Anthony

Anotace: V této povídce je spousta pravdivých věcí, dohromady však vytvářejí ucelenou a líbeznou lež.

Anthony - velmi zvláštní jméno. Příliš zastaralé, jen málo hezké, takové neurčité. Představa proužkovaného pyžama a stříbrné tabatěrky na nočním stolku. Vtíravá vůně těžké kolínské, prosycené zápachem bohatství. Také monogram na kapesníku či kravatě, možná i na ponožkách, kdo ví. Gentlemani je nosí vyhrnuté až do půli lýtek, Anthony ne. Určitě má radši podkolenky.

***

Již třetí den nepřestávalo sněžit. Těžké mraky zcela přikryly jindy blankytné nebe. Neduživé, bledé slunce se poddalo boji se svojí churavostí. Nenamáhalo se hřát, jen smutně trůnilo kdesi za šedými mraky. Vločky byly drobné, ostatně jako vždy ze začátku zimy. Některé z nich se usadily na starých, dřevěných okenicích bíle a nahrubo omítnutého domu. Ty, jež byly obráceny do zahrady, se otvíraly jen zřídka kdy. Panty již dávno opanovala všudypřítomná rez, nátěr se unavil svojí všedností. Pokoj, rozkládající se za tímto smutným párem očních víček, tonul v temnotě. Dominovalo mu velké, nízké lože. Všude okolo se povalovalo oblečení, knihy, v jednom rohu byla o skříň opřená kytara s prasklou strunou. Na opačném konci někdo odložil helmu a boxerské rukavice. Pod postelí hnízdilo několik obalů od videoher, samotná konzole byla napolo schovaná ve skříni. Stůl pokrytý směsicí nejrůznějšího nepořádku sloužil jako podstavec pro vodní dýmku. Na koberci, jehož barvu přes množství skvrn téměř nebylo možno rozeznat, byl rozsypán cigaretový tabák. Pokoj voněl lacinou kolínskou, gelem na vlasy a šluky z canabisu. Na velké, proležené posteli kdosi neklidně oddychoval. Díky okenicím nepoznal, že se venkovní vzduch zabarvil noční temnotou. Mladík nebyl ošklivý. Jeho černé, krátké vlasy se prohýbaly pod tíhou gelu značky Garnier. Jeho tvář, stejně jako celé tělo se vyznačovala jakousi neurčitou hranatostí, neostrou, rozmazanou, ale přesto jasně patrnou. Hranatý, větší nos, hranaté lícní kosti i čelisti, úzké, semknuté, světlé rty. Přesto však jeho obličej působil spíše dětsky, jemně a nevině. Měl široká ramena a hezké ruce, pod jejichž bledou pokožkou prosvítaly pletence svalů. Útlý pas, skoro žádné boky navzdory dobře viditelným kyčlím, pevná lýtka. Ležel bezvládně, téměř v deliriu. Z jeho polohy i nepatrných křečí, které co chvíli zachvátily prsty na rukou, vyzařoval hluboký neklid, nedůvěra. Bylo slyšet temné skučení větru, který znenadání rozrazil okenice. Zlověstné skřípění rozdíralo mladíkovy mírně odstáté uši. Otočil hlavu. Zpod jemných řas se vynořily vodové, živě modré oči, neustále skrývající jiskřičky rebelie.

Mladý muž se napřímil. Zívl jednou, dvakrát a opět se uvelebil na posteli. Z nedalekého talíře sebral cigaretový nedopalek, který nesmírně pečlivě uložil do plechové nádoby. Na bosé nohy navlékl vysoké ponožky, které rychle sroloval, čímž vytvořil dvě úzké trubičky, pevně obemykající jeho kotníky. Z hromady oblečení pohozené v rohu vzal bílý nátělník a barevnou košili, nedbalými pohyby se oblékl a vyšel z pokoje. Pohyb těžkých dveří rozvířil nehybné, tíživé dusno, které v něm panovalo. Jeden z počmáraných listů se ze stolu svezl na podlahu. V dolní části papíru se krčila rozšafná energická značka. Podepsán Anthony.

