Omyly

Anotace: ...

Sbírka: Ztracené duše

Seděl jsem na zemi, díval se před sebe a čekal, co se bude dít. Neměl jsem nejmenší tušení, co obvykle následuje po tom, co vás slušně obléknou a nechají několik hodin dusit ve vaší malé cele. Mé nynější oblečení tvořilo černé sako, které mi bylo úzké přes ramena a příšerně škrtilo. Necítil jsem se zrovna příjemně. Kalhoty byly mnohem lepší. Sice mohly být o dva centimetry delší, ale doufal jsem, že toho si nikdo nevšimne. I já jsem se snažil na to nemyslet. Boty byly absolutně nemožné. Nikdy bych si je nekoupil, natož abych si je obul a vycházel v nich ven. A to si na módu obvykle nijak nepotrpím. Ale nestěžoval jsem si. Jednak jsem nechtěl, za druhé teď byly mnohem důležitější věci na přemýšlení než velikost saka a styl bot. Byl jsem rád, že aspoň na soudní přelíčení jsem se mohl převléknout z toho ohavného kousavého mundůru šedé barvy, která mě každým dnem víc a víc uváděl do deprese. Černá byla v tomto případě vítanou změnou. Najednou jsem uslyšel kroky. Domníval jsem se, že nastal ten čas. Čas mé popravy nebo osvobození. Nevěděl jsem to a dle mého názoru to nevěděl ani nikdo jiný. Vše bylo zatím ve hvězdách. Vstal jsem, oprášil si prach, který se zachytil na hrubé látce obleku a postavil se čelem k mřížím. Kroky se pořád blížily. Nervózně jsem se kousnul do rtu. Ale nebylo to nutné. V podstatě to vypadalo jako kdykoli jindy, když jsme měli vycházky. V mém případě to bylo docela často. Udivovalo mě to. Myslel jsem si, že vypadám dost nebezpečně. Ale asi jsem se mýlil. Nebo to možná byla jen rutina. Jak říkám – ve věznicích se nevyznám… K mříži přistoupil známý bachař. Jeho tvář jsem znal již od prvního dne, kdy jsem se zde ocitl. Kdyby to bylo v jiné situaci, řekl bych, že jsme na sebe měli štěstí. Jestli to ovšem bylo vážně štěstí, o tom bych polemizoval. Štěstí je vůbec zvláštní věc. Před několika dny mě opustilo. Doufal jsem, že dnes se vrátí a ukáže mi svou přívětivou tvář. Dozorce odemkl mříž, přistoupil ke mně a nasadil mi pouta. Nevzpouzel jsem se. Proč taky? Další komplikace by mi nepomohly.
Když jsme kráčeli dlouhou chodbou kolem ostatních cel, cítil jsem se zvláštně. Věřil jsem, že se sem už nikdy nevrátím. Doufal jsem v kladný rozsudek soudu. A přesto – někde v koutku duše – jsem cítil, že toto místo ještě uvidím. Uklidňoval jsem sám sebe, že se tu ke mně přece vždy chovali slušně. Možná až moc na to, že mě považovali za krutého vraha. Proč říkám považovali? Jsem snad další z těch, kdo o sobě tvrdí, že je nevinný? Jenže já jsem vážně nevinný. Nic jsem neudělal. Jen jsem byl ve špatnou chvíli na špatném místě. To se prostě občas stává. A pak se to všechno seběhlo tak rychle…
Právě jsem se vracel ze svého nočního výletu. Ten den nebyl příliš dobrý. Potřeboval jsem se uklidnit. A bohužel jsem neznal lepšího pomocníka než alkohol. Nepřeháněl jsem to. Prostě jsem do sebe v hospodě hodil pár piv. Nevím už, kolik jich bylo. Tipoval bych, že sedm. Mám pivo rád. A myslel jsem si, že se z něj nikdy nemohu opít. To byl můj první omyl. Zřejmě se na mě podepsala dlouhodobá abstinence či únava a stres. Stačilo opravdu jen těch pár piv a já byl opilý. Cítil jsem to na sobě a ze zdravého rozumu, který mi ještě zbyl, se rozhodl jít domů. Autem, kterým jsem přijel, to