tak trošku mne...

Anotace: ...psaní = nejlepší terapie

Tak prázdná uvnitř, tak plná bolesti
Tak prázdná v hlavě, tak plná smutku
Tak prázdná, tak prázná, tak prázdná....

Tak plná slz, vyčítek...nenavidím a miluji zároveň...

Je mi všechno tak líto..

Že jsme se vůbec kdy potkali,
Žes mě vůbec kdy oslovil,
Žes mě měl někdy rád,
Že jsme spolu bydleli,
Žes nikdy o svých pocitech nemluvil,
Že jsme to nechali dojít tak daleko,
Žes neměl silu, to ukončit,
Že jsem to byla já,
Že mi říkáš, že mě pořád miluješ stejně,
Ale že už o nás a o mě nebojuješ,
Žes to vzdal tak brzo,
Žes mi toho spoustu nasliboval,
žes sliby nesplnil a už ani nesplníš,
Že ses raději odstěhoval, abys (sis) to ulehčil,
Že mi stejně volaš i pětkrát denně a děláš, že se nic neděje,
Že já pořád doufám,
Že se vracím do minulosti a vzpomínky na budoucnost mě tak strašně bolí,
Že už to nebude „my“, ale jen „já“,
Že se nedokážu pohnout v životě,
Že nemám koničky,
Že ty je máš a dávaš jim přednost,
Že na mě nemáš čas,
Že si věčně na něco stěžuji,
Že vyčítám,
Že se nemám ráda,
Že bych se chtěla změnit,
Že nevím jak,
Že hledám sebe samu,
Že ty už nemusíš
Že ty takové věci vůbec řešit nemusíš...!!!!!




Zase samota a vše doléha..veškeré vypomínky, výčitky, představy, jak by to mohlo být, ale není... myslí se honí otázky, nad hlavou visí tíže otázky minulosti a budoucnosti...dusivé ticho a okolo mučivé výkříky v hlavě...občas mi protančí slza a já se ptám: jak mám v tomto tichém randálu spát???