Život je tak krutý

Anotace: Krátká povídka napsaná na školním výletě, celkem depresivní, paradoxně jsem měla dobrou náladu =D

Bílá postel.
Bílé zdi.
Světlo.
Kde to jsem? Mám být přeci na závodech ve skocích na lyžích. Letos jsem se dostala až do Liberce. Ale proč nejsem tam?
„ Slečno Málková. Konečně. Byla jste týden v bezvědomí. Opět“
Cože?! V bezvědomí?! A týden?! Nějaká blbost ne? Ráda bych se ohradila nahlas, leč nemohu. Jakobych měla něco v krku. Něco, co mi zabraňuje mluvit. Snažím se mu to aspoň naznačit rukama. V momentě kdy se zvednu, upadám zpět do temnoty.

Světlo.
Výkřik.
Rána.
Zase tma.

S trhnutím se probudím. Uff. Jen sen.
„ Leni už jsi vzhůru? Za chvíli máš rozjezdy. Víš přeci, že je dnes tvůj velký den“.
No jo, už lezu. Moment. Nebyla jsem před chvíli v nemocnici? Nebo to byl taky jen sen? Nechápu. A kašlu na to. Dnes je přeci můj den. Mám možnost dostat se do Liberce. Jedinečná šance. Rychle se obleču a už pádím na snídani.
„ Dobré ráno, lásko, jak ses vyspala?“ Tomáš. Nezapomněl. Nějak tomu nemůžu pořád uvěřit. Už jsme spolu 3 roky a přesto mě nikdy nezklamal. Asi nejsou všichni stejní. Naštěstí.

Co to zase má znamenat? Proč mám přivázané ruce k posteli?!?
„ Tááák, teď vám píchneme něco na uklidnění. Zase bude dobře.“
Co?! Já jsem klidná. Co se to dějě? Kde je Tomáš?
Chce se mi křičet. Ostrá jehla se blíží k mé paži.
A zase temnota.

„A na start se připraví dvacetiletá favoritka Lenka Málková.“
Nervozita.
Radost.
Vážně jsem se dostala až sem? Do Liberce? Stačí skočit o pár metrů víc než před měsícem a mám mistrovství v kapse..
„ Ke startu připravit. Pozor. Teď!“
V momentě kdy zazní výstrěl se pořádně odrazím hůlkama. Vítr je tak silný, že mi i dýchání dělá potíže.
A už je to tady. Pořádně zapérovat. Odraz!
Letím! Nádherný pocit.
Celý svět mi patří....

Bíla místnost. Vše je bílé. Nad mojí postelí mluví lékaři.
„ Je jí taková škoda. Mladá, krásná, nadějná. Proč si rakovina musí vybírat takové lidi? A nebýt autonehody, ještě by žila. Nádor tak rychle nerostl. Necháme ji tady ještě pro příbuzné, ať se rozloučí. Je několik dní mimo sebe. Sama je již mrtvá, žijí za ni přístroje.“
Co? Já žiju! Slyšíte?! Žiju!!!
Nemůžou mě odpojit! To ne. To si nesmí dovolit! Nemůžou mě jen tak zabít!

Já vyhrála. Jóó. Mistrovství Evropy. Itálie. Rajská hudba pro mé uši. Všichni kolem mě se radují. Jen mamka je unavená.
„Co to?! Mami nespi! Néé!“

Prudké světlo.
Děsivý výkřik.
Ohlušující rána.

Cítím se lehká.
Jsem nic.
Už nejsem....