Anthony nebyl ničím zvláštní. Byl mladý, to ano, ale mládí je poněkud relativní. Mohli bychom spíše říct, že jeho duše zatím nezestárla. Neměla na to čas. Když vyšel z pochmurného domu, uviděl na obzoru temné, těžké mraky. Zrovna se schylovalo k bouřce. Padající sníh se změnil ve velké dešťové kapky, pleskající o rozbitou vozovku. V údolí, které ze všech stran svíraly hřebeny vysokých hor, trvaly bouřky snad celou věčnost. Anthony znechuceně odvrátil hlavu. Obě ruce zastrčil do kapes nevzhledných jeansů a líně kráčel potemnělou ulicí.

Zamířil přímo do místního baru. Věděl, že bude pít, svůj bílý peugeot tedy raději nechal doma. V hlavě měl podivně prázdno, žádné myšlenky, jen neurčitá mučivá sklíčenost. Vůbec si nebyl jist sám sebou. Nevěděl, co dělal včera, co udělá dnes. Co bude zítra si ani netroufal odhadovat. Byl značně podrážděný, věděl, že by měl někomu zatelefonovat, ale jen s nechutí se rozvzpomínal komu. Nakonec se přemohl k napsání krátké zprávy: Ne dnes!. Jeho stín se pomalu ploužil podél starých kamenných zdí, kterých bylo v městečku plno. Déšť mu promáčel kabát, co si ve spěchu stihl obléci. V kapse nahmátl zapalovač, z druhé vyndal včerejší nedopalek. Znechuceně jej vtiskl mezi rty. Jeho zkřehlé prsty bojovaly s důmyslným mechanismem škrtátka. Náhle však jeho pravici zachvátil nepřirozený třes, ochromené svalstvo povolilo stisk a přístroj mu vypadl z dlaně. Zřítil se přímo do hromady rozbředlého sněhu, potřísněného žlučovitou směsicí odpadu, který město neustále vylučuje. Anthonym zmítala potlačovaná zuřivost. Trhnutím si přivinul kabát blíže k tělu a s hrdě vztyčenou hlavou došel až k ohyzdné neonové tabuli. Okolní teplota klesla hluboko pod bod mrazu. Dešťové kapky zamrzaly ještě před dopadnutím na zem, mladíkovi začínaly modrat rty.

Vnitřek putyky byl zařízen s vrcholným nevkusem. Lesklý, metalický bar, příšeří, kouř a červený semiš na stěnách. Anthony proklouzl nestřeženými dveřmi a usadil se naproti výčepu. Mokrými vlasy, temnými kruhy pod očima, zarudlými víčky, voskovými rty a promodralými klouby připomínal mrtvého v divadle, jehož nalíčení však nikdo nevěnoval přílišnou pozornost. Vypadal unaveně. Bezcenně, artikl na kraji vitríny, o který nikdo nejeví zájem. Jakmile však spatři pulsující život okolo sebe, a zahleděl se do očí vilné servírky, vykouzlil odkudsi perfektní masku laciného štěstí, extáze z druhé ruky. Jeho zářivý úsměv, vášnivé oči a rudé tváře dokazovaly, jak snadné je tohle všechno získat. Začal být milý. Jeho jemná tvář, zdánlivě nevinná, lákala naivní, romantické, zhrzené i nepřístupné duše. Zachytil několik ublížených, nepřátelských pohledů. Dal se do řeči s pár známými. Tucet rozličných dívek, blondýnky, brunetky, plnoštíhlé i sportovkyně, mu přišel vtisknout jemný polibek na obě tváře. Každé z nich kdysi věnoval jeden večer, necelou hodinu, lépe řečeno. Díky němu měly na krátký okamžik, slzu času, drobný úkrok, vychýlení všednosti pocit, že se vysvlékly z kůže své vlastní nicoty. Na dobu menší než jedno ostýchavé mrknutí jim věnoval jejich cenu, nejspíše proto, že on tu svoji neměl. Byl bezcenný.

