Opilá rozhodnutí...

Anotace: Nevím zda-li by se to dalo považovat za povídku. Spíše asi ne, ale jistojistě to nemohu zařadit ani mezi básně. Pouďte sami o tomto dítěti mozku z nudy zplozeném.

Snad...
Další pokus mého zoufalství?
To...
To jak si dodat odvahy.
Láhev alkoholu.
Neštěstí...
Vztek!
Ale cítím se silnější.
Tam někde uvnitř...
Uvnitř se to skrývá a dusí mne to.
Můžeš za to ty!
Je to tvá vina!!!
Dostávám facku ledovým vánkem když se z bytu vykolébám podnapilý ven.
Vlastně mne to ani neprobírá...
Jen si uvědomím, že už nejsem doma.
Chtěl jsem někam jít?
Nevím....
Snad.
Ta bolest na duši.
Jak jsi jen mohla být tak sobecky krutá?
Mrcho!
Ty bestije!!!
Už si vzpomínám...
Jdu za tebou.
Opilým krokem s láhví vodky v ruce kolébám se noční ulicí.
Jdu za tebou.
U telefonní budky si dávám pořádný hlt.
Dodávám si odvahu.
Jdu za tebou.
Padám...
Vstávám...
Jdu stále za tebou.
Stojím...
Před tvým barákem.
Křik...
Křik opd tvými okny žene se mi z úst.
"Jsi tam?!"
Ticho...
Tma.
"Otevři!!!"
Stále tma.
Zvláštním pohledem koukám na zvonky u předního vchodu k tobě do baráku.
Zvoním.
Nic...
Zvoním držejíce palec stále na zvonku.
Konečně světlo...
Ve tvém okně.
Vylézáš.
Křik...
"Proč jen...
Proč?"
Pouhý plivanec přistál mi na čele.
Tvůj smích!
Jako kudla se mi ryje do duše.
Tvůj smích a má opilá hlava.
Dlažební kostka.
Vrh...
Náhle klid.
Tvé tělo leží nataženo přes okení římsu.
Strach...
Zoufalství...
Únik a běh.
Světlo!!!
Auto.
Teď...
Teď co nechápu proč se to všechno takto stalo...
Přál bych si to změnit...
Udělat mnoho vlastních rozhodnutí zcela jinak.
Tma...
Smrt a klid...
Snad?!
Snad...