Pražský Princ Egypstký

Anotace: Tato povídka mne napadla v sobotu v noci, kdy jsem nemohla spát. Teprve dnes jsem ji dopsala a zamyslela se nad tím, proč jí píši za muže. Neznám odpověď...Jen doufám, že vám řekne alespoň část z toho, co sdělila mně samotné.

Slunce zapadalo za obzor, zatímco princ Egyptský seděl u břehu Nilu a pozoroval, jak si odrazy světla pohrávají s vodou.
___

Málokoho by napadlo, zatímco by seděl u břehu Nilu, té bájné egyptské řeky - pověstné už od nejstarších časů, kdy byla tato říše na vrcholu - vzpomínat na svůj vlastní příběh, který se nejspíš ani nestal. Ale kdo ví, zda deja vu, jež jsem zažil po usednutí na toto místo přesně v tu chvíli, kdy jsem to udělal, patří do „mých dávných vzpomínek“ či mezi výplody fantazie 28 let starého snílka. Ani netuším, kolik hodin jsem strávil sezením na tomto místě. Kdybych používal věci jako jsou hodinky, nedělala by mi odpověď na tuto otázku žádný problém. Stejně tak jednoduché by bylo vytáhnout z kapsy tu věc, kterou většina lidí považuje za nejlepšího přítele, zatímco já za odebírání soukromí. Jistě, tato vymoženost moderní doby je od počátku 21. století jedním z prostředků, jež většinu věcí usnadňují, jiným zase berou kouzlo, či je vytlačují za roh mezi odpadlíky někam na smetiště (třeba dopisy). Právě proto jsem se rozhodl zanechat ten zatracený mobil v hotelovém pokoji daleko odtud. Není přece zakázáno prožít den klidu bez rušna velkoměst, bez pracovních záležitostí, bez matky posedlé svým nejmladším synem a bez dalších nepříjemností dnešního života, nebo snad ano? „Ne, není,“ odpověděl jsem si.
Rozhodnutí odjet do Egypta, té země dávných faraonů, mne napadlo přesně před pěti dny, když jsem se pokoušel usnout ve svém pokoji pražského bytu. Hned druhého dne ráno jsem odešel do cestovní kanceláře a během 30 minut vyřídil vše potřebné k tomu, abych ještě téhož dne ve 22:00 stál na letišti u přepážky k odbavení. Není nad noční let.
Egypt… Jak dlouho jsem toužil po tom spatřit jeho poušť, moře,…kolikrát jsem snil o tom, že budu stát v Údolí králů a cítit horkost tamějších paprsků. A jak málo stačilo k tomuto útěku od stereotypního života začínajícího novináře, snícího básníka a ve volném čase také neúspěšného malíře? Jistě, všichni byli zaražení, přece jen jsem 23. prosince, předtím než jsem raději zmáčkl tlačítko off celé komunikaci se světem (vlastně jen seznamu kontaktů v mém telefonu), rozeslal zprávu s přáním šťastných a veselých Vánoc, opilého Nového roku a také jsem připojil stručné vysvětlení, proč se přes svátky nedostavím. Tato zpráva byla samozřejmě odeslána pouze těm nejbližším lidem. Tedy mé matce, která se postará o vysvětlení celé rodině, Karolíně a taky mému nejlepšímu příteli Tadeášovi. Vlastně by stačilo poslat tu zprávu jen jednomu z nich, protože už tomu bylo pár měsíců, vlastně skoro rok, co mi ti dva se zářícími úsměvy na rtech oznámili, že teď patří k sobě. Měl jsem radost, proč taky ne, když jediní dva lidé, kteří pro mne v poslední letech měli pochopení, se dali dohromady. Jediné, co se na našich vztazích změnilo, že jsem se čas od času musel dívat na projevy jejich lásky a také to, že se mne teď ještě více než kdykoliv dříve pokoušeli seznámit s nějakou slečnou. O každé z nich vždy tvrdili, že je pro mne vlastně přímo stvořená, ale přestože jsem se jim již od jejich druhého pokusu pokoušel vysvětlit, že to nemá smysl, pokračovali v tom dál. Vlastně nevím proč, ale ženy se pro mne staly něčím nedosažitelným. Nemám problém s nimi vycházet, bavit se, trávit s nimi čas. Ale nějak jsem nenarazil na slečnu, která by upřímně rozuměla mé maličkosti... Měl bych si také přiznat, že tento problém trvá od té doby,co Anna odešla. Byla to jediná žena, kterou jsem miloval a se kterou jsem strávil pět let svého života, nejlepší přítelkyně Karolíny. Žádné další jsem nechtěl dát šanci. Nedokázal jsem vyhnat z hlavy její smích, výraz v očích, úsměv, její hebké vlasy. Nešlo to. Doteď si nedokážu odpovědět na otázku, proč tak mladí lidé, kteří nikdy v životě nikomu nic neudělali, musí odejít z tohoto světa. Tehdy jsem věřil, že se uzdraví. Den před tím telefonátem od Karolíny jsem Annu požádal o ruku. Stále nevěřím těm slovům, které jsem tehdy uslyšel. „Víš, Tome,… ona…“ nemusela doříkávat větu, stačilo uslyšet nekončící pláč a bylo mi to jasné. Seděl jsem tehdy na zahradě u ohniště díval se do plamenů a poslouchal její pláč asi půl hodiny, než jsme nakonec zavěsili telefon. Nechápal jsem to, stále tomu nerozumím. Tehdy jsem celou noc nespal. Nasedl jsem do auta a zatímco kilometry na tachometru jen přibývaly, já jsem se ani na chvíli nepozastavil nad tím, kam jedu. Nakonec jsem skončil u Máchova jezera. Tady v jedné chatě jsme trávili prázdniny již od starých dobrých středoškolských let… Všechna místa byla plna vzpomínek na ni, vlastně stále ještě jsou. Už je to pět a půl roku. Neuvěřitelné. Vlastně jsme tehdy do Egypta chtěli odjet spolu, hned jakmile se uzdraví...
Asi by bylo na čase vydat se na cestu zpět do hotelu a nepřemýšlet tady nad tím, na co jsem se snažil tak dlouho zapomenout. Přece jen je to pár kilometrů a noční procházka po kraji pouště má své kouzlo.
___

