Ve stínu zátoky

Anotace: Povídku jsem napsala včera, inspirována snem(v tom se mi vyjevila trocha ze závěru a jména postav). Po dokončení jsem se však dosti vylekala, jak krutý osud jsem stvořila. Proto ti z Vás, kdož by byli stejně vyděšení, najdou v komentáři alternativní konec

Dvojice milenců vesele procházela pod palmovou alejí. Jejich radostný smích vybízel k úsměvu i ty, kteří kolem nich jen procházeli. Když dospěli na místo, kde se cestička rozdělila ve dví, vydali se po oblázkách z mírně strmého kopce. „Notak, nech toho“, Joachima se smíchem odstrčila jeho ruku z intimního místa. „Proč bych měl? Vždyť se ti to přece vždycky líbilo, „Alfréd pokračoval v jejím žertovném tónu a vrátil ruku zpátky. Tentokrát se ale nesetkal s přívětivou reakcí. „Řekla jsem ti, abys přestal!“, utrhla se na něho a prudce odstrčila jeho ruku. „Co je s tebou, proved jsem snad něco?“, zeptal se trochu dopáleně.

Mezi hustým křovinatým porostem se už začaly objevovat rysy zátoky, kam dvojice směřovala. Pokračovaly v mírném sestupu, Joachima šla kus před ním a neodpovídala. Až po značné chvíli se na něj otočila a s přímým pohledem do jeho očí rázně řekla „Už nechci, aby ses mě takhle dotýkal. Nechci být dál jen pouhá hračka před spaním. Začínám k tobě něco cítit…“dodala už tišeji a pohledem uhnula z jeho očí k zátoce. Alfréd stál nehybně a se zájmem ji pozoroval. Jeho rty se zkřivily v mírný úsměv. „Promiň, to jsem nevěděl, Joachimo.. Pojď sem…“, rozpřáhnul náruč a ona po chvilce váhavě přistoupila a nechala ho obejmout ji. „I já k tobě přeci něco cítím..“, jemně ji pohladil po bradě. Stopa nejistoty v jejích očích zmizela. Přivřela víčka a zašeptala „Začínám k tobě něco cítit, protože budeš otcem mého dítěte.“ Jeho pohled náhle ztvrdl. Joachima si ničeho nevšimla a s plachým úsměvem mu znovu pohlédla do očí. Když jí její úsměv opětoval, úleva z vyřčeného smíšená s radostí z reakce roztančila její tělo. Několikrát se šťastně otočila v kruhu a poté Alfréda chytla za ruku.

Již byli téměř v zátoce. Nervozita odezněla v zapomnění a dvojice nadále pokračovala v radostném hovoru, který se nyní jevil ještě veselejším. Slova o dítěti však nepadlo ani při vstupu do malé, skalisky chráněné zátoky. Joachima si vykasala sukni a po kotníky vběhla do příjemně chladivé křišťálové vody. „Alfréde, pojď sem, je to nádhera!“ zvolala na něj radostně. Stáhl svoji košili a v mžiku už byl u ní. Ovinul jí ruku kolem pasu a líbaje jí, ustupovali spolu dále do vody.

Na jeho tváři se náhle mihl stín. Přistoupil blíž k Joachině a pevně sevřel její zápěstí. „Co to děláš“? zeptala se nejdřív tázavě, když však v ocelovém sevření uvěznil i druhou její ruku, vyděšeně sebou škubla a pokusila se ustoupit. „Miluji svoji ženu a nedopustím, abys náš vztah zničila“. Alfrédova tvář se na malý okamžik podivně zkřivila. Snad to bylo odporem nad vlastním činem, jehož konání právě započal. Když však držel hlavu topící se Joachiny pod vodou, výraz v jeho obličeji byl opět ledově chladný.