O Mlčící harfě

Anotace: Původně školní práce na téma citátu od E. A. Poea, který si teď bohužel nemůžu vybavit. Každý z nás po něčem touží, ale ne všichni to umíme říct.

Víš, nemám ráda, když mě takhle podceňujete. Beru to jako urážku. Co vás vede k přesvědčení, že jsem hluchá a slepá? Vypadám snad na to? Vlastně...ano, vypadám. Omlouvám se. Tvůj druh by nejspíš nečekal, že někdo jako já bude mít dar řeči.

I tak mě ale tvoje snaha pobavila, dostat se ke mně, aniž bych to zjistila. Ty vážně trpíš přesvědčením, že nevím, když sem někdo přijde, co? Stojíš za dveřmi a myslíš si, bůhví jak nejsi nenápadný, jak o tvé přítomnosti nemám ani tušení...naivko. Ne já, ale vy, lidé, potřebujete, aby návštěvník prvně zaklepal, jinak vás jeho náhlý příchod zaskočí. Tak trochu si za to můžete sami. Dýcháte, vrtíte se na židli, těkáte očima sem a tam...byla bych nevšímavá jako vy, kdybych toho dělala tolik.

Nechtěla jsem se tě nijak dotknout. Moc návštěv tu nemívám, takže občas už zapomínám na dobré mravy. Tvou přítomnost jsem ale cítila už od momentu, kdy jsi vkročil na první schod téhle věže. Každý zvuk se rozléhá a visí ve vzduchu dlouho, jako kdyby nechtěl nikdy odejít...už zase odbíhám. Pověz, proč jsi sem přišel?

Jsi jako ostatní, že...chceš, abych ti zahrála. Nezlob se, ale tohle přání ti nesplním. Ne, není to nic osobního, jen...jsem sice harfa, ale za dobu, co tu stojím, jsem hrála jen jednou. Tehdy jsem rozezněla struny pro člověka, který byl jiný, než ostatní. On jediný pochopil, proč jsem byla mlčenlivá. Proč jsem nenáviděla lidi. Cože? Chceš o něm vědět víc? Dobrá, pokud máš čas...já mám celou věčnost. Tak poslouchej.

Tahle komnata je mým domovem už dlouhou řadu let. Také na to vypadá, sám vidíš, jak je nábytek pokrytý prachem a barva závěsů už dávno vybledla. Věř mi ale, že když mne sem umístili, byla to tu nádherné. Všichni lidé ze země se sem hrnuli, aby si poslechli můj hlas. Jenže já hrát pro tak sobecké lidi odmítala. Sama jsem dobře věděla, jak to chodí. Když bych rozezněla struny, poslouchali by mě s nábožnou úctou. Ale potlesk, který by následoval, by nepatřil mně, ale ženě, která mě rozezvučela. Vstala by, poklonila se...ale co já? Řekli by jen; "Dobře slouží, její tvůrce musel být velmi schopný." Jsem nástroj. Nikdo by si mě nevšiml a neocenil mou práci. Jednodušší je prostě nic nedělat, nesnažit se.

Roky mne přemlouvali, abych vydala alespoň tón, jenže bezvýsledně. Nakonec je ty marné pokusy přestaly bavit. Odešli a nechali mě tu samotnou, na rozloučenou mi věnovali jméno, pod kterým mě znáš i ty - Mlčící harfa. A já tak konečně získala klid, po kterém jsem toužila. Žádná očekávání. Žádná zklamání.

Jenže pak sem přišel on. Vetřel se sem, stejně jako jsi to před chvílí udělal ty. "Tak ty jsi ta Mlčící harfa?" zeptal se a obešel mě, jako kdyby si obhlížel zboží v obchodě. "Představoval jsem si tě...jinak. Nechápu, proč se o tobě tolik mluví. V kraji, odkud pocházím, nefunkční hudební nástroje prostě vyhazují." Z úst se mu vydralo pobavené zasmání. Asi si připadal vtipný, já ale cítila vztek. Otrava jeden!

