Baletní střevíčky - „Déšť příběh smyl …“

Anotace: První povídka z mé trilogie. Vše začalo povídkou na téma „Déšť příběh smyl …“ (J. Skácel) - tedy tímto citátem.

„Déšť příběh smyl …“ J. Skácel

Po okně kloužou kapky, spojují se v jedno, dělají podivné obrazce … sleduji tu scenérii. Ani nevím, co mě na tom tak zaráží, vždyť se to děje pokaždé. Uznávám, že každá kapka je jedinečná, ale … Raději se soustředím na ulici, ať nemusím myslet na ty bezútěšné kapky. Je mokrá, vzduch jistě voní čerstvostí. Je vyčištěný deštěm. Možná ho cítím až sem nebo jsou to jen mé představy? Ulice mlčí, asi je zaražená z toho náhlého deště. Vždyť ještě ráno bylo tak krásně. Slunce se lesklo v oknech, výlohách, tančilo po chodníku a rozverně se smálo, sníc o květinách a vonících loukách. Smím se ptát, proč si náhle ustoupilo této chmurné náladě? Chceš snad umocnit mé pocity? Opravdu netuším, zda se mi vysmíváš … Jsi ale pouze a pouze slunce, žádný stín mých nálad. Vysvětlí mi to někdo? Má cenu vůbec se ptát, nikdo mi stejně neodpoví, ani když křičím … Jen kapky se strnule povalují po okenní tabulce. Já tu sedím, je to k nesnesení. Celý tenhle den je vůbec k nesnesení. Ráno vypadalo tak překrásně, slunce hladilo po tváři, jak úžasné bylo vylézt z postele a cítit se tak odpočatě. Vstávat, kdy chci, bylo by to nepopsatelně hezké, to lenošení, nebýt té zatracené nohy. Ovšem to nebrání člověku cítit se jako král, když možná ví, že už dlouho bolet nebude a všechno bude jako dřív. Je tak úžasné to cítit. Tu harmonii prohřátou sluncem a přemýšlet nad tím, co ještě všechno máte před sebou. Co čeká tam, za těmi neotevřenými vrátky, do nichž se co nejdřív podívá … Po snídani začala noha bolet víc, nicméně když je člověk naučený tělesnou bolest nevnímat, ani mu to nepřijde. Nepředpokládá, že by se mohlo stát něco nepředvídatelného.

Klidná snídaně, z otevřeného okna byl slyšet cvrlikot ptáků. Nebo se mi to jen zdálo? Možná jen živoření ulice mi zasahovalo do klidného rána. Každopádně nedaleko je park … Už je to jedno, co bylo slyšet v mém tehdy prosluněném bytě. Stejně se ráno nacházelo v poklidném rozmaru, ať už s poklidnými zvuky ulice, zpěvu ptáků, syčením mé ranní sprchy či tichým šuměním rychlovarné konvice. Má nálada byla živá, plná naděje z toho dnešního dne, očekávání, vždyť to vše musí jít již k lepšímu.

Když vám někdo řekne, že v minutě můžete ztratit sen. Nevěříte mu. Proč byste také věřili. Řeknete si, že je to učiněná hloupost. Proč myslet na něco tak negativního. Proč? Není důvod, cítíte se skvěle … tedy někdy ne až tak skvěle, ale jistě na takové věci nemyslíte. Vzpomenete si na ty dny, kdy tak strašně jste … Které vám přinesou tu neuvěřitelnou radost a řeknou vám, proč to vlastně děláte. Každý chce být v něčem dobrý. Tak skvělý, aby mu to přinášelo blahý pocit uspokojení. Někdy je cena vysoká, ale v těch neuvěřitelných chvílích slasti z dobře odvedené práce se ozve to vaše svědomí a vy dobře víte, proč jste to dělali. Ale já – proč já? Proč já tu teď sedím a necítím žádný výjimečný pocit z dobře odvedené práce? Tolik snahy pro trochu štěstí, ale pro nekonečné zklamání …

Noha už mě zase příšerně pálí. Je to až k nesnesení. Já už nechci vzpomínat, nechci ani vědět … Chci zapomenout. Zapomenout na dny kdy šeptáte k naději a věříte, že ještě něco bude … Nebude nic. Prázdno. Všechno ztichne. Už nebude nic. Nic dalšího. Naději zvedni ke mně tvář. Chci ji vidět … vidět, jak je spravedlivá. Vysmívá se mi. Pitvoří se v tom šklebu.

Dnešní den byl rána do srdce. Nejen dnešní den … celých těch několik dní bylo jen čekání na umírání. Sbohem a už nikdy …

Zvednu se. Vždyť to přece nějak musí jít. Zvednu ruce. Zavřu oči. Nechám se unášet tím snem. Krásou, která je obsažena v gestech, ladném postoji či graciézním výskoku. Lehkost. Ta lehkost, jež zhyne v jediném špatném pohybu.

Pomalu spustím ruce zase k tělu. Už to nebude jako dřív. Den se ve mně zbořil. Jak mám žít? O čem mám snít? O labutím pohybu, ne nějž se můžu nyní jen dívat?

Pamatuji si, jak to začalo – úplně nevinně … nejdřív s lehkými krůčky, které se postupně přeskupily do něčeho, co se může nazývat střípky talentu. Ze střípků talentu se dá ovšem složit celé zrcadlo. Střípky se ale musí vkládat opatrně a s velkou trpělivostí, pílí a láskou. Není-li toho, nebude ani zrcadlo, v němž se ukáží naše úspěchy. Bylo moje zrcadlo snad špatně složeno? Stačila jediná chyba – jeden osudový skok a všechno se propadlo v zapomnění. Jak si to mám vysvětlovat?

