Pes

Anotace: Povídka

„Počkáš tady pěkně na páníčka. Budeš hodnej, ano?" uvázal jsem psa ke kandelábru, nalil mu do misky vodu a nedočkavě zapad do zdejší nádražní putyky.

Stačil jedinej žíznivej pohled, vteřinka nonverbální komunikace, a kmitající servírka postavila pivo přímo na stůl, ke kterýmu jsem měl zrovna namířeno. Takovou vobsluhu si nechám líbit, to je jak ve Vimperku, smál jsem se při vzpomínce na základní vojenskou službu.

„Do pieruna! Kaj sas tu vypierdolil, René? " zahlaholil mi do ucha nějakej dobrák tou hroznou, slezskou hatmatilkou, hned jak jsem do sebe zakláněl první „kousek".

„To mě poser... Vilém! Kde se tu bereš, důchodče?" odkašlal jsem si a vyvalil voči na svýho bejvalýho kolegu z hutě.

„Na pifko, no ni? A ty jak? Furt loziš po tych gurach? Sem viděl na venku tvojego vlka, tuž mi byuo jasne, že tu chlampeš pivčisko."

„Suší mě, no. A nedělá tam bordel?"

„Tuž, ni... v pogodě tam leži. Jakysi mauy gizd byu u něgo. A jak v robotě, furt při starymu?"

„Ani se neptej. Buď rád, že seš v penzi, Viléme. Pakárna. Mrdá tě kdejakej cyp. Jednaji s člověkem, jak by jim vod řiti vodpad... hovada! Platy furt stejný... co ti budu povídat. Stojí to komplet za chuja. A víš, kdo teď dělá šéfa? Ten buzerant Vaníček!"

„Si dělaš ze mě cypa, ni? Dyť ten cyp je bulaty, jak sud kulaty! A ma enem večerni prumyslofku."

„Bulaty jak bulaty, kšeftoval s kárama, a jednu pěknou za dobrý chechtoše sehnal říďovi, to se počítá, ne?"

V podobným duchu jsme vedli „dřisty" o všem možným i nemožným. A střídavě objednávali. Dvě vodky, dvě piva. Dvě vodky, dvě piva... člověk to za chvilku přestal počítat. Čas plynul. Ujel mi první vlak...

„Chuj s tym... pojadě dalši, no ni? Dame po achtliku. Zdruv!" na Vilémovo popud jsem statečně zaklonil další půldecák... a spláchnul pivem.

Další vlak taky nečekal. Dostatečnej signál k odchodu. Námořnickým krokem jsem se nejistě vybambelal na perón... a začal hledat psa.

Čumím nevěřícně na prázdnej kandelábr. Pes v prdeli!! Nezbyl po něm ani kus vodicí šňůry! Jen voslintaná, prázdná miska na zemi...

„Ježííšmarjáá, ukradli mi psa! Někdo mi ukrad psa! Měl jsem tady uvázanýho huskyho. U týhle lampy! Neviděl ho někdo?" zoufale běhám po nádraží. Pár překvapeně-přiblblejch ksichtů, jinak nic.

„To byl váš pejsek, pane?" ozval se za mnou mutující hlas nějakýho pubescenta.

„Zhruba před hodinou si ho vodved ňákej dost vošuntělej chlápek. Sem se jako docela divil, že má takovýho krásnýho pejska. Ale von šel normálně s nim, ještě ho volíz... tak sem..." nedopověděl, jen pokrčil ramenama.

„Ježíííši! Do prdele! Do prdele! Kam kurva šel?!" kluk ukázal někam k lesu.

Absolutní šok. Vzpomněl jsem si, že kolem toho lesa jsem jel ráno ve vlaku. Na druhý straně tratě tekla řeka. Na břehu bylo místama vidět pořádnej bordel, divný chatrče... nebo dokonce stany.

Bezďáci chtěji sežrat Dana! Bezďáci chtěji sežrat Dana! řve mi to najednou v hlavě furt dokola jako nějaká budhistická mantra. Vystřelím, jakoby šlo o muj život...

Bez odpočinku běžím tim směrem snad dva kilometry, než narazím na pěšinu lemovanou jasnejma atributama života mimo společnost. Prázdný, zdeformovaný PET láhve, kusy starýho voblečení, harampádí všeho druhu... hovna... nepopsatelnej puch.

A pak... pak stojím na takovým plácku, kerej se svažuje k řece. Na břehu pár olší. Na nejnižší větvi jedný z nich... na tý... na tý zasraný, zkurvený větvi... visí muj pes!!

