Ranč SLUNCE 1

Anotace: „Jejda!“ zamumlala si pro sebe ještě jednou Nika při pohledu na své hodinky. V jednu mají přijet „děcka“ ,jak její máma s oblibou říká táborníkům, na tábor a ono už je půl dvanácté!

KAPITOLA PRVNÍ

„Mamí? Kde je máslo?“ křikla rozespalá Dominika z kuchyně, když šmátrala rukama v ledničce.
„V ledničce“ odpověděla jí máma a dál vytrhávala plevel ze záhonku u informační tabule.
„Dík no..“
Nika takovou odpověď opravdu nečekala. Dospělí by mohly být někdy více konkrétnější.
Když konečně našla žlutou krabičku s nápisem „Rama“ na víčku, měla už dost studené ruce z přehrabování těch různých salámů, paštik, sýrů a všelijakých jiných věcí které jenom plní ledničku.
Máslo otevřela, vzala si příborový nůž, z chlebníku vytáhla čerstvý rohlík a nožem na něj namazala silnou vrstvu Ramy. Do skleničky s motivem „Coca Cola“ si nalila studené mléko z ledničky a šla si sednou ven na lavici pod altán, který je porostlý břečťanem a kde bude přes tábor venkovní jídelna.
„Jejda,dneska je pondělí!“ vyhrkla Nika až jí zaskočilo sousto rohlíku v krku.
„No, to je Niko! Už bys měla jít roznést po pokojích pro děcka čisté povlečení!“ zahartusila Anna od stáje a poklepala si na hodinky.
„Jejda!“ zamumlala si pro sebe ještě jednou Nika při pohledu na své hodinky. V jednu mají přijet „děcka“ ,jak její máma s oblibou říká táborníkům, na tábor a ono už je půl dvanácté!
Nika se zvedla z dřevěné lavice a s prázdnou skleničkou utíkala do domu. Skleničku hala bala postavila někam do obýváku a seběhla po schodech do prádelny kde na polici ležely úhledně poskládaná prostěradla a povlečení. Vzala si z poza skříně plastovou rozkládací bedýnku a začla do ní skládat povlečení.
„Sakryš..“ ulevila si když zvedla těžkou bedýnku plnou povlečení a nesla ji po schodech na chodbu. Z chodby vyrazila ven na dvůr a ke stájím do podkroví. Do každého pokoje na každou postel dala jedno povlečení na polštář a jedno na peřinu. Když byla hotová vrátila se do prádelny a do bedýnky naskládala prostěradla. Zase ztěžka vyšlapala schody a roznesla všechny bílé prostěradla po pokojích.
Mamka už měla všecko hotové, Nika taky a táta ještě nepřijel z Plzně, kam jel dovyřizovat potřebné věci ke koupi Shary. Už bylo čtvrt na jednu a Dominika si konečně oddychla.
„Niko! Pojď mi pomoct připravit svačinu!“ vytrhla ji maminka z odpočinku.
Nika se postavila na nohy a protáhla se. Ráno si na sebe natáhla rifle a triko a teď jí bylo pořádné vedro.
„Už jdu..“ zafuněla a šourala se za mámou do kuchyně.
„Tady to nakrájej a pak tuhleto začni zabalovat“ rozdávala Anna v kuchyni povely.

Šlo jim o od ruky. Nika krájela papriku, mamka mazala na rozkrojené rohlíky máslo a sýr a Nika pak namazané rohlíky s kouskem papriky balila do papírových sáčků. Právě přeskočila ručička hodin v kuchyni na „za pět minut jedna“ a Dominika s mámou už měly všechno hotové. Pak čekaly u brány na Martina a táborníky, kteří by měli přijet autobusem. Některé možná dovezou i jejich rodiče.
„Za tři minuty jedna a nikde nikdo…“ šeptla si Nika sama pro sebe. Vždy stála u brány a měla za úkol říct „děckám“ a rodičům co a jak a Anna se starala o organizaci a všelijaké ostatní nepostradatelné věci.
Nika si sedla do trávy- to sluníčko ji skutečně unavovalo. Přede dveřmi si před tím všimla, že rtuť na teploměru je nad třicítkou.
„Niko vstávej, autobus už jede!“ zavolala na ni máma, zašla do kuchyně a donesla ven na stůl pod altán tác se svačinou.
Dominika se dívala na autobus který zrovna přejížděl přes mostek. Za ním jelo ještě jedno auto. Bylo modré a patřilo jejímu tátovi.
Autobus zastavil až na dvoře a všechny děti, mimochodem, tento rok by mělo přijet jedenáct táborníků, vystupovali z autobusu a ze zavazadlového prostoru si vytahovaly baťohy a kufry.
Anna všechno organizovala- posílala děti odnést si zavazadla do pokojů, sem tam někoho okřikla. Tentokrát přijeli všichni táborníci autobusem. Teda, vlastně až na jednoho kluka.
„Ahoj! Tak jak to dopadlo?“ zavolala od brány na konec parkoviště Nika, aby se ujistila že ta překrásná klisna Shara co zrovna stojí u plotu je teď už na vždycky jejich.
„Zlato, mám dvě super zprávy!“ volal na ni táta od auta když otáčel klíčkem ve dveřích.
„Povídej“ doběhla k němu Nika a opřela se o auto.
„Tak za prvé- všechno dopadlo dobře, a za druhé- Shara je březí!“
„Tatííí!“ zavýskala Nika a skočila tátovi kolem krku. „To je úžasný, a nevíš co to bude? Hřebeček nebo klisnička?“
„To bohužel nevím, ale už pojď, musíme pomoct mamce a seznámit „děcka“ s dnešním programem.“
„Dobrá“ špitla si pro sebe Nika a cestou na dvůr se zastavila naproti parkovišti u plotu a pohladila ryzku Sharu po hebkém nose.

