Příběh nešťastné Stelly

Anotace: Jen jedna z dalších ztracených duší...

Sbírka: Ztracené duše

Byl mráz. Ten rok zima udeřila krutě. Po ulicích se válel bílý sníh a křupal mi pod nohama, když jsem po něm kráčela ve svých vysokých rudých kozačkách. Nenáviděla jsem je. Úplně celé. Nelíbila se mi jejich barva, střih, ty hloupé podpatky. Byly to nejhorší boty, jaké jsem kdy viděla. Teď jsem je musela nosit. Proč? Protože těm přihlouplým idiotům se líbily. Milovali červenou barvu, byla pro ně dost sexy. Mysleli si pak, že i já jsem taková. Vášnivá, divoká a toužící. Nezáleželo jim na tom, že to je jen iluze. Jejich představa. Chtěli, abych si to tak představovala i já. Kéž by to šlo. To by byl život jednodušší. Problém byl v tom, že to nešlo. Nechtěla jsem se tomu bránit. Prostě jsem to nechala plynout. Beztak se nic nezměnilo. Nenáviděla jsem je stejně jako ty boty. Byli to tupci napěchovaní testosteronem a s nepřiměřeně vysokým egem. Doma měli manželky, dcerky a synáčky, malé pejsky a kočičky. O víkendech brali rodinku na výlety do přírody, kupovali dětem drahé nové oblečení, vydržovali své manželky. V práci měli pověst bezchybných džentlmenů, kteří vždy rádi pomohou dámě. Většinou to byli vysoce postavení úředníci, majitelé firem, ředitelé hotelů nebo kasin. Vedli na první pohled úplně normální život slušného občana. Jenže to vše bylo jen zdání. Nebyli zas tak bezchybní. Jednou nebo dvakrát týdně si udělali menší výlet do tmavé uličky, kde na ně čekala holka jako já. Oblečená v krátkých černých šatečkách, s vysokými červenými kozačkami a vykukujícími podvazky. Nepovažovali nás za lidi. Zmizela jejich lidskost, jejich ubohá přetvářka. Proměnili se v opravdové dravce tohoto světa. Dívali se na nás jako na zboží a naše setkání brali jako obchod. Co jiného to taky bylo? Láska? Nikdy. Zapomeňte na to. Život není pohádka – nikdy se nestane, že by si mě odvedl princ a zachránil mě z tohoto prokletí. Ani jsem to nikdy nečekala. Nejsem naivka. S námi se ti muži nebáli žádat a dělat cokoli. Mluvili o svých nepoctivých machinacích, o úplatcích, které vzali nebo sami dali, o kolegyních, které by nejradši viděli na našem místě…
Šla jsem pomalu dál. Byla mi hrozná zima. Mráz se vkrádal pod ty lehké kousky oblečení, které jsem na sobě ještě měla. Rozhlížela jsem se kolem a čekala, kdy přijede další z nich. Zákazník. Kunčaft. Ten, který si kupoval mé tělo a spolu s ním i mou duši. Byla to krutá zábava. Netušili, jak mi je. Nepotřebovali to. Šlo jim jen o vlastní štěstí. Tihle neměli duši. A pokud ano – byla to pěkně hanebná duše. Nemysleli si to o sobě. A já jim to nikdy neřekla. Přišla bych o peníze. To jsem nemohla udělat…
Doma na mě totiž čekal další takový. Nádiva s tvrdou pěstí, která již několikrát narazila na mou tvář. Závislý na všem, na čem to je možné. Alkohol, drogy, hazard, automaty…Z našeho manželství udělal neuvěřitelné peklo. Ze mě udělal věc. Obyčejnou prodejnou věc, kus hadru, který má svou cenu a můžete si ho klidně vybrat v obchodě. Jistě, nemusela jsem to dělat. Mohla jsem odmítnout, bránit se, odejít. Jenže to nešlo. Byl by to můj konec ve všech směrech, které si umíte představit. Byla jsem slabá a bez peněz. Věděla jsem, že by mě našel a zabil, kdybych utekla. Pokud bych dřív neumřela hlady. A tak jsem se mu musela podřídit. Utěšovala jsem se myšlenkou, že to dělám pro nás pokaždé, když jsem šla do práce. Myslela jsem při tom na něj. Pořád jsem ho milovala. Na otázku proč jsem si nedokázala odpovědět. Byla jsem prostě jen hloupá. Stejně jako oni. Byla jsem stejná.
A přece jsem se dost lišila. Od nich i od ostatních holek. Ty měly svou práci rády. Už dávno si zvykly a braly to jako součást života. Jejich tělo bylo to jediné, co měly a prodávat ho po ulicích bylo často to jediné, co uměly. Milovaly ty krátké šaty a boty na zbytečně velkých podpatcích. Ano, opravdu jsem byla jiná. Kdysi jsem byla někdo. A tohle jsem nenáviděla z celého srdce. Jen pud sebezáchovy mě tolikrát podržel při životě…Mnohokrát jsem přemýšlela nad tím, že s tím seknu. Skončím a uteču. Nikdy jsem to nezvládla. Odsoudila jsem sama sebe jako slabocha. Byla jsem jím. Jen obyčejným ovládaným kašpárkem, s kterým si pořád hraje někdo jiný…

Je mráz. Už nejmíň tisíckrát jsem šla touto ulicí a klapala podpatky o chodník. Dnes jsem si nevzala ty červené. Jak říkám – nenávidím je. Mé nohy zdobí jemné černé boty až nad kolena na malém klínku. Dnes nepotřebuji být sexy ani vypadat vášnivě. Dnes jsem tu naposled. Přišla jsem se rozloučit. Přestalo mě bavit být kašpárkem a nechat sebou pořád jen manipulovat. Usoudila jsem, že nemusím být slabochem, když budu chtít.
Naposledy se rozhlédnu po ulici a jemně mávnu na holky stojící opodál. Pak bez rozmyslu vkročím do vozovky před právě projíždějící auto a zhluboka si vydechnu úlevou…Je po všem.