poklepala na pravé rameno. Bral to jako signál, nebo jako povolení že se již může beztrestně otočit. Bylo to tak. Okamžitě přestal psát. Sedíc dál ve své židli, stočil záda do vrtáku a pozdvihl hlavu. Jejich pohledy mířily na sebe. Ten kdo právě teď složil zkoužku nejposlednější byl pan Ronecki. V jeho pohledu nemohla necítit úctu s pokorou spolu s velkou nervozitou. Chtěla ho trochu uklidnit. Milým úsměvem se jí to podařilo. Usmál se také. Pomalu se k němu nahne. To ho zase trochu znejistí. Cítí jak si s ním hraje. Pokud nechce přijít o místo, musí to vydržet. Nahne se k němu ještě víc. Všichni kancelníci dál pracují, jako roboti. Její rudé rty jsou u jeho ouška. On je nervózní a pomyslel jak by to s ní bylo krásné. Ona si to asi užívá. Baví jí to. Pak jen pro něj tiše zašeptá.
„Mám pro Tebe vzkaz od šéfa. Má prý pro tebe připravenou kancelář. Tam u sebe, ve vyšších sférách. Jsi prý moc dobrej.“. Na jeho tváři je vidět úsměv. Dál ale napjatě čeká co bude dál. Jak to ona zakončí. Pár vteřin ještě slyší dech z jejích blízkých úst. Ještě chvíli cítí teplo valící se k němu přes její rty. Cítí překrásnou vůni jejího parfému. Její vlasy ho lechtají na krku.
„Tak běž a hodně štěstí“ s těmito slovy, které tiše zašeptala přes rudé rty, se od něj zase odvrací. Odstoupí od něj. S nadřazeným úsměvem sleduje jak kvapně balí svých pět švestek. Jak si obléká své sako. Jak se ani nerozloučí s kolegi a jak běží chodbičkou k východu z této společné kanceláře. Doktorův pohled letí za ním. Nesmí ho ztatit. Nebo něco propásnout. Vyběhl ze skleněných dveří. Ty se za ním hlasitě zaklaply. Žaluzie se zavlněly, zašustily a bylo zase ticho. Třemi skoky vyběhl do mezipatra. Deset schodů ho dělí od vyšších sfér svého milovaného podniku. Schody chce brát po dvouch. Jeho levá bota došlapuje na druhý schod. Ale špatně a nešťastně. Špička boty dosedá na okraj schodu potaženého kobercem. Chodidlo se mu smýká. Druhou nohu má ještě někde za sebou. Strácí hovnováhu. Tělo mu padá dopředu a do strany. Z kapes mu vypadávají narychlo posbírané věci ze svého stolku. Pouští desky, jenž svíral v ruce. Padá na bok. Ramenem naráží na mohutné, železné zábradlí. Ještě že tu bylo. Od zábradlí spadává na shody před sebou. Ruce mu nějak zaspaly. Tělo naráží na hrany schodů. Tři žebra náraz nevydrží. Náraz nevydrží ani jeho milované plnící péro, zastrčené v kapsičce košile. Bylo moc pěkné. Teď je z něj jen hromátka umělohmotných třísek. Na košili mu nabíhá fialovo modrý květ. Tělo bylo zastaveno. Hlava však pokračovala dál. Naráží na další hranu. Náraz je silný a nešťastně umístněný. Hrana zasahuje do úrovni očí. Nad patu nosu, těsně pod čelo. Mohl si zlomit nos. Mohl si zlomit nějakou kost v obličeji. Klidně mohl přijít o přední zuby. Ale štěstí mu patrně už došlo. Hrana mu rozráží kůstky kolem nosu, které dál fatálně ničí své okolí. Jsou malé, tvrdé a ostré jak žiletky. Z nosu mu stříká krev. Z úst mu teče také. Krvý se mu zaplavují i oči. Ještě strašnou bolestí několikrát zachroptí. Zůstává nehybně ležet. Ještě mu několikrát cukne noha a bouchne srdce. Jen jeden jediný schůdek ho dělil od vysněného cíle. Chudák Ronecki. Pohled na nehybné tělo pomalu upadá do tmy.