Zatímco roztomilé slečny přikrmovaly těmito okamžiky své pečlivě ukrývané vzpomínky, které je budou živit ve dnech příštích, Anthony se nudil. Rozdával kolem sebe přívětivé úsměvy, tak svěží, zdvořilé a galantní, až z toho místního barmana píchlo u srdce. Popíjel již třetí whisky nepochopitelně smíchanou s colou. Hlavou se mu líně procházela jediná myšlenka. Byla dost hrubá, narážela na nejrůznější skryté bolesti, dokonce do nich škodolibě rýpala loktem. Hladově a trochu hltavě pozoroval více méně něžná stvoření, trhavě se pohybující na parketu. Přemýšlel, kterou z nich ještě nepoznal. Nevlastnil, neměl, chtělo se mu říct. Potřeboval čas na rozmyšlenou. Pohledem sklouzl k rozvlněným bokům, stěží zakrytým barevnou látkou. Nespokojeně mlaskl, díky tomuto obrazu přehnané, záměrné lascivnosti se mu v těle vzpříčily žaludeční šťávy. Myslel, že bude zvracet. Nehodlal odejít potupen. Představa, že se vrátí sám do studeného pokoje, mu naháněla strach. Ještě více ho ale děsila možnost, že by se mohl uchýlit ke své dívce. Láska, tak zbytečné slovo. Obyčejná tělesnost a potlačované vášně, chtíč, lži, tolerance. Přehnaný obraz, ze kterého mají lidé strach, kterému se klaní, jelikož se neumí sami sobě podívat do očí. Všichni jsou tak čestní, přesní, milující, oddaní…. Oklepal se a dopil sklenku. Už si vyhlédl novou oběť. Vypadala protřele, dnes se chtěl doopravdy pobavit.

Hodil na bar pár kovových mincí, zabořil prsty do zplihlých vlasů a silou vůle ještě poopravil svůj sladký výraz. Něco ho ovšem zadrželo, jemný pohyb zůstal nedokončen. Do dveří vešla žena. Zavadil o ni pohledem. Byl paralyzován. Nevěděl proč, ale najednou nedokázal opanovat svoji perfektní zdvořilost. Srdce mu konečně tlouklo. Pravou ruku opět zachvátil třes. Vodové oči se pokoušely zadržet ji a uchovat, jako prchavou vzpomínku na nehybný předmět. Jeho znuděná mysl měla tendenci vypálit mu její obraz na vnitřní stranu lebky. Nebyla krásná. Vlasy měla mokré od sněhu, lepily se jí na zimou rozpálené tváře. Mezi černými kadeřemi prosvítaly špičky uší. Byla moc měkká, jemná a nehotová na to, aby se jí dalo říkat Žena. Její úzké kotníky byly sešněrovány ve vysokých, bílých botách, šplhajících až k lýtkům, zahaleným krémovými punčochami. Dekolt, oblý a plný halily a zároveň odkrývaly černé, jednoduché šaty. Jemně splývaly přes pas, jasně patrný v kontrastu s plnými boky. Její ramena byla oblá, vždy trochu vychýlená dopředu. Přes ně měla přehozený dlouhý bílý kabát, na jehož povrchu ulpěly vločky čerstvého sněhu. Měla velké, kovově lesklé, smutné oči. Plné rty byly neúprosně sevřeny, v přísné tváři zářili jasnou červení, zneuctěnou od drtivého sevření mrazu. Anthony se roztřásl. Pokusil se ubalit si cigaretu, ale v neklidné ruce nemohl udržet jemnou drť tabáku. Dávno ji stihl ohodnotit. Nebylo v tom nic jiného, než odhad odborníka, který si v řeznictví prohlíží libru masa. Jeho podvědomí zažívalo bestiální přerod. Aniž by se jediným mrknutím provinil proti své uhlazené zdvořilosti, vzepjal se v jeho útrobách nezkrotný a monstrózní egoismus. Na dívku myslel jako na další trofej, uštvanou, ulovenou, bezbrannou. Nad zbytky jeho rozumu počaly vítězit zvířecí pudy. Nijak ho to neznepokojilo, byl si jist, že to co dělá, je jen zábava, jednorázová jízdenka z nudy a samoty, z vědomí vlastní méněcennosti. Znepokojovala ho, což ještě rozdráždilo jeho zvědavost. Během všech těch promarněných dnů, věnovaných pomíjivým a laciným láskám, se naučil perfektně ovládat. S ledovým klidem pohlédl příchozí do očí. Instinkt chladnokrevného lovce ho pohltil.

Dívka působila smutně a ztraceně. Mokré vlasy, kovově chladný pohled a postava v obranném postoji mírně nachýlená dopředu, to vše vytvářelo zajímavou směs tragična a absurdity. Anthony naznačil pohyb směrem k ní, doufal, že jí tím upoutá. Ona však byla pevně schoulená ve své vlastní netečnosti. Mírně roztrpčen prvotním neúspěchem a hlavně tím, že se nyní bude muset namáhat, vstal, houpavým krokem došel až k ní a jemně jí položil ruku na rameno. Prudce sebou trhla. Upřela svůj vyděšený pohled od jeho pyšných očí. Místo toho, aby vykřikla, sklonila mírně hlavu.

