Stranou

Anotace: ....

"Ahoj, tak už jsem zase tady… Nemáš mě ještě plný zuby?..... Ne? Tak to jsem ráda! Co bych sama dělala… Hrozná představa….
Ta ženská na recepci na mě zas tak divně zírala. Už mě docela štve. Dívá se na mě, jako kdybych byla ufon a přiletěla jsem sem v raketě… Nemohl bys jí něco říct? Jo? Tak díky….
Ach jo… už nám dost všech kolem. S těmi jejich falešnými úsměvy a hloupými lžemi, kterými mě zasypávají. Myslí si snad, že je neprokouknu?! Vždyť jsou nenápadní jak velryba na Sahaře! Nejhorší je, že mě obelhávají všichni…. Kromě tebe.
Cítím se odstrkovaná, nikam nezapadám. Nikdo mi nerozumí…od té doby co…ehm…radši nic. Nebudu tě z ničeho obviňovat…
Tam venku je to hrozné! Jsem tak sama, když nesedím tady. Kamarádky mi neberou telefony a na ulici si radši přejdou na druhý chodník, aby mě nemuseli ani pozdravit… Ale dnes jsem na Debbii zavolala i přes tu silnici. Měl jsi vidět, jak se zatvářila! Zezelenala, pak nabrala rudý odstín a vypadala, jakoby měla sto chutí mi něco hezky od plic říct… Ještě že má dobré vychování…
Znáš ten pocit, když sedíš v místnosti plné lidí, ale přesto si připadáš sám? Slyšíš, jak se mezi sebou všichni baví, smějí se a hádají se, ale je to, jako bys byl zavřený v nějaké…bublině, ve které je prostě nedokážeš vnímat… A oni tě okázale ignorují…
Nemáš ani představu, jak moc jsem se na tebe těšila. V práci jsem zas byla naprosto nemožná…poslední dobou se vůbec nedokážu soustředit. Mám neustále pocit, jako by se na mě někdo díval. Je pravda, že mnohokrát, když jsem se otočila, pár lidí sebou polekaně trhlo a sklopilo oči. Jakoby se mě báli, nebo co….
Někdy bych chtěla utéct od toho všeho. Zamknout se ve svém pokoji a rádio pustit tak nahlas, aby mě nikdo neslyšel…křičet.
Slyšíš? No tak, mluv se mnou!
Ta nevíš jaké to je, když nic není v pořádku! Ty nevíš jaké to je…být mnou!"

Jane pozorovala skrz žaluzie malý nemocniční pokojík. Sledovala, jak ta mladá žena mluvila ke svému příteli, který ležel na lůžku. Chtěla jí nějak pomoct, když viděla, jak v slzách tiskne jeho ruku a něco mu pořád povídá…
Ale jak pomoci člověku, jehož jediný důvod ke štěstí leží už pět měsíců v kómatu v nemocnici….