Příběh jednoho obyčejného konce

Anotace: Příběh psaný životem.... ani próza, ani poezie, ani úvaha, ani povídka....

Ospalý pohled do zrcadla, rutinní pohyby zubním kartáčkem. Na schodech vtíravá sousedka a tvé neupřímné: „Krásný den!“. Prodíráš se ulicemi zaplněnými lidmi a zkoumavě sleduješ jejich tváře – tak monotónní, tak unylé. Tvá tvář je tolik jiná! Na čele vráska dávné bolesti a jizva z války o cit ... Zborcená klenba kdysi pevného úsměvu a nedůvěra, která září v očích jako čerstvě vypálený cejch... ty nejsi jedna z nich – ta šťastná, nad věcí a svá. Ty jsi mnohem níž.

Jak hluboko tě stáhlo to včerejší, tiché: „Už to nebude jako dřív“. Byl tak něžný při svém projevu, že jsi na chvíli chtěla uvěřit v jeho nevinnost, tolikrát ztracenou, tolikrát zlomenou... Až s ránem jsi procitla a víš... Už tě nikdo nemusí poučovat o velikosti lásky, potřebě milovat a být milován. Jak hořkosmutně chutná dnešní ráno. Jak je jasné a prosté vše, co teď přijde. Plápolající oheň věčné touhy, šťastných návratů a splněných snů poneseš dál sama.

Příliš dlouho nechala jsi jej v naději, že jednou povíš: „Mám opět čistý štít“. A zatím nedělo se vůbec nic. Ty v jeho přenádherné náruči, zmámená něhou a přívalem vzpomínek, chvěla jsi se chtíčem, tak moc, tak strašně moc... A s pocitem velké viny vracela jsi se domů ke své Jistotě... Co teď, co dál? Co mít a co nechat být? Ty Zlá; ve své naivní dětinskosti doufala´s, že život ti sám napoví, kterou cestou máš se dát. Zázraky však patří pohádkám.

Chtěla jsi příliš a dávala tak vražedně málo. Panenko v koutku, co jsi čekala? Že si to láska, ten nešťastně šťastný cit, vezme do své režie? Stalo se tak – a ty teď plač nad tím smutným filmem, jemuž jsi sama napsala scénář! Jeho náruč hřeje dál – ty však už do ní nepatříš. Nesměj se! Lžeš, když říkáš „Nevadí“... když vztek tě zevnitř trhá na kusy a srdce řve bolestí.

Prohrála jsi. Tak sláva vítězům! Poraženým jen mrtvolné ticho v posteli a nehybný chlad v srdci. „Jakou mizernou oporou jsi mi, ty, světem tolik opěvovaná Lásko. Do hajzlu s tebou! A s ním... ne, to ne! Co kdyby přeci jen... To slůvko „kdyby“ budiž mi útěchou, budiž mi falešným příslibem krásných zítřků."

Ach, Ty se nepoučíš, Ty se snad nikdy nepoučíš!