-´´Už je to dlouho.´´ řekla tiše. Anthonyho to zneklidnilo.
-´´O čem to mluvíte, ma belle? ´´.
-´´Znám Vás, monsieur´´.
-´´ V životě jsem Vás neviděl, krásko, ale pokud chcete, stanu se klidně vaším známým. ´´ mrkl na ni a ledabyle, ba skoro ležérně dodal: ´´Il faut faire des connaissances.´´.
- ´´ Il faut faire confiance,´´ odvětila, ´´ znám Vás, věřte mi. ´´.

Anthony se začal cítit nepříjemně. Pronikavý pohled mladé slečny ho znepokojoval. Nezlomná jistota jejího hlasu, pohotové reakce a zvláštní přízvuk, to vše mu přišlo poněkud divné, ne-li bizarní.

-´´ Říkají Ti Cou, zkráceninou od Cougar. Nudíš se, a proto vyvádíš hlouposti. Máš bratra. Nejsi odtud, pocházíš z ciziny jako já. ´´ řekla umíněně. Dokonce mu začala tykat, čímž ještě zdůraznila intimnost rozhovoru. To Anthonyho podráždilo. Neměl rád, když se vyhlídnuté zboží chovalo vzdorovitě.
-´´ Přestaň s tím! ´´ okřikl ji příkře. ´´ Mé jméno je Anthony, zbytek jsou jen historky, má pověst mne předchází, chérie.´´ dodal odhodlaně. ´´Vidíš ty na parketu? Ty všechny mě znají, důvěrně´´. Velmi pomalu se k ní přitiskl. Přiblížil své rty k jejímu ušnímu lalůčku, odhrnul kadeř tmavých vlasů, nadechl se nosem a něžně, opatrně vydechl všechno teplo na dívčinu kůži. ´´Při naší malé slavnosti mi klidně můžeš říkat cougar, bude to zábava´´ zašeptal.
-´´Jediné, co tě předbíhá je tvé ego, belami. Nemáš rád nic, co bys měl mít rád, a miluješ to, co bys měl nenávidět. Mon pauvre petit, já vím moc dobře, kdo jsi. ´´ Odpověděla chladně. Anthony na ni upíral lehce vyděšený a rozhořčený pohled. Ostře měřil její kotníky, kolena, boky a hruď, pokoušel se podmanit si ji svým pohledem egocentrického svůdníka. Dívka se z ničeho nic rozesmála. ´´Ale jdi, mon petit, jdeme se bavit, roztomilost ti sluší líp´´.

Anthony nasadil vítězoslavný, drzý úsměv. Myslel na svoje vítězství, na to, že takhle to má být. Zaryl své štíhlé prsty do dívčiných měkkých boků a vesele zadeklamoval: ´´On fait la fete! ´´.


Přešli na přeplněný taneční parket. Mladík, jenž právě vycítil svůj potenciální úspěch, se začal chovat galantně, inteligentně, pomilování hodně. Dívka však nesnášela tanec. Znuděně sebou kývala, naprosto mimo rytmus skladeb. Pro prolomení její prkennosti jí mladík objednal vodku. Vypila ji čirou a jedním douškem. Ničemu to však nepomohlo. Její bystrou mysl zaměstnávala složitá strategie, díky které by mohla nad místním suverénem získat převahu. Bylo nezbytné, aby ho ovládla. Bohužel, chyběla jí jistota. Tušila jen velmi nejasně, co se doopravdy skrývá za napomádovanými vlasy a vyzývavým úsměvem. Jeho charakter chránila neproniknutelná vrstva hrané líbivosti, podbízivosti. Bránila jí prohlédnout, poznat, o čem tento noční dravec přemýšlí. Věděla, že pokud ho chce vlákat do ošidných vod manipulace, musí se zaměřit na jeho tělesnost. Pronikne k němu skrz pomíjivý příslib rozkoše. Dopřála svému svědomí chvíli ticha, potřebovala čas na svedení malé morální bitvy, trochu zkostnatělé a zastaralé. Kradmo a nenápadně se postavila na špičky a nechala vplout své prsty mezi moře černých, nagelovaných vlasů. Koutky Anthonyho úst málem pukly, když se pokoušel o ještě spokojenější úsměv. Na chvíli měla bolestivý pocit, že nelže. Odhodlala se. Jednu dlaň si opřela o jeho šlachovitou šíji, druhou položila na hrudník, zavřela smutné oči a jemně, něžně přitiskla své popraskané, rudé rty na dvě úzké, bledé linky. Chutnaly hořce. Cítila, že se jeho pohyby na okamžik staly topornými, jeho perfektní a vkusná etika nenašla vhodnou reakci na tuto situaci. Dívka ztratila stud. Věděla přesně, co hledá. Odvážila se zesílit tlak svých rtů.