Byla již hodina po soumraku, když se princ rozhodl vrátit. Cestou chvílemi zůstal stát a zadíval se na měsíc a hvězdy, jejichž výjevy doprovázelo nekonečné ticho pouště. Nedokázal uvěřit svému štěstí, které způsobila nezastavitelná síla lásky.
___

V tu chvíli, kdy jsem se zastavil, pozoroval tu noční oblohu plnou démantů a zamýšlel se nad tím, zda jsou ty nádherné výjevy hvězdných světel skutečné, pohltil mne zvláštní pocit. Najednou jsem se cítil pohlcen tichostí noční pouště a mé srdce se rozbušilo, jako bych právě spatřil, tu kterou jsem stále ještě tolik milovat. Opět jsem měl dojem, že na tomto místě jsem již jednou stál a dokonce se cítil stejně jako teď. Dejavu již bylo pro tento den dost. Přidal jsem do kroku.

Když jsem druhý den otevřel oči, bylo něco po čtvrté hodině odpoledne. Prospal jsem sice téměř celý den, ale to jsem mohl očekávat vzhledem k tomu, že jsem dorazil teprve za svítání. Ale nelituji toho, protože není nad cigaretu na dobrou noc při úsvitu slunce.
Před večeří jsem se rozhodl podívat na jeden rozepsaný článek, ale nakonec jsem přistihl sám sebe, jak sleduji lehkost každé vlny, která se rozplývá v odpoledním světle. Takže místo článku nakonec skončila před mýma očima slova, tvářící se jako začátek básně. A ta slova mne nakonec tak vyvedla z míry, že jsem se rozhodl jít si zchladit myšlenky přímo do vln.
___

Po dlouhém dnu, jenž strávil s velkovezírem, se princ rozhodl vrhnout se do lehkých vln klidného moře, aby si uspořádal myšlenky, které byly roztroušeny u všech okamžiků posledního týdne. Stačilo však, potopit se pod hladinu a jeho mysl najednou utichla. Jediné, co od té chvíle slyšel byl nádherný zpěv moře.
___

Není to milý pocit – sedět sám u stolu a cítit na sobě zkoumavé pohledy všech lidí okolo. Škoda, že právě dnes byl „můj“ stůl v rohu obsazen. Raději jsem se zaposlouchal do ticha ve vlastní hlavě, v klidu dojedl a rozhodl se jít si k baru objednat láhev nějakého dobrého vína. Jak se ukázalo víno, na které jsem dostal chuť už při probuzení trpělo mnoha nedostatky a jeho chuť připomínala spíše vodku. Nebo se možná moje chuťové buňky pomátly od té doby, co jsem sem přijel, těžko soudit.
Dnes večer jsem se rozhodl věnovat povídce, na které jsem pracoval už téměř dva měsíce. Sedět venku na balkónu s notebookem před sebou, poslouchat šum moře a popíjet víno, zatímco na obloze září hvězdy... Kde bych mohl najít více inspirace?
Kolem půlnoci jsem dostal chuť jít se projít nočním městem, které tou dobou bylo tepnou dne. Všechno se tvářilo tak živě, až mne to zaráželo. Přestože by člověk čekal, že zde touto dobou nebude tolik turistů, byl jsem překvapen, že ulice byly téměř plné. Nakonec jsem se rozhodl vejít do místa, které vypadalo jako čajovna pod širým nebem a dát si vodní dýmku. Seděl jsem na kraji těsně u pláže a zpoza oblaka dýmu jsem pozoroval ten klidný obraz před sebou. Jen prázdné molo osvícené měsíčním svitem mne znepokojovalo. Vypadalo sice idylicky, ale až příliš opuštěně. Najednou jsem před očima viděl dva milence, jak tam spolu tiše sedí a sledují moře a oblohu. A zase se mi v hlavě vynořila vzpomínka na ni.
___