Na dvoře přestával být zmatek. „Děcka“ už měli věci odnesené na pokojích a seskupili se u tácu se svačinou a u várnice s vychladlým čajem, u níž už menší děti, které přešlapovaly a držely v rukou bílé plastové kelímky. Ti starší daly přednost limonádě která byla natočená v pětilitrových lahvích.
„Ehm…haló..“ pokusila se o slovo Nika. Pak se žalostně podívala na mamku.
„Píííííííísk!!“ ozvalo se z Anniných úst.
Anna stála před altánem ve kterém byly všechny děti, až ,jak už bylo řečeno, na jednoho kluka, který přijede večer, a směle pokračovala i když ještě nebylo úplné ticho:
„Jako každý rok vás tu vítám, jak vidím tak některé jedince tu u nás vítám už po několikáté, a ráda bych vám představila svou rodinu.“
Anna chytla Niku za ruku a ohlédla se po Martinovi-ten stál u stájí- a pohledem mu naznačila ať dojde za nimi.
„Tohle je moje dcera Dominika…“ mluvila měkkým tónem „tohle je můj manžel Martin a já jsem Anna. Všem nám tady říkejte jmény- prostě si budeme tykat.“ Dopověděla a povolila sevření Dominičiny ruky. Nika odstoupila od mámy o pár kroků. A máma pořád pokračovala v mluvení:
„A teď přejdeme k dalším důležitým informacím-“ Odkašlala si.
Všechny děti i náctiletí ji duchaplně poslouchali a někteří si zapomněli sednout a stáli pod altánem jakoby spatřili něco neuvěřitelného- Annu? Ano, Anna si dokázala poddat všechny lidi a hlavně i koně - jen na ně promluvila a byli jako beránci.
„Tak za prvé- já vás budu mít tenhle rok na vyjížďky do terénu a Martin s vámi bude dělat parkur. A Nika jako obvykle bude od půl osmé v klubovně přednášet teorii.“
Anna se zhluboka nadechla a předala Martinovi slovo.
„Já vás taky vítám táborníci. Slušné vychování je vašimi přednostmi jak vidím“ koukl se na partu starších kluků „a proto bych vám ještě rád řekl pár slov o chování ve stájích, na pokoji a podobně…“

Nika stála na dvoře a poslouchala tátu jak mluví o tom, že jsou někteří koně lekaví, a mámu, jak k tomu vždycky ještě něco dodá. Z úmorného vedra se jí zamotala hlava div že nespadla na vydlážděný dvůr. Udělala malí krok k mámě, zatahala ji za tričko:
„Mami, jdu se napít a převléknout“ a s rychlostí hlemýždě zmizela v domě.
Martin a Anna pořád promlouvali do duší táborníků a Nika hltala studenou vodu z kohoutku až se zalykala. Pár kapek života dárné tekutiny jí sklouzlo i za tričko a skvěle ji ochladilo. Z kuchyně koukla na altán- všichni sledovali Annu a Martina, sem tam se někdo přihlásil, protože mu to, co říkali, nejspíš nebylo zcela jasné.
„Tak, a poslední informace je, že teď máte do dvou volno a prozatím zákaz vstupu do stájí. Ve čtvrt na tři se zase tady shromáždíme a budete si losovat koně, o které se během pobytu, budete dennodenně starat“
Zaslechla Nika ještě svého tátu, když šla po schodech do pokoje, aby se převlékla do kraťasů a lehkého tílka.
„Niko, pojď na oběd“ volala za chvíli Anna z jídelny, kde už bylo prostřeno a voněl tam výtečný oběd- houbová polévka a čínské nudle s kuřecím masem.
„Ano, už letím!“ křikla Nika dolů, natáhla na sebe bledě modré tílko a vyběhla z pokoje.