Doktor je vrácen opět do svého křesla. Těžce polkne. Roneckiho konec ním také otřásl. Však o trochu méně než kone Signera. Jako by už byl lehce otupen. Jedna hrůza člověka ohromí, ale když to vidí opakovaně, tak si hlava zvykne. Přejede pohledem po potemnělé ordinaci. Je slyšet pouze tikot jeho hodinek. Na nic nemyslí. Jako by si jeho hlava dávala malinký oraz. Po několika minutách mu „to něco“ chce ukázat další příběh. Další konec jednoho jména. Cítí jak se mu žačínají napínat svaly na zádech. Pak se přidají i svaly na břiše. Už se neopírá. Začnou pracovat i svaly a šlachy na krku. Naklonějí mu hlavu. Mezi tím šikovná ruka nalistovala příhodnou stránku. Přimačkává listy. Oči zaostřují první písmenka. Zaostří Pé. Pak A. Jé. É a jako posední Es. Ani toto jméno není doktorově paměti cizí. Oči mu zase běží po prvních řádcích. Víčka mu těžknou. Pod sebou vidí nějakou rozlehlou, snad zámeckou, zahradu. Sytě zelený, na nízko posekaný trávník je jako ten nejjemnější koberec. Úzké cestičky z bílého štěrku vytvářejí nádherný ornament jakého si rozevřeného květu. Ten je však patrný jen z výšky. Kolem cestiček jsou živé ploty. Spíše plůtky. Výškou nepřesahují půl metru. Však krásou a elegancí jsou nedostižitelní. Do prostředku květu, na místo pestíku, je zasazeno jezero. Spíše jezírko. Malé, kulaté a v průzračné vodě si poplávají malé rybky. V jednotlivých listech toho ornamentu, jsou záhony s květinami. Ty květiny jsou malé. Nemají stonek vyšší než deset centimetrů. Však na každém stonku je jeden rozkvetlý květ. V každém listu je těch květů nespošet. Každý list ornamentu má jinou barvu. Barvy listů spolu však nádherně ladí. Jako barvy v duze. Nad květy létají práce plné pylné včeličky. Jsou celé od pylu a snad nemají ani ponětí, že roznášejí život do celého širokého okolí. Mezi včelkami prolétávají nádherní motýli. Křídla tak nádherná, že člověk až žasne. I oni dosedají na květy. Po včelkách dosrkávají předobrý nektar. Ve vzduchu je cítit mír, klid a pohoda. Vánek jen mírně pohupuje listy vzdálených smutečných vrb, lip ,dubů, jakož i vysokých topolů. Pohled mu přejíždí širší okolí. Kdo ví komu patří tato nádherná zahrada. Kolem dokola není žádný zámek ani hrad. Žádná tvrz či nějaké kameny po řícenině. Není tu ani žádný dům, chatka nebo jen prostý srub. Vůbec nic. Ani sem nevede žádná cesta. Pohledem se vrací zpět. V tom květu, u jednoho z jeho listů, někdo klečí a motyčkou vykopává nechtěný plevel. Ten člověk tu ještě před vteřinkou nebyl. Nebo byl? Na tom teď nikomu nezáleží. To je vedlejší. Pohled však zajímá kdo to je. Je to nějaký chlapík. Má otylou postavu. Na sobě zelené montérky. Okopává velmi usilovně. Plevel hází do žlutého kbelíku. Kbelík je plný. Bude čas ho vysypat. Zahradník hodí do kýble další plevílek. Povstane. Protáhne si záda mohutným záklonem. Přitom nechá sluníčko, aby mu zostra posvítilo do zpocené, leč spokojeností zářící tváře. V zahradníkovi poznal pana Pajese. Pajes uchopil kýbl aby ho došel vyprázdnit. Velmi volným krokem kráčí po sypané cestičce. Přitom zalíbeně hledí na ty nádherné květy. Po chvíli opouští květ. Chůzi o poznání zrychlí. Vykračuje svižně. Za ním, po sametovém trávníku, běží jeho stín. Přitom si pobrukuje nějakou melodii. Neznámou, od neznámého umělce, leč krásně melodickou. V dálce, vysoko na neby se objevila malá tečka. Pajes si to dál vesele vykračuje. Kolem něj jen krásný trávník a vzdálené stromy. Z malé tečky je černý krkavec. Přilétá z neznáma a letí přímo za Pajesem. Ten o něm neví. Pomalu přichází ke stromařadí, nebo spíše k větrolamu. Krkavec ho už dolétl. Je nad jeho hlavou. Je tiše. Vysoko a několikrtát nad ním zakrouží. Snad si kontroloval zda je to opravdu on. Snad si krouživým plachtěním chtěl trochu odpočinou. Snad si jen vychutnával sladký pocit splněného úkolu. Pajes si stále pobroukává tu melodii přicházejíc už pomalu k prvním stromům stromořadí. Krkavec cítí že právě přišla ta pravá chvíle. Snese se prudce o několik metrů níž. To aby ho Pajes náhodou nepřeslechl. Opět nad ním začne kroužit. Přitom začne krákat jak nejsilněji a nejlépe umí. Jde mu to náramě. Krákání je slyšet po celém kraji. Pajes ho nemůže přeslechnou. Ten zvuk ho naprosto přimrazí. Zůstane stát jako sloup. Kýbl upouští. Plevel se rozsypal po zemi. Pajes pohlédne k neby. Pohled na černého ptáka plachtícího po azurově modré obloze mu opět vrací jeho vzpomínky, jeho problémy i nejhorší obavy. Chvíli ptáka bez hnutí sleduje. Jejich pohledy se i na tu dálku vzájemně křižují. Už nekráká. Jen si plachtí do kruhu, nespouštějíc své