Společníci - Zářivá rána

Anotace: Druhý díl

"Ryane, ty ses zbláznil!" zavrtěla hlavou a dál se usmívala. Vzala si krabičku do rukou a prohlédla si ten prsten. Tohle rozhodně nečekala, ne od něj. Posadila se na posteli, pokrčila nohy v jemných kalhotách na spaní. Prsten byl drobný, ale nádherný.
"Tak co ty na to?" zeptal se. Vytrhnul ji z přemýšlení a úžasu. Když se na něj podívala, připadal jí jako malý kluk, který čeká na to, jestli tohle stačí. Znala ho dobře, a tak věděla, jak mu na tom záleží. Jenže tohle bylo perfektní. Musela hledat správná slova. Zavřela krabičku a pohladila ho po tváři, tak něžně, jak jen dokázala.
"Myslím, že neexistuje holka, která by na to mohla říct ne." Objal ji nadšeně a dal pusu do vlasů. Rose měla radost za něj.
"Doufám, že ti to s Cloe vyjde. Je to fajn holka. Sakra, Ryane, ty mě nutíš do pláče!" usmála se a otřela si oči. "Můj bráška se bude ženit. No, kdo by to byl
řekl?" Poplácala ho po tváři. Rošťácky se usmál, aby zamaskoval, svoje nadšení.
"Asi jsem se zbláznil."

"Asi jsem se zbláznila," povzdychla si do telefonu, když vytočila číslo, které měla napsané na papíře před ní. Hrála si v ruce s propiskou s logem její firmy. Dokázala vybudovat firmu jako tahle, a teď měla strach z telefonu. Přístroje, který provázel celou její kariéru. Prohlídla si propisku v ruce, byla to ta stejná s jakou napsal své číslo. Číslo, které teď volala. Po čtvrtém pípnutí chtěla zavěsit, ale ozval se jeho hlas.
"Ahoj Rose."
"Jak víte, že jsem to já, Adame?" zeptala se. Mísily se v ní pocity - překvapení a zahanbení. Věděl, že zavolá!
"Tak v pět se setkáme u Mořského květu a tykej mi." Jeho vítězný úsměv doslova cítila.
"Ale nevyspím se s tebou," řekla odhodlaně. Chvilku bylo ticho, slyšela jen svůj a jeho dech.
"Měj se, Rose." Rychle položila telefon, jako kdyby ji měl sežrat. Dívala se na něj a cítila, jak jí srdce bije jako splašené. Cítila se jako štvané zvíře, jako kdyby si sama utahovala smyčku kolem krku. Ten chlap je nehorázný egoista! Co si o sobě myslí? Její myšlenky přerušilo vehementní zaklepání. Přestala hypnotizovat telefon a podívala se na dveře.
"Ano?"
Dveře se otevřely a dovnitř doslova vlítla Cloe. Dnes na sobě měla upnutý top žluté barvy a světle zelenou mini. Vypadala jako jaro, doslova zářila jako sluníčko. Rose to došlo. Taky aby ne, když jí ruku s prstenem vrazila málem až do oka. Cloe se usmívala a chtěla čekat na Rosinu reakci. Jenže než se Rose stačila nadechnout, bylo to pro ni moc dlouhá chvíle, a proto spustila sama.
"Ryan mě požádal o ruku! Ááá!" zapištěla nadšeně jako holky z filmů o střední, kde se baví roztleskávačky o super laku na nehty. Rose měla dojem, že Cloe říkala, že byla roztleskávačka, a Rose se tomu ani nedivila. Úsměv se jí rozšířil, když zahlédla postavu ve dveřích. Ani se na něj nemusela podívat a věděla, že se o rám dveří opírá Ryan a usmívá se.
"To je úžasné, Cloe. Ten prsten je vážně nádherný, moc vám to přeju!" Zvedla se ze svého křesla, obešla svůj pracovní stůl a objala ji. Cloe skoro začala poskakovat, ale nakonec jí tento nápad přešel. "Ať vám tohle zamilování vydrží hodně dlouho," pošeptala Rose s úsměvem a podívala se na svého bratra, který se snažil vypadat stejně ležérně jako vždy, ale stejně zářil jako ty strašně drahé velké žárovky, co vás oslní, i když se kouknete jen jejich směrem. Cloe se Rose pustila a stále se nemohla přestat usmívat. Nějak nejspíš vycítila, že tam Ryan stojí, protože se na něj otočila. Upřímně řečeno se ve společnosti Andělé na zemi z nudy ostatní již dávno sázeli, kdy spolu skončí, ale tehdy se sázeli jen o to, kdy spolu skončí posteli, a ne u oltáře. Nikdo totiž nevěřil, že by se tihle dva mohli usadit. Cloe došla k Ryanovi a ten se odlepil od zdi. Na to se hned přisál ústy k ní. Rose se jen usmála. Takhle se líbalo snad jen na středních, pomyslela si, a teď mám
operaci mandlí přímo v kanceláři. Protočila hraně oči v sloup.
"Ale no tak, ven z mojí kanceláře! Na to máte ještě času dostatek, teď je na řadě práce! Šup šup! Peníze se jen tak nevydělají! A jestli se nepustíte, tak si přinesu pilu a odříznu vás!"