Ostrov nikoho

Anotace: Moje představa o vysněném místě. Co vy na to??? Je to skolní slohovka na téma Líčení

Na jedno místo nikdy nemůžu zapomenout. Pomůže mi vždy, když to nejvíc potřebuji. Tam mě nikdy nikdo neruší a já můžu být sám s sebou a přemýšlet o všech věcech. Nikdo neví, kde to místo leží nebo komu patří, protože neexistuje. Je to jen má představa, ale vždy mě postaví na nohy.
To místo leží uprostřed neznámého moře. Je to velký ostrov. Ostrov omývá ze všech stran voda, která odráží paprsky slunce. Ty způsobí, že ostrov je jakoby obklopen množstvím zlaťáků a šperků. Z vody k ostrovu shlíží rákosí, které tolik touží zahlédnout to tajemství uprostřed. To však skrývají neúprosné stromy, seschlé léty bez jediného zeleného lístečku, zkroucené, jako otroci s rudými ranami biče na zádech. Už v nich není život, ale i přesto tam dál a dál stojí a chrání ono tajemství.
Za těmito stromy se nachází krásné zelené pastviny plné života s rozmanitými druhy květů a plevelů, na kterých se pasou zvířata. Nikdo neví, kde se tu vzala, ale jsou tu odedávna. Vysokou trávou tiše šustí vítr, který šeptá do ucha pohádky těm, kteří se zastaví a naslouchají.
Když ležím uprostřed louky, tráva mě hýčká a hladí. K tomu mě vítr víská ve vlasech, vypráví mi svou povídku ze starých dob.
Za loukami se rozkládá údolí. Na severní straně ční skála, ze které padá malý svěží vodopád dole tvořící malé jezírko. V celém tom hučení jsou slyšet hlasy dávných hrdinů, kteří tu kdysi odpočívali. V jezírku je teplá voda, ze které stoupá pára s nepopsatelnou vůní. Je to jako v bublinkové lázni. Na vyhřátých kamenech všude kolem se uchytily rostliny, které celým svým tělem vnímají vůni vodopádu.
Večer se na černomodrou oblohu vyhoupne měsíc s hvězdami. Září tak moc, že by se dalo v noci i číst. Kolem jezírka začnou poletovat světélkující brouci a v trávě, která prorostla mezi kameny, cvrkají cvrčci. Vypadá to, jakoby nad jezírkem probíhal velkolepý koncert. Pod celou tou krásou se hvězdy prohlíží v jezírku jako v zrcadle.
Když se vracím zpět, vítr právě ukládá své květiny ke spánku a zpívá jim ukolébavku. Chvíli se procházím po louce a vítr se loučí i se mnou.
Když zajdu dál, vidím temné stromy, jak bez života stojí dál a dál bez hnutí. Množství zlaťáků obklopující ostrov se nyní proměnilo v hrbolaté zrcadlo oblohy, na které mraky tvoří mapy a hvězdy představují záchytné body.
K celé té kráse se zase vrátím, ale teď už musím jít.