černá očka z toho zahradníka. Pajes najednou nemá sil na nic jiného, než s otevřenou pusou civět k obloze. Těžko se mu poliká. Srdce bije jako deset zvonů. Však nejvíc to zasáhlo jeho duši a myšlení.Cítil že je po všem, nebo že po všem za chvíli bude. Tím vším myslel sám sebe. On je svět, on je vesmír. Nebýt jeho mysli a jeho těla, nic z toho by nikdy nepoznal. Každý si vytváří vlastní svět. Každý vnímáme svět jinak. To že žijeme na stejné Zeměkouli ještě neznamená že všichni máme jeden svět. Pajes najednou cítil neodvratný konec právě toho světa svého. A tím i konec jeho existence na této Zeměkouli. Krkavec dál plachtí v kruhu. Už ho to pomalu přestává bavit. Pajes ho dál nehnutě sleduje. Jeho černé myšlenky mu však začíná z hlavy něco vyhánět. Možná to byla jeho vůle po normálním životě. Možná to byla ještě skrytá síla prášků co bral. Nebo to byl jen zdravý rozum. Pajes tím byl překvapen. Odvrátil oči od nebe. Sklopil hlavu. Jeho oči bezcílně běhaly po trávníku, zatím co hlavička přemýšlela co se to zase děje. Když krkavec viděl že už se o něj Pajes nezajímá, tak s největší chutí odletěl. Pajesovi černé myšlenky byly poraženy. V hlavě má pro změnu až eufórii. To co viděl už ho najednou nezajímá. Černý, kroužící krkavec na obloze mu přijde k smíchu. Jak teatrální a parodisticky vážné! Nad svými černými myšlenkami se musí pousmát. Začne si znovu pohvizdovat. Zvedne ze země kýbl a nahází do něj zpět rozsypaný plevel. Mírný vánek ,který ještě před chvílí jen nesměle hladil listy stromů, rázně zesílil. Proháněl se po okolí jako zlobivý parchant. Do všeho strkal, se vším si hrál, nic nenechal na pokoji. Trhal slabé, umírající listy ze stromů a nemilosrdně je házel k zemi, kde si s nimi hrál jako kočka s mrtvou myší. Ticho korun klidných stromů bylo také pryč. Větvě naříkaly pod sílou větru. Některé to nevydržely a s ostrým praskotem padaly k zemi. Ptáci chránili svoje hnízda váhou svých opeřených tělíček. Jinak by je síla větru odnesla pryč. Klidná hladina jezírka, jakož i pohoda v něm byly také pryč. Neuspořádané a ostré vlnky pobíhaly po hladině jako hejno vsteklých oveček. Rybky dění na hladině také znervoznělo. Plavaly ryhle ze strany na stranu a přitom do sebe narážely. Ani cestičku nenechal na pokoji. Zvedal na ní prach a roznášel ho po okolí. Foukal vstekle i do malých květinek. Jejich květy se klepaly, muchlaly, ale odolaly. Neublížil ani živému plotu, ačkoliv i jeho pořádně provětral. Vyfoukal z něj všechny brouky. Pajes to sleduje. Bez obav, se zájmem. Takto dovádět vítr snad ještě neviděl. Stromy za jeho zády dál statečně odolávaly. Vítr na oblohu přihnal mraky. Šedavé, těžké jako pytle s obilím, nabubřelé a plné vody. Slunce před nimi raději uteklo. Vítr se ulidňuje. Pajes si myslí že vítr zplnil svůj úkol. Zahnal Slunce a přivedl mraky plné potřebného deště. Vítr splnil ještě jeden úkol. O něm však teď nemá ani tušení. Vsteklé vlnky polevují, rostlinky se už nechvějí, květy se opět narovnávají do krásy. Do živého plotu se zase z ukrutné dálky vracejí nejrůznější hmyzáci. Někteří letecky, někteří pěšky. Větve si oddychují a litují svých unesených lístků. Pajes kouká spokojeně do kraje.Vítr je úplně pryč. Pajes za sebou uslyší ostré a hlasité praskání. Z řady stromů běží k němu zlověstný stín. Pajes několik osudných vteřin naslouchá. Konečně poznává zvuk praskajícího drěva. Obrací se. Pozvedne hlavu a šokovaně zírá. Bohužel jen to. Na reakci díky které by unikl své jisté záhubě měl jen několik ubohých vteřinek. Neuskočil. Jen si stačil rukama zakrýt hlavu. Ubohá obrana. Zlověstný stín mu zakrývá celé tělo. Z vteřin jsou setiny. Poslední setiny jeho žití. Z praskajícího kmene odlétají ostré třísky. Zem i kořeny drží dál. Větve šustí a řítí se na bezbraného Pajese. Mohutný kmen mu dopadá na pravé rameno. Obrovská síla mu ničí v těle vše co může. Pajes již o ničem naštěstí neví. Strom mu trhá kůži. Láme a ničí všechny kosti na pravé straně. Klíční, ramenní, žebra i pánevní. Neunikly ani kosti v paži. Vnitřní orgány jsou zničeny také. Plíce, slinivka, játra, ledviny i střeva. Tělo mu drží vcelku snad jen košile. Robakovu zkázu dodělávají ještě silné větve. Trhají mu kůži s obličeje. Strhávají skalp jako zuřící Indiáni. Propíchávají oko a přerážejí nos. Vylamují zuby. Na krku trhají svaly, šlachy i tepny. Dolamují co ještě zbylo celé, dotrhávají co bylo ještě v celku. Krev stříká. Tráva pod stromem zrudla. Krev pohltila vyprahlá zem. Trochu se zaprášilo a byl klidno klidný klid. Prach padá zpět k zemi a strom pod svými větvemi ukrývá svůj úlovek.
