Bláznovství a heroin

Anotace: Anjuina story na motivy povídky Aska Sahlberga-Pírko. Hlavní postavou je Ville Valo.Rocková hvězda, která hledá pomoc u přítelkyně ze starých časů. Ta však bere heroin a navíc je v cestě jeho bláznovství a její přítel Juha. Nic proti Kylmanenovi 4F zápor.

Bláznovství a heroin

Seděl na posteli a díval se z okna. Sledoval hvězdy na temné obloze. Poslouchal ticho, které se mu dobývalo do hlavy. Pohublé tělo se mírně pohupovalo dopředu a dozadu. Vystrašila ho noční můra a on teď již hodinu seděl na posteli a pozoroval hvězdy.
Pomalu vstal a přešel přes temný pokoj ke dveřím. Vstoupil do černě zalité chodby. Vešel do dveří pokoje napravo.
Chvíli jen tak stál ve dveřích a poslouchal tiché oddechování. Po špičkách přešel k posteli a opatrně vklouzl pod peřinu ke druhé osobě. Bylo tam příjemné teplo. – „Ville?“ probrala se osoba. „Copak tu děláš?“ Posadila se. „Tähti…“ hlesnul Ville – „Noční můra.“ Chytil se dívčiny tenké ruky. „Noční můra…Chceš tady zůstat?“zeptala se dívka milým hlasem. „Mhm.“ Pokýval hlavou Ville. „Tak dobře…“ Lehnula si dívka znova.
Ville se schoulil na dívčino břicho. Pohladila ho po vlasech. Vdechoval její vůni a cítil to bezpečí, které z ní vyzařovalo.

Probudil se do studeného rána. Ležel na její posteli a cítil teplo její peřiny. Ale ona tam nebyla…Byla pryč.
Vstal a šel do koupelny. Sotva otevřel dveře, spatřil ji sedící na vaně. Na zemi cosi leželo a část toho něčeho se leskla a skápla z toho červená kapka. Podíval se na dívčiny krví podlité oči. Nechápal to. Šel za ní. Kleknul si před ní a chytl ji za ruce. „Tähti…“ Díval se jí do očí s jistými obavami. „To nic Ville. To je lék…“ Uklidňovala ho. „Lék? Tähti bere léky? Tähti nemocná?“ Díval se na malou dírku v dívčině ruce. „Ne nejsem nemocná. To je proti bláznovství… I když možná tohle ze mě dělá blázna…“ Ville se na ni díval podivným pohledem. „Tohle nikdy nebudeš dělat, slib mi to!“ Řekla mu rázně. „Slibuju.“ Pípnul Ville. „Tak pojď, půjdeme se nasnídat.“ Usmála se blondýnka a s Villeho dlaní v ruce se vydala do kuchyně.
Tähti uvařila Villemu snídani. „Kde je Juha?“ zeptal se Ville, když mu Tähti nalévala čaj. „Juha je na turné… s kapelou… Ty jsi to taky dělal, vzpomínáš?“ Zarazila se Tähti. „Ville měl kapelu?“ Napil se horkého čaje. „Ano, Ville měl kapelu, jmenovala se HIM.“ Sedla si naproti němu. „HIM? Ville neumí zpívat…“- „Ale umí. A má krásný hlas. Chceš si poslechnout, co jsi zpíval?“ Ville kývnul. Tähti se zvedla a zapnula CD přehrávač.
Ville poslouchal svůj hlas a tiše se v něm utápěl. Trvalo to tak dlouho dokud Tähti nevypnula přehrávač. „To zpíval Ville?“ zeptal se poté, co se probudil z letargie. „Ano. Zkusil bys mi něco zazpívat?“ Sedla si naproti němu. Ville chvíli jen tak seděl a snažil se vzpomenout alespoň na nějaký text. Najednou ucítil strašlivou bolest v hlavě. Chytil se za hlavu a začal sebou strašlivě trhat. Slyšel jen Tähtiny výkřiky. Nakonec spadl ze židle a bolest přešla.
Tähti seděla schoulená vedle něj a plakala. Ville se na ni opatrně podíval. „Odpust mi to Ville. Už tě k ničemu takovému nebudu nutit. Odpust mi…“ Plakala a objala ho kolem ramen. „Ville nechce aby Tähti plakala…“ Tähti ho stiskla pevněji. „Já jsem ti ublížila blázínku.“ Ville se nadechnul vůně jejích vlasů. „Tähti neublížila… To Ville sám.“ Políbila ho na čelo. „Nechci, aby se ti někdy něco stalo, mám tě ráda.“- „Ville taky rád Tähti…“

