Co na to říct…

Anotace: krátký okultně dobrodružný šmodrch událostí

Co na to říct…

„Prosím tě, a ty jí to věříš? Neříkám, že bych nechtěl, aby to byla pravda, ale spíš by mě napadlo, že ti z nějakýho sadistickýho důvodu chtěla zamotat hlavu.“
„No, abych pravdu řekl, mám tu bábu, docela rád, je s ní legrace, ale tohle bych jí asi nevěřil…“
„No vidíš…“
„…nebýt toho oxidanta Pecháčka.“
„Pecháčka? Co s ním?“
„Hmmm…“
„Dobrou Richarde…“
Abych vás uvedl do obrazu. Jmenuji se Richard Knížek. Umírám. Mám celkem velký nádor na mozku. Chodím s jednou moc milou dívkou. Která má babičku. A ta má docela zajímavý koníček – je to čarodějnice. Dobrá, to asi ještě není dost na to, abych vás uvedl do obrazu, jenže až uvedu všechny podrobnosti a budete se muset zase pracně dostávat do úvodní situace, neříkejte, že jsem vás nevaroval.
Takže znovu. Celý život jsem bydlel v jednom pavlačovém domě na Žižkově. Sousedské vztahy byly, kupodivu, většinou docela příjemné mezi všemi sousedy, což jsem postupem času považoval za čím dál tím větší vzácnost. Akorát tu vždycky byla jistá Judita Hořická. Její jméno jsem se ale dozvěděl až mnohem později, jinak se jí prostě říká Čarodějnice. Komplikovaná osoba – všechny děti z okolí se jí vždycky trochu (nebo i hodně) bály, ale myslím, že hlavně pro její nepřítomný výraz a poměrně častá složitá gesta, která opravdu asi nejsou jen pouhými gesty. Opravdu nevypadá nijak odpudivě nebo strašidelně, naopak – podle občanského průkazu by jí mělo být něco přes sedmdesát, ale pokud jí někdo hádá věk, nejvyšší cifry skončí okolo padesátky. A ještě jí pořád baví zajít občas do Slávie v červeném kostýmku, poručit si „whiskey a sodou“ a čekat na nějakého galantního pána, který si k ní přisedne… No, a jakmile se dostanou ke konverzaci a je-li to jelito, zmíní jeden jediný podstatný detail, z kabelky vyndá elegantním gestem občanský průkaz a náhle už u stolu jelito není. Dokážu si představit, že pokud to jelito ve vzácných případech není, není naopak náhle občanského průkazu... Pro nás kluky měla tato dáma ovšem jednu zajímavost. Kdysi si přivedla domů Elišku, svojí vnučku, ze které časem vyrostla snad vůbec nejpřitažlivější dívka, kterou pak doprovázela skoro na každém kroku. Později jsem se dozvěděl, že její rodiče zemřeli v Holandsku při podivné autonehodě. (Víc vám neřeknu, ale okolnosti, toho, jak se o celé věci dozvěděla, jsou hodně nad rámec běžných představ. Je to příběh tak fantastický, že jsem mu zatím nedokázal zcela uvěřit ani já.) Když jsem se po dlouhém váhání rozhoupal k tomu, abych Elišku oslovil a zeptal se jí na jméno (šlo tenkrát o klukovskou sázku), nejdřív jsem se strašlivě zasekl a jen na ní chvíli zíral. Když jsem ji pak s velkými obtížemi oslovil, zmrazil mě pro změnu její hlas. To už na mě Čarodějnice koukala tak netrpělivě a pobouřeně, že jsem si další komunikaci s Eliškou na nějakou chvíli úplně rozmyslel. Nakonec byly ale moje dětské obavy rozbouřenými hormony převálcovány takovým způsobem, že jsem jednoho dne prostě zašel za Eliškou (naštěstí mi tehdy opravdu otevřela dveře ona) a vykoktal jsem ze sebe, že ji zvu na oslavu svých 14. narozenin a že bych byl rád, kdyby si mě jednou vzala. S tím prvním souhlasila hned, s tím druhým teprve asi před rokem. Uznávám, že je opravdu zvláštní, že nám to vydrželo. A to ještě dvěma lidem, kteří jsou každý z jiného světa. Já jsem celkem obyčejný, šedooký, černovlasý (teď už moc ne), vyšší, ale jinak celkem tuctový člověk, na kterém je zajímavé snad jedině to, že dělám policejního detektiva, ale když vám o tom začnu vyprávět, tak většinou usnete po deseti minutách. Zato Eliška je nádherná trochu zrzavá bruneta, s postavou, která mě pořád ještě přivádí k šílenství, třpytivýma očima, které mají barvu jako vyleštěná měď, má dvě vysoké školy a přednáší o dějinách v tak širokých souvislostech a tak poutavě, že je na ní vždycky narváno. Sám si ji občas rád zajdu poslechnout.