Doktorovím snícím tělem něco trhne. Snad křeč. To ho probere. Je zase zpět. Svalí se znova do opěradla křesla. Těžce dýchá. Hlava neví co má dělat. Točí se v ní několik fatálních otázek. Jaké? „Jak se mám vyrovnat s tím co jsem viděl? Jsou ti lidé opravdu mrtví? Je to co jsem viděl pravda? A jestli ano, je to moje vina? Ale vždyť já jim nechtěl ublížit, za to může ten pokoj! To si před svým svědomím lehce obhájím. A je to všechno vůbec možné? Co mám dělat?“ Sedí dál nehnutě ve svém milovaném křesle. V odrinaci je téměř úplná tma. Jen stěží vidí na plochu psacího stolu. Zavřený deník odsunutý trochu stranou, tak ten už nevidí. Po chvíli bludného civění začíná jeho zdravý rozum pomalu přicházet k sobě. Zrovna si myslel že tomu všemu přišel na kloub ,může za to ten pokoj!, když jeho tělo zase nějak selhalo. Pohodlně usazené tělo, začlo se třást a klepat. Nebylo to zimou. Nebylo to strachem. Asi to byla nějaká křeč. Bylo to, jako by někdo třásl se stromem. Nebo jako když třesete s někým, kdo je v hlubokém spánku či snad v bezvědomí. Oči vykulené, mysl překvapená a vůbec něvěděla co se to zase děje. Doktor už z toho všeho byl unavený. Začal pociťovat pocit rezignace který závratnou rychlostí narůstal. Chvíli se třásl hodně. Pak vůbec. Pak méně než prve. Pak jen trošku. A tak se to střídalo pěkných pár minut. Bohužel. Tím byl jeho normální rozum zase umlčen. Teď už mu to bylo úplně jedno. Tváře se mu nafoukly až mu v pantech zapraskalo.V ústech pocítil vlhký a teplý vzduch s hodně podivnou příchutí ,řečeno galantně. Cítil jak mu ten vzduch proniká do útrob. Byl to podivný pocit. Ani příjemný, ani hezký. Netečnost ho rázně opustila. Oči mu zbystřily. Mysl také. Cítil jak mu do žil vjela nějaká, zase záhadná síla. Rázně vstal z křesla. Křeslo, rázností jeho nečekaného pohybu, poodjelo kus od něj. Nahne se nad stůl a v šeru, po paměti, nahmatává lampičku a její knoflík. Dovedně. Chvíli poté již nad plochou stolu září ostré světlo, ukrývající se pod plechový kryt. Napřímý se. Kouká kolem sebe. Snad čekal co bude dál. Kolem dokola vidí jen tmu, jejíž neprůhlednosti pomáhalo oslepující světlo. Z šera, které leželo na kraji psacího stolu, problikává světýlko. Malinké, červené, ostré. Ihned ho pochopil. Natáhl k němu ruku a zmáčkl knoflík vedle blikajícího světýlka. Byl malý, obdelníkový, z umělé hmoty. Doktor se napřímil, nastražil sluch. Světýko přestalo blikat. V telefoním záznamníku to zavrčelo a pomalu se začal odvyjet pásek s nahraným vzkazem. Přes nekvalitní reproduktor začal k doktorovi promlouvat známý hlas.
