Už není cesty zpět...

Anotace: Ne, už není cesty zpět...

Ten den svítilo slunce a foukal vítr, který lehce rozechvíval koruny stromů.
Kráčela jsem pomalými kroky ke srázu, ze kterého jsem věděla, že spadá vodopád, a necítila ani jediný záchvěv strachu. K něčemu takovému potřebujete odhodlání, ale jakmile přijde, není cesty zpět. Proč bych tu neměla být a jaký byl vůbec důvod žít?
Už mě nudilo brát ohledy na někoho, kdo je na vás nebere. Pomáhat někomu, kdo vám stejně v nouzi nepomůže, a utěšovat někoho, který by vám sám ani nenabídl rameno. Nepřekvapovalo mě, že se mi kráčí tak lehce. Jako bych si šlapala klidnou cestičku až ke smrti. Ke smrti, která měla nastat tak brzy, že jsem si na to ani nedovolila pomyslet.
Jen aby to nebolelo.
Ale nebylo to ve své podstatě jedno? Pokud bolest podněcuje otevření brány do jiného, lepšího světa, proč tuto útrapu nepodstoupit?
Na sobě bílé šaty volně splývající až dolů a přes bosé nohy končící někde ve vysoké trávě, která mi končila těsně pod koleny, jsem klidně kráčela dál. S hlavou hrdě vztyčenou a očekávajíc nejhorší... nebo nejlepší? Osvobození nebo další bolest? Ne... nemohlo to tak být. A všude kolem překrásně voněly květiny.
Nebylo cesty zpět.
Nač plakat, když vás nikdo neslyší a neutěší? Nač se strachovat, když nemáte pro koho? Nač se trápit, když žádné trápení nemá dostatečný podnět?
Ne, nebylo cesty zpět.
Zvedla jsem nohu a došlápla na sluncem vyhřátý kámen. Překvapilo mě, jak přesně má noha dosedla na podivně zkřivenou skálu. Jak lehce se mi shlíželo dolů do napěněné vody. Přivřela jsem oči a nechala slunce, aby mi alespoň trochu prohřálo chladnou pokožku.
Snad tam bude i slunce, povzdechla jsem si a zhluboka se nadechla.
„Kdy bude ta správná chvíle skočit?“ zeptala jsem se, jako bych doufala, že mi voda tiše zazpívá odpověď. Hlavou se mi míhaly obrazy, ale žádný nezůstal tak dlouho, abych si ho mohla důkladně prohlédnout. Zimomřivě jsem na noze stáhla prsty a zkousla si ret. Kdy? Kdy bude ta správná chvíle?
„Nemám tušení,“ ozvalo se tiše zprava. A tam... tam stál někdo další. Čím to, že jsme si vybrali stejný den a teď tu stojíme spolu? Vyděšeně jsem se na něj podívala a zadoufala, že mě nebude chtít odradit od skoku.
Ne, už nebylo cesty zpět.
„Teď nebo jindy... má to vůbec význam?“ zapřemítala jsem znovu nahlas a čekala, zda se ozve odpověď. A třeba jsem přes to všechno nechtěla umřít sama. Třeba jsem si jen namlouvala, že žádnou poslední zpověď nepotřebuju a že nikoho mé pocity nezajímají.
Ale ne, už nebylo cesty zpět.
„Možná, že to nikdy předtím význam nemělo a možná, že to význam nemá ani teď. Proč tedy váháme? Stojíme tu, nerozhodní a strachuplní... Měl bych snad vzpomínat na svůj život?“ Chvíli tu otázku nechal viset ve vzduchu. Jeho hlas mne rozechvíval – mluvil klidně a vyrovnaně, jakoby mi právě oznamoval, že se vrátil z dlouhé cesty a potřebuje si odpočinout. Dokonce tak i vypadal. „Proč, když jediné, na co máš vzpomínky je bolest a utrpení?“ Podíval se přímo na mě. Zaváhala jsem.
„Vzpomínky ale nezmizí. Ani po smrti,“ polkla jsem.
„Když ne, tak kdy? Smrt mi nabízí svou náruč zapomnění. Jakmile se rozhodnu ji přimout, neucítím nic. Ani bolest, ani utrpení. Dokonce ani vzpomínky,“ odpověděl klidně a podíval se zpátky do napěněné vody.
„Doufáš tedy, že skončíš navždy uvězněný ve tmě?“ Pomyšlení na to, že jakmile skočím, zmizím, mě děsila a rozechvívala mi tělo i duši.
„Ne. Rozhodneš se skočit a jakmile to uděláš, neoctneš se v pekle, v ráji, v nebi nebo na cokoli věříš. Prostě přestaneš existovat. Ty snad stojíš o pokračování svého dosavadního života, který jsi tu přišla ukončit?“ Zamračila jsem se. Jeho teorie měla něco do sebe.
