Ze starých časů

Anotace: Zřejmě pouhý chabý pokus o něco… Přečtěte si a povězte co si o tom myslíte

Její vlasy měly barvu ojíněného bukového listí. Byly bohaté a zářivé, a když ji k sobě přitiskl a jeho rty lačně hledaly její, uvolňovaly se jí z kostěných hřebenů. Její bíla tvář byla v ostrém kontrastu s velkýma černýma očima, ty oči v sobě nesly cosi zvláštního a trýznivého. Vždyť právě ony nezkrotné oči k sobě připoutaly dva muže, byli si tak odlišní jak jenom si mohou dva bratři odlišní být. Vítr si volné pohrával s šaty barvy moře a ona byla jako bohyně, hrdá a vznešená. On, měl kůži do bronzová opálenou a ošlehanou větrem, v té chvíli kdy Claudií přitulil ke svému nahému a rozpálenému tělu nepomyslel na svého bratra Marka, vždyť on ji miloval tolik ji miloval, kéž by byla přislíbena jemu. Lehká opojná vůně jasmínového květů, jíž byla, prosákla její kůže, se za letního večera rozlívala vzduchem, tolik ji toužil mít pro sebe. Vášnivě ji líbal na rty a jeho ruce putovaly jejím hebkým tělem. Těžký, stříbrný náramek, který nosil na paži, se jí zarýval do kůže bílé jako nejčistší mramor. Nevnímala ho. Cítila jen, jak se k ní její milenec mocně tiskne, jak jsou jeho svalnatá stehna silná a jak se ji jazykem dobývá do úst, jako by ji chtěl celou pozřít.
„Claudio …“
Vydechl její jméno a znělo to jako pohlazení, prosba i úzkostný vzlyk, a pak už jen sténal rozkoší a celý rozechvělý zůstal ležet v jejím objetí. Přes rty jí přeběhl letmý úsměv, teď byla dokonalé šťastna v objetí svého milence. George byl o deset let mladší než její muž, a ona se do něj zamilovala, již když ho poprvé spatřila. Snad si bláhově myslela, že právě jemu byla vybraná za manželku. Bylo ji patnáct let, když ji přivedly poprvé na dvůr Marka de Bois. Vystrašená dívka, nesnášela své rodiče pro jejich rozhodnutí, vdát ji za naprosto cizího muže jen kvůli jeho bohatství. Již v raném dětství byla velmi tvrdohlavá, pravá dcera svého otce. Mýlila se však, když si myslela, že právě onen větrem ošlehaný modrooký chlapec se stane jejím mužem. Když ji představili, Marka de Bois jistě věděla, že ho nemůže nikdy milovat. Jeho tmavé havraní vlasy a šedé kruté oči, v nichž se zračilo pobavení nad strachem mladé dívenky. V té době mu již bylo 30 let. Tvář mu hyzdila obrovská jizva táhnoucí se přes celou tvář, Markus si ovšem dívenku ihned zamiloval, když na jejich svatební hostině pronesl, že je Claudia jeho osudovou ženou ani netušil, jak vážnou pravdu vyslovil. Na křehkou mladou dívenku dopadla tíha povinnosti vůči svému muži, stala se mu vším, bezhlavě se do ní zamiloval. O svatební noci přisahala, že její srdce nikdy nezíská. To již patřilo jinému muži a deset let mladšímu bratrovi Marka, Gregovi. Jeho laskavý úsměv a bezedné modré oči v ní vyvolávaly pocit bezpečí a lásky, věděla, že je to muž, pro něhož bije její srdce. Muž, v jehož náruči spočinula o tři léta později, v jehož náruči ležela i nyní. Clonou šumicího dubového listí pohledla k nebesům, obloha nabyla barvy nachu a slunce jako obrovská ohnivá koule visící na západě se pomálu topilo ve vlnách oceánů, aby jim zítra mohlo opět dělat tajného společníka a spiklence. Ona však scenérii zapadajícího slunce nevnímala, celý svět se pro ni smrskl na jedinou mýtinu na kraji lesa. Na manžela i na dítě zapomenula. Pro muže, kterého svírala v náruči, byla hotova obětovat oba, riskovat ztrátu domova, postavení i života. Pohnul se, nadzvedl se na loktech a pohlédl na ní. Jeho tvář byla podivně prázdná a jeho průzračně modré oči jakoby hleděly do prázdná. „Ach Claudio“ zašeptal znovu a zabořil ji tvář mezi prsy. Bylo to jako smrt, o které muži snívají: smrt ve chvíli vyvrcholení. Usmál se a zabloudil ji rukou do vlasu a sevřel je v dlani. Držel ji takto v zajetí a její tvář oči i spánky pokrýval polibky. Co by tomu asi řekl manžel této ženy, jeho starší bratr Markus. Co by učinil, kdyby se dozvěděl, že jeho žena má milence a ten milenec je jeho bratr? Slunce již dávno zapadlo za obzor a vzduch byl prosycen vůní borovic a chladného slaného moře které s přílivem stoupalo a jeho zpěněné temné vlny z bouřlivým šuměním omývaly útes, na němž klidně odpočíval Greg se svou mladou milenkou. Ach jak ho těšilo milovat se s ní, byla mladá a krásná a hrdá, měla v sobě něco, čím jej nepředstavitelně přitahovala, ty chvíle kdy ji viděl v objetí svého staršího bratra, byly mučivé. Nyní však patřila jen jemu a on se spokojeně pousmál, jeho bratr neporazitelný vojevůdce, byl přemožen. Poražen svou ženou a bratrem. Markovi patřilo Claudiino mladé tělo avšak Greg ji měl celou, tomu patřilo její srdce.
