Nejhezčí den v mém životě

Anotace: Tak tohle je to co se mi v noci zdálo, akorát jsem to upravil a jen základ je tam společný a udělal jsem z toho povídku, myslím si, že slušnou :-) Snad se všem bude líbit a snad tohle jednou napíšu jako svůj ZÁŽITEK

Ačkoliv se Petr snažil sebevíc, ale ten kouzelný prosincový den nemohl vymazat z paměti. V jeho zatím krátkém životě byla spousta dnů, ale zatím si žáden nepamatovat, tak podrobně jako tenhle. Bylo to 21.prosince a on měl mít závěrečnou v tanečních. Do školy v ten den vůbec nešel, jelikož si potřeboval zajet, z té malebné vesničky do města, aby koupil své taneční partnerce nějaký dárek. Prošel celé město, ale vůbec nic ho nezaujalo, chtěl něco, co by vystihovalo její krásu, charakter, skvělé taneční schopnosti a její hezkou křehkou duši, kterou si dost oblíbil. Když už to nakonec vzdal a šel pomalu na vlakové nádraží,aby se podíval do Ostravy, jelikož věděl, že tam něco najde, tak po cestě uviděl náušnice, které ho zaujaly i přestože to nebyl jeho typ šperků, který by si někdy myslel, že někomu koupí. Byly barevné,přesně jako její oči, ve stínu a nebo pod normálním světlem a také tam měly barvu, jako její oči,když jsou na slunci, byly křehké a přesto pevné, odolné zvláštní a tak nádherné. Neodolal a koupil ji je a ve skrytu duše doufal, že se ji budou líbit stejně jako jemu, kdy je poprvé spatřil. Ke všemu ten pohled na ně mu dodával velký kus energie a pořádnou chuť žít a užívat si života naplno, snad to samé bude mít i jeho tanečnice.
Doma si uvařil oběd, který měl nejradši, jelikož ten den byl pro něj sváteční, tak si řekl, že si udělá celý den ve svátečním stylu. Uvařil si kuřecí řízek a k tomu si dal bramborový salát... Tento den pro Petra znamenal velmi mnoho, nebylo to obyčejné představení něčeho na čem trénoval necelé čtyři měsíce. Ale měl to být den, kdy ukončil svou nejhezčí životni etapu,mezi lidmi, kteří mu moc přirostli k srdci a přestat na nějaký čas navštěvovat místo, kde poznal holku, kterou si nedávno vysnil. Jmenuje se Stela, její oči jsou hnědé, stejně jako její vlasy. Má nádhernou, jemnou pleť a úsměv, který každého pohltí a nedovolí aby se díval jinde. V jejích očích jde vidět, že je upřímná, hodná, věrná, vtipná a hlavně chytrá a trochu takový ďábel. Zkrátka je to ta pravá se kterou by si dokázal představit celý svůj život. Bohužel ji, ale moc nezná a pořád doufá, že přijde den, kdy si spolu sednou k přehradě v místě jejího bydliště a budou se koukat jak za ni zapadá slunce a u toho se obejmou a on ji políbí a pak ji řekne větu, kterou už dlouho nikomu neříkal a nikdy ji od nikoho neslyšel říkat upřímně. Ale tohle je bohužel jen sen, který se mu s největší pravděpodobnosti nesplní. Po tom co poobědval se nachystal. Oblekl si na sebe svůj milovaný oblek, bílou košili a černého motýlka. Nachystal si bílé rukavice, dárek pro svou partnerku Adrianu a vyšel pomalu čekat na svou mamku, před barák, která si nechávala u sousedky dělat účes. Ale už měla namále a Peťa se bál, že nepřijde a on nestihne den, na který se tolik těšil. V úplném zoufalství, že se mamka nedostaví, šel pomalu na zastávku, ale jak došel pod kopec, viděl projíždět autobus. Sklopil hlavu, v očích se mu nahrnuly slzy, srdce mu začalo bít, tak jako když se vždy poprvé líbá s nějakou holkou, ale tentokrát v tom nebyl adrenalin a štěstí, ale jen smutek a zoufalství. Tak tam chvíli mlčky stál a přemýšlel co dál, ale v tom kousek od sebe zahlédl jednu paní, kterou poznal na brigádě o prázdninách. Ta mu slíbila, že ho odveze, ale pod jednou podmínkou, že se usměje a nebude smutný, přece by si nenechal zkazit den, o kterém už básnil měsíc dopředu. Měl totiž pro ni přijet manžel a měli stejnou cestu, tak ho vzali sebou.