„Pane doktore já jsem vás varoval. Až budete sedět v tichém prostoru a před očima budete mít poslední chvilky vašich bývalých pacientů, které zahubila ta zlá síla před kterou jsem vás varoval, tak budu dostihnut i já. Ale já jí předběhnu. Nenechám se jí nikterak ovlivňovat. Skoncuji to sám. Nevíte jak moc štípe výboj z troleje? Tak zbo..“víc se toho na malinký záznamový pásek nevešlo. Doktor usedne na kraj křesla. Je zase jako přimražený. Když se z toho vzkazu vzpamatoval, tak natáhl ruku znova k záznamníku. Pustil vzkaz ještě jednou. Než vzkaz začal mluvit, svalil se opět zpět do svého milovaného křesla. Potemnělou místností zní Robakův hlas. Dopadla na něj tíseň. Začal se cítit strašně. Fyzicky i psychicky. Najednou na něj padla únava. Začaly ho bolet svaly a klouby. Každý pohyb pro něj znamenal velké vypětí sil. Žaludek měl jak na vodě. Jeho dech byl těžký a rozechvělý. Cítil, nebo mu to alespoň tak připadalo, že mu něco bere veškerou jeho sílu. Fyzickou, jakož i psychickou. Jeho nejrůznější černé, ponuré a podivné myšlenky sice zmizely, avšak přišla jiná. Nebyla to myšlenka, byla to výčitka. Výčitka jeho svědomí. Hlavu mu začal zamořovat pocit viny. To jak skončili lidé, kteří mu bezmezně věřili, považoval za svoje selhání. Za svoji vinu. Začal sám se sebou polohlasně mluvit, zatím co mu oči zalévaly zlzy. „Proč jsem si víc nevšímal věcí které se děli kolem mně? Měl jsem dát na Robakova slova. A hlavně! Pokoj patnáct něměl nikdy vzniknout. Navždy v něm mělo zůstat jen skladiště. Nikdy neměla být žádná rekonstrukce! To já! Já za to můžu! Já jsem prosazoval ať vznikne! Promiňte mi to! Prosím! Prosím! Prosím!“ začíná propadat naprostému zoufalství. Snad až hysteričit. Dlaně si přiloží k obličeji. Pláče. Pláče jako malé, bezmocné a opuštěné dítě. Plače moc. Pláče tak jak by chlap snad ani nikdy plakat neměl. Tvář od slz. Dlaně od slz.
Je zaplaven slzami, smutkem a výčitkami. Skroušeně dlí v křesle. Rezignovanou hlavu drží dlaně. Náhle mezi tím vším zlým co se mu právě motá v hlavě ucítí zvláštní pocit. Připadlo mu, jako by někdo stál před ním a usilovně ho pozoroval. Přestal brečet. Opatrně pozvedal hlavu z mokrých dlaní. Oči měl ještě plné slz, díky kterým viděl dosti špatně. Rozmazaně. Ještě k tomu ta tma. Takže neviděl vůbec nic. Ale i přesto se snažil z té tmy něco, nebo někoho, vykoukat.
Mžoural před sebe do černočerné tmy. Nikoho neviděl. Mžoural dál. Nic. Svůj pohled nepřerušoval. Koukal před sebe upřeně dál a dál. Periférní svět padal do mlhy, potom se ztrácel v nicotě. Jeho pohled letěl dál do té tmy. Prolétl jí jako vlak prosviští černým, chladným tunelem. Letí dál. Přelétl přes azurově modrou oblohu bez mráčku. Prolétl tmavě modré hlubiny oceánů. Vylétl zpět na oblohu. Před ním duha. Noří se do všech barev duhy, zkrápěn zapomenutými kapkami deště. Barvy , podsvěcovány paprsky slunce, září ostrostí mohutného plamene. Vylétá z duhy. Před ním, osvětlován jasem překrásné duhy, nádechem stříbrného lesku blyští se Měsíc. Prolétá kolem, letí dál. Dál do nekonečného prostoru vesmíru. Kolem sebe vidí bezpočet hvězd, planet, planetek, meteoritů. Jsou z nich jen malé tečky. Zrychluje. Oči nestíhají zaostřovat. Je to jak pohled před sebe z jedouccího vlaku. Tečky přecházejí v čárky. Nekonečný prostor ubíhá kolem něj rychleji a rychleji. Oči nestíhají. Tečky vzdálených hvězd přecházejí ve stříbrné a zlatavé šmouhy. Zrychluje ještě víc. Koberce stříbrných i zlatých šmuch letí kolem něj dál a dál. Prolétl miliardy let. Studené, stříbrné šmouhy přecházejí do rudého nádechu. Stříbrné koberce mění se v rudé. Jsou tvořeny žhavými povrchy mladých, nových hvězd. Rudé pruhy sviští kolem něj s neutuchající rychlostí. Připadá si jako by uháněl autem obrovskou rychlostí barevným, nekonečným tunelem. Rudé barvy přecházejí ve žluté. Jsou to barvy ohňů..Ohňů, ve kterých vznikají nové a nové planetky. Rychlost je ještě větší. Kolem něj sviští žluté pruhy. Hukot sílí. Jako by stál mezi dvoumi projíždějícími rychlíky. Uši ho začínají bolet, hlava třeští. V očích vidí jen žluto.
