Rozřešení

Anotace: Říkají jí Amálka, protože má vzhled víly. Ale ve skutečnosti se jmenuje úplně jinak. A není víla. Je to jen žena, která ztratila to nejdražší co měla a nezbylo jí vůbec nic.

Říkali jí Amálka. Jako ta víla. Kdysi dávno, když byla ještě malá holčička, vypadala tak. Krásné velké oči, nazlátlé lokýnky, jaké ani ta víla neměla. Vymyslela si to jméno sama. Ujalo se. Dnes už není důležité, jak se doopravdy jmenuje.

Vyrostla, dospěla... Už dávno. Amálkou už být nepřestala. Zůstala jí dívčí tvář i ty krásné vlasy.
A přitom když tohle jméno slyší, srdce se jí pokaždé sevře. Všechno je špatně. Všechno mělo být jinak. Kéž by jí tak její krása přinesla i štěstí. Kéž by to štěstí mohla za cokoliv vyměnit. Vzdala by se všeho... Klidně by i umřela... Jen vrátit zpátky jednu jedinou minutu jejího života. Tu, která jí vzala veškerou naději a radost, co na světě měla. A nechala jenom prázdnotu a bolest... 

Amy, nebo taky Amálka, Amálie, či jak sami chcete (nezáleží na tom), divoce zavrtěla hlavou, aby zaplašila vzpomínky a rázně vstala. Nesmí, nesmí se tomu poddat. Dnes ne.
Je půl deváté, čas na pohádku... Otevřela dveře pokoje, v němž doteď seděla. Otřásla se.
Ty chodby už potřebují dávno vymalovat. Jsou studené, bílé, okopané. Smutné pro místo, kde je tolik dětí. Zrovna takových, které potřebují alespoň trochu sluníčka. Jsou to děti bez rodiny, mnohdy bez naděje... Pracuje v dětském domově.
Má na starosti mladší děti. Nejmladší holčičce z jejího patra jsou dva roky, nejstaršímu chlapci téměř jedenáct. Je pět minut po půl deváté večer a ona obchází pokoje. Lubošek potřebuje čůrat, Kristýnka pláče, protože nemá plyšovou ovečku, Anička nechce spinkat... To je teprve první pokoj. Amy dělá všechno klidně, mile. Donáší nočník, hledá ovečku pod postýlkou, chvilku si hraje s Aničkou, hladí děti po vláskách, dokud klidně neleží.
„Láá-da, Amy?“ Ozývá se z postýlky pod oknem. Klárce je dva a půl roku, ještě moc nemluví.
Sedá si k ní, aby naplnila na chvíli tu prázdnotu, kterou malá holčička cítí. Odebrali ji rodičům, kteří se o ni nestarali. Ale Klárce máma chybí, i když to byla máma, která ji nedávala jíst a mnohdy ji trestala. Amálka si už zvykla. Hodně dětí se jí takhle ptá. Chtějí slyšet, že je má ráda. A tak říká, že je má ráda a že je nikomu nedá. Je to pravda. Neodejde odsud. Děti neopustí.

Když jsou děti klidné, jde o pokoj dál. Všude zůstane, dokud tam není klid.
„Amy, mě je smutno.“ Říká Tadík. Je mu šest. Už chápe, proč je tady.
Amy si někdy říká, že u těch prcků, kteří ještě pořádně nemluví, je to lepší. Větší děti už se ptají. Chtějí vědět, proč se jich rodiče vzdali. Někdy se ptají, jestli moc zlobili, že už je maminka a tatínek nechtěli. Pár jich zažilo i týrání. Mají Amy rádi. Zná tu bolest a umí ji s dětmi sdílet. Sama měla krásné dětství, ale to oni nevědí.
Ona ví, že některé z dětí, ty starší, si představují, že i ona byla opuštěná, že taky žila v dětském domově. Tak moc je jim blízká. Umí si je i srovnat, když zlobí. Ale oni to už vědí. Nemají rádi, když na ně Amy musí křičet. Jednou ji rozzlobilo několik dětí, lezly do otevřeného okna, už větší děti, asi osmileté... Tehdy je opravdu seřvala. Dva dny bylo ticho, nikde nic... A třetí den přišly všechny ty děti, co na ně křičela, nesly jí obrázky. Styděli se a tak jí je jenom dali a utíkali na pokoje... Byly to krásné obrázky. Na některých bylo napsáno jenom „Amy“, na jiných stála omluva...
Nejvíc ji ale dostal ten, co na něj chlapeček, teprve sedmiletej, napsal: „Promyň Ami, když mi jsme neveďeli, že by tě to mrzelo kdyby sme spadly ven...“
Poděkovala dětem, když je kontrolovala před spaním. Pak brečela celou noc. Brečela z lítosti, z bolesti, ze strachu... Brečela, protože byla na všechno sama. Jenom sama. A už navždy.