Seděl na posteli. Zase měl noční můru a uvažoval, jestli jít za Tähti nebo ne… Vstal a přešel přes temnotu pokoje. Vyšel na chodbu a zamířil do pokoje napravo. Tiše otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Zastavil se ve dveřích a poslouchal tiché oddechování. Přešel přes pokoj k posteli.
Opatrně vklouzl pod peřinu. „Ville?“Zeptala se osoba. Ville se chytnul štíhlé ruky. „Dneska tady nemůžeš spát… je tu…„ - ,,Co se děje Tähti?“ Zeptal se další mužský hlas. „Ville měl noční můru…“- „Tähti!“ zakřičel muž. „Nekřič, Juho…“ zaprosila Tähti. „Tähti, je mu 34 tobě je 25… neměla bys ty náhodou lézt k němu, když máš noční můru?! Neser mě! Ještě jednou ho sem vezmeš a on odtud letí! Jasno?!“- „Nemůžeš ho vyhodit!“- „A proč bych nemohl?! Je to můj dům!“- ,,Vyříkáme si to ráno…Nechci se s tebou hádat… Pojď Ville, půjdeme si lehnout.“ Vzala ho za ruku a vedla k němu do pokoje.
Položila ho na postel a přikryla ho peřinou. Vtiskla mu polibek na čelo. „Tähti zůstane?“- „Eh, zlato…Chceš, abych tu zůstala?“ Ville pokýval hlavou. „Počkám, až usneš ano?“Ville znovu pokýval. Sedla si vedle jeho postele. Ville chvíli poslouchal zvuk, který vydávala její dlaň hladící ho po jeho ruce, a pak po chvíli usnul.

Probudil se a cítil její ruku na své. Usnula u jeho postele. Uslyšel křik z jejího pokoje. „Tähti!“ Rychle se probrala. Vstala a šla do svého pokoje.
Poslouchal hlasy. „Kde si byla?“- „Promiň, usnula jsem u Villeho postele…“- „Tähti, co sem ti řekl?!“- „ Nech toho, Juho! Nedovolím ti ho vyhodit!“- „O tomhle už sem ti něco říkal, ne?! Nechápu proč, se o něj tak staráš! Je to zcvoklá rocková hvězda! A co je tobě po tom?! To je jeho věc!“-„Přestaň, může se to stát i tobě!“- „Ne to fakt nemůže! Pěkně mě sereš!“-„Nekřič, Ville ještě spí…“ Ozval se zvuk facky. A poté pláč… Ville šel do pokoje Tähti.
Muž s dlouhými červenými vlasy seděl na posteli. Tähti ležela na zemi, tvář měla schovanou v rukách a vydávala tiché vzlyky. Juha se zvedl, vrazil do Villeho a vyšel z ložnice.
Ville se podíval na Tähti a šel za ní. Přidřepl si k ní a pohladil ji po vlasech. „Tähti pláče?“- „Ne Ville, ne… to nic…“ Objala ho kolem ramen. Cítil její slzy, jak se vpíjí do jeho trička.
Seděl u malého stolku. Tähti vařila snídani a Juha seděl naproti němu. Se zamyšlením sledoval jeho červené vlasy. „Co na mě tak civíš?!“ Podepřel si Juha dlaní tvář. Ville se podíval jinam. Jeho pohled padl na černou kočku na okenním parapetu. Seděla a dívala se do žlutého slunce. Tiše předla.
Tähti jim podala snídani a šla do koupelny. Dlouho se nevracela, až se Ville začal obávat, jestli jí něco není. Když dojedl snídani, přišla. Juha se na ni podivně díval. Hrubě ji chytl za ruku a vedl do ložnice. Ville poslouchal. „Co si dělala v koupelně?!“ bylo slyšet, jak jedno tělo dosedlo na postel. „Nic…“pípla Tähti. „Zase si chytala draka co?!“ - „Říkám, že ne!“-„Neslíbila si mi náhodou, že toho necháš?!“ - „Nechala jsem toho…“ - „Přestaň mi laskavě lhát!“ - „Nelžu ti…“ - „Poznám to už jenom z toho tvého pohledu!“ - „Přestaň po mě křičet… Takhle je to vždycky! Přijedeš domů a jenom po mně řveš!“ - „Lezeš mi tím svým feťáctvím na nervy, nediv se mi!“ - „Říkám ti, že sem si nic nedala!“ - „Vážně? Tak ukaž ruku!“
Bylo ticho. „Aha, takže neukážeš?!“ Zase to ticho. „Tak se podívám sám!“ Bylo slyšet vzpíravé vzlyky. „No a pak, že sis nic nedala! Kde máš ty stříkačky?! Všechno ti to vyhodím! Všechno, rozumíš?! Okamžitě mi dej ten hnus a ty stříkačky k tomu!“
Bylo slyšet, jak dopadají na zem obrazy a jejich skla se tříští, šuplíky, dokonce i skříň spadla. Ville vstal od stolu a šel za zvuky. Stál ve dveřích a díval se, jak Juha vyhazuje věci ze skříní a poliček.
„Kam si to schovala?!“ Tähti seděla na posteli, rukama si přidržovala kolena a celá se třásla.
„Tähti strach!“ řekl Ville. Juha se zastavil. Podíval se na něj, pak stočil pohled na Tähti. Díval se jak se Tähti třese. Přešel ke stolu a ze šuplíku vytáhl balíček stříkaček. Zahrábnul do spodu šuplíku a vytáhnul malý balíček s bílým práškem. Zašustil jí se sáčky před očima. „Tak tohle vidíš naposled!“
Natáhla po sáčcích ruku, ale on je odtáhl. „No na to zapomeň! Řekl sem, že tohle vidíš naposled! A jestli se pokusíš si ještě něco sehnat tak ti ty stříkačky napíchám do krku…uvidíš, jak to bude příjemné…a jemu taky!“ Otočil se na Villeho. „Proč jemu?“ - „Protože, tobě by bylo celkem fuk, co bych ti udělal, na něm ti záleží víc!“