Asi bych měl konečně vysvětlit s kým, o kom a o čem jsem se na začátku bavil.

Takže, s kým… - to je poměrně jednoduché, jde o mého bratra Jáchyma – vzhledově je mi celkem dost podobný, akorát nosí brýle a má trochu kulatější rysy. Ovšem co se týče povahy, ač je to povoláním psycholog, je přísně racionálně založený a v Juditiny schopnosti odmítá uvěřit. Popravdě byl snad jediný z celého domu, kdo z ní žádný respekt nikdy neměl. Ani jako dítě. Podle jeho profesionálního názoru se prostě jen chce dělat zajímavou a těší ji děsit lidi ve svém okolí.
O kom – tak to už bude delší. Josef Pecháček byl takový zhruba čtyřicetiletý relativně neškodný úchyl od nás z baráku, který se pověsil na Elišku, když jí bylo asi tak 16. No, moc jsme ho ale neřešili, protože jsme věděli, že má z Judity opravdu respekt. Ale je fakt, že když jsme zjistili, že nás sledoval až na koupaliště, tak Eliška přeci jen dostala trochu strach a já hodně velký vztek. Ještě ten den ho Judita pozvala na kávu. Kupodivu přišel. Judita mu zrovna v kuchyni vykládala karty, když mi Eliška u ní v pokoji pomáhala s referátem na dějepis. Zrovna mu říkala něco v tom smyslu, že se rozhodně nemusí bát, že by si neužil. Že dost brzy přijde k penězům. A že pro holky je jen máloco tak přitažlivé, jako starší, zábavný a bohatý pán. Jen by si prý měl dát pozor, aby kvůli svému chtíči nepřišel o krk. Je fakt, že za několik týdnů poté se Pecháček odstěhoval a já na všechno zapomněl. No a tak o deset let později jsem se doslechl o vraždě nějakého podnikatele jménem Pecháček. A byl to skutečně náš starý známý. Časem jsem zjistil, že opravdu jen několik týdnů po Juditině věštbě zdědil slušné jmění, které se mu navíc povedlo dobře investovat. Že po zbytek svého života žil Pecháček z velmi tučné renty a že ty peníze utrácel opravdu především za ženské. No a pak ho jeden psychicky hodně narušený manžel zabil řeznickou sekerou – usekl mu hlavu. Nutno uznat dvě věci – Pecháčkovi to, že tím, že se postavil mezi onoho šíleného řezníka a tu ženu, jí skutečně získal čas k tomu, aby mohla utéct. A Juditě za tuhle až strašidelně přesnou předpověď.
O čem. Také nečekejte nic stručného. Asi tak před dvěma roky mě začaly pronásledovat ukrutné bolesti hlavy, ale ze začátku šlo jen o krátké intenzivní okamžiky, které se objevovaly jen zřídka. Postupem času se začaly objevovat častěji, ale stále ještě jsem se neznepokojoval, prostě jsem si řekl, že se u mě začala projevovat migréna. Zhruba před rokem jsem si poprvé vzal prášky proti bolesti a rychle jsem se na nich stal závislý. Pak se mi navíc asi před půl rokem začal rapidně zhoršovat zrak. Protože se to očnímu lékaři pořád nezdálo, poslal mě na magnetickou rezonanci. No a tehdy jsem se dozvěděl, že mám rakovinu a že to bohužel s mými vyhlídkami nevypadá dobře.
