Titanic se potápí

Anotace: Prý je ,,NEPOTOPITELNÁ" říkali a já tomu věřila.Sen měl ale být krutou realitou.

Sbírka: Moje Povídky

Loď nesčetných rozměrů. Loď, po které nikdo nechodil. Stoly, na které nikdo nepoložil ruce.T alíře, na kterých nikdy neležel ani drobeček jídla, a postele, na které si nikdo nesedl - Titanic, ale všichni té lodi říkali ,,LOĎ SNŮ", a to on byl opravdu byl.

Byl studený večer, přímo mrzlo, když jsem se procházela po přídi. Byla jsem z 2.třídy, ale to byla většina. Viděla jsem něco v dáli, co se podobalo velkému ledovci. Přihmouřila jsem oči, a nebyla jsem daleko od pravdy. Ledovec se tyčil nad sodalitovou - modrou - vodou. Vypadal jako obr, který zaútočí, když vidí nepřátele.

BUM!KŘACH!Znělo to, jako by se něco protrhla, látka. Slabé chvění, které jsem necítila jen já znamenalo, že je něco v nepořádku. Proto jsem se rozběhla za matkou a bratrem. Matka na mě čekala ve dvěřích a hned se vyptávala, co se dělo. Já jí pověděla o ledovci a o nárazu. Bratr nic neříkal, jen jsem oběma viděla v očích strach.

Voda se valila do všech kajut 3.třidy, ta se neměla šanci ubránit ani utéct... A ti kdo se dostanou nahoru, tak nebudou mít nejmenší šanci, že se dostanou na člun... A to oni věděli... Za chvíli dorazil jeden pán, který schodil všechny vesty a řekl, abychom si je oblékli. Na nic jsme nečekali. Potom jsme šli nahoru a tam byla obrovská zima, a lidí jako much. Čluny se začaly spouštět už před hodinou... SsSsSsss! Někdo vypustil ohňostroj, abychom se uklidnili... Ale to nešlo... Loď se potápěla.

Ohňostroj pouštěli, ale čluny na nás nevystačily... Omylem jsem vrazila do dívky s mahagonovými vlasy, která se jen usmála a pokračovala dál na záď... Zatahala jsem bratra za rukáv, a řekla mu, proč taky nejít tím směrem. On kývl, a už jsme šli za dívkou s vlasy jako oheň... Pořád jsem jí viděla, tu nešlo přehlédnout... Titanic se nakláněl, takže se už neutíkalo tak dobře. U zábradlí jsme se chytli, a bratr nejdřív pomohl mamince, a pak mně.... Nákláněla se víc a víc...

Světla zhasla a Titanic se přelomil v půlce... Strachy jsem plakala. Přelezli jsme zábradlí a ani ne za 15 vteřin se začaly dít hrozné věci... Nepotopitelná loď" se topila jako kdyby byla z papíru. Už byla skoro u zádi na zábradlí... Jěště kousek a všichni pocítí chuť Atlantického oceánu... A bylo to tady... Ta bolest byla hrozná, jako kdyby do vás bodalo tisíce jehel, a byste byli v železném obětí rytíře, který vás ne a ne pustit...

Víčka se mi zavírala ...Spát se mi nechtělo, ale koukla se po bratrovi, kterého jsem držela za ruku ...Spal... Ne, nespal, byl tam, kam půjdu za malý okamžik taky a matka?... Už taky byla s bratrem... Ne, nemůžu spát, musím počkat, než přijedou čluny, ale já už nemohla... Víčka se mi zavřela a nic jsem necítila už nebudu muset...

Citím se dobře, víc než dobře... Byla jsem v bílém pokoji a na sobě měla čisté a suché věci bez vesty... Byla tam i matka s bratrem. Usmáli se a my se objali. Konečně jsme byli zase spolu... I když jinde...