Forget-me-not...

Anotace: ...

…necítil nic. Vítr, který ho bodal do obličeje, ani přicházející smrt. Teď už mu bylo všechno jedno. Ztratil milovaného člověka. Ztratil svého bratra. Ta, kterou miloval ho také opustila. Už neměl pro co žít. Byl jen krůček od smrti, a to doslova. Stál na vrcholku mrakodrapu a chystal se skočit. Chystal se udělat, poslední správný krok. Chystal se dobrovolně vydat smrti.
Zemřela mu přítelkyně. Zabili mu bratra. Chtěj zabít i jeho, tak proč jim to neusnadnit? Jen tam tak stál a přemýšlel o svém osudu. On neměl žádný osud, možná dřív,ale teď už ne. Už se rozhodl. Skočí.
„To nechceš udělat.“ ozvalo se za jeho zády.
„Jak můžeš vědět co chci a co ne?“ ptal se rozhořčeně.
„Věř mi.“ ten hlas ho přesvědčoval. Byl dívčí, jemný, sametový, plný smutku a pochopení, takový podivně chladný. Přesto však ta, které patřil nechtěla aby skočil. “Tím, že skočíš nic nevyřešíš.“ pokračovala.
„Jak můžeš vědět,že chci něco vyřešit?“ vyštěkl na ní.
Když promluvila byl její hlas pořád klidný. “Jinak bys nestál tak blízko smrti. Smrt, je jako krok do neznáma. Nevíš, co tě čeká až odejdeš z tohoto světa…Jestli odejdeš…. A jestli si myslíš, že se tam potkáš s ní, jsi na omylu.“
Jak mohla vědět o jeho zemřelé dívce? Byl vystrašený, ale nebál se jí ,bál se života. „Je mi upřímně jedno co bude pak.“ křičel.
„Myslím, že tvůj bratr by to nechtěl.“ říkala klidně a tiše. Jak mohla vědět i o jeho bratrovi? Co je to vlastně za holku a proč se mu plete do života? Ale proč se tím zabývat, stejně za chvíli skočí a ona ho nemůže zastavit.
„Vím,že seš rozhodnutý, že skočíš, ale opravdu si myslíš, že na světě už není nikdo komu by na tobě záleželo? Komu by si scházel? Někdo,kdo by pro tebe udělal první poslední?....A ty ho teď chceš zklamat?“ její otázky ho štvali. Nutili ho vzpomínat, ale to on nechtěl.
„Kdyby na mě někomu záleželo,stál by tu teď se mnou.“ říkal a v očích se mu leskly slzy. Začínal přemýšlet nad svou minulostí. Vzpomínal na krásné chvíle plné radosti, smíchu a lásky, ale i zlosti, smutku a utrpení. Chvíle strávené se svým bratrem,rodinou a přáteli.
„Jsou lidé, kterým na tobě záleží, ale tys je od sebe odehnal. Chtěl si, aby byl někdo, kdo by tě podržel, ale na druhou stranu si ho vystrkoval ze svého života.“pokračovala.“Víš, jednou jsem se zachovala jako ty. Stála jsem jen krůček od smrti, taky jsem chtěla skočit.Chtěla jsem ukončit trápení. A proto vím, jak se cítíš. Máš pocit, že už nejsi živý, ale máš v sobě něco, co tě živým dělá. Máš city…“ říkala a hlas měla stále stejný a chladný.
„Kdo ti tenkrát pomohl?“ ptal se sotva slyšitelně.
„Nikdo.“ řekla smutně.
„Tak jak to, že seš teď tady a živá?“ vyptával jsem se dál.
„Já neříkala, že jsem živá.“odpověděla tajemně. V tu chvíli se otočil. Nikdo tam nebyl. Ale copak si to vymyslel? Ne,určitě si to nevymyslel. Vždyť jí slyšel,přesvědčovala ho. Dospěl k názoru, že se mu to opravdu zdálo. Obrátil se čelem k městu. Dole na ulicích se hnaly lidé a vypadali jako mravenci. Auta netrpělivě troubila a řidiči na sebe zlostně pokřikovali. Jeho si nikdo nevšímal. Přemýšlel o svém životě a najednou si nebyl jist tím co chce udělat…