„Bohužel, rakovina v mozku je vzácná a obtížně léčitelná záležitost.“ Řekl mi tehdy na rovinu lékař. Já už jsem tolik síly neměl, abych to řekl Elišce, nebo rodině. Takže jsem se snažil dělat dál svou práci a tvářit se, že o nic nejde. Chtěl jsem zaujmout takový postoj, že stejně nevím, kdy přesně zemřu, tak prostě nebudu panikařit. Jen si budu pokud možno víc užívat života. Občas se mi to dokonce i vedlo.
Asi před týdnem jsem omdlel, když jsem na ulici přecházel chodník. Probudil jsem se teprve včera. Celou dobu, co jsem byl v bezvědomí, se u mě střídaly hlavně Judita s Eliškou, dokonce jsem měl pocit, že jsem s nimi mluvil, hlavně s Eliškou. Ona mi vyčítala, že jsem jí nic neřekl a já jsem jí vysvětloval, že jsem ani já sám nechtěl nic takového vědět. Že jsem chtěl s ní zbytek života prožít tak v klidu jak jen to šlo, jako by mě „jen“ mělo třeba za rok srazit auto. V tu chvíli se ozvala Judita. Že prý je to sice celkem pochopitelné a z jistého úhlu pohledu i rozumné stanovisko. Jen je to dost těžko proveditelné, když o tom obě vědí dřív než já. Ale, že mi to předstírání nevědomosti šlo tak dobře, že se ony rozhodly mi nic neříkat dokud to neřeknu já jim. Pak řekla Judita něco, co mě dost vyvedlo z míry ještě víc.
„Brzy zemřeš, to je sice pravda, ale postarám se o to, aby to bylo jen na chvilku. Prožiješ tady ještě dlouhý a zajímavý život.“
Když jsem se tedy včera probudil, seděly u mě obě. Zeptal jsem se jich na ten rozhovor.
„Jistě, mluvili jsme spolu.“, řekla Eliška.
„Takže jsem se přeci jen vzbudil už dřív, co? No to mě tu ti doktoři moc nehlídají, když si toho nevšimli.“
„Nevzbudil ses.“, řekla Eliška.
„Ale každopádně nezapomeň, co jsem ti slíbila.“, řekla Judita, „Zítra se uvidíme.“ Pak odešla a nechala nás s Eliškou o samotě. To co obě řekly mě (zase jednou) pořádně zmátlo, ale brzy jsem stočil pozornost jiným směrem, protože jsme pak s Eliškou vedli moc příjemný rozhovor o čistě soukromých věcech, dokud jsem v klidu neusnul. Sice si pamatuji, co se mi pak zdálo, ale to s tímhle nemá co dělat a rád si to nechám pro sebe…
Když jsem se dnes ráno probudil, byl u mě Jáchym. Byl jsem překvapený, ale zato rád, že ho vidím. Chvilku jsme si povídali o všem možném, protože bydlí v Anglii a vidíme se jednou za uherský rok. Pak jsem mu řekl o těch podivných rozhovorech s Juditou a s Eliškou a jeho reakce dopadla… no, vlastně přesně tak, jak jsem předpokládal.
***
„No, hezky jsi to sesumíroval, jen co je pravda, dokonce se to i pěkně poslouchá, ale už máme docela zpoždění.“
„Judito? Co tu děláš, to je moje no… ehm… bezvědomí.“
„Bezvědomí to je sice možná tvoje, ale smrt to je docela určitě naše. Pojď už, cestou ti to zkusím aspoň trochu vysvětlit. Slíbila jsem, že se uvidíme, tak jsem tu.“
„A…ha?“
„No dobrá, uznávám, že to musí být matoucí, ale na rovinu, už jsem na světě byla dlouho, tak jsem se rozhodla, že umřu.“
„Dlouho? No, žiješ o něco déle než já, ale… Ok, o čem se tu, ksakru, přesně bavíme? Jo, a nevíš náhodou, kde to jsme? Je to tu najenou nějaké jiné.“
„Náhodou vím. Jsme na místě, které pro každého vypadá úplně jinak, má mnoho jmen, ale jen jedinou funkci – usnadnit tomu co zbylo z lidské bytosti po smrti přechod mezi dvěma typy vesmíru.“
„No, docela vyčerpávající odpověď, ale ani náhodou nechci tvrdit, že tomu rozumím. Co ta předchozí otázka?“
„Jasně, že ti to povím, ale budu potřebovat, aby ses pořádně soustředil a nepřerušoval mě.“
