Jak tam? Jak zpět?

Anotace: .....Nejdřív sem to špatně zařadila, teď to dávám sem....Co jsem byla schopná udělat pro to, abych si užila hokejové finále přímo na Staromáku?

Byl jeden takový obyčejný a velmi neobyčejný den. Ten den byl 23. květen 2010. Kdo se hodně zajímá o hokej, ví, že v ten den se hrálo finále Česko:Rusko v ledním hokeji na MS v Německu. O tomhle dni jsem snila od roku 2006. Žádná důvěra ve vítězství ve mně nebyla, ale najednou…Česká republika ve finále, můj sen se pomalu stává skutečností a já sedím doma, v bytě 1+1 a koukám do zdi. Jsme ve finále. A? co teď… co jiného mě, člověka nakaženého hokejovou nemocí, mohlo napadnout? - Pojedu do Prahy. Matička Praha, hlavní město skoro na druhé straně republiky. Nikdy jsem tam nebyla. Nevím, kdy mi jedou autobusy. Nevím, jak se dostanu z autobusového nádraží na „Staromák“. Nevím, jak se dostanu dom. Ale co? Je přece hokej a na ničem jiném teď nezáleží. Google mi řekl, že autobus jede za 20 minut. Posbírala jsem pár oranžových bankovek s Ámosem a oznámila mamince: „Mami, jedu do Prahy, mají tam plátno.“ Maminka se na mě udiveně podívala a dřív než mi to stačila rozmluvit, jsem už utíkala na autobus, jak splašený zajíc, protože mi zbývalo asi tak 10 minut.
Postupně, když jsem už konečně seděla v dopravním prostředku, mi začali docházet věci, jako jsou: Mám vybitý mobil…zapomněla jsem jít na záchod…kama se dostanu na to náměstí? Pražáci se na mě vykašlou…dostanu se domů? …Mám málo peněz…co když mě někdo v noci přepadne?
Tyto otázky se mi honily v hlavě celé 4 hodiny cesty. Co když ten hokej nevyhrajeme? A já budu stát kdesi v hlavním městě, s vybitým telefonem, v noci, ohrožená na životě a na zdraví a budu si říkat: „Stálo ti to za to?...Naši prohráli a ty jsi teď v pořádném hnoji.“
Vystoupila jsem na Florenci. Kam teď? Ptala jsem se lidí a až ten 6. mi poradil, jak tam…
Na Staromáku to pěkně žilo. Všichni měli dresy vlajky a barjaké bilboardy, jenom já jsem si svoje fandící prostředky nechala doma, a tak jsem si aspoň v jednom stánku koupila malou vlaječku a zapíchla si ji do čepice.
Jak je vám jistě známo, naši chlapci to zlato těm Rusákům vzali a moje cesta marná nebyla. Můj sen od roku 2006 se splnil a můj mozek se topil v pořádné hokejové euforii. Ale zápas skončil a byla tady otázka - jak zpět? S vlaječkou v čepici jsem následovala dav a postupně jsem se vyptávala „kama na Florenc?“ ale moje hlava zapomněla, že je v Praze a tak jsem se dočkala odpovědi: „Cože Florenc? Aha... kudy…?“
A na autobusové zastávce mi bylo řečeno, že už nic nejede. Chvíli jsem čekala venku na lavičce a nevěděla, co budu dělat. Trochu se mě začala zmocňovat taková podezíravost, kdy se vám i ta nemohoucí babička zdá jako mafián. Naštěstí při mně stálo štěstí a dvě mladé holky z Brna mi řekli, že pojede vlak za 15 minut. Tím začala dlouhá kapitola hledání vlakového nádraží. Po cestě nás potkávalo plno opitých fanoušků a tak jsem si ještě stihla vykřiknout pár hokejových hlášek, zamávat vlajkou a zařvat si: „Jsme mistři světa!“ Když jsme konečně zadýchaní doběhly k vlaku, trvalo ještě 25 minut, než se mašina uráčila odjet. Bohužel už nebylo místo na sezení a tak jsme si s několika dalšíma lidma našli posezení v chodbičce u záchoda. Maminka se mě dočkala v úterý, protože mi nevystačili peníze až do Znojma, a tak jsem si musela na cestu vydělat u taťky nakládáním dřeva. Na cestu z Břeclavi do Sedlece jsem ještě pár drobných měla.
Lidi mi říkali, že jet sama v 17ti do Prahy je riziko, ale já jsem byla ochotná to kvůli hokeji podstoupit. Vím, co se všechno mohlo stát… ale hlavně že jsme zdraví a chutí nám jest.