„Prostě přestanu existovat..,“ přemítala jsem ta slova v ústech a zavrtěla hlavou. „Nevěřím, že po smrti nic není. Život je jen příprava na dobrodružství, které nabízí smrt.“
„Vážně? Co konkrétně tedy očekáváš?!“ přeskočil mu hlas a já si rázem nebyla jistá, jestli zlostí, strachem nebo snad zoufalstvím. Podívala jsem se na něj a zaváhala.
„Cožpak je tak těžké uvěřit, že tam na nás čeká něco lepšího, něho hezčího? Cožpak je tvá duše už natolik ztracená, že si nedokáže připustit možnost, že po smrti je něco víc? Něco, co ti nedovolí trápit se, něco, díky čemu lehce zapomeneš na starosti? Něco, co tě povznese nade všechno a ty..,“ pohlédla jsem na něj. „... a ty budeš uprostřed všehomíra a klidu...“
„Ani nevíš, jak rád bych věřil. Jenže když vidíš umírat svou matku, když ti zabijí sestru a cítíš vinu, protože jsi tomu mohla zabránit, když tě každý den mlátí tvůj vlastní otec a nemá ani skutečný důvod... Možná, že ze mě tu víru vymlátil a možná jsem ji i přestal hledat, když nebyla naděje. Ale máš pravdu... Věřím.“ Když se na mě znovu podíval, zablesklo se mu v očích. „Věřím, že všechno má svůj konec. I tohle.“ Zmohla jsem se na pouhé přikývnutí.
„Ale i konce mají své začátky,“ usmála jsem se do vody, která se v mohutných vlnách převalovala přes stáhle obroušenější kameny.
„A co když smrt...“
„... začíná něčím novým?“ odtušila jsem.
„Jestli to znamená se znovu narodit..,“ nedokončil a podíval se přímo na mě.
„... pak by možná nebylo od věci nejít vstříc novému životu sám...“ Podívala jsem se jeho směrem a uvědomila si, že ani nevím, jak se jmenuje. A bylo mi to jedno. Za tak krátkou chvíli - na hraně mezi životem a smrtí – jsem potkala někoho, kdo měl mnohem pádnější důvod pro to, aby skočil. Poznala jsem člověka, který uvažoval podobným způsobem, který měl jednoduchá přání a ani jedno se mu nesplnilo. Člověka, kterého zklamal život, a tak se z posledních sil a nadějí obrátil čelem ke smrti.
Napřáhl ke mně ruku a já si teprve teď uvědomila, že stojí ještě o stupeň níž k pěnícímu konci vodopádu, který se pak měnil v poklidnou řeku. Přijala jsem ji a pomalu přešla k němu. Upřela jsem na něj pohled svých šedých očí a čekala všechno – strach, zoufalství a poslední přání – jen ne toužebné očekávání, které jsem viděla v těch jeho. A ten jediný pohled mě uklidnil do takové míry, že jsem se přestala třást a dokonce začínala cítit prsty.
Sevřel mi ruku o něco pevněji a podíval se dolů.
„Berme to pozitivně...“
„Norel,“ doplnila jsem své jméno.
„Berme to tedy pozitivně, Norel.“
„Proč?“
„Protože smrt nemůže být horší než naše dosavadní životy. A i když o tom tvém nevím prakticky nic, tak pokud máš pravdu, můžeme si o něm povídat celou věčnost,“ pohladil mě po tváři.
„Pokud na to budeme mít čas,“ usmála jsem se. ,,Ale co když..,“ dala jsem průchod svým obavám.
„Když se nám nebude dařit ani v dalším životě, půjdeme a společně to tady na téhle skále zkusíme znovu. Souhlasíš?“ Bylo hezké mít někoho, kdo s vámi projde smrtí a ještě popřemýšlí nad tím, zda to s vámi nezkusí ještě jednou...
„Souhlasím...“
,,Kyle.“
,,Souhlasím, Kyle. Tady na té skále, na tomto místě. Na místě, které uvízlo mezi životem a smrtí.“ Chytila jsem ho pevně za ruku.
„Žádný strach, žádné obavy. A kdybys mi náhodou vyklouzla, projdu celou smrt, abych tě našel.“ Vzhlédla jsem k němu a přimhouřila oči proti oslnivě zářícímu slunci. Přikývla jsem a zhluboka se nadechla.

A pak se naše nohy odpoutaly od skály, která tam jistojistě stála už několik set let a nejspíš neviděla první ani poslední páchanou sebevraždu. Cítila jsem, jak se mi jeho prsty zařezávají do kůže a jak mi vzduch sviští kolem uší a hraje si mi s vlasy. Bylo zvláštní, že jsem necítila nic jiného než štěstí a bylo tak trochu smutné, že jsem ho pocítila až tady – v posledních okamžicích svého života.