„Dobrá, vynasnažím se.“
„Takže pro začátek bych ti měla sdělit skutečný počet let, která jsem strávila v tomhle životě. Je jich něco málo přes 300. Eliška není ani tak moje vnučka, jako spíš praprapra… no, to je jedno. Její rodiče sice zahynuli při nehodě, ale jak víš, bylo to poněkud divné úmrtí. Ve skutečnosti byl ten útok namířený proti ní. Aby se nedostala ke mně… No, až se vrátíš, budete mít život převrácený naruby, protože … Existuje organizované dobro i organizované zlo. Já patřím k té světlé straně a tvoje milá také. Jde o to, že brzy nastane doba, kdy se extrémně vyhrotí situace…Hmm, jak ti to přiblížit… …jde o to, že se někteří lidé opravdu aktivně začínají opravdu dobře snažit o skutečnou duchovní svobodu o pozvednutí se na vyšší úroveň za života. Začíná z toho být stav věcí. Jenže, to se nemůže líbit bytostem, které pravidelný přísun lidské energie potřebují k existenci. Například první a hlavně druhá světová válka byly něco jako pokus uvrhnout lidi do větší závislosti na těchto bytostech, rozšíření dogmat a slepé bezduché víry. A nemysli si, tenhle binární spotřební materialismus je mnohem zhoubnější náboženství, než to katolické v dobách středověku. A já vím, o čem mluvím, ještě moji matku upálili na hranici.“
„Tak téhle ‚odpovědi‘ nerozumím už skoro vůbec – nejdřív mluvíš o dobru a zlu, pak mám pocit, že tyhle pojmy směšuješ. No, a to nemluvím o tom úvodu a závěru.“
„Bohužel, na to, abys to úplně pochopil, budeš ještě potřebovat spoustu času. Nám ho tady už moc nezbývá. Jde o to, že dobro a zlo jsou většinou chápány jen velmi omezeně - jako taková pracovní označení navzájem si natolik podobných jevů, že je bez nějakých berliček obecně přijatých pravidel dost dobře nemožné je od sebe oddělit, alespoň ne, když se omezíš pouze na dualistický pohled na věc. Začneš mít pocit, že těch pojmů potřebuješ o dost víc. A stejně skončíš s pocitem, že hranice mezi oběma pojmy je jaksi rozplizlá. “
„No tady už aspoň vím, o čem mluvíš.“
„Ještě abys nevěděl, detektive. ?“
„Takže tohle ‚omezené vnímání‘ není dobré?“
„Je docela škodlivé. Stejně jako veškerá lidská omezenost, nevědomost, závislost a blbost.“
„Takže jestli tomu rozumím, bojuješ proti zlu, které je větší něž zlo, jak ho obvykle chápeme?“
„Především se snažím skutečné lidské duši vrátit její prapůvodní význam.“
„Hmmm… Tak to musí být dost namáhavá činnost, ne?“
„Zatím nemáš ani zdaleka představu, jak moc mravenčí práce to je. Řekněme, že za tu dobu, co jsem na světě, už jsem opravdu unavená. A potřebuji si nějakou dobu odpočinout, než se vrátím. Ty naopak máš před sebou velmi barvitý život. Moje řemeslo a nadání zdědila Eliška, ale ani ty nejsi bez talentu, ba naopak. Jen o tom ještě nevíš.
„Dobrá… Ještě jedna otázka. Jsem teď mrtvý?
„Ano, už nějakou chvíli. Tvoje tělo už odvezli do márnice. Měl by ses do něj co nejrychleji vrátit.
„A co ten nádor v mém mozku?“
„Není tam.“
„Cože?“
„No, jestli to chceš vědět, tak jsem na rakovinu ve skutečnosti zemřela já.“
„Cože?!“
„Časem na to přijdeš, teď už na vysvětlování není čas. Koukej se vrátit.“
„A jak?“
„Tady odsud to jde už snadno, prostě se vrátíš do svého těla stejně, jako by ses vrátil domů z dlouhého výletu. A běž už!“
***
„Hej! Ten skalpel má být na mě?! - Chápu, taky bych ve tvé situaci nevěděl co na to říct…“
Překročil jsem bezvědomé tělo patologovo a vykročil do úplně nového života.