Anděl

Anotace: Krátká povídka o tom, jak bychom si měli uvědomovat, že na světě existují nejen špatné věci, ale i ty dobré.

"Kruci, Tomáši," rozčilovala se mladá paní Koubová a zloba z ní jen čišela, až to úplně vypadalo, jako by jí ušima vycházela pára jako z konvice s vroucí vodou, "neseď tam tak pořád v pokoji a pojď mezi nás, vystydne ti večeře!"
Paní Koubová, věčně ustaraná matka třináctiletého Tomáše, ani protentokrát nezoufala výjimečně. S tím klukem byly jen starosti.
I Tomáš to sám moc dobře věděl a snažil se dojít ke změně, avšak jelikož dělal jednu z nejběžnějších lidských chyb, výsledek se zdál být zcela marný.
Snažil se před tím vším, co se teď dělo, zavřít oči.
Zavřít oči a doufat, že to vymizí. Že to přece jen jednou musí přejít.
Stále ho mrzelo, co se děje všude kolem něj a dumal nad příčinnou, proč mu to pořád leží v paměti.
Ráno vstával do školy většinou dobře naladěn, avšak jeho odpolední návraty domů se za poslední dva měsíce staly jeho největší noční můrou.
Do třídy nastoupil jakýsi podivín v otrhaném šatstvu, nejspíš bylo vybrané z dobročinné organizace. Spolužáci s ním zacházeli docela tak jako s kusem hadru na tabuli, který se věčně válel na zemi v kbelíku se špinavou vodou sem tam s trochou mydlinek.
Nedávno se chudák Marek ocitl ve spárech nemilosrdných spolužáků, když se zrovna chystal na školních záchodech vykonat svou potřebu. Při soustředěném vymotávání toaletního papíru z ruličky ho cosi udeřilo prudce do zad, až ztratil balanc a uhodil se nemotorně hlavou o zeď.
Se zkrvaveným obličejem si za přítomnosti vyděšeného Tomáše, jenž vše bedlivě sledoval z povzdálí, vyslechl dávku nepěkných nadávek a jízlivých připomínek, které by normálnímu smrtelníkovi z chudé rodiny udělaly pořádnou ránu do srdce. Jenže Marek si připadal jako pustá prázdnota. Nic, co by mělo lidi zajímat. A tak udělal pro ty lotry všechno, na co si jen rozvzpomněli. Takhle to už přece na světě chodí… před zlem neutečeš, někdy mu zcela podlehneš a uvěříš jeho slovům, která ti na dlouhou dobu utkví v paměti.
A potom ta situace s rakovinou. Tomášova nejdražší sestřička, ještě tolik mladá a nevinná, v nemocnici na bílém lůžku tenoučkou dekou přikryta se den co den blížila smrti napospas.
A co ten zlosyn, který se minulý týden pokusil vyloupit Koubovic skromný trezor skrytý za mohutným obrazem v obývacím pokoji?
Co ta matčina nejmilejší kamarádka, jež podala informace tomuhle svému příteli o skrýši a bez výčitek svědomí ho nabádala k vyloupení?
Zlo je všude, ať už chceš nebo nechceš, jedině když zavřeš oči, chvíli ho nevidíš, ovšem hned jak je zase otevřeš, přímo tě zaslepí svým nespočetným množstvím. Pořád přibývá jako jarní květiny na zahradě, jež se právě derou skrz půdu, aby se nadechly prvně v životě čerstvého vzduchu. Zlo nezastavíš.


*
A pak jako by se před oknem zjevila jakási neviditelná aura.
Když se Tomáš instinktivně otočil, na pár vteřin zahlédl slabou záři, ve které se rýsovala vysoká postava anděla.
"Vidím, vidím, drahý Tome," promluvil vlídně hlasem nebesky jemným a přátelským, "že nejspíš už dlouho voláš po mé pomoci."