Vše rázem ustane. Zatímco jeho tělo je odloženo v šeru obývacího pokoje, on se svojí myslí došel až na samý konec všeho vesmíru. Do míst, ze kterých se vrací jen málo kdo. Pomalu, opravdu pomalu, prolétá podivnou mlhou smíchanou s šedivými a bělostnými oblaky. Ta mlha voní. Krásně, nepopsatelně. Levituje dál a dál. Mlha řídne. Mraky ustupují. Po chvíli je mlha rázem pryč. Jeho pohled vidí v šedivé prázdnotě dvě obrovské koule. Jsou nad sebou a mezi nimi je ,v porovnání s jejich velikostí, jen malá mezera. Tak dvacet metrů. Spodní koule je o něco menší. Její průměr mohu jen nesměle odhadovat. Řekl bych že to bude k jednomu kilometru. Její barva? Byla celá flekatá. Mezi černými fleky byly fleky žluté, oranžové a rudé. Žádná barva nepřevládala. Bylo to vyvážené. Barvy byly do sebe snad vmixovány. Druhá koule byla modro zelená. V převládající modré byly nepravidelně roztroušeny odstíny zelené. Ale jinak než u spodní. Jako když malíř udělá svým štětcem namočeným v zelené, promyšlený tah na zaschlý obrázek nekonečné hladiny oceánu. Také byla o dost větší. Pohled nevěděl co dál. Zůstával na místě. Po chvíli k jeho uším přiletěl podivný zvuk. Nejprve neměl tušení co je to za zvuk, ani odkud přilétá. Nastražil uši. Nastražil uši ještě víc. Pokouší se zaměřit směr jeho příchodu. Ten zvuk přichází od té spodní, černo žluto oranžovo červené a menší koule. Tím si je jist. A má pravdu. Ale co to je? Napíná sluch co to jde. Je to takové tlumené pištění. Asi jako plná třídá rozjařených, ale hodně rozjařených prvňáčků za zvuk pohlcujícími dveřmi. K zaměstnaným uším náhle přilétá další zvuk. Ten jde od té horní koule. Je to zvuk zcela jiný. S pištěním se nemíchá. Ten zvuk zní jako nějaké bubnování. Rány jsou pomalé a stále dokola opakují jeden kratičký rytmus. Ten rytmus mu něco připomíná. Snaží se vzpomenout co. Jeho bezvládné tělo, které po dlouhé hodiny leželo nehybně na pohodlném gauči, je v moci cizích rukou. Odnášejí ho pryč. Naděje na záchranu je velká. To nejdůležitější pracuje bez problémů. Srdce. Bije rány pomalými a stále opakujícími jeden kratičký rytmus. Jeho pohled zůstává na místě a kouká. Čas utíká. Minuta za minutou, hodina následuje hodinu. Bez myšlenkovitě civí. Je jako vypnutý. Prázdné oči jsou nasměrované na ty dvě obrovské koule. Nemá ani tušení, že právě probíhá jedna obrovská bitva a jedno velké přetahování. Všem jde jen a jen o něj. O duši i tělo.
Ve světě, který tak důvěrně znal, probíhá boj o jeho tělo. Lidé v bledě modrých a bílích pláštích kolem něj pobíhají. Chtějí napravit co selhalo a selhává a zároveň se snaží udržet v chodu co běží. Zároveň probíhá i jedno velké přetahování. Ve světě o kterém nemáme ani tušení, nebo o něm víme jen málo. A v tomto případě je slovo málo, moc silné. O tom druhém světě mají tušení jen někteří. Jeho bloudící duši, která po dlouhé cestě vesmírem, dorazila až na samou hranici všeho, chtějí tam i tam. Chtějí ho na té spodní kouli. Chtějí ho, protože ti dole chtějí všechny. Posílají na lidi do našeho světa nejrůznější zkoužky a chytáky. Jen proto, aby pak duše těch co jejich zkoužku neprohlédnou, připadla právě jim. Nenávratně. Stejně tak usilovně, jako ti dole, tak ho chtěli i ti nahoře. Nebo spíš ten nahoře. Skrátka ho chtěla ta modrozelená koule. Proč? Protože to je její úděl , chránit a usilovat o všechny o které usilují tam dole. Ta rudo oranžovo černá rohatá a po síře smradlavá chamraď. Pohled jeho duše stál mezi nimi. Byl jak zmražený. Jako dočasně vypnutý. To proto aby nerušil svými nezodpověditelnými otázkami. Těm dole mohly pomoci špatné skutky které kdy udělal a zkoužky ve kterých neobstál. Mohla jim také pomoci zlá síla. Zlá síla, která se drala z útrob zemského povrchu. Zlá síla, která na některých místech proniká až na povrch. Někteří lidé ji vycítí. Někdo jí jen koutkem mysli tuší, avšak nebere jí vážně. Ale všichni, kdož jí příjdou do cesty, tak jí podlehnou. Jejich dny na povrchu zemském jsou sečteny. Ta síla je schvátí do jiného světa. Jejich domovem na věčnosti nejdelší bude modrozelená, nebo černo oranžovo