Anthonyho vyděsilo, když se mu v ústech kmitl její jazyk. Hebká špička se něžně otřela o oblinu kovového piercingu, parádní ozdůbky, na kterou byl mladík nesmírně hrdý. Zadíval se jí do očí. Kradmo se usmívala, šedivé duhovky však skrývaly osudové varování. Lovec byl tak zaskočen nečekaným sledem událostí, že svoji poslední šanci promarnil. Neznámé se podařilo ho lapit do lživé něhy. Byl natolik povzbuzen jejím výpadem, že zapomněl na dobré vychování. Hrubě si ji přitiskl k tělu, uspěchaně a trochu neurvale ji oplácel ukradené pozornosti.

-´´ Tu es pressé? ´´ otázala se škodolibě.
-´´Un peu´´ odpověděl šalamounsky. Usmál se, z krku jí odhrnul neposedný pramen, obnažené místo pak jemně políbil. ´´Pamatuj, pořád jsi to ty. Ta, která vybírá. ´´, dodal ledabyle.

***

Ještě chvíli si vyměňovali laskání z výprodeje, otřepaná klišé, vzdechy ze starých románů. Poté ho děvče vzalo za jemnou ruku a sebejistě ho vyvedlo ze dveří. Anthony ji chtěl doprovodit do svého pokoje, aby dnes k ránu zahřála jeho samotu. Ona ho však dokonale opanovala. Měla nehoráznou chuť na rychlou jízdu, na vůni spáleného benzínu, na hlasitou muziku, dunivě znějící černou nocí. Ruku v ruce došli před starý dům. Anthony se potichu vplížil dovnitř a z předsíně sebral svazek klíčů. Na přední sklo bílého automobilu dopadaly drobné vločky. Nastoupili. Anthony otočil klíčkem v zapalování, motor vzdorovitě zavrněl. Bylo vidět jen dva rozmazané žluté body, pomalu mizící v temnotě.

Svištěli ledovým nočním vzduchem. Brzy opustili spící město. Příliš nemluvili. Pěstěná ruka ochočeného dravce spočívala na výrazném koleni v krémové punčoše. Své místo opouštěla jen tehdy, když bylo potřeba přeřadit rychlost. Asi třicet kilometrů od posledních obydlí se rozkládala proslavená lovecká obora. Les ve tmě nebyl vidět, stovky hektarů se však táhly do nekonečna. Malé vozidlo se brzy v objetí hustého porostu dočista ztratilo. Odbočili na malou, neudržovanou cestu. Větve se skláněly skoro až k silničce, sněžení zesílilo. Motor naposledy škytnul. Zastavili.

Bylo slyšet cvaknutí rozepínajícího se bezpečnostního pásu. Anthony se jí zadíval do očí. Věnčily je temně fialové stopy únavy. Studeným okrajem rukávu jí jemně přejel po tváři. Její pohled mířil kamsi do prázdna, za oky neúprosně mohutněla ledová temnota. Nechtěl se k ní chovat přehnaně něžně, nechtěl jí dát víc, než bylo nutné. Dráždilo ho však, že jeho oběť je nekompromisně zahloubaná ve své vlastní mysli. Plíživým pohybem jí vsunul paži pod hlavu, zhluboka se nadechl a přesunul své tělo blíž k jejímu. Nebránila se. Seděla bez hnutí, paže spuštěné podél těla, hlavu lehce nakloněnou doprava. Políbil ji. Tichem projel dlouhý, táhlý a mírně ironický vzdech.