Doma pak přehrabala krabice, na něž pomalu usedal prach, aby našla jiné obrázky, kreslené dětskou ručičkou. Bolest, která ji zasáhla při tom pohledu se nedala popsat slovy. Hodiny a hodiny tam seděla, neschopna jakéhokoliv pohybu, jen plakala a přála si něco změnit... Když se dokázala zvednout, chtěla přidat do té krabice i obrázky dětí z domova. Ale nedokázala to. Musela je dát jinam. Prostě to nešlo.

 Děti z domova jí ukázali, kolik pro ně znamená. Bála se toho. Milovala je. Pokud toho byla vůbec ještě schopná. Někdy si říkala, že už nemá žádné city. Jakoby zmizely onen den... Jestli ale přece zbyla nějaká láska v popraskaném srdci, vysílala ji všechnu k těm dětem. Ostatní pracovnice domova si občas stěžovaly, že je děti citově až vysávají. Amy to nikdy necítila. Láska... Kdysi jí byla plná. A teď ji cítí už jenom ty děti, které tak zoufale hledají...
Stala se pro děti moc zbožňovanou osobou. Holčičky chtěly být jako ona a chlapečci ji tajně milovali. Povídali si příběhy o ní. Kolik dětí, tolik příběhů... Ty starší je vyprávěly mladším. Byly to jejich vlastní příběhy. Ale vyprávěné jako příběhy jejich milované Amy ztrácely na děsivosti, děti o nich dokázaly mluvit. Spolu pak politovali hlavní hrdinku, za to, co v nich zažila. Litovali sebe navzájem.
Žádné jiné děti, než právě ty, které měla na starosti Amálka na tom nebyly lépe.

Ona byla v domově skoro pořád. Všichni se divili, že nemá nikdy program, žádnou zábavu, že je pořád v práci... Ve skutečnosti žila jenom tady.
Mimo tenhle svět, kde musela existovat, pro ty malé, mimo ten svět nebyla víc, než stín minulosti. Neměla žádný domov, žádnou rodinu. Už ne. Už nikdy mít nebude. Bydlela v podnájmu, ale nebyl to její domov. Když tam musela být, trávila hodiny sedíce v okně. Koukala se ven. Prázdnýma, až na úplné dno vyplakanýma očima. Neviděla svět za okny. Viděla jen šero. Viděla přízraky minulosti. Někdy seděla nad věcmi, které zbyly. Zbyly po životě. Ona kdysi žila... Kdysi dýchala, radovala se... Je to tak dávno.

Dny plynou, jeden jako druhý. I ty v domově jsou stejné. Děti potřebují řád, i ona ho potřebuje. Snídaně, dopolední program, svačinka, oběd, odpočinek, hraní, procházka, hraní, večeře, koupání, pohádka, večerka. Takto plynou dny, týdny, měsíce, roky... Amy je to jedno.
Neví, co je za den, natož měsíc. Ví jen, že ji děti potřebují... Ví, že proto je tady. Takhle by to bývalo plynulo dál a dál, a jednoho dne by jenom zapomněla otevřít oči a dýchat... Jenže všechno mělo být zase jinak. 