nepřicházelo v úvahu. Byl jsem si jistý, že bych někoho srazil a měl z toho jen problémy. Proto jsem vyrazil pěšky. Můj druhý omyl. Ani cesty po svých nemusí být bezpečné. Poznal jsem to na vlastní kůži. Nejenže jsem měl problémy se svou koordinací a každý pohyb jsem musel pracně vypočítávat, ale připletl jsem se k události, u které jsem radši být neměl. Ve vzdálené úzké uličce jsem zaslechl ženský křik. I když jsem byl pod parou, neváhal jsem a vydal se tam. Snad to bylo ze zvědavosti, možná se ve mně vzepjala poslední vlna hrdinství. Klopýtal jsem k místu, odkud zvuk vycházel. Můj poslední a nejzávažnější omyl toho večera. Ovšem to jsem ještě netušil. Přišoural jsem se k místu a spatřil něco, co mi rozproudilo krev v žilách. Drobná dívka bojovala, co jí síly stačily s mnohem větším mužem. Zdálo se, že ona vyhrává. V ruce držela něco, co připomínalo lahvičku s pepřovým sprejem. Odvážně se bránila. Jenže pak se něco zvrtlo. Sprej zřejmě nefungoval – žena se sklonila dolů, ztratila na chvilku pozornost a ta vteřina ji stála všechno. Muž, jistě brunátný vztekem ačkoliv v té tmě jsem to nemohl vidět, si sáhnul do kapsy a vytáhnul nůž. Nezaváhal a bodnul jím dopředu. To už jsem nevydržel a rozeběhl se. Běh doprovázel i můj křik. Řval jsem na něj, ať toho nechá, ať ji pustí. Aspoň myslím, že to tak bylo. Vzpomínám si na to takhle. Ale jestli bych za to strčil ruku do ohně? Ne, to ne. Byl jsem mimo sebe. Když jsem doběhl na místo, zjistil jsem, že muž utekl. Jen na zemi nechal nůž a krvácející tělo mladé ženy. Klekl jsem si k ní a snažil se zjistit, jestli ještě žije. Žila. Ale vykašlávala krev a já si všiml tenké řezné rány na jejím krku, z které se linula stružka krve. Nebylo to nic pěkného. Zvedl se mi žaludek. Pátral jsem v kapse po mobilu, jenže tam nebyl. Musel jsem ho nechat v hospodě! Začal jsem volat o pomoc a držel dívku pod krkem. Doufal jsem, že tím zastavím její krvácení. Netrvalo dlouho a můj křik kdosi uslyšel. Později se ukázalo, že to byl přítel té dívky, který šel vyzvednout auto. Proč předtím neslyšel její křik, když byl tak blízko, pro mě zůstává záhadou. Každopádně se to semlelo takhle – muž mě uviděl, jak klečím nad jeho milou celý od krve, vedle mě nůž a má ruka na jejím krku. Myslel si, že ji chci dorazit a uškrtit ji. Než jsem mohl cokoliv říct, srazil mě k zemi pěstí. Upadl jsem do bezvědomí. Po probuzení na mě čekal šok. Už jsem seděl v policejním autě, na rukou mě cosi svazovalo. Chvíli mi trvalo, než jsem si dal dohromady jedna a jedna. Nakonec mi ale přece jen vyšly dvě. Byl jsem podezřelý z vraždy a zřejmě mě právě zatkli! Věci nabraly rychlý spád. Nikdo se se mnou nebavil, na nic se neptal. Pořád jsem slyšel jen to, že cokoliv řeknu, může být použito proti mně. Doufal jsem, že se vše vysvětlí na stanici. Jenže ani tam to nebylo jiné. Podrobili mě výslechu. Ovšem takovému, který mě měl usvědčit. Byl jsem v šoku. Z té noci, z té dívky, z událostí, které byly moc nepřehledné a rychlé. Zakoktával jsem se, trvalo mi dlouho, než se mi vybavily detaily. A ke všemu ta má opilost. Nikdo mi nevěřil. Viděl jsem jim to na očích. A měl jsem pravdu. Netrvalo dlouho a obvinili mě. Z vraždy. A tak jsem skončil tady. Zcela nevinně. Musel jsem počkat na svůj soud. Doufal jsem, že tam, se všechno vysvětlí.