žlutá koule. Doktor jí sice cestu nezkřížil, jen se o ní otřel a nebýt osudové shody jiných událostí tak by jeho duše před rozcestím určitě nestála, jenomže osudové okamžiky naneštěstí přišli. Ono je totiž až moc způsobů jak se dostat do jiného světa. Zkoužky na lidi posílají ti dole, avšak i ten, nebo i ti, nahoře. Zkoužky to jsou nejrůznější a každý jimi den co den prochází. Nadávate? Lžete? Rouháte se? Kradete? Ubližujete? Nebo jste snad už někdy někoho zprovodil z tohoto světa? Ano? Tak v tom případě bych se to snažil napravit. Musíte dělat hodně dobrých skutků. Jen tak vám zůstane jistá naděje, že nepůjdete na spodní kouli. Přetahování rozhodnou vaše skutky. Obě dvě strany si vzájemně předhazovaly jeho činy. Jeho dobré a špatné skutky. Kdo jich přednese víc, tak ho vyhrál. Výsledek byl takový: s náskokem osmi set sedmdesáti jednoho dobrého skutku ho vyhráli ti nahoře. Jeho duše byla jejich. Pomalu ho cosi začalo táhnout tam nahoru. Modrozeleným povrchem koule pronikl jako kámen oknem. Byl uvnitř. Zrak se mu kalil. Kouknul li pod sebe, viděl kolem trávník. Pečlivě upravený, krásně zastřižený, nádherně zelený. Co však bylo od něj dál, to neviděl. Vše ostatní zalévala hustá mlha. Bylo naprosté ticho. Ani nevěděl jak tam dlouho stál. Však co v té chvíli pociťoval, tak na to nikdy nezapomene. Připadal si jako cizinec, co sem vůbec nepatří. Připadalo mu, že ten kdo ho zachránil se teď k němu vůbec nemá. Zdálo se mu to všechno nějaké divné. Podivné jako nejroztodivnější sen. Ve všech svých pocitech měl naprostou pravdu. Cizincem byl. Neb každý nový příchozí je cizinec. Nepatří sem. V tom měl také pravdu. Určití lidé a věci patří na určité místo v ten daný určitý čas. Jeho danný čas ještě nepřišel. Ještě tu být neměl. A že se k němu jeho zachránce najednou nemá, že ho tady ještě nechce, v tom měl pravdu také. Jeho zachránce věděl že mu ještě nepatří. Vždyť on to řídí. Bohužel ještě s těmi dole. Mlha houstla. Za chvíli viděl sotva metr před sebe. Po chvíli již neviděl konec své natažené ruky. Pak z natažené ruky viděl jen loket. Po pár vteřinách neviděl již nic. Jen mlhu, jejíž ponurost umocňovalo naprosté ticho. Mlha voněla po vanilce s jahodami a byla hustá jak mléko. Lahodný koktejl.
Na nějakou dobu se sám sobě stratil. Vůbec o sobě neví. Nemá tušení kolik času uběhlo. Nemá ani ponětí kde bylo jeho vědomí, natož co se dělo s jeho tělem. Až jednoho dne.
První zvuk který uslyšel, zatím co jeho oči odpočívaly za zavřenými víčky, bylo nějaké pípání. Jeho mysl se na něj zaměřila. Několi minut jen naslouchal. Mysl si ten zvuk chtěla s něčím spojit. Chtěla poznat co to je. Avšak byla ještě dosti otupělá. Nic nepoznala. Začal otvírat oči. Šlo to těžce. Víčka byla pro jeho vysláblé tělo hrozně těžká. První pokus nevyšel. Vzdal to. I tohle bylo pro jeho tělo moc namáhavé. Začal dýchat poněkud rychleji. Intenzita blízkého pípání zrychlila. To byl pro jeho probouzející se mysl budíček. Živá voda. Konečně mu došlo co to je za zvuk. Tím jako by do jeho těla vnikl zázračný přísun energie. Byl rád, hrozně rád, věděl že je zpět. Cítil jak tělo nabírá postupně síly. Pomalu ale jistě. Formu dostávala i mysl. Oči měl sice ještě zavřené, avšak na tváři vykouzlil úsměv. Malý, nesmělý, ale úsměv. Jak se pomalu vracel, jak mu tělo sílilo a jak se oživovala mysl, tak spolu s tím přicházely i ty stinné stránky. Zase, znova a bohužel. Nepříjemné myšlenky ho paradoxně popohnaly dál a lépe než ty příjemné. Cítil že musí konat. Hned, teď!
Zhluboka, jak jen to šlo, do sebe nasál vzduch. Pak chtěl něco říci. Chtěl říci aby všechny lidi z pokoje patnáct ihned vystěhovali, čímž by ještě, snad, byla naděje že nezkončí špatně. Chtěl říci, že pokoj patnáct je zhouba a že musí být ihned a navždy zavřen a zrušen. Jenomže tělo ještě tak silné nebylo. Rty měl jak ze dvou párků. Tuhé a těžko ohebné. Hlas ze svých útrob vydával také jen těžce. Dokázal jen zahuhlat „pokoj patnáct“. Ikdyby měl někdo ucho u jeho rtů, ani tak by mu zřejmě nerozumněl. A on vlastně ani nevěděl, zda nemluví jen do prázdného pokoje.