Byl krásný slunečný den. Na základě počasí, ročního plánu a snaze potěšit děti se rozhodlo, že vyrazí do zoologické zahrady. Amy a ještě jedna teta, zhruba o deset let starší, trochu tlustá, ale báječná máma dvou dětí a milá teta pro ty v domově, Barbara, dostaly na starosti „své“ děti, ty mladší. Všechny se moc těšily a nakreslily už předem spoustu obrázků zvířat.
V den D se poslušně oblékly, dokonce i Tomášek, který se vždycky oblékal až jako poslední, stál tentokrát přede dveřmi mezi prvními. Děti měly batůžky se svačinou a pitím, Amálka je pečlivě spočítala a Barbara zavelela k odchodu. Mláďata po dvojicích, ty trošku větší vždycky s menšími. Zvládnout děti na přechodech, v tramvaji a na podobných místech je těžká práce. Ale dnes šlo všechno až podezřele dobře. A potom se to stalo. Chybělo už jenom přejít silnici a pak jít chvíli do kopce...

Malá Klárka se vytrhla Sofii, která ji celou cestu vedla a rozeběhla se do silnice. Amy a Barbara byly otočené, na minutu, musely dohodnout vstupenky... Výkřik Sofie, která si všimla Klárky na silnici... Amy se otočila. Jako ve zpomaleném filmu vidí holčičku uprostřed vozovky, křičí její jméno, ze zatáčky se řítí auto... Probíjí se hloučkem dětí a vrhá se pod to auto... Chytá Klárku a strhává ji stranou. Kola vozu projíždí přesně tam, kde ještě před půl vteřinou holčička stála. Řidič jen stáhne okýnko a vynadá Amy do krav a horších výrazů.

Neslyší. Drží v náručí brečící Klárku. Konejší ji, nic se nestalo, je v pořádku...
„Amy? AMY??“ Zní k ní z velikánské dálky.
„Já nejsem Amálie...“ Rozbrečí se. „Není to moje jméno...“
Tiskne k sobě dítě, Barbara si myslí, že je v šoku. Chce jí malou vzít, ale Amy ji nepouští. Ostatní děti stojí nehnutě, jako přimražené. Vidí, cítí co se stalo.
„Já ji chytila...“ Říká Amálka.
Klepe se. Strašně moc se klepe. Musí si sednout na kraj chodníku. Houpe Klárku v náručí.
„Chytila jsem ji...“ Opakuje.

Barbara přikyvuje, chce Amy zvednout ze země...
„Proč...?“ Vzlyká ta. Nikdo nechápe. Amy se ptá proč? Ptá se, proč zachránila dítě?
„Amy... Jsi v pořádku?“
Není, jistě že není... Má všechno před očima. Auto... Náraz... Křik... Ticho.

„Před lety... Jsem byla vdaná... Měla jsem rodinu... Měla jsem dítě... Holčičku...“ Dostává ze sebe. Pravý příběh opravdové Amy. Ten nejtrpčejší, nejbolestnější, co se mohl stát.
„Utíkala... Já ji nechytila. Nechytila jsem ji...“ Opakuje.
Křičí to, aniž by si to uvědomovala. 

Má před očima jen ten jeden den, který všechno změnil. Měla malou holčičku... Její sluníčko, poklad... Malá víla Amálka... Byla tak krásná, s těma svýma modrýma očima, s těmi blonďatými vlásky, jako malý andílek... Klidná a hodná, takové dítě jako ona je za odměnu. Snad si jí dost nevážila. Snad si ji nezasloužila. Milovala ji, tak strašně moc, její láska k tomu maličkému stvoření byla nezměrná, nekonečná... Nejhlubší a nejupřímnější cit, který kdy dokázala cítit.
Jmenovala se Veronika. Verunka, Veronička, Vejka, její malé zlatíčko...
Její dcera, to nejdražší co měla...
Kdyby tenkrát nechtěla jít ještě koupit přesnídávky pro svou berušku, nemuselo se to stát... Mohla mít dceru, mohla být teď mámou mladé slečny... Jaká by asi byla? Neměla šanci to poznat... Ten hloupý, osudný den... Tisíckrát byl prokletý…