Celý den se nic nedělo. Tähti zašla s Villem na procházku a pak se zavřela u sebe v pokoji. Ville se plahočil po domě. Viděl, jak v kuchyni sedí Juha a něco píše. Přišel k němu. „Co dělá Juha?“ Zeptal se. „Víš co, vypadni! Mám tvůrčí krizi! Ostatně tobě už to stejně nic neříká!“ Ville se zarazil. „Juha zlý a Tähti strach…“ Juha se rychle postavil. „Tähti je blbá feťačka, může si za to sama!“ Načež vzal svůj blok a vypadnul z kuchyně. Ville se zavřel u sebe v pokoji.

Byl večer, do Villeho okna svítila stříbrná měsíční záře. A z vedlejšího pokoje se najednou ozval křik. Ville chvíli čekal, co se bude dít, ale pak se zvedl z postele a šel do Tähtina pokoje.
Otevřel dveře. Spatřil Juhovy červené vlasy. Stál u postele. Jeho tělo sebou podivně trhalo. Sledoval jeho vlasy. Ty rudé dlouhé vlasy. Jak se vlnily v pohybu jeho těla. Jak se leskly a v podvečerním světle. Nemohl se na ně přestat dívat. Ani nevnímal, jak dlouho tam stojí a sleduje ty červené vlasy.
Pojednou sebou přestal trhat. Chvíli jen tak stál a snad ani nevnímal. Pak se ozval podivný zvuk a Juha vyšel z pokoje. Aniž by si snad všimnul Villeho. Jen prošel a vytratil se pryč z ložnice. Ville stál, jakoby pořád viděl ty jeho červené vlasy, jak se vlní v jeho pohybu.
Škubnul sebou, když spatřil, že se na posteli někdo třese schoulený do klubíčka. Přišel blíž. „Tähti?“ Osoba sebou trhla a přitiskla si kolena k tvářím. „Ville neublíží…“ pípnul Ville. Tähti se posadila a podívala se na něj. Po letmém pohledu ho pevně objala. Ville si ji pevně přichytil. „Juha ublížil?“ zeptal se, když ucítil, že mu pod náporem jejích slz vlhne rameno. Tähti ani nepípla a Ville pochopil. Držel ji u svého těla a cítil teplo jejího. „Tähti může spát u Villeho…“ pípnul. „Ne zlato…Juha dneska v devět odjíždí na turné…“ špitla sotva slyšitelně. „Juha bude pryč?“ zeptal se překvapeně. „Ano zlato…“