Když už dorazil do národního domu, přezul si boty, a dal si věci do šatny, tak netrpělivě vyčkával na Adrianu. Každou minutou rostl jeho strach, že tento den vůbec nevyjde a ona nedorazí, nezatančí si s ním a on ji nebude moct předat ty náušnice, ze kterých měl tak velkou radost. Na chvíli se otočil a v okamžiku zaslechl její hlas, otočil se a viděl ji jak přichází, samou radosti ji objal a poděkoval ji za to, že dorazila. Ta se na něj podívala jako na blázna, zvedla obočí a jen dodala: „Neděkuj, nemáš vůbec za to, já ti také děkuji, že jsi dorazil! A mám pro tebe velké překvapení, ze kterého budeš mít na sto procent radost! Ale to ti řeknu, až na konci! Takže se mám v každém případě celý večer nač těšit.“ Jejich taneční mistr zavolal: „Mládeži, seřaďte se do párů a začínáme. Prvně se půjdeme vyfotit a pak zahájíme dnešní večer ve své plné kráse!“ Všichni tak učinili. Fotka byla vskutku povedená a nádherná, slečny měly na sobě bíle svatební šaty, takže to byl pro všechny nádherný pohled. Rodiče se jen usmívali jak viděli, své děti, které jdou předvést vše co se naučili a ke všemu jak jim to moc sluší. Všichni byli na ně hrdí. Ale Petr byl smutný, jelikož ho mrzelo, že ho neuvidí jeho mamka. Přitom věděl, že se tak na ten den těšil, ale bohužel to nestihla a dovnitř už nikoho nepouštěli, jelikož program běžel. I když ho to stálo hodně úsilí, tak na to úplně zapomněl a užíval si, co to jen šlo. Když viděl Stelu, tak se mu podlamovaly kolena, jelikož ta jeho nádherná a vysněná tmavovláska, o které poslední měsíc každý večer snil, všude kde šel, tak jako by šel s ni, jelikož jeho myšlenky se hlavně upínaly na tu krásku, i když se mu to vůbec nelíbilo. Už věděl, proč ji rodiče vybrali takové jméno, ona je vskutku opravdová Stella, což znamená hvězda. Pak se na něj usmála a on měl před očima úplně zatmění, ale tancoval dál a ani Adriana nepoznala, že se něco děje, přestože věděla, že se nám mladý muž zamiloval. Besídka se blížila ke konci a na řadu přišel tanec s rodiči, v tu chvíli byl trochu rád, že tam mamku nemá, jelikož mohl utéct na pivo,protože měl urputnou žízeň. Tak si zalezl do hospody, objednal si, posadil se a vyčkával. V tu chvíli měl před sebou položený zlatý mok, podíval se nahoru, že poděkuje servírce a zaplatí. Ale servírka mu tam to pivo nepoložila, byla to Stela a řekla: „Co kdyby ses tak konečně rozhoupal, chytil mě za ruku a políbil. Mě už to nebaví o tobě snít každý den, a doufat, že uděláš první krok a ty nic. I přesto, že moc dobře víš, že se mi taky hodně líbíš. Já vím, občas tě sice zmatu a vyvedu na jinou cestu, abys pochyboval, ale já jen chci mít jistotu, že ti na mě opravdu záleží a hned to nevzdáš.“ Tak ho objala, a on ji políbil. V tu chvíli to byl fakt nejšťastnější člověk v celém vesmíru. Ale nevěděl co dřív, jestli brečet, nebo se štěstím usmívat a nebo ji jen držet ve svém náručí a užívat si te přenádherné chvíle, která v jeho životě zatím neměla konkurenci. Tak si společně vypili pivo a šli do sálu. Ale ve dveřích k ním stála zády otočená nějaká pani a nechtěla uhnout. Petr zdvořile řekl: „S dovolením?