Nemužu se mejlit. Co bych za to kurva dal, kdybych se z tohodle absurdně-posranýho snu najednou probudil!

Je uvázanej za zadní nohy... Jako prase na vidlácký zabijačce!! Břicho rozpáraný.
Pod čumákem tmavej flek v trávě...

Vedle posedávaj dva bezďáci a spokojeně chlastaj ty svý krabicový sračky.

„Vy hajzlove! Vy kurvy zasraný houmelesácký!! Co ste to udělali mýmu psovi?" vyřítil jsem se na ně. Namahavě zvedli palice a snažili se zaostřit zrak.

„Hele... šéfe, uklidněj se jó? To je náš hafan, jasný? Našli sme ho chudáka vopuštěnýho. Měl zlomenou nohu. Tak aby se netrápil... Poď si s náma cvaknout vínko. Mužeš počkat, než ho vopečeme," chrchlavý krákání toho, kerej se chopil role mluvčího, znělo jako z ňákýho béčkovýho sci-fi hororu začínajícího americkýho režiséra.

„ Jak, zlomenou nohu... vy chuji! Ukradli ste mi ho na nádru... kurvy! Vy ho-va-da! Zabili... umučili ste mýho psa! To je trestnej čin, za tohle pudete sedět!" z kapsy vyndám mobil.

„Jen pomalu, panáčku... moh bys taky přijít k úrazu," zakašlal ten, co doteď mlčel a strčil špinavou pracku pod kabát. Dál nebylo na co čekat...

Trefil jsem ho pěstí do krku dřív, než se mu ten kuchyňák podařilo vytáhnout. Jeho kolega na mě začal neobratně zkoušet ňáký modifikovaný, bezdomovecký kendó s lešenářskou trubkou. Po kopanci do žaludku se „akční hrdina" sesunul do trávy.

Pak... pak nastalo zatmění. Zkrat... a totální amok. Bestie ukrytá v temných zákoutích mozku přebrala vládu nad tělem...

Tomu prvnímu, kterej ležel bezvládně na zemi, jsem... skákal po hrudníku, jako na trampolíně. Jako rozzuřená slonice snažící se zadupat do země vraha svýho mláděte. „Bojovník kendó" se mezitim vzpamatoval a zdrhnul.

Amok trval... Zkusil jsem mu rozšlapat lebku. Kdo to nikdy nedělal, neuvěří, jaká je to fuška. Hlava se obvykle zvrtne, a člověk, když neni dost vopatrnej, praští sebou vo zem. A třeba si nabije vlastní hubu. Jako já.

Vrátil jsem se zpátky. Bohužel...

V tomhle případě by bylo lepší... zbláznit se. Skončit v bílý cimře na doživotí, mimo tuhle posranou civilizaci...

Sedím na špalku... třese mnou zimnice.

Pes v prdeli, bezďák v prdeli... já... v prdeli. Kurváá! Zesrat, pojebat tady všechno už... do píče! Zkurvenej život! Chci umřít.

Děsivý ticho naruší jekot policejních sirén.

Vypustí psa. Vidím ho, jak chytí stopu a rychle postupuje přímo ke mně.

Na obranu kašlu, stejně je to zbytečný... Kdyby mě ten hafan roztrhal, to by bylo dobrý. Nemusel bych do basy, napadne mě. Čekám nápor živočišný síly a drtivej stisk zubů. Stane se ale něco naprosto neuvěřitelnýho...

Přijde ke mně. Slyším jeho zrychlenej dech. Když mám pocit, že každou vteřinu zaútočí... otočí najednou hlavu k místu, kde visí muj mrtvej pes. A pak... pak mi ten cvičenej, ostrej německej ovčák... začne olizovat ksicht!

Je jak vyšinutej, bojím se hnout. Přejde na uši, krk... zasouvá mi jazyk přímo do pusy. Strašně mu táhne z mordy. Slyším rozčilenej křik policejního psovoda:

„Do pieruna, to nima možnego, René. Hnipeš jag na nočni šichtě. To ťa tak zgruchlo tych par pulek vodke? Šibuj k vlaku, bo ti to zasek ujadě." někdo se mnou necitelně třese.

„Tak pojď, pejsánku. Ať nám to zase neujede..." hladím provinile Dana, nasazuju mu náhubek, a nejistým krokem se potácím k poslednímu vlaku...