-´´ Proč jsi vlastně přijela, bébé? ´´ otázal se znuděně. Navzdory očekávání mu dívka položila hlavu na rameno, choulíc se v jeho náručí. Znejistěl. Nechal jí čas na odpověď. Nejistě na něho upřela své velké chytré oči.
-´´ Chtěla jsem tě ještě naposledy spatřit. ´´ řekla vážně. ´´Nemohla jsme odolat tomu pokušení. ´´. Snažila se tvářit důstojně, když však viděla mladíkův samolibý obličej, propukla v nehezký, tvrdý smích. ´´Je to hloupé, takhle se namáhat. Ale ty za to stojíš, bohužel. ´´ .

Bavila se hlavně tím, že neměl nejmenší šanci ji pochopit. Anthonyho však nikdy příliš nezajímala inteligence či příčetnost jeho společnic. Slovo výstřední nebo hloupá pro něj mělo alespoň nějakou hodnotu v porovnání se slovem ošklivá. Dnešní večer mu začínal připadat poněkud dlouhý. Násilím setřásl její hlavu ze svého ramene, sklopil její sedadlo, zaklínil ji v něm svými pažemi v naději, že konečně dosáhne svého cíle. Dala mu šanci trochu se pobavit. Jeho troufalost ovšem brzy překročila mez, kterou si v duchu stanovila. Nemilosrdně zaryla malé, bílé zuby do jeho bledého rtu. Nevykřikl. Její iniciativa mu začínala působit potěšení. Milosrdně jí poskytl trochu času, tak akorát na jedno nadechnutí.

-´´Pas ici, mon cougar, on sera si bien dehors, n'est pas? ´´ zašeptala.

Neodporoval jejímu zvláštnímu přání. Oba dva pomalu, ostýchavě opustili automobil. Letité smrky se třásly pod tíhou napadlého sněhu. Les vypadal zlověstně. Mezi zprohýbanými větvemi bylo vidět neprostupné houštiny, spadané kmeny stromů a strmý svah, zvedající se kamsi k obloze. Nad touto pochmurnou scenérií tančily černočerné stíny, doprovázené suitou šedivých obrysů. Anthonymu naskočila husí kůže. Neustále drobně sněžilo, vločky se mu usazovaly v uhlově černých vlasech. Očekával, co nenápadná dívka ještě vymyslí. Stála tam ve vysokých botách, fyzicky stažená do sebe, kovové oči plné podivné směsi radosti a vzrušení. Měsíční svit dopadal na její lesklé dlouhé kadeře. Kreslil kolem ní podivné obrázky, připomínající tajemnou aureolu. Z ničeho nic se jí v koutku, zvýrazněném černou linkou, zatřpytila ostýchavá slza. Aniž by vydala jediný hlásek, klesla na kolena do závěje, strnulá, mlčenlivá, plačící. V Anthonym se zlomilo cosi živočišného. Vrhl se vedle ní do hlubokého sněhu, promrzlou tvář jí pokryl polibky. Nebránila se mu. Opětovala jeho vášnivé výpady, zaplétala se do jeho něžností, nechávala se strhnout horoucím stiskem jeho paží. Slyšela, že jí šeptá do ucha něco o nějakém svátku. Celé její tělo zachvacoval žár, spalující především pokožku. Jemné punčochy nemohly dlouho odolávat drtivým čelistím mrazu. Klepala se. Dvě velké ruce uchopily její hlavu, donutily ji zadívat se do modrých tůněk, v nich zářily právě narozené hvězdy.

-´´ Chci něco na památku, pour me souvenir un jour, pour ne pas oublier. ´´ řekla jasným, klidným hlasem. Mladík byl ochoten tolerovat i tuto výstřednost. Na chvíli se od ní odvrátil. S vědomím, že už ji podruhé takto nespatří, jí podal precizní kousek ocele, kterou běžně ukrýval za hradbou semknutých rtů. Vložil ji tuto upomínku do jedné z hlubokých kapes bílého kabátu. Mezi padajícím sněhem k sobě přilnuli, ještě na malý okamžik nechala jejich srdce tlouci v podobném rytmu.

Anthony se snažil prolomit meze, dosáhnout konečně cíle. Pomalu svými horkými rty kreslil skvrny na její bledé kůži. Dostal se až k okraji černých šatů. Když se jeho spodní ret snažil překonat i tuto bariéru, poranil se mladík o malou, stříbrnou brož, které si předtím nevšiml. Kapka krve skanula na její hruď. Dívka se napřímila. V mžiku stála opět na nohou, tyčící se jako bohyně zkázy proti stěží viditelnému nebi. Anthony si tiskl poraněná ústa.

