Já jsem jen odlišná 3

Anotace: další kus veledíla

„Soni, co se ti stalo?“ zjišťovala Šárka, když viděla sestru plakat. „Myslím, že bys mně to měla říct, když ne nikomu jinýmu.“
„Já bych ráda,“ vzlykla Soňa. „Ale mám strach, nemůžu to nikomu říct.“
„Tady máš kapesník… Proboha! Co se ti stalo s rukou? To je spálenina jako…Kdo ti to udělal?“
„Jo, je to od cigarety, ale neboj, já nekouřím. Nemůžu ti nic říct, bylo by to ještě horší!“
„Takže jak jsem předpokládala, šikanujou tě! Jenom mně to potvrď, nic víc nepotřebuju.“
Soňa přikývla. Cítila úlevu, když z ní sestra vytáhla, co se děje, zároveň však měla strach, co se bude dít dál. Věděla, že její problémy nekončí. A opravdu ne.

„Dobrý den, paní Rychnovská, co vás ke mně přivádí?“ uvítala ve svém kabinetu Sonina třídní, profesorka Bártová, její matku. „Víte přece, že prospěch má vaše dcera dobrý.“
„Nejde mi o prospěch, paní profesorko,“ odpověděla paní Rychnovská. „Přišla jsem kvůli tomu, že moji dceru šikanují.“
„Prosím vás, tohle není možné, paní Rychnovská. Z čeho tak usuzujete?“
„Právě včera to z ní vytáhla moje druhá dcera, Sonina starší sestra. Já jsem viděla, jak se Soňa sesypala a rozplakala, Šárka byla u ní. Všimla si, že má popálenou ruku. Soňa se bála cokoliv říct, nakonec přiznala, že je spálená od cigarety. Na Šárčinu domněnku, že ji šikanují, kývla. Neřekla, kdo konkrétně. Zatím víme, že nemá jediného kamaráda, což je samo o sobě alarmující.“
„Já vám něco povím. Soňa sama stojí stranou, je pro ostatní nečitelná. Žije v nějakém jiném světě, do kterého nikoho nepustí. Na této škole nikdy nebyla žádná šikana. Naopak kolektiv mé třídy je velmi soudržný, jen vaše dcera si toho asi nedokáže vážit.“
„Paní profesorko, i kdybyste měla pravdu, že Soňa stojí stranou, co je špatného na tom, že je jiná? Copak se nějak provinila, že zaslouží trest? A dokonce od svých spolužáků? Kdo jsou, že soudí druhé? A to vás nenapadlo, že kolektiv se může jevit soudržný, a přitom stát proti jednomu členu? Převedeno na vaši třídu, studenti jsou soudržní, ale vyloučili Soňu, protože je jiná. A za to zaslouží, aby jí dělali ze školy peklo, podle vás. Jak můžete být učitelka a nebrat v potaz takovou základní věc?“
„Paní Rychnovská, byla bych ráda, kdyby se naše jednání obešlo bez takovýchto osobních útoků. Je mi jasné, že chcete pro dceru to nejlepší, ale opravdu mi můžete věřit, že jí nic nehrozí.“
„A co to popálení cigaretou? To nic nebylo? Než si promyslíte odpověď, předesílám, že Soňa nekouří.“
„To mě samozřejmě mrzí, ale taky to mohla být nešťastná náhoda.“
„Vidím, paní profesorko, že si nepřipustíte, že by na této škole mohla být šikana, takže je marné o tom mluvit. Neberte to jako výhružku, je to jen varování, že jestli se mojí dceři stane něco vážnějšího, tak to ohlásím policii. A pak budete mít teprve potíže. Tím končím náš rozhovor a loučím se s vámi. Na shledanou!“
„Na shledanou, paní Rychnovská, a žádné obavy.“
Paní Rychnovská rozzlobeně odešla z kabinetu profesorky Bártové. Jak kráčela po chodbě ven ze školy, uviděly ji Soniny spolužačky. Neznala je a nevěděla, že jsou to právě ty největší agresorky. Nemohla tedy tušit, co bude následovat za několik málo dní.
„Soňo, tak tvoje máti byla za třídní, jo?“ začala Andrea. „Co asi chtěla? Máš přece skvělý známky.“
„Víš, rodiče nechodí za učitelkami jenom kvůli známkám,“ vzdychla Soňa. „A vůbec, co se do toho zrovna ty pleteš…“
„No, tak já čirou náhodou vím, proč tady tvoje matka byla,“ vypálila Linda. „Podle ní je Sonička obětí šikany! Všecko jsem slyšela. Tos podělala, Rychnovská, a za to zaplatíš!“
Jako na zavolanou se seběhl k těm dvěma celý zbytek třídy. Odvlekli Soňu do prázdné třídy. Pár spolužáků ji drželo, zbytek jí trhal vlasy a pálil zapalovači. Další ji bili a kopali. A do toho všeho vyslýchali.
„Cos matce řekla?“
„Nic!“
„Kecáš!“ Následovala rána do hlavy.
„Tak komu?“
„Nikomu!“
„Nekecej! Pravdu!“
„Nic jsem nikomu neřekla!“
Přišla silná rána do týla. Soňa vykřikla a pak už byla jen tma…