Juha v devět večer odjel. Ville ovšem za Tähti nešel. Dnes zůstal ve své posteli. Měl noční můry, ale nevyšel ze svého pokoje. Nespal, ale zůstal ve svém pokoji.
Ráno vyšel ze svého pokoje a zamířil k Tähti. Už neležela ve svém pokoji a tak zašel do kuchyně. Spatřil ji, jak sedí u stolku v kuchyni a usrkuje z hrnečku. Po tváři jí stékala slza. Ville k ní přišel, sednul si naproti ní a pozdravil. „Dobré ráno, Tähti.“ - „Tobě taky, Ville.“ Setřela si slzu a vstala od stolu, aby Villemu nalila kávu.
Postavila před něj hrneček a Ville se vděčně napil. „Je Tähti v pořádku?“ Tähti se posadila. „Ano…“ pípla tiše.
Jakmile dopili kávu, Tähti Villeho ven na procházku.
Procházeli se po lese a sledovali, jak se obloha mění s příchodem poledne. Posadili se na malém paloučku uprostřed lesa. Seděli dlouho na malé dece a nikdo z nich nic neřekl. Až se rozhodla Tähti prolomit ticho. „Ville, chci…“ chytla ho za ruku „Chci ti něco dát.“ Ville se na ni zkoumavě zadíval. „A co?“ zeptal se potom. Tähti vytáhla z kapsy u kalhot cosi, co vydávalo třpytivou záři. Ville hleděl, jak se věc leskne. Dlouho sledoval, jak se třpytí v poledním slunci. Tähti mu vložila třpytivou věc do ruky. Ville uchopil stříbrný provázek, na kterém se ona věc houpala.
K očím si přiblížil třpytivou věcičku. Zjistil, že se náramně podobá jakémusi tvaru, který jistojistě znal, jen nevěděl odkud. „Poznáváš to?“ zeptala se Tähti. Ville zakroutil hlavou a dál se fascinovaně díval na věc. „To je heartagram…Vymyslel si ho ty…“ šeptla. „Ville nevzpomíná…Proč Tähti dává?“ zeptal se Ville. „No víš, zlato, jen abys na mě měl památku.“ Ville se podivně podíval. „Tähti chce odejít? Nebo proč na památku?“ Chytl ji pevně za ruku. „ Ale ne, blázínku. To ne…to se neboj…“ Přesto se vyhýbala pohledu jeho očí. „Tak pojď, půjdeme domů.“ Postavila se a čekala, až se postaví Ville.
Bylo pozdní poledne, už se stmívalo. Ville ležel ve své posteli a koukal do stropu. V rukou svíral heartagram co dostal od Tähti a přemýšlel nad jejími slovy. Něco jej napadlo a on to musel jít ověřit. Vyskočil z postele a šel za Tähti.
Vstoupil do jejího pokoje. Ležela na posteli, měla zavřené oči, ale usmívala se, z čehož Ville poznal, že nespí. „Tähti?“ šeptnul. Dívka otevřela oči. „Ano, zlato?“ Pokynula mu, že má jít blíže k ní. Ville přistoupil k posteli a sedl si. Tähti se také posadila. „Tähti já…“ přerušila ho přiložením na prstu na jeho rty. Vzápětí se však na jeho rtech objevily její namodralé studené rty.
Studené prsty vklouzly do jeho vlasů a na jeho hruď. Ville se odlepil od jejích rtů. „Tähti?“ pípnul překvapeně. „Copak zlato, nelíbí se ti to?“ Ale nenechala jej odpovědět, znovu přilepila své rty na jeho. Ozval se zvuk rozepínajících se kalhot. „Tähti já…“ zasténal Ville. „Neboj se, já ti neublížím…“ šeptla Tähti a opatrně mu sundala kalhoty. Konečky prstů přejížděla po jeho hrudi. Několika šikovnými pohyby sundala i jeho tričko. Ville pocítil jistou změnu. Něco jakoby najednou dostalo jinou perspektivu. V hlavě jasně viděl sloupeček slov, která znal. Převalil se nad Tähti. Rukama vjel pod její tričko. A líbal ji hlouběji než před tím…