Opět se posadím, nemůžu stát, nemohu sledovat, jak na mě můj byt bezostyšně civí. Co budeš dělat? Co? Mám odpověď, milý byte. Já nevím, vůbec nevím! Kolik let mi uběhlo v útrpném cvičení. To člověk pomalu chodí s piškoty i spát. Pořád tak a tak, jen aby to bylo dobře. Aby to vypadalo esteticky krásně. Já vám kašlu na estetiku! Kašlu vám i další věci. Co z toho teď mám. Jen zničené zdraví a pocuchané nervy.

Snažím se trochu uklidnit. Znovu se soustředím na ulici. Jakoby tam bylo něco zajímavého … Není tam zhola nic. Jen na silnici a chodnících se začali tvořit louže. Po silnici přejelo auto. Černá zmáčená kočka sedí na zítce a upírá svá světélkující očka kamsi mezi pouliční kandelábry. Asi kouká na ten zašlí obchůdek, co je vedle našeho vchodu. Zamžourala na mě. Nebo se mi to zdá? Černé kočky prý přinášejí smůlu … mě víc smůly potkat nemůže. Raději jí přestanu sledovat. Chvíli tak čučím do prázdna. Vůbec nic se neděje. Má mě to znepokojovat?

Dnešní den … jak ho popsat. Bylo to něco dobrého, tedy do té doby, než vstoupíte do té až moc bílé budovy, co tak specificky smrdí. Působí takovým skličujícím dojmem. Samozřejmě čekáte, že vám taky někdy řeknou něco pozitivního. Tedy je to očekávané, pokud si myslíte, že váš problém je zcela banální – tedy ne tak banální, když zrovna pracujete pro umění a konkrétně balet. I když říkáte si, že dnešní medicína dokáže hodně a přece jen se to dokáže spravit docela rychle … no prostě takové ty kecy, kterými se uklidňujete a kterým i začínáte věřit. Navíc vidíte kolem sebe i ty ostatní lidi, kteří jsou na tom stejně nebo ještě hůř – i když tedy na nohách některých nestojí jejich kariéra a práce. A tak si říkám, nebylo by tam lepší dnes nechodit? Ovšem to by nic nezměnilo na onom faktu. Jen by ho to oddálilo. Tady je na člověku nejlépe vidět, když umí „dobře“ padat. To když takhle přijdete na úplně obyčejnou zkoušku, kterou jste předtím za svou kariéru absolvovali tisíckrát, a pak už to jde ráz na ráz. To musíte svým pohybem vyjádřit všechny pocity. Láska se musí vejít do pouhého gesta. Ještě k tomu stres a také nevyspání – to hlavně. Když předtím několik večerů a hlavně nocí promarníte s přáteli, tak se to musí někde projevit. S těmi přáteli, kteří se na vás mimochodem ani nepřijdou podívat, když si pak pomocí neobratného skoku a souhry náhod tak nebezpečně zlomíte nohu. Moc si z toho nepamatuji … skok a pak jen … první vteřiny ani řádně netušíte, co se stalo. Snad ani necítíte bolest, jak jste ohromeni. A pak to přijde. Ve vašem mozku bouchne nějaká bomba. Všichni okolo jsou zmatení. Vy jste taky zmatení. A teď se ten zmatek tak nějak prolíná. Stále si snažíte upomenout na to, co se stalo. A pak stejně někdo zavolá záchranku, protože si na to nemůžete ani stoupnout. A tak se pomlácení a dezorientovaní vezete i s těmi bílými plášti. Je vám všechno jedno. Hlavně, ať vám už pomůžou. Pak tam sedíte, dělají vám rentgen a pak vám to strčí do sádry, vyfasujete berle a nazdar.

No vážně, ta černá kočka už tam nesedí. Asi už jí ta prška začala vadit. Teď už se z oblohy přímo řinou provazce vody. Spoutávají zemi a zaměstnávají kanály, všude se tvoří ještě větší louže. Blesky sem tam křižují oblohu, na chvíli se rozsvítí a pak je zase klid. Voda prudce a nevrle naráží na okno. Tříští se na malé kapičky, které chtě nechtě – díky zemské gravitaci – stékají dolů.

Tak si říkám, jestli to bylo pro něco dobré, to moje snažení? Zda nebylo lepší ty léta pilného cviku něčemu, co by mělo smysluplnému. Něčemu, kde nezávisí na tom, jestli máte zlomenou nohu, jestli dobře propínáte špičky nebo co já vím. Jaké by to asi bylo mít normální dětství a dospívání? To, kdy se nemusíte snažit a potit pro nic za nic, aby vám prostě potom řekli, že máte špatně srostlou nohu. Je to horší, než čekali. S profesionální kariérou musíte skončit. Nesmíte namáhat nohu. Jaké je to mít „normální“ přátele? Žít „normálně“? Asi to budu muset zjistit … Ale jak? Když ani má duše ani mé srdce se nechce vzdálit od toho, pro co bojovaly? Může se člověk tak lehko vzdát? Chce se mi bojovat? Bojovat za co? Vždyť je vše už předem dané. Osud je silnější než všechny sny. Můžu se ptát, proč to dělá, ale neodpoví. Asi se mnou má jiný záměr … jak jsi škodolibý. Docela jistě se mi směješ. A mě nezbývá nic jiného, než stroze komentovat, že tento příběh smyl déšť. Ten prudký dnešní déšť, jež rozmetal všechny iluze toho dnešního slunného rána.