Bylo tehdy taky léto. Pamatuje si ten den se všemi detaily, jako by to bylo včera...
Ráno se Verunka probudila brzy. Kreslily si spolu, koupila své holčičce nezávadné barvičky a ta s nimi umělecky zapatlala několik papírů. Ty výkresy, jeden z nich nosí pořád u sebe... Malá princezna s nimi umazala samozřejmě skoro celý byt. Amy byla tehdy unavená. Dala dcerušku do ohrádky, kde si klidně hrála se svými plyšáky, zatímco její máma uklízela barvičky... K obědu měla těstoviny, Veronička také, jedla už to, co její rodiče. Jedla krásně, už od narození nikdy nedělala s jídlem problémy. Po obědě chodívaly vždy ven. I ten osudný den šly. Bylo nádherně a tak Amy svému andílkovi oblékla růžové letní šatičky, klobouček na hlavičku a sandálky. Byly v parku, krásně si tenkrát pohrály. Amy si popovídala s jednou známou, dostala od ní recept na nějaké jídlo, které mělo u jejích dětí úspěch... Chtěla ho dcerce uvařit hned další den. Ten recept také ještě má.
Cestou domů si vzpomněla, že potřebuje ještě ty nešťastné přesnídávky. Verunka je ráda papala ke svačině, někdy i k večeři nebo snídani. Zabočily tedy k obchodu. Na chvíli, na několik sekund se zamyslela, jaké dnes koupí... Na druhé straně silnice si několik dětí hrálo s balónky.
Veroničku zaujaly. Co to tam ty děti asi mají? Podívám se! Byla to snad mikrosekunda, než se Amy podívala po dcerušce. Byla uprostřed silnice.

„Veroniko!!!“ Zakřičela.
Ona se zastavila. Otočila se na svou mámu, s úsměvem na princeznovské tvářičce, jako by říkala: „Proč křičíš mami, nic se přece neděje...“
Odněkud se přiřítilo auto, strašnou rychlostí... Nemělo šanci to ubrzdit. Než stačila skočit před to auto, než stačila cokoliv udělat... Najelo přímo na její dítě a smetl je. Řidič ihned vyskočil z auta, volal záchranku... Amy nevnímala nic, jen ji, jen svou malou holčičku, ležela pod tím autem, viděla její ručičku, vlásky, vytáhla ji ven... Neměla na sobě ani škrábnutí, na tvářičce ještě ten úsměv, který patřil jí... Oči měla zavřené. Je v bezvědomí, problesklo Amy hlavou, zoufale se snažila nahmatat tep, napadla jí první pomoc, masáž srdce, ale jak zmáčkla Verunce hrudníček, z pusinky se jí vyhrnula krev, spousta krve, Amy křičela, brečela, prosila... Pane Bože, ona nedýchá!

Nedýchala. Sanitka přijela za několik minut, které byly delší, než celý dosavadní život. Prosila lékaře, ať ji zachrání, že udělá cokoliv... I kdyby už nebyla Verunka nikdy v pořádku, postará se o ní, bude o ni pečovat celý svůj život, nic jiného nechce... Lékaři však mohli už jen konstatovat smrt. Její dcera... Veronička... Víc už nebyla.

Celý její svět se zhroutil. Pamatuje si, jak objímá svoje dítě. Pamatuje si tu neuvěřitelnou, nekonečnou beznaděj a bolest. Pak si už nepamatuje nic. Probudila se na psychiatrii. Od té chvíle už nikdy neřekla svoje opravdové jméno. Patřilo minulosti. Ona jí patřila... Další den dostala zprávu z nemocnice. Její holčička zemřela ve věku dvou a půl let při tragické nehodě. Měla zlomený vaz, byla okamžitě mrtvá. Nikdo nemohl nic dělat. Byla to její vina. Její, její, její... Jenom její. Kdyby se nezamýšlela, kdyby ji držela za ručičku, kdyby se vykašlala na přesnídávky... Nebo kdyby aspoň skočila pod to auto... Byly by zemřely obě. Tak to mělo být.
Tohle je špatně, šíleně moc špatně... Ona nemá žít, nemůže žít, vždyť její dítě, to jediný co měla, nežije, jak to, to přece není fér, to není správné!