Nic jsem neříkala a čekala, až odejde. Doufala jsem, že když na něj nebudu reagovat, dá mi pokoj. Jenže on udělal pravý opak. Posadil se ke zdi - shodou okolností zrovna tam, kde stojíš teď ty - a spustil. Mluvil o spoustě věcí a ani v nejmenším ho neznepokojovalo, že mu neodpovídám. Popisoval mi, jak vypadá svět venku, když je zima, jak se z nebe snáší sníh a děti z něj uplácávají groteskně baculaté sněhuláky. Prohlásil, že ve vedlejší zemi vypukla další válka, a začal rozebírat, jak si představuje, že dopadne. Přišlo mi, že snad nikdy nezavře pusu.

Hodinu, dvě poté, co zapadlo slunce, se zvedl a přešel ke dveřím. "Přijdu zase zítra," kývl mi na rozloučenou a ušklíbl se. "Jen doufám, že tentokrát budeš trochu živější společnost." Pak už jsem jen slyšela, jak se jeho kroky vzdalují, slábnou, až úplně utichly. Znovu jsem osaměla. Měla jsem být ráda, jenže...bylo mi smutno. Nechápala jsem to. Nikdy jsem po lidské společnosti netoužila, i přesto jsem ale doufala, že svůj slib splní.

Přišel. Už ve dveřích mě hlasitě pozdravil, jako kdybychom byli staří známí, opřel se o zeď a udělal si pohodlí. "Tak," pousmál se, "co chceš slyšet dneska?" A protože věděl, že mu neodpovím, na nic nečekal a začal znovu vykládat. "Abys věděla, už jsem procestoval dost zemí, ale takovou, jako je tahle, jsem ještě neviděl. Připadá mi neuvěřitelné, že harfa, která ještě k tomu neplní svoji funkci, má vlastní věž. Jak to? Já bych taky chtěl vlastní věž! Ale ne, jakmile člověk není hudební nástroj, nedostane nic..."

Klábosil celý den, skutečně nebyl k zastavení. Pořád jsem mlčela, v duchu jsem se ale musela smát některým jeho komentářům. Byl otravný, ano...ale když se po setmění zvedl, cítila jsem lítost, ještě silnější, než předchozího večera. Jako kdyby to vycítil, se ke mně otočil a zeširoka se usmál. "No tak, vždyť zase přijdu," zazubil se a natáhl se po klice.

V ten moment jsem se neudržela a, po desítkách let ticha, promluvila. "Proč se sem vracíš, když z toho nic nemáš?" zeptala jsem se tiše. "K čemu ti to je?"

Prudce se zastavil. Vypadalo to, že nemůže uvěřit tomu, co právě slyšel. Pak se mu ale přes tvář mihl ten úšklebek, který mě tak provokoval. "Protože jsem se doslechl o tom, že jsi tu už dlouho sama. Bylo mi jasné, že ti musí být smutno." Pokrčil rameny, jako kdyby to byla samozřejmost.

Nedovedeš si představit, jaký vděk jsem v tu chvíli cítila. Od toho večera mne navštěvoval pravidelně. Když mohl, tak se zastavil, vyprávěl mi o drobných radostech, co zrovna prožil, jak se mu zrovna daří...a já s úžasem zjišťovala, že mu začínám odpovídat. Dělal si legraci, že si svoje jméno nezasloužím, když se nechám rozpovídat i někým takovým, jako je on. Kdyby za mnou tehdy nepřišel, těžko bych ti teď cokoliv vyprávěla.

Týdny plynuly. Než jsem se nadála, uběhlo od našeho setkání skoro čtvrt roku. Tehdy mi oznámil, že už bude muset jít, protože ho čekají jinde. I když mi to bylo líto, chápala jsem ho. Koneckonců, kdo by chtěl strávit zbytek života ve věži s harfou? I tak jsem mu ale chtěla poděkovat za to všechno, co pro mě udělal. Dovolila jsem svým strunám, aby se rozezněly, a aby ho tak vyprovodily na cestu. Usmál se, slíbil, že se určitě ještě někdy zastaví...a pak byl pryč.

Dodnes na něj čekám. I když jsem díky němu znovu schopná mluvit, ochotu hrát mi už nejspíš nikdo nevrátí. Alespoň ne do té doby, než se vrátí zpátky. Zkus se stavit příště, třeba pak budu mít nějakou skladbu připravenou i pro tebe.