Na konci té chodby, jsem byl přesvědčený, že můj život se už brzy vrátí do normálu. Jestli bylo o co stát? Vlastně ani ne. Problémy s alkoholem jsem měl už dlouho, i když jsem si to nikdy nechtěl přiznat. Ale o to tu nešlo – věřil jsem, že teď, když jsem poznal, co to jsou opravdové problémy, ty ostatní celkem rychle vyřeším. Hlavně, abych dostal šanci…
Jeli jsme k soudu. A tam vše dopadlo trochu jinak, než jsem si představoval. Pokládali mi zas a znovu ty staré známé otázky, snažili se mě nachytat a párkrát se jim to podařilo. Přičítal jsem to alkoholu, který jsem měl tenkrát v krvi. Chtěl jsem dostat šanci obhájit se. Ale nedali mi ji. A tak jsem jen odpovídal na otázky. Po čase jsem usoudil, že je v podstatě jedno, co řeknu. Postupně a velmi pomalu jsem upadal do jakési zvláštní letargie. Agónie. Amnézie. Nechtěl jsem si už vzpomenout na nic z té noci. Bylo mi jasné, jak to skončí. Nebo mi to aspoň muselo být jasné. Nevím, jak se to stalo, ale přistihl jsem se, že sotva vnímám, co se to vlastně děje. Rozhodovalo se o mě, o mém životě, ale já si z toho výstupu zapamatoval tak málo věcí…Až děsivě málo…Jediná scéna, která mi opravdu bolestně utkvěla v paměti, bylo svědectví přítele té dívky. Vypadal velmi přesvědčivě. Oblečen v dokonale padnoucím černém saku, s tmavě šedou košilí a se zdrchaným výrazem. Snad to byla jen role, kterou zahrál, ale věděl jsem, že porota mu to spolkla. Uvěřila všem jeho výpovědím a jeho obviněním vůči mně. Ten obraz zůstal v mé hlavě nejasný, ale mám pocit, že v jednu chvíli na mě dokonce ukázal prstem a hlasitě vykřikl, že jsem to byl opravdu já. Neměl nejmenší pochybnosti. Přece mě viděl. Co jiného bych tam mohl dělat? Tohle byl můj konec. Nemusel jsem být ani právník ani chytrák, abych přišel na to, že vše svědčí proti mně. Důkazy, absence otisků na noži – vrah použil rukavice, korunní svědek, má podnapilost. Byl jsem nevinný a já to věděl. Jenže přesvědčit ostatní už nebylo tak snadné. Věděl jsem, jak to dopadne. Uzavřel jsem se tedy do svého světa a s klidnou chladnou tváří si vyslechl svůj rozsudek. Deset let. Tolik jsem dostal. Dokážu si představit, jak o mně mluvili v televizi. Jako o ztracené existenci, která s neuvěřitelným klidem přijala verdikt soudu. Ale dá se to vůbec? Přijmout ztracených deset let ze svého života s chladnou tváří? Jistě že ne. Byla to jen má obrana. Ochrana mé duše, která byla moc zranitelná…
To jak mě odvádějí v poutech z místnosti, si pamatuji jen velmi matně. Stejně tak i to, jak mi znovu berou všechny slušné věci a navlékají mě do toho příšerného vězeňského mundůru, i to, jak mě chodbou vedou zpátky do cely, která teď bude několik let mým domovem. Věděl jsem, že se do ní ještě vrátím…
Smíření se s mým osudem nepřišlo nikdy. Uvědomění si, co se vlastně stalo velmi brzy… Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že na svět se teď budu dívat jen přes mříže.

„Pusťte mě! Jsem nevinný! Jsem nevinný! Pusťte mě!“
Křičel jsem do prázdné chodby a zuřivě lomcoval s mřížemi. Nikdo mě neslyšel, a pokud někdo přece, byli to jen mí spoluvězni. Můj hlas prolétl prázdnou chodbou. Nedal si ani tu námahu, aby se vrátil zpět v zoufalé ozvěně.
„Jsem nevinný,“zakřičel jsem znovu.
Něco za mými zády zašramotilo. Před pár dny ke mně do cely přiřadili dalšího vězně. Taky vraha. Jenže opravdového…Neměl jsem strach. I mě všichni považovali za skutečného netvora.
„Slyšíte? Haló! Pusťte mě…,“vydechl jsem a znovu zalomcoval s mřížemi.
Mé tělo naplňovalo nekonečné zoufalství.
„Václave!“ ozvalo se najednou zpoza mých zad.
Překvapeně jsem se otočil a tázavě se podíval na vysokého potetovaného chlapa.
„Drž hubu, jo? Chci spát.“
Nezbývalo mi nic jiného než kývnout. Odebral jsem se na svou postel. Ovšem nešel jsem spát. Nemohl jsem. Složil jsem ruce na kolenou a s pocitem věčné nespravedlnosti se snažil najít své fatální omyly…