Táta Veroničky, Amyin manžel, se jí snažil být oporou. Nešlo to. Nic už nešlo. Ona nechtěla dál žít. Nechtěla další dítě. Už nikdy. Po čase, ač její bolest byla stále stejná, rozhodla se přece jen dát šanci alespoň svému muži, být zase tátou. Nepodařilo se jí otěhotnět. Už nikdy se jí to nepodařilo.
Ona věděla proč. Byl to trest. Ona byla ta nejhorší. Byla matkou, která zabila svoje dítě. Její manželství se rozpadlo, ale na tom už nezáleželo. Proč taky. Nebylo už za co bojovat, ani pro co žít. Od té doby bydlí v podnájmu a žije jenom ze setrvačnosti a proto, že ještě nenašla odvahu. Odvahu jít za svou holčičkou, jak to mělo být. Začala pracovat v domově..

. 
Sedí na chodníku a v náručí drží cizí dítě, malou holčičku, kterou zachránila před smrtí, kterou chytila a strhla ze silnice. Ona žije. Ji zachránila. Svou dcerušku nechala zemřít. Klárka je v šoku. Pláče a drží se Amy kolem krku. Ona ji tiskne k sobě.
„Klárko, to nic, už je dobře...“ Slyší sebe říkat. Ta malá jí věří, uvědomuje si. Těžce, ale přece, vstává. Nepouští holčičku z náručí.
„Amy zlobíš se?“ Ptá se jí sklíčeně malá Sofie.
„To nebyla tvoje vina Sofijko, nikdo se na tebe nezlobí, nic jsi neprovedla...“ Ujišťuje ji.
Náladu na zoo už nemá nikdo. Ale těšili se tam, musí jít... Nakonec si to děti i užijí. Ty větší dostávají i zmrzlinu, menší alespoň piškoty. Jsou však jiné, než jindy, tiché, přemýšlivé... Když je večer ukládá Amy do postýlek a čte pohádku, žádné neprotestuje. Jen Klárka se jí chytá za ruku a nechce ji pustit. Bere si ji do náručí, tiše jí zpívá... Jak kdysi zpívala Verunce. Klárka ji potřebuje. Vidí v ní novou mámu... 

Já vím, čekáte, jak to skončí.
Určitě čekáte, že si Amy teď vezme Klárku domů a do jejího života se vrátí trocha štěstí.
Ano, tak by to mělo být. Mělo to tak být. Jenomže tohle není pohádka.
Ani Amy není víla, dokonce není ani Amálka... Je to jen žena, která kdysi ztratila to nejcennější. Své bezbranné dítě, které měla ochránit. Teď mohla zemřít další holčička. Amálka to viděla jinak než my. Podle nás to nebyla chyba nikoho. Ona to cítí jako svou chybu. Málem se to stalo znova... Nesmí dopustit, aby kvůli ní umřelo další dítě. Bude lepší, když odejde. Ano, musí to udělat. Miluje je, ty své děti v domově. A právě proto musí.

Ještě ten den, kdy šly do zoo, si promluvila s ředitelkou domova o tom, že odejde. Podmínka byla, že dokončí měsíc. Bylo dvanáctého. Tak se domluvily. Dalšího dne v domově vůbec nebyla, ředitelka jí dala den volno, aby se prý vzpamatovala. Netuší... Nikdo netuší... Nikdy se nevzpamatuje. Ten den strávila nad fotkami. Nosila neustále v peněžence jeden z těch obrázků, co její dceruška nakreslila ten osudný den... A také jednu její fotku. Musí ji neustále obdivovat, byla tak nádherná... Musí neustále plakat. Byla ještě tak malá... Proč se to muselo stát?

