Pozdě, ale přece

Anotace: Připadá mi to divné a krátke, ale tak nejsem žádnej spisovatel:) Je v tom trochu vlastních emocích, víceméně to co je tam o tom vztahu je pravda. Je to moje zkušenost, ale ten vypravěč je jakoby moje kamarádka. Ta smrt je samozřejmě dramatické dotvoření:D

Když jdete na hřbitov, není tam toho moc, co by upoutalo pozornost. Hroby. Šedivé kameny, mramorové náhrobky, spousta štěrku, plápolající plamínky zapálených svíček a květin víc než v květinářství.
Ve mně hřbitov vyvolává jedinou věc, a to vzpomínky. Smutné vzpomínky. Vždycky, když tam přijdu, moje kroky míří úplně dozadu, do zastrčeného koutku hřbitova. Jsou tam dva hroby. Ale ne úplně obyčejné. To co je na těchto dvou hrobech jiné jsou květiny. Ne, že by na ostatních hrobech květiny nebyly. Ale tyhle jsou opravdu zvláštní. Rostou tam nádherné plané růže, které ještě nikdy, co si pamatuji, neodkvetly. Jako by něco znamenaly. Jako by něco symbolizovaly. A já si myslím, že ano. Tedy alespoň doufám.
Dřív jsem měla úžasnou kamarádku. Říkám měla, protože jeden z těch dvou hrobů patří právě jí. Byly jsme jako dvojčata, chodily jsme spolu úplně všude. Znaly jsme největší tajemství té druhé.
Trvalo to do doby, než se objevil on. Jmenoval se Martin. Moje ségra, jak jsem jí často říkala, mimochodem byla to Anetka, jím byla úplně unešená. Pořád jenom samé Martínek sem, Martínek tam, bez přestání mluvila jen o něm. Chvilkami se to nedalo vydržet, ale měla jsem ji ráda, takže jsem jí to štěstí přála.
Po nějaké době jsme se ale s Anet přestaly vídat. Ona měla plnou hlavu jeho a já jsem mezi nimi byla už jaksi navíc. Až do té doby, než ji poprvé podvedl. Běžela se za mnou vybrečet a i když jsem na ni byla naštvaná, snažila jsem se jí pomoct. Jenže takhle se to opakovalo několikrát. Vždycky jí to zlomilo srdce, ale ona mu pořád odpouštěla.
Už byli spolu po několikáté, ale rozhodně to mezi nimi nebylo jako dřív. Ona nebyla to sluníčko, co se mohlo vždycky upovídat jak ho miluje. I když ho milovala. Bála se jen jediné věci. Že ho ztratí. Úplně. Že už se nikdy nedají zase dohromady.
Její obavy byly oprávněné. Podle mě k tomu nebylo daleko. Martin na ni pěkně kašlal. Na smsky už jí ani neodepisoval a radši se jí vyhýbal, než aby ,,zase musel být s ní‘‘. Bylo mi jasné, že takhle to nepůjde věčně.
A taky že nešlo. Netrvalo to ani pár dnů a Martin se s Anet rozešel. Ten den si pamatuju jako by to bylo včera. Anet mi brečela do telefonu. Ta hrozná bezmocnost, lítost a ten smutek, to všechno v jejím hlase mi pořád zní v uších. Snažila jsem se ji uklidnit, ale moc se mi to nedařilo.
Řekla mi, že bez něj žít nebude. Trochu mě ta věta vyděsila, ale nepřikládala jsem tomu nějak velkou váhu. Věděla jsem, že by neudělala takovou blbost, aby si kvůli němu ublížila. Řekla jsem jí, že to bude dobré a ať za mnou přijde, pokud bude něco potřebovat. Ale ona zavěsila.
Nechala jsem to tedy běžet s tím, že se musí trochu uklidnit a že jí dám chvíli pokoj. Jenže asi po hodině mi zazvonil mobil. Myslela jsem si, že to bude Anet, ale volala mi její mamka. Celá ubrečená mi sdělila, že Anetku srazilo auto. Je v nemocnici. Běžela jsem za ní jak nejrychleji jsem mohla. Když jsem tam dorazila vhrkly mi do očí slzy. Anetka tam ležela na posteli pořádně zřízená.
Její rodiče seděli u postele, v očích měli slzy a hladili Anetku po hlavě. Vzali si mě stranou a řekli mi, že se doktoři snažili zastavit krvácení, ale nedávají jí moc šancí na přežití. Já věřila, že bude bojovat.
Přišla jsem blíž k ní a chytla ji za ruku. ,,Běžela jsem za ním,‘‘ řekla mi, když jsem se posadila vedle její postele. Chtěla jsem něco dodat, ale v tom se rozletěli dveře.
V nich stál Martin. S ubrečeným obličejem se k Anet přiřítil. Obejmul jí a oběma vhrkly slzy do očí ještě víc. ,,Miluju tě Anetko,‘‘ vypadlo z něj. ,,Pozdě, ale přece lásko moje. Miluju tě.‘‘ To bylo to poslední co řekla. Chvilku na to zavřela oči. Naposledy. I když bych v tu chvíli nejradši Martinovi vrazila facku, stáli jsme tam všichni jak přibití a brečeli.
Po Anetčině pohřbu jsem Martina neviděla. Asi po týdnu, co jsem jí šla zapálit na hrob novou svíčku, jsem ho ale spatřila.
Seděl na jejím hrobu se slzami v očích. Až po chvilce jsem si všimla, že má v ruce nůž. Přišla jsem k němu blíž. On se na mě smutně podíval a řekl: ,,Byla to moje vina.‘‘ A přitlačil si nůž k ruce. ,,Jo, to byla.‘‘ Odpověděla jsem mu nelítostně. ,,Teď to sám poznáš.‘‘ Jeho krev kapala na Anetčin hrob.
Nechali ho pohřbít vedle ní. Už léta tam chodím za nimi zapalovat svíčky. Růže pořád kvetou. Pozdě, ale přece kvete jejich vzájemná láska. A nikdo kromě mě neví, že Martinova smrt nebyla pouhá sebevražda.