Pomalu přistupoval blíž k psacímu stolu, kde se Tomáš vyděšeně krčil a vyjeveně si mnul oči, jestli tohle není náhodou jen nějaký výplod jeho hloupé fantazie.
"Vy jste anděl?" hlesnul omámeně.
"Hádáš správně, chlapče," přikývl, až se mu jeho dlouhá zlatá hříva rozlétla všude kolem ramen. "A víš, proč přicházím?"
"Ne," odvětil Tomáš po delším zaváhání a nevědomky se pustil do hryzání konce propisky.
"Tvé myšlenky krouží pořád dokola kolem toho samého problému,"oznámil mu varovně, "Zaslepilo tě zlo."
Tomáš protočil panenky, jako to dělával ve škole, když si ho učitelka ustavičně volala k tabuli k vyřešení rovnice s jednou neznámou.
"Fakt?" prolomil po chvilce ticho a vyndal z pusy své psací náčiní.
"Děje se kolem tebe poslední velká spousta špatných věcí, že ano?" jakoby se chtěl ujistit anděl, zda li je na správné adrese.
"No… jo," pokýval zamyšleně Tomáš hlavou, "asi máš pravdu."
"Pověz mi sám, s čím máš trápení, rád ti poradím," nabízel mu anděl.
"No tak jo," přijal nabídku Tomáš, "mám pořád samý problémy. A to jenom tomu, že existuje zlo. Spolužáci šikanujou Marka Polničku, protože nosí děsný hadry, jenže von za to v podstatě vůbec nemůže, takže mi to připadá nefér. A když to prásknu, dostanu taky nakládačku."
Aděl mu pozorně naslouchal.
"Nedávno mámu taky zradila kamarádka a kvůli ní nás před tejdnem normálně vykradli!" ztěžoval si dál, "A co je nejhorší? Moje ségra má rakovinu a umře."
Když už se Tomáš nadechoval, aby ze sebe vychrlil dalších pár vět, najednou ucítil něco vlhkého, co mu začalo stékat po tvářích. Byly to slzy.
"Táta s mámou se chtěj rozvádět, kvůli tomu, že je máma neschopná, a že řekne všechno každýmu na potkání, a taky že nás prej vykradli kvůli ní…" vzlykal zoufale.
"Ó chlapče drahý, jen neplakej," tišil ho anděl a v nitru mysli doufal, aby své poselství nijak nepokazil.
"Kdyby neexistovalo zlo, zmizeli by všechny problémy," zaúpěl Tomáš a hlavu sklonil poraženě k zemi.
"A kdyby zmizeli všechny problémy a zlo ho způsobujíc, ze světa by se vytratilo i veškeré dobro…" doplnil ho anděl.
"Co tím myslíš?" ptal se Tomáš se znatelně třesoucím se hlasem.
"Tomáši, volá tě hlas dobré duše života. Tak se přeci vzchop a bojuj," nařídil mu anděl, "neobracej se ke zlu zády, nedávej najevo svůj strach, jednej konečně!"
"Ale…"
"Zapomínáš na dobro, hochu. Je utlačováno zlem a zaniká. Ty ho nevnímáš a tím mu k tomu všemu jen pomáháš. Copak chceš Zemi nebeské tento osud dopřát?"

"Proč nemůžu třeba stisknout "Delete" a nechat to zlo zmizet…?"
Jenže to už byl anděl doslova a do písmene v tahu.


Tomáš se probudil s hlavou na desce psacího stolu, která mu třeštila jako by se jeho mozková soustava zbláznila a uspořádala v hlavě bicí orchestr. Zmateně se rozhlédl kolem sebe. Vážně se mu tohle všechno jen zdálo?
"TOME! Vylezeš z toho pokoje nebo si pro tebe mám dojít sám!" rozlehl se halou otcův rozzuřený hlas.
"Už letím, tati!" zvolal odhodlaně, vzal za kliku a pomalým krokem zamířil do jídelny.
Rodina na něj netrpělivě čekala u stolu.
"Mami, tati," vydechl najednou, "jsem strašně rád, že vás mám. Ani netušíte, jak jsem za to vděčnej! Miluju vás…"
A tu najednou znovu ucítil ten zvláštní pocit vlhkých slz na tvářích. Tentokrát však plakal jen pro dobro. Musíš ho chytit a nepustit…