Ráno šla do domova. Když přišla, nikdo ji nečekal. Děti byly na pokojích. Nechtěly si s ní hrát. Byly tiché, nešťastné. Chtěla zvednout Klárku z postýlky. Ona se rozplakala a její ruce od sebe odstrkovala. Chtěla pomoct Tomáškovi obléct si punčocháčky, ale on řval, že chce Barbaru... Chtěla Sofii vysvětlit úkol do školy, kam už chodila, ale ona jen zavřela učebnici a beze slova odešla jinam. Nemluvily s ní. Vzduch byl plný napětí a smutku. Teprve večer jeden chlapeček nevydržel a s pláčem se jí zeptal, proč je opouští, jestli byli moc zlobiví...? Amy jako by se zastavilo srdce. Klekla si k malému.
„Co vám tety říkaly?“ Zeptala se. Tak se dozvěděla, co se stalo předešlý den. Ostatní pečovatelky řekly jejím dětem, že se na ně Amy vykašle, že je opustí, že je už nemá ráda. Krev jí vřela v žilách. Proč to udělaly? Snažila se dětem vysvětlit, že musí odejít. Když od nich odcházela, věděla, že jí nikdy neodpustí. Zažily tolik zlého. Ona byla jejich jistota. Jistota, která teď zmizela a nahradilo jí jen veliké zklamání.

Běžela za kolegyněmi. Křičela na ně. Proč jen to jejím dětem řekly?! Proč zrovna takhle?
Ty jí neřekly víc, než že bylo nutné děti připravit. Krčily rameny, jedna jako druhá. Nikdo nemyslel, že udělaly chybu. Amy vyšla na chodbu a tam se zhroutila na lavičku. Jaký měla právo vstupovat těm dětem do života? Ublížila jim! Hrozně jim ublížila. Je to jen její vina, že jsou teď nešťastné. Všechno na ni dopadlo plnou vahou. Brečela. Pro Verunku, pro Klárku a děti, pro svoje manželství, pro svůj zničený život, pro všechno na světě... A brečela tak moc a tak dlouho... Až se jí zatmělo před očima.

Zase se probudila v nemocnici. A tam jí všechno došlo. Jakmile mohla, vstala a šla... Domů. Oblékla si bílé šaty. Vypadala jako anděl. Byla krásná.
Nikdo víc než tu krásu neviděl. Tak to mělo být. Šla na hřbitov aby sedla vedle hrobu své dcery. Z fotky na náhrobním kameni se na svět věčně usmívala ta malá dětská tvář s modrýma očima a blonďatými kudrlinkami vlásků. Amy k ní promlouvala. Dlouho a velmi vážně.
Mluvila o tom, jak moc svou holčičku milovala. Prosila ji o odpuštění, že ji nezachránila. Ačkoliv by se mohlo zdát, že pouze mluvila k fotce, ona cítila přítomnost svojí dcerky všude kolem. Byla s ní. Celé ty roky od nehody byla Veronička pořád tady. A teď, když se Amálka probudila v té nemocnici, teď teprve jí došlo, že to ona ji nikdy nenechala odejít.

Nemohla ovlivnit její smrt. Bylo to veliké neštěstí, které se stalo. Nejde to vrátit. Ale ona může poslat svoji holčičku do nebe, kam patří. Je to maličký andílek. Vždycky byla.
Prosila Veroničku o odpuštění, že ji tak dlouho držela tady, kam už roky nepatří... A potom sebrala všechny svoje síly a řekla své holčičce, ať odejde do nebe a počká tam na ni. Že to tady zvládne. Že ji moc a moc miluje, a proto ji už nechce u sebe držet. Že se nebude zlobit. Byla překrásné děťátko. Teď je čas jít. Když to všechno řekla, ucítila klid. 
Brzy se vrátila do domova. Našla sílu povědět dětem svůj příběh. Neodešla. Odpustili jí. Tak nakonec přece jen našla rozřešení.