Sen o zdejší autorce Myším veličenstvu

Anotace: projevilo se horko a pak to, o čem ví Myší veličenstvo....

Zdál se mi sen o Kristýně Vaňkové. Zase taková směska, k jejímž asociacím nemám úctu, ale jen opovržení, interpretace mi přijdou zbytečné (myslím výklad snů).
Nejprve se zde vyskytla dovolená v Beskydech. Měla přijet Kris Vaňková se svou matkou, kráčel jsem s otcem a říkal mu o tom; kromě beskydských chodníčků se mi však zjevila zahrada v domu mých prarodičů v Hořovicích. Otec se trochu blížící se schůzky obával, řekl: „...ale (bojím se) aby neřekla nějakou narážku“ - šlo o mou křehkost, pro niž mě měla ohrozit Krisina slova o mé špatnosti.
Když přijely, bylo na mně vidět, že se raduji, ale poněkud prostopášně. Šel jsem blízko Kris, ale mlčel, ona asi mlčela také, ale bez úsměvu. Můj otec s její matkou o čemsi hovořili, ve mně byla hudba cizí řeči a „pocitu“, jež naplňovala mé uši, takže jsem nemohl mluvit.
Pak nás opustili a šli jsme lesní cestou sami. Díval jsem se na Krisinu strnulou tvář a před očima jsem viděl fotku sebe s vyboulenými tvářemi plnými krve, úsměvem, očima blýskajícíma nepřirozeností, ludmilovským děsem. V mých myšlenkách získávala schůzka stále milostnější rysy, jakoby musela být nutně jiná, než jakou jsem si ji představoval. Myslel jsem totiž na to, jak budu s Kris někde na jehličí a mechu souloužit, zda budu na ní, či pod ní a jak se to má rozhodnout. Nakonec jsme si opravdu lehli vedle sebe na hnědé jehličí, pohlédnul jsem do její tváře. Pak jsme šli dál, nějak jsem se najednou mohl opřít o Kris ramenem. Vpravo se vynořila Vltava, les se zčásti změnil v alej u velké silnice, z levé strany ale zůstával nekonečný les.
Kris řekla, že budova, kterou vidíme, je Národní Divadlo, já jsem se jí ale vysmál a řekl jsem, že divadlo je v centru a to že je za námi – a byla to pravda. Kris se ale zorientovala a řekla, že tudy šla (k ND?) ráno s Amélií. Nabídl jsem jí, že můžeme jít do DOXu (protože jsem tam potkal Petru), i když se mi tam dost nechce. Ona řekla, že tam už taky byla (s Amélií). Šli jsme kolem stanice „Hlavní nádraží“, šli jsme do metra po eskalátoru. Kris potkala svou kamarádku a začala mluvit tak, že se změnila v mou sestru. Řekl jsem si: to je její přirozenost. A dál: vybírám si ženu (Kris) podle své sestry, zatímco dříve jsem si vybral ženu (Petru) podle své matky. Obě však nutím svým temným ludmilovstvím k nepřirozenosti – k vážnosti, u Kris k soucitu, u Petry k odporu.
Kris měla tedy pravdu, když mi psala, že za vše můžu jen já a že jsem odpad a jed. Vzpomeňme si, že Václav Černý si ve svém Druhém sešitě o existencialismu pohrával s označením „jedovatý“ pro básníka Ortena.
V druhé tematické části snu jsem se od Kris odloučil a vešel jsem do bordelu, ve kterém se vraždilo. Mladá dívka byla chycena, na páse zbavenu středu obličeje a „všeho zbytečného“, nesexuálního, podle fanatiků. Ale byly jí ušity nové orgány a údy náhradou. Pak byla tato panenka poslána do otočné arény ke lvovi. Byla to deska, která se otáčela a na každé straně měla dvě arény, oddělené mříží – a ona byla, štěstí v neštěstí, na druhé straně, než byl lev. Kdosi si toho ale všimnul a přerušil otáčení. Lev i dívka se museli chytit mříží, aby nespadli, viseli šikmo. Ale silný a rozlícený lev vylezl nahoru a sežral ji. Bál jsem se smrti a snažil jsem se vrátit po schodech nahoru, byl tam vrátný, nakonec jsem se tam dostal, ale v baru byl náš učitel dějepisu, profesor. Zle se na mě rozčilil, poněvadž jsem porušil pravidla (útěkem od násilné smrti). Byl jsem ale přesvědčen, že jsem na straně dobra, a po zběsilém útěku a utrpěných zraněních jsem profesora zabil, vyhodil jsem ho z okna na konci dlouhé chodby do černé noci a slyšel jsem, jak se šedesát metrů v hloubce rozplácl. Šel jsem na policii, chtěl jsem se zbavit viny, neboť jsem ho zabil spravedlivě, neboť byl zlý. V chodbě vedoucí k policii jsem potkal svého strýce, ale neprozradil jsem mu, kam jdu, nechtěl jsem na něj klást takové těžkosti jako zlo, jemuž propadl náš profesor.
Objevil jsem se ale v nějakých prodejnách časopisů a počítačových her, osvětlených žlutým světlem a plných mladých lidí. Na pultě byly hry ve formě knihy. Bavil jsem se o nich s nějakou dívkou, která o ničem nevěděla (šlo o pokračování úspěšné Colin McRae Rallye, ne však o přímé pokračování ve smyslu dalšího dílu, bylo to od jiné firmy).

Dodatek: když jsem prchal před profesorem a zápasil s ním, potkal jsem ve svém snu i Tomáše Keberta. Byl s dalšími spolužáky za jedněmi dveřmi v pokoji v té chodbě, na jejímž konci bylo okno, ze kterého jsem nakonec profesora vyhodil – pokusiv se předtím získat od spolužáka pomoc.