Další ráno

Anotace: Moje oblíbená z této sbírky.

Sbírka: Ztracené duše

Hodiny právě odbíjejí půlnoc. Slyším ten zvuk a mám z něj hroznou depresi. Znamená totiž, že už zase začíná další nový den. A také to, že bych měla jít spát. Jenže mně se nechce. Deky jsou staré, postel je studená a ke všemu prázdná…Hlasitě vzdychnu. Opravdu bych to už měla zabalit. Ještě si na mě sousedi budou stěžovat. V duchu si postěžuji já na ně. Nejsou to zrovna žádní svatoušci. Mnohokrát jsem si s nimi prožila opravdové peklo. Jenže to bylo tenkrát, když jsem ještě mohla spát. Páni, a to už je vážně dlouho.
Pomalu zvednu své staré rozlámané tělo ze židle. Zkouším se postavit rovně. Nejde to. Podlamují se mi kolena. Cítím, jak se mi na nohou napínají křečové žíly. Raději nebudu riskovat. Znovu usedám a nechávám nohy odpočinout. Teď už by to snad mělo být dobré, říkám si po chvíli a rukou se pořádně zapřu o stůl. A pomalu…Kousek po kousku. No jistě – takhle se to podaří vždycky. Už stojím. Mohu se vydat na ten dlouhý maraton od kuchyňského stolu až k televizi. A jak daleko že je od stolu? Nebude to víc než metr a půl. Ale i to mi dá zabrat.
Šoupu nohu za nohou, kolíbám se přitom ze strany na stranu a nemohu s tím nic dělat. Dnes mě opět strašně bolí kyčle. Je to příšerné… Bolest mi vystřeluje do dolních končetin a tam odtud se zase vrací. Nakonec prochází celým tělem.
Přece jen jsem to zvládla. Teď už jen jeden dotyk…Tak, televize je vypnutá. Rozhlédnu se po místnosti. Najednou je děsivě ztichlá. Neozývají se v ní žádné hlasy, žádná hudba, kroky, dech…Je stejná jako celý můj byt. Od té doby, co Rudolf zemřel, žiju zde sama. Je to už pár let. Docela jsem si zvykla. Musela jsem, co mi zbývalo. Teď už se ani nepodivím, když přijdu z krámu a nikdo mě nepozdraví, nepodá mi ruku, nezeptá se, jak se mám a co jsem koupila. Zvykla jsem si na to nechávat si myšlenky pro sebe. Nebo si je nahlas říkat. I to je přece povídání, ne? Někdy mám pocit, že mi prázdné stěny mého bytu odpovídají. Snad je to jen ozvěna, mnohdy mluvím dost nahlas, protože sluch už mi neslouží tak dobře, ale kdo ví – třeba si se mnou ty panely opravdu povídají. Ach, jak jsem hloupá, pomyslím si a přejedu si rukou po čele. Je načase vydat se do ložnice.
Trvá mi deset minut, než se dostanu do postele. Musím jít pomalu. Ale i přes svou opatrnost cítím každý svůj krok. Bodnutí v lýtku střídá bolest projíždějící celým tělem. Já vím – nesmím si tolik stěžovat. Prožívá to každý. Jenže někdy člověku prostě dojde síla bojovat dál. Opět hlasitě vzdychám. Nedovedu si vzpomenout na to, jestli jsem zhasla v kuchyni a v koupelně, kde jsem si myla ruce. Nedá se nic dělat – musím se vrátit zpět. Cesta se prodlouží o dalších deset minut. Je to pro mě jako bych šla kilometry. A to jsem v mládí sportovala. Byla jsem výborná atletka. Dělala jsem vše, co si jen umíte představit. Běh, skok do dálky, běh přes překážky, skok do výšky…Všichni říkali, že sport pomáhá zdraví a kondici. Prý to jednou poznáme. Lhali. Nepoznala jsem nic. A jestli díky sportu to, co prožívám je snesitelnější, v tom případě si ani nedokážu představit pravou a nefalšovanou bolest…
