Z cyklu o seržantovi Waskowském

Anotace: jedna z povídek o Waskowskim...

vojáci moji
spolubojovníci
já jsem legenda legend a válka mě nebaví když nemůžu
do kafe vám chcát

Než jsem zemřel pracoval jsem v polní kuchyni. Loupal jsem brambory, umejval nádobí a chcal vojákům do kafe. Všichni řvali jak je kafe hnusný, ale všichni ho pili kvůli únavě po litrech. Já jsem se jenom smál a vesele dál chcal do kafe. Jmenuji se seržant Waskowski.

V létě 1916 jsme leželi v zákopu v klidovym stavu už asi dva měsíce. Protější zákop byl asi tak 200 metrů od nás a krom občasného bombardování se nic nedělo. Všichni se starali akorát o to aby měli něco do huby, místo na spaní, místo na sraní, cigára a hodně kafe. Polní kuchyně nebyla až tak polní kuchyně. Byl to malej zakopanej bukr s metrovejma stěnama. Na jednu váru se dalo uvařit tak pro padesát vojáků. Někdy to bylo dost málo. Toho krásného léta, nám docházelo pravidelně jídlo a sráčové z proviantu se hovno starali. Lidi byli zvyklí hladovět, ale nikoho nepotěší když k tomu dojde. V ten moment dochází k rotní válce o kafe. Pro mě to znamená vypít denně pět litrů vody a všechno chcát do kafe. Bez jídla to nebylo dobrý. Dostal jsem sračku jak prase. Sral jsem čtyři dny vkuse a nešlo to zastavit. Z latrýny jsem skoro nevylezl a jelikož přivezli konečně jídlo nemohl jsem vařit ani žrát. Prostě jsem jenom sral. Po dvou dnech jsem nevěděl co můžu srát když jsem vysral už za dvacet lidí. Doktor si ze mě dělal pořád srandu "POSRÁNEK". Doktor po čtyřech dnech žral sekanou z hoven. Moc mu chutnala.

Jednoho dne si mě zavolal kapitán Igor Vočko. Měl skleněný oko a nikdy jsem nevěděl jestli kouká na mě nebo na někoho vedle mě. Měl jednu výhodu. Při střelbě z pušky nemusel zavírat oko. Moc střílet ani nemohl, nikdy nic netrefil. Neměl prostorový vidění.
"Seržante Waskowski už jste kurva konečně přestal srát vy debilní posránku?"
"Pane, ano, pane!"
"Nemoh jsem se kvůli vám tři dny nažrat, uvědomujete si to vy omyle?"
"Jo, a ty?"
V tu ránu jsem dostal pecku pěstí do břicha. Bolest to byla nesnesitelná, ale očekával jsem ji. Měl jsem co dělat abych se udržel na nohou. Provokoval jsem ho záměrně, těžko se v takovejch situací ovládám. Navíc kapitán Igor Vočko je zhmotněnej nevyvinutej kokot.
"CO MY TYKÁŠ TY ZMRDE?"
"Pane, ano, pane"
Vytáčel jsem ho k nepříčetnosti. Nesnášel jsem ho a on nesnášel mě. Dostal jsem další pecku do břicha. Tentokrát mě to položilo na zem. Kopnul mě zase do břicha a plivnul na mě. Pomalu jsem vstal, narovnal se před něj do pozoru. Uprd jsem si. Kapitán Igor Vočko zrudnul ještě víc a viděl jsem jak mu nabýhá žíla na čele. Zničeho nic protočil okem, skleněný mu vypadlo, začal dělat držky a divný zvuky a padnul k zemi. Dal jsem si dvaceti minutovou modlitbu, abych mu dopřál trochu soukromí. Kapitán stále prskal jak mimino a snažil se na mě otočit, já měl spoustu práce s modlitbou, takže jsem ho nevnímal. Když jsem se přestal modlit tak už neprskal. Zavolal jsem radši mediky. Konstatovali už jenom jeho smrt, prej asi infarkt. Jaká smůla.
Po smrti kapitána, nevím proč, mě povýšili na kapitána. Řekl jsem jim že nechci být kapitán. Sergant je můj osud. "Vy si chcete vybírat?" řekli mi.. Stal jsem se tedy kapitánem. Vzápětí jsem diviznímu generálovi řekl, že jsem mu za posledních 6 měsícu chcal a sral do kafe. Dostal jsem pecku do břicha a degradovali mě na vojína.

Nadcházejíci dny a týdny byly nesnesitelné. Po mojí degradaci a přiznání se ke chcaní do kafe mě vyhodili z polní kuchyně a staral jsem se ostatním o pušky. Všichni si ze mě dělali prdel a byl jsem pro ně to největší hovno. Takový hovno, na který klidně vyserou jiný hovno a už o něm neví. Dostávalo se mi obrovského vzteku, na ně všechny a rozhodl jsem se něco dělat.

Můj plán byl mistrovský. V noci když chvilku spal nově povýšený kapitán Georg Klonovanej, jsem se k němu vloupal a ukradl jeho uniformu. Oblečenej do ní jsem se vydal podél celého ležení a zmizel v lese. Před svítáním jsem se dostal do místní vesnice kde se mi podařilo ukradnout civilní oblečení. Cestou v lese se mi podařilo nasbírat nějaké houby. Jedna z nich byla mochomůrká červená. Protože byla tma a nepoznal jsem to a měl jsem kurva velkej hlad, sežral jsem jí. Začlo svítat, převlíkl jsem se do oblečení. Šel jsem k dalšímu lesu směrem od fronty, chtěl jsem se dostat co nejdál od války. Po hodině jsem začal mít haldy. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem snědl mochomůrku červenou. Viděl jsem všude světla, místo mraků lítaly po nebi krásně vyvinutý ženský kozy a místo stromů se do větrů klepali kundy. Šel jsem až do večera, unešenej těma kozama a když jsem byl unavenej lehl jsem si na mýtině mezi lesy. Ještě jsem nevěděl jaký, haldy budu mít z houbiček až se druhej den ráno probudim.