Ráno se probudil v její posteli, jeho mysl nebyla tak zastřená, jako bývala kdysi. Vše viděl jasně. Jeho oči se nedívaly skrz věci, viděl je. Vstal z postele a dotkl se teplé přikrývky. Viděl sám sebe nahého, vše si pamatoval. Obléknul si spodky a tričko. Vyšel z pokoje. Vstoupil do sluncem zalité kuchyně. Spatřil ji, v jeho těle cosi žhnulo, když se na ni díval. V ústech měl chuť jejích rtů. „Dobré ráno, hvězdičko.“ Pozdravil dívku sedící u okna. „Ville? Tobě taky dobré ráno… Copak se to s tebou stalo?“ otočila se překvapeně dívka. „Semnou? Nic.“ Vtisknul jí letmý polibek. Tähti nakrčila obočí. Zkoumala ho pohledem. Divila se té změně v jeho chování, už to nebyl ten Ville, který za ní chodil večer do postele, protože měl noční můru. Nebyl to ten Ville, který nechápal nic, co mu říkala. Nebyl to ten Ville, který neuměl složit kloudnou větu. Byl to ten starý Ville, ta rocková hvězda jako dřív. Věděla to. Cítila to. A přesto mlčela.
„Tähti, chci ti něco říct.“ Ozval se po chvíli, když mu její zkoumavý pohled vklouzl pod kůži. „Ano?“ šeptla. „ Miluju tě.“ Chytl ji za ruku. „A-ale,ale, ty, my…co-co tě to napadlo?“ zakoktala se překvapením. „Jak jsem řekl, chci s tebou být.“ Podíval se jí do očí. „Ne, ne, ne, ne… To ne… Proč?“ Vyskočila ze židle. Ville ji ze zadu objal. „Copak se děje?“ Odhrnul jí vlasy z čela. „Proč? Já se o tebe tak starala! Vždyť když jsem tě chtěla já, řekls mi, že se mnou nemůžeš být, protože se o mě nemůžeš kvůli heroinu starat! A šoupnul si mě k tomu rudovlasému tyranovi Juhovi! Tak proč bych s tebou měla být já?!“ Sundala si prudce jeho ruce z těla. „Nechceš se mnou být?“ Otázal se překvapeně. „Copak nechápeš, jak tě miluju?!“ Políbila ho a utekla k sobě do pokoje.
Ville se vydal za ní. Zaklepal na dveře. „Tähti, můžu dovnitř?“ Neodpovídala. „Prosím, promluvíme si o tom…Odpust mi to.“ Slyšel její tiché vzlyky.
Odpoledne vyšla ze svého pokoje. Ville seděl v kuchyni. „Tähti…“ šeptnul. „Ticho! Nechci o tom mluvit, zítra přijede Juha…“ Postavila vodu na kávu. „Cože? Juha přijede zítra?“ Tähti si setřela slzy. „Ano, zase budu ta špatná, nejhorší na světě.“ Ville vstal a ze zadu ji objal. „Nejsi špatná… Ochráním tě.“ Zalila si kávu a znovu odešla do svého pokoje. Ville za ní nešel.
Přicházel temný soumrak večera. Slunce sláblo a tma se rozlévala po obloze. Ville se odhodlal vstoupit do Tähtina pokoje. Vzhledem k tomu, že na jeho klepání neodpovídala, doufal, že vstoupit smí. Ležela na posteli. Byla více namodralá než kdy jindy. Chvíli sledoval, jak leží. Přistoupil blíže. Zjistil, že její oči jsou otevřené. Dívaly se do prázdna. Pak spatřil v její ruce průhlednou stříkačku. Věděl, že její srdce již nebije a že všechny pokusy o vzkříšení budou marné. Zkoumavě si prohlížel to namodralé tělo, které bylo kdysi živé, doslova plné života a teď tu leží a nic již nevrátí jeho duši zpět. Políbil modré rty a svezl se po boku postele. Držel se studené dlaně. Jeho slzy padaly na smrtelně zkroucené prsty…



___
Vážně nic proti Kylmanenovi, mě osobně přitahujou záporáci :)