„Policie, ani hnout!“ křikl člen přivolané policejní hlídky.
„Jak je tohle možné! Soňa Rychnovská v bezvědomí, jak se to proboha stalo?“ hořekovala profesorka Bártová.
„Kolegové tu budou s vámi a my si zatím vyslechneme svědka a profesora, který nás přivolal,“ rozhodl další z policistů. „Pro tu dívku jede sanitka, vida, již přijela.“
Soňu odvezli do nemocnice. Lékař záchranné služby předběžně diagnostikoval vážné poranění hlavy s rizikem vnitřního krvácení. A jako by to nestačilo, rána zasáhla centrum zraku.
Ve škole probíhalo vyšetřování. Ve třídě, kde se incident stal, zůstal zbytek třídy s profesorkou Bártovou a policisty. V kabinetu vyslýchali další policisté profesora Ptáčka, jenž je kontaktoval, a studenta třetího ročníku, který se stal svědkem celé události.
„Nejdřív pár otázek panu profesorovi: Vyučoval jste ve třídě, kam Soňa Rychnovská chodila?“
„Ano, vyučoval jsem tam dějepis.“
„V tom případě jmenovanou studentku znáte a kolektiv třídy taktéž. Povězte, něco o studentech a jejich vztahu k té dívce.“
„Kolegyně Bártová se chlubila, jakou má výbornou třídu. Několikrát jsem ji upozorňoval, že já to tak růžově nevidím. Co jsem vypozoroval, tak Soňa Rychnovská vždy stála stranou. Nikdo se s ní nebavil. Nikdy jsem neviděl, že by měla z něčeho radost, ani z dobrých známek z testů nebo zkoušení. Jevilo se mi, že se trápí. Měl jsem podezření, že na vině budou spolužáci, protože, když jsem říkal výsledky testů, tak začal rozruch, jakmile jsem přečetl Sonino jméno. Všichni ji uráželi, že je šprtka, dodávajíce neopakovatelný přívlastek.“
„Mluvila o svých problémech s vámi nebo s jiným učitelem?“
„Kolegyně Bártová přišla s tím, že si jí Soňa stěžovala na šikanu ze strany spolužáků. Pak to však smetla s tím, že je Soňa příliš citlivá a že žádná šikana na této škole není a nikdy nebyla. Před pár dny jsem tu zahlédl paní Rychnovskou, vycházela z kabinetu právě profesorky Bártové. Pak jsem se čirou náhodou dozvěděl, že spolu mluvily právě o Soniných problémech se spolužáky. A dnes se toho dopídili asi i oni a takhle to dopadlo.“