Nevíš kdo a co jsem, tak radši zapomeň I

Anotace: =)

Sbírka: Nevíš kdo a co jsem, tak radši zapomeň

Oh právě zítra to bude už 63 let, co se nepohybuji mezi lidmi. Mohla bych, ale já nemůžu.
Nemůžu moje duše, pokud ještě nějakou mám, mi to nedovoluje. Strach, že se neudržím a že vše pokazím, že prozradím svou pravou tvář. Je to už dlouhých 63 let co se skrývám. Skrývám svou tvář. Své pravé já.

Proč jsem to byla zrovna já? Proč si vybral mě, když miloval mojí sestru?
Možná, že proto. Miloval jí a já jí byla tak podobná, jen ne taková mrcha. Nikdy jsem nikomu neulížila, nikdy jsem nikoho nezradila. To ho muselo vést k pomstě. Ale sakra proč já? Vždyť ona mu podkopla nohy, ona prozradila jeho pravou tvář.
Asi jí i přes to nedovedl ublížit a já byla jako její obraz v zrcadle, pro něj tak snadná kořist. Teď trpím. Všichni moji blízcí zestárli a odešli, zemřeli. Jen já zůstávám. Bez jediné vrásky na tváři, bez jediného šedivého vlasu.

Ach co já bych dala za vysvobození z tohoto utrpení.
63 let, strašně dlouhá doba. Změna, kterou jsem prošla, snad bude dostatečná. Už nechci být to co před 63lety. Nestvůra. Jako smyslů zbavené zvíře. Co prahne jen po teplé lidské krvi.

Sebeovládání. Nejtěžší věc, kterou jsem se musela naučit. Jediná věc, která mě může kdykoli prozradit. Dlouhou dobu jsem nemohla po mé změně přijít na to, jak mohl být celá ta léta, tak klidný. Jak je možné, že nikdo nepozoroval, že není jeden z nás? Ovládal nás všechny dokonale. Jako každej nyní i mého rodu. Projdu svým tmavým pokojem do ložnice a převléknu se.

Dnes je 3. září roku 2010 a já se zapsala na školu v nedalekém městečku. Je první den tak hurá do boje. Nechám svoje dlouhé vlasy podél obličeje a nasednu do svého auta a jedem to rozjed.

Jmenuji se Sofia a je mi už nějaký pátek 20, ale mohu předstírat, že mi je trošku míň, abych nemusela tak brzy odejít. Ano, věk mě pronásleduje. Je to moje noční můra. Nikde nemohu zůstat na věky. Narodila jsem se zde v malém městečku u Berlína. 6.6. roku 1886 s mojí sestrou dvojčetem. Byli jsme úplně stejné. Stejně vysoké, stejně zdvořilé, stejně oblečené. Na našich tvářích nikdo nerozeznal rozdíl. Jediné podle čeho nás rozlišovali, byli vlasy, ač jsme je měli stejné barvy. Ingrid je nosila vždy stažené do drdolu a já je nechávala volně rozpuštěné.

Ne nebudu se vracet do minulosti. Je to tak dávno a pořád mi to příjde jako kdyby se to stalo včera.

Zaparkuji auto, nasadím na oči sluneční brýle a vystoupím. Rozhlédnu se. Hodně se toho tady změnilo. Tenkrát tu byla jen malá městská škola pro místní. Je to nějaký čas co jsem se nedověděla, co se učí na školách. Hm bude to zajímavé. Konečně změna.

Projdu chodbou a vstoupím do třídy. Posadím se do zadní lavice a pozoruji ty křehké postavičky pohybující se kolem mě. Je krásné vědět, že nikdo netuší, kdo nebo co jsem zač. Sundám si brýle z očí a přehodím bundu přes okraj židle. Na to zaslechne můj sluch příchod kantora. Lehce se usměji.
Není tak zlý, slyšet co kolem vás kdo říká a nebýt přítomen rozhovoru. Tomu jsem se rychle naučila. Dřív jsem byla nevyzpytatelná. A naučila jsme se svůj dokonalý sluch řádně využívat. Proto jsem se také jako jediná nelekla, když do třídy vtrhli dva kluci s omluvou, že přišli pozdě, ale dřív to nestihli. Učitel je posadil do poslední volné lavice vedle mě a začal probírat, co po nás bude chtít a co očekává.

Usmála jsem se sama pro sebe. Jak lehké je oklamat všechny. Mohla bych v klidu všechny zabít a nikdo by mi nic nemohl. Ano dostalo by se to na titulní stránku každého časopisu. A začalo by velké pátrání po dívce. Která ve skutečnosti by bal už daleko pryč. Jak beznadějné. Celou hodinu poslouchám rozhovory mezi spolužáky. I když šeptají, mě jejich rozhovory, na rozdíl od kantora neuniknou. V momentě, kdy zazvoní, jsem u dveří a odcházím.

Ano přesně dokáži odhadnout každou sekundu. Každý pohyb lidí, zvířat. Jsem nejhorší predátor na světě. Vyjdu na slunce a nasadím si pro jistotu brýle a odjíždím na oběd. Oběd. Kdy naposledy jsem si dala to po čem moje tělo tak touží. Naposledy před 60 lety. Od té doby se hodně věcí událo.

Zaklapnou za mnou dveře a já se pohodlně usadím do křesla v obývacím pokoji. Vezmu do ruky od včera rozečtený deník po mém pradědovi a pustím se do čtení. Ano v té době věděli lidé, že mezi námi žijí nestvůry, které sají krev. Usmrcují lidi, kteří jim přídou jako nevhodní. Ano v té době jsem byla malé děcko, které nic nechápalo. Postupem času mě i mojí sestru otec varoval, před těmito zrůdy. Možná to byl trest. Za nedlouho se do naší rodiny dostal Alex. Krásný mladý, vzdělaný muž. Otce dokonale zmást.
A moje sestra se zamilovala. Jenže to nebylo šťastné. Vzala si ho a po té zjistila, že je to upír. Nebylo cesty zpět. Věděla jsme, o jejím problému jen já. A také mi došlo, že není ve zdejším okolí jedinej. Byla to zdrcující událost, kterou moje sestra vyvolala. Ano zradila svého manžela a zradila všechny upíry.