Princ se dnes rozhodl nevrátit hned do paláce, ale strávit alespoň část noci mezi lidmi ve městě. Musel se převléknout, aby předešel zbytečným problémům. Zašel ke svému příteli, kde měl vždy otevřené dveře a nachystané prostší oblečení. Převlékl se a vyrazil přímo na pláž, na místo, kde se obvykle scházeli.
Seděl tam již téměř hodinu, když uslyšel v písku tiché blížící se kroky. Srdce se mu rozbušilo, vstal a otočil se. Byla to ona. Ve tmě zářily její nádherné oči, jejichž hloubka ho vždy pohlcovala.
___

„Poslední den tady,“ pomyslel jsem si, sotva ráno mé oči spatřili strop osvícený sluncem. Nejdříve jsem se rozhodl strávit pár minut ve sprše pod proudem studené vody a jakmile jsem se cítil dostatečné svěží, vyrazil jsem na snídani. Tentokrát jsem si vybral ideální čas, protože bylo příliš brzy na to, aby místnost byla plná hostů. Je pravda, že málokdo vyrazí na snídani sotva se otevře jídelna. Ani jsem se nesoustředil na to, co právě jím, spíš jsem přemýšlel, jak strávit poslední den. Rozhodl jsem se vyrazit a jít tam, kam mne vlastní nohy zavedou. I kdyby mi ta cesta měla trvat celé dopoledne.
Opravdu jsem hledáním neznámého místa strávil celé dopoledne. Možná to bylo způsobeno i tím, že jsem se chvílemi nechal zdržet a dal se do řeči s pár lidmi. Ale připadalo mi příjemné jen tak si povídat, přestože jsem je předtím nikdy neviděl. Dorazil jsem kus za město na mírný útes. Nejprve se mi zdálo, že vidím, nějakého mladého Egypťana, jak tam stojí. Nakonec jsem přišel blíž a zjistil, že se mi to opravdu jen zdálo. To, co jsem spatřil, jakmile jsem se podíval před sebe, bylo jako injekční stříkačka energie. Věděl jsem, že si ten pohled, přestože u sebe nemám foťák, ponesu sebou ještě spoustu dalších let. Slunce ozařovalo hladinu tak, že se třpytila víc než kdy zářil jakýkoli drahokam. Spojení světla a vody. Zdálo se mi dokonalé. Vždyť vlastně právě díky němu mohl vzniknout život. Alespoň to tvrdí spousta vědeckých teorií. Ale i kdyby to nebyla pravda, nemění to nic na skutečnosti, kterou jsem měl přímo před sebou. Záplava pocitu, který mi v tu chvíli projel tělem, mne přímo ochromila.
___

Chvílemi běžel, chvílemi šel jen pomalým krokem, a pak se zase rozběhl. Jakoby mu rychlost mohla přiblížit rozhodnutí nebo vysvětlení toho, co cítil. Jak mohl utéct před láskou? Před tou nezastavitelnou sílou, která ho pohlcovala každou sekundou stále o něco více než tu předchozí. Princ. Je princ a miluje prostou ženu. Ženu, která je jedinečná, nenahraditelná.
Najednou se zastavil. Stál na útesech za městem a to, co spatřil mu dodalo sílu i odhodlání. Byl uchvácen tou krásou slunečního doteku s mořem, které se třpytilo víc než hvězdy na obloze. Ještě nikdy si neuvědomil, že spojení slunce a vody je tak…vlastně ani nevěděl, jak to vyjádřit slovy, ani nemusel, stačilo mu to, co cítil. Díval se a ani se nehýbal. Vypadal jako socha. Až v jednu chvíli, kdy si uvědomil, že přestal dýchat, se otočil. Měl pocit, že za ním někdo stojí, pozoruje jej. Ale nikdo tam nebyl. A když obrátil svou tvář zpět ke slunci, měl odpověď. Nevzdá se jí. Nenechá ji zmizet ze svého života. Ani kdyby ji bohové odvedli přes řeku.
___

Nastupoval jsem do letadla jako poslední. Otočil jsem se, abych se ještě naposledy podíval na poušť a slunce. V ten okamžik jsem se přistihl, že mi z levého oka stéká slza. Teprve tady jsem po všech těch letech bez ní našel část sebe. Rozhodl jsem se ji tady nenechat. Rozhodl jsem se si tu část vzít sebou a už ji nikdy neopustit. Odvrátil jsem hlavu a po chvíli, kdy jsem se nedokázal pohnout z místa, jsem se odhodlal udělat krok vpřed.