Claudiiním obličejem si razila cestu slza, vzpomínala na svou svatební noc. Milování s Gregem bylo o tolik odlišné od toho co prožívala s Markem…
Svatební lože stálo ve velké komnatě pro hosty kde Claudia s Markem de Bois konečně osamělá. Markus při hostině hodně pil a tvář měl celou zpocenou a zarudlou. Teď seděl v těžkém vyřezávaném křesle u krbu a trval na tom, že se bude dívat jak Luned s Nestou svou paní svlékají. Maria ji se staženými rty rozčesávala vlasy. Claudia si ponechala plátěný spodní šat a přes něj přetáhla sametové noční roucho. Když její ženy odešly, obrátila se k manželovi. Byl dosud oblečený.
„Přeješ si abych zavolala tvé komorníky, pane?“
Usmál se: „Není třeba. Svlékneš mě ty.“
„Já?“ užasla.
„Ano, ty ženo. Mým komorníkem budeš ty,“ prohlásil drze. Rada Stephena jeho dobrého přítele zněla jasně: musí svou pyšnou mladou ženu zkrotit. A pokud při tom krocení uspokojí některé ze svých choutek, tím lépe. Začne hned. Natáhl nohy před sebe: „ Teď mi sundej boty.“
Claudia zaváhala. Zbrunátněl v tváři: „ Právě jsi mi před Bohem slíbila, že mě budeš poslouchat, ženo. Sundej mi boty!“
„Nejsem tvůj sluha!“ odsekla a v očích ji probleskl oheň opovržení. Přešla ke dveřím a otevřela je: „ Zavolejte komorníky sira Marka!“ poručila strážcům. Pak zavřela a obrátila se k němu: „ Víš kdo jsem?“ Pohodil hlavou a zasmál se: „ Jsi má žena.“
„ Jsem hraběnka, pane, což je titul, který si podržím až do konce svých dnů, protože od tebe se žádného nedočkám.“
V tom se otevřely dveře a dovnitř nakoukl muž. „ Poslal jsi pro mne, pane?“
„Ne.“ Markus se pohodlně rozvalil v křesle: „ Neposlal. Obslouží mne má paní. Ty můžeš jít, Edwarde. Dnes večer tě už nebudu potřebovat.“ Počkal, až se dveře zavřou. Pak vstal a s úsměvem přistoupil ke Claudii. Ani nepostřehla, že se ji chystá uhodit. Rána se jí snesla do tváře taky rychle, že ani neměla čas uhnout. Opět se pousmál. „ Mrzí mě, že ráno celý hrad uvidí podlitiny, kterými jsem svou ženu musel počastovat tak brzy.“ Claudia, zadržela dech. V jeho tváři se objevil vítězný výraz. „Mé boty, paní.“ Poručil znovu. Ani se neposadil tvář brunatou hněvem. Musela si kleknout, aby ho mohla zout a pak mu svléknout kalhoty. Na jeho pokyn mu sundala z ramen těžký plášť a pověsila jej na hák na zdi. Pak mu stáhla tuniku a přehodila ji přes plášť. Hruď měl porostlou černými chlupy a měl velmi široká ramena. Teď před ní stál jen v plátěných spodních kalhotách a Claudii se zmocnil strach. Velmi pomalu s pohledem upřeným na ní si rozvázal tkanici v pase. Kalhoty spadly na zem.
„A teď ty ženo,“ řekl. „Svlékni si ten ohyzdný šat. Ať se podíváme co jsme získali.“
Stala se stisknutými rty a hleděla jinam. Náhle se prudce rozeběhla k těžkým okovaným dveřím. Ještě však ani z poloviny neotevřela, když za sebou zaslechla jeho vínem páchnoucí dech a ona pochopila jak silně je opilý. Dovolila, aby ji odvedl k lóži a když ji poručil aby ulehla učinila tak. Bez protestu roztáhla nohy. Připadalo jí, jako kdyby její tělo patřilo někomu jinému. Bolelo jí to, hrozně ji to bolelo. Polykala slzy, aby mu neviděla do tváře. Brzy to však skončilo a on se svalil na stranu. V duši se ji rozhostil zvláštní pocit jakého si odcizení. Mohl si s jejím tělem dělat, co chtěl, avšak jí se to netýkalo.
O několik let později však Markus začal své ženě důvěřovat, miloval ji svým způsobem a ta láska jej zaslepila. A tak si nevšiml, že Claudia mizí na celé dny. V době kdy Markus odjel na jednání se zástupci Hraběte Leopolda se Gregor a Claudia velmi sblížili. Když se spolu s Gregem setkali o samotě, zeptal se ji zda je v manželství šťastná. Její oči mu prozradily to co tak toužebně očekával. Dlouho stal a mlčky na ní hleděl. Pak ji náhle strhnul do náruči a prudce přitiskl své rty na její . Sevřel ji tak pevně, že takřka nemohla dýchat, ale ona toho nedbala. V té chvíli toužila po jediném: aby se zastavil čas a ona se spolu s ním rozplynula ve věčností. Chtěla mu roztát v dlaních jako zimní sníh a v zářivém letním slunci a celé její mladé tělo se vzpínalo touhou. Tenhle muž byl celý její svět, její slunce, její osud…