Poslední jízda

Anotace: tak nějak nevim, co si o tom mám myslet sám ... mám to do workshopu a doufám, že se od vás něco dozvim...;-) zadání znělo: „Slečna nastoupí do tramvaje. Nemá lístek, chytne ji revizor a z tramvaje ji zase vyhodí.“; tak všichni do mě;-)

Čekala na rohu ulice za sychravého podzimního počasí a ve městě to bylo patřičně znát. Na hodinách, ve výloze obchodu naproti ní, bylo něco málo po jedenácté.
Normálně by se asi v tom, co měla na sobě, třásla zimou. Přeci jen krátká minisukně, tričko a na něm lehká bundička mladou holku jen těžko v takovém počasí zahřeje, ale ona zimu necítila. Vlastně si všimla, že jí ani pára nevychází od úst.
Podivné.
Zvedla ruce před obličej.
Zvláštní.
Nevzpomínala si, že by kdy měla křídově bílou barvu kůže a že by jí kdy bylo vidět skrze ruce.
Než se stačila pořádně zamyslet, zastavil před ní autobus. Starý a oprýskaný, dvoupatrový autobus, černý jako uhel s neprůhlednými skly, který jen tak člověk neuvidí.
Dveře se otevřely přímo naproti ní a ona mohla nahlédnout dovnitř. Hned první věc, co jí zaujala byl řidič. Vypadal podivně. Jak taky jinak definovat osobu v černém rouchu s kápí na hlavě, z které jsou vidět jen ruce. A ty ještě navíc bez kousku masa křečovitě svírající volant. Nad sebou měl pak řidič zavěšenou kosu.
Řidič k dívce natočil hlavu, ale do tváře mu vidět nebylo.
Chvíli se nic nedělo. Rozhlédla se na obě strany. Nikdo kromě ní tu nebyl. Jen ona, před ní podivný autobus a v něm ještě podivnější řidič.
Cítila se tak prázdná. Osamocená na té ulici. Ostatně to nebylo ani nikdy jinak v jejím životě. Štěstí nikdy moc neměla ... Dětský domov, pěstouni, kteří ji zneužívali a poté ulice. Různé party, které vesměs dělali to, co pěstouni, jen se to před ostatními nesnažili skrývat. Nejednou musela dávat ohavnému starému dědkovi jen za kus žvance, aby neumřela hladem. A proč vůbec? Kdo rozhodl, že tohle musí potkat právě jí?!
A vše, po čem kdy zatoužila, k ní z vnitřku autobusu natahovalo ruce.
Levou nohou vykročila a došlápla na první schod. Když se dostala na druhý, dveře autobusu se za ní zavřely. Podivný řidič znovu rozjel autobus a ona si teprve teď uvědomila, že nemohla utéct. Nebylo kam. Vždycky, když jí bylo nejhůř, tak se naskýtala aspoň možnost útěku. Ale teď ne.
Podívala se hlouběji do útrob autobusu, kam z venku neviděla. Samí podivní lidé. Někteří z nich měli různá těžká zranění a mezi nimi pak seděli staří a vrásčití starci. Jen pár lidí vypadalo vcelku normálně, kdyby ovšem měli ve tváři přirozenou barvu a ne zelenou nebo modrou.
Jedna scvrklá babka se na dívku podívala prázdnýma očima a ona okamžitě uhnula pohledem. Přímo na podivnou kasičku vedle řidiče. Na vrchu měla otvor na minci, ale žádná cedulka ani žádné informace nespatřila.
Nervozitou svírala ruce v pěst a teď si teprve uvědomila, že něco má v pravé ruce. Přiblížila ji blíž k očím a všimla si, že její kůže už není průsvitná a má přirozenou barvu. Jen na tričku jí vzhled hyzdila velká rudá skvrna. Měla v něm malou dírku zepředu a ještě druhou na zádech.
Podívala se do dlaně a spatřila minci ze zlata s vyraženou lebkou na obou stranách. Něco jí říkalo, že patří do kasičky. Uchopila minci mezi palec a ukazováček a natáhla ruku. Chvíli to vypadalo, že mince normálně zacinká mezi ostatními v plechové kase, ale to by dívka nesměla vyrůst na ulici. Po očku se podívala po okolí a když se ujistila, že se nikdo nedívá, prohodila zlatou minci za obyčejnou desetikorunu, kterou měla v kabelce. Přeci jenom zlato je zlato…
Pak se normálně posadila na jedno z volných sedadel v autobuse.
Chvíli se nic nedělo, sledovala rozmazaný obraz města, které teď smáčel déšť. Když tu jí najednou někdo poklepal na rameno. Podívala se a uviděla další osobu v černém rouchu. Ignorovala ho a vrátila se k pozorování města.
Znovu jí osoba poklepala zdvořile na rameno a když ho odbila mávnutím ruky, sevřela dívku kostěná ruka pod krkem a zvedla jí ze sedačky.
Autobusem se rozezněl hluboký hlas: „Já jsem Charón. Zaplatila si za jízdu?“
Dívka vystrašeně přikývla, ale pak si všimla třpytící se zlaté mince, kterou Charón držel mezi kostěnými prsty druhé ruky přímo před její tváří. Byla to tatáž mince, co zaměnila za desetikorunu.
Dveře autobusu se za jízdy otevřely a jimi po chvíli Charón vyhodil nebohou dívku ven do deštivé noci. Než dopadla na zem, spatřila ještě poznávací značku autobusu. Žádná čísla, jen jedno slovo: „STYX“.
Pak si vzpomněla si, jak během dnešního poledne vtrhla do banky spolu s několika komplici a pokusila se jí vykrást. Komplicové úspěšně unikli, ale jí postřelili a během několika minut vykrvácela na rohu ulice. Už jí nečekal ráj, ani peklo. Sama sebe zapudila k věčnosti na tomto odporném světě. Ve městě, kde celý svůj život trpěla a kde bude trpět dál na věky věků.