Všechno je v pořádku. Světla byla zhasnutá. Ještě přece jen nejsem tak zapomnětlivá. Ale proboha, co si to namlouvám. Jistěže jsem. Vždyť si ani nepamatuju to, jestli jsem zhasla…Pomalu se vracím do své ložnice. Po cestě ještě přemýšlím nad tím, jak je můj život vlastně bohatý. Na malé drobnosti, na malá vítězství. Vždyť už jen to, že ráno vstanu a dojdu do kuchyně…Najednou si přijdu tak – já nevím – ubohá…
Ale to ještě nic není oproti tomu, jak mi je, když se konečně rozvalím v posteli. Proboha, nepředstavujte si to doslovně. Nejprve si musím opatrně sednout. Cítím, jak mi vibrují ruce, když se o ně opírám a jak mé nohy konečně pociťují úlevu. I já ji pociťuji. Jsem ráda, že kolem mne jsou pevné body. Už zase se mi trochu motá hlava. Prý je to normální. V mém věku. Řekla mi to doktorka. Zajímalo by mě, jak by se s tím žilo jí. Není to žádná balada…Díky bohu, že po pár vteřinách je po všem. Mohu si v klidu lehnout. Lampička na nočním stolku je jediným svědkem toho, jak těžce natahuji své nohy a lehám si. I to musím dělat opatrně. Má páteř je čím dál tím náchylnější ke zranění. Pravou lopatkou mi projíždí ostrá bolest. A pak – konečně úleva. Už ležím. Přikrývku si přitáhnu až pod bradu. Očima zabloudím na noční stolek.
Kromě lampičky jsou na něm dvě fotografie v černém rámečku. Na jedné z nich jsem já a Rudolf. Tenkrát nám bylo dvacet. Byla to jedna z našich prvních fotek. Oba se na ni usmíváme a ani netušíme, co nás ještě čeká. Z druhé fotky se na mě usmívá můj Rudolf, ale sám. Je tam velký fešák, i když už má svůj věk. Fotili jsme to pár měsíců předtím, než nečekaně zemřel. Měl srdeční příhodu. Ráno jsem se vzbudila a on už prostě nebyl. Nedýchal, byl studený a měl zavřené oči. Okamžitě jsem zavolala záchranku. Nemohli ho už zachránit. Přitom nebyl tak starý. Měl před sebou ještě spoustu let – aspoň to jsem si myslela. Dokonce jsme měli společné plány na náš další život. Ze všeho sešlo. Opustil mě. Prostě si umřel.
Od té doby se každý den modlím, abych už taky zemřela. A obzvlášť takhle večer. Samota je příšerná věc. Přijdete domů, kde vás přivítá jen prázdnota a ticho. Dá se tomu vůbec ještě říkat domov? Bez člověka, se kterým jste ho sdíleli a tvořili. Nevím. Člověk si těžko zvyká, ale nakonec tomu musí přivyknout. Jen se s tím nikdy nesmíří… Nemůže ani nikam jít. Jeho staré tělo a slabé kosti mu to nedovolí. A tak jen tráví čas doma, dívá se na televizi, aby vůbec přišel do kontaktu s lidmi a slyšel jejich hlasy.
Děti? Ano, ty máme. Jenže už zapomněli na své staré rodiče. Žijí si svůj vlastní mladý život a nemyslí na budoucnost. Pro ně je ještě daleko…Nic jim nevyčítám. Chápu je. Byli jsme též takoví. Zapomněli jsme a nestarali se o pár bláznivých staroušků. Nemohli jsme tušit, jak jim je. Teď to vím. A možná že tohle je trest, který si zasloužím…
Naposledy pohladím svého Rudolfa po tváři a zhasnu lampičku. Po tvářích mi nestékají slzy. Nemají proč. Jsem vyrovnaná se svým osudem, s životem i se smrtí…
Zašeptám do tmy „Dobrou noc, Rudolfe a sbohem.“ Otočím se na pravý bok a zavírám oči. Vždycky se s ním loučím. Doufám totiž, že tahle noc je má poslední a já se už zítra neprobudím. Doufám, že už nikdy nebudu sama…
Otvírám oči. Oknem už do pokoje proudí slabá sluneční záře. S nelibostí vítám další den plný osamění a ticha. S nelibostí vstávám. Dnes ještě musím…