Znova začal otvírat oči. Víčka už byla o poznání lehčí, ale i tak mu to šlo těžko. Na sítnici začalo dopadat světlo. Ostré a pro jeho oči navyklé tmě, hodně nepříjemné. To světlo píchalo a řezalo. On to však nevzdával. Nemohl, nechtěl. Před sebou začal rozeznávat nějakou šmouhu. Někdo stál před jeho postelí. Pousmál se. Jeho, pomalu se probouzející rty, zase zahuhlaly. „ Petro“.
„Ale né. To jsem já, Cilsický. Poznáváš mě?“ doktorova probuzená mysl kolegu poznala. Posmutněl. Přikývl mu. Pak se ho kolega optal jak se cítí. Byla to spíše jen taková zdvořilostní otázka. Už viděl celkem dobře. Kolega stál u zadního čela postele. Byl v plášti a dosti smutným pohledem ho sledoval. Viděl jak se bez problémů probírá. Za to byl rád.
„Petra tu není? Nemohla by přijít? Musím jí něco důležitého říci“ řekl smutně hlasem, který už zněl zase o něco lépe než před chvílí. Ošetřující kolega ho nespouštěl z očí. Na jeho prosbu se zatvářil smutně. Jako by ho to mrzelo. Pak mu ovětil, že Petra přijít nemůže. To téma chtěl opustit.
„Ty jsi nám ale dal. Víš jak dlouho to trvalo, než jsme tě přivedli zase k sobě? Skoro týden“.
Cilsického slova doktor zcela přeskočí. Vůbec je neposlouchá. Zeptá se znova na Petru. Kde je?
Cilsický mu sice vlídně, ale rázně odvětí, že prý měla noční a teď prý je doma. Cilsický přistoupil k tomu pípajícímu zařízení a sleduje, zda je vše tak jak má být. Doktor kouká do stropu. Neví co dál.
Přemýšlí, váhá. O pokoji patnáct chtěl říci Petře. Ale co teď? Má to říci Cilsickému? Co když ho bude mít za blázna? Snad ne, je to přeci jenom kolega. Po těchto myšlenkách se tedy odhodlal.
„Prosím, pojď sem. Já ti musím něco důležitého říci“ ještě chabím hlasem oslovil kolegu, který akorát dokontroloval ten přístroj. Po jeho slovech ihned zpozorněl.
„Ano? Copak se děje? Je ti něco?“ Sklonil se nad něj.
Doktro zhluboka nabral dech. Chtěl aby tomu co řekne Cilsický bezchybně rozuměl.
„Pokoj patnáct u mně na oddělení je nebezpečnej. Rychle z něj všechny vystěhujte. Prosím!“.
Cilsický vůbec nevěděl co mu má na tyto dramatické slova odpovědět. Chvíli stál jako tvrdé i.
„Slyšíš? Prosím, všechny je vystěhujte. Ten pokoj je zahubí. Věř mi“. Doktor to zopakoval ještě jednou, čímž se hodně vyčerpal. Začal dýchat těžce. Pípání nabralo na rychlosti.
Cilsický nevěděl kam dřív s očima. Jestli sledovat blábolajícího kolegu, nebo koukat na poblázněný graf, který hlídá funkci jeho srdce. Křivka se naštěstí za pár vteřin zase uklidnila. Teď Cilsický hledal vhodná slova. Chtěl a musel ho nějak uklidnit. Lží, nebo pravdou. To bylo jedno. Stál nad doktorem. Viděl jak se mu oči zase pomalu zavírají. Těch pár minut vědomí ho smrtelně unavilo.
„Ale pokoj patnáct na oddělení vůbec nemáš. To se ti asi něco jen zdálo. Odpočiň si“.
Pronesl potichu k napůl spícímu tělu. Po těchto slovech mohl vidět na doktorově tváři úsměv. Oči měl zavřené, avšak tvář veselou. Jako by ze sebe shodil obrovské závaží. Pak usnul.
Kolega Cilsický potichu a opatrně odešel z pokoje. Vyšel na chodbu a ihned zamířil k sestře. Ona stála opřená o zeď. Vypadala krásně, avšak velmi smutně. Přistoupil k ní. Oba se na sebe pousmáli. Snad pro povzbuzení, snad ze své mladé lásky.
„Ptal se po tobě“ špitl tiše, dívajíc se do jejích krásných očí. To raději přešla mlčením.
„A ještě blábolil o nějakém pokoji patnáct. Abychom z něj všechny vystěhovali, že prý je to tam nebezpečné. Myslím, že je úplně mimo. Ten už si nezaléčí“. To jí řekl už normálně. Ihned poté, co jí dal několik lehkých polibků.
V jejích očích nemohl nevidět obrovské překvapení. Překvapením až zamhouřila tvář.
„Cože? Pokoj patnáct? Ten ale budeme otvírat až příští týden“.