“. Ona odpověděla „Ne, neuhnu ti, do té doby, než mě pořádně nepřivítáš!“ a otočila se. Další šok v ten den. Ano byla, to jeho mamka. V tom šoku ze sebe jen vykoktal: „Ježiš, mami co ty tu děláš? Já myslel, že už nedorazíš?“ Ta mu záhy řekla: „No taky jsem si myslela, že to nestihnu, protože jsem tě čekala před barákem, doma jsi nebyl, volala jsem ti a ty’s měl vypnutý mobil, tak mi došlo, že už nejspíš budeš tady. A měla jsem štěstí, dostala jsem se tu minutu předtím, než zavírali.“ Petr se na ni usmál a řekl ji: „Tak to je skvělé, že jsi nakonec tady. A kde pak půjdeš jak budeme mít volnou zábavu?“. „No já ještě nevím, ale nejspíš půjdu k tetě a pak domů. A co to máš sebou za nádhernou slečnu?“. „Proboha! Matko, nedělej mi ostudu!“ Stela se přidala do rozhovoru a u toho se smála: „Jak to mluvíš se svou mamkou?!? To nás ani neseznámíš? Nebo ti tvá holka nestojí za to, abys ji představil, svoji mamce?“ A smála se dál. Tak je Petr představil a šli s Adrianou na parket, zrovna hrála pomalá písnička. Tak si ji pořádně přitiskl k sobě a tančili, ale nemohl si odpustit jednu otázku: „Sluníčko, tak my už spolu chodíme? I přesto, že se nikdo nikoho nezeptal?“ Načež mu řekla: „Tak co bys čekal? Líbali jsme se spolu, mazlili, drželi za ruce, oba se chceme, tak to ber jako hotovou věc!!“ Pak pokračovala přehlídka a Adriana na něm vše poznal a jen se zeptala: „Tak co, konečně už spolu cukrujete, vy dvě hrdličky?“ . Neodpověděl, jen se usmál a ji vše došlo. „Tak si myslím, že to překvapení, už neúplně zbytečné ti říkat“ a v jejích očích šel vidět smutek a zároveň štěstí z mého štěstí. „Jak to?“ zeptal se ji. „Tak teď,když máš tu svou dokonalou, tak se mnou určitě nepůjdeš do pokročilých“ On se na ni jen usmál a řekl: „Co blbneš, tančili jsme spolu v základních, tak spolu půjdeme i do pokročilých a se Sluníčkem, můžu jít příští rok znovu na celé taneční“
Po ukončení celé akce, se šli Stela s Petrem projít, nočním zasněženým městem, byla jim sice zima, ale jim to nevadilo, jelikož je zahřívala láska a to, že můžou být spolu. Pak si sedli do pěkné restaurace, kde měli na sezení gauče, ona si mu lehla do klína a on vše objednal . Poprvé v životě spolu povečeřeli, a pak tam asi půl hodiny jen tak seděli a ona opět ležela v jeho klíně a nechala se rozmazlovat. Nakonec ji odprovodil domu, políbil a popřál ji dobrou noc. A pak vyšel kopec a byl ve Skalici a řekl si: „Konečně doma, i když bych byl nejradši, kdybychom mohl přetočit čas dopředu!“
Na ten den nikdo niky nezapomene, jelikož i mamka viděla poprvé v životě svého syna tak šťastného, jako nikdy předtím. I když se to snažil trochu zamaskovat a dělat, že se nic neděje, vůbec se mu to nedařilo. Tohle by totiž poznal i slepý.