-´´ To mi nepomůžeš? ´´ otázal se jí rozmrzele. Dívka však propukla v hlasitý smích.
-´´ Ce n'est pas drôle! ´´ křikl hrubě.
-´´ Ale já se poměrně dobře bavím. ´´ zasyčela. Udělala několik kroků, blížila se neúprosně k němu. Špičkou velké boty si pohrávala s hrudkami sněhu. Mladík klečel, hlavu ohnutou, jednou rukou se opíral o zem, druhou si tiskl své zranění. Bál se pozvednout své oči k jejím. Obcházela ho v těsných kruzích, z kradmých pohledů byla cítit koncentrovaná nenávist.
- ´´Proč to děláš? ´´ zeptal se se stopou strachu v hlase. Z ničeho nic mu masivní botou stoupla na prokřehlé prsty. Mladík vykřikl. Jeho tělo se zřítilo do sněhu.
-´´ Haine, nenávidím tě! ´´ odpověděla klidně. Sklonila se k jeho ušnímu lalůčku: ´´ Obyčejný kus dobytka má větší cenu než ty, chéri.´´. Anthony se pod zvukem jejího hlasu roztřásl. Každé slovo ho bodalo jako břitva, z jejích očí i pohybů vyčetl, že nežertuje. Správně odhadl, že tato dívka je schopna všeho. Naproti tomu on ničemu nerozuměl. Byl si pevně vědom, že tu zmoklou, prochladlou chudinku nikdy v životě neviděl. Nyní z ní měl však strach. Daleko větší než ze svých vlastních démonů.
¨-´´ Nenávidím tě, jelikož si zahráváš s lidskými osudy. Bereš si věci, které ti nepatří. Požíráš lidskou důstojnost. Napadlo tě někdy přemýšlet, jak je těm, které po probdělé noci opouštíš? Těm, které se donutí věřit, že ještě někdy přijdeš? Napadá tě, jaké je to živit v sobě planou naději, která tě zevnitř sžírá jako kyselina? Víš, jak chutná beznaděj? Já tě to mohu naučit. ´´ pronesla temně. ´´ Potkali jsme se na sklonku loňské zimy. Slitoval ses nade mnou a spíše z nudy jsi mě poctil svou přítomností. Nedosáhl jsi však cíle. Abys zakryl svůj strach, zostudil jsi mě. Na malý okamžik jsi mi propůjčil cenu, nechal jsi mě cítit se hodnotně. To, cos mi vzal, se však jen špatně získává zpět. Díky tobě jsem si připadala jako ten nejšpinavější tvor na zemi. Saloperie, co jen tak nejde smýt. Pro mě za mě si můžeš zničit vlastní život. Můžeš ho promrhat ve stovkách postelí, mezi opojením z vášní a drog. Kdo ti dal ale právo nakládat takhle s těmi ostatními? ´´. Zvolna se nadechla. Anthony nemohl uvěřit vlastním smyslům. Ležel na zemi, přerývaně dýchal, cele jeho tělo se chvělo strachem a nedostatkem canabisu v krvi. Myslel si, že proud oprávněných výčitek bude pokračovat. Dívka ale přišla těsně k němu, přidřepla u jeho hrudi a velmi dlouze políbila zkrvavený ret.

Skučící vítr nesl lesem zvuk ostrého štěkotu, směsice hlasů a loveckých trub. Ozvěna honu zasáhla i Anthonyho. Roztřásl se. Dívčiny rty se přesunuly do úrovně jeho očí.

-´´ Slyšíš? Už začali. ´´ zašeptala. ´´ Dnešní hon vejde do dějin. ´´ Opět se napřímila a zvučným hlasem pokračovala: ´´ Víš, kdo je dneska lovná zvěř? Puma. Velká, statná, nebezpečná. ´´ Zasmála se. Mladík seděl jako přibitý. Strnule na ni upíral modré oči, ze kterých se řinuly hořké slzy strachu a lítosti.
-´´ Nepochopil jsi. To tebe loví, mon petit pauvre chéri. ´´ dodala ledově. ´´Měl bys začít utíkat. ´´ Rozkošnicky se nadechla. Zády se opřela o vysoký strom. ´´Běž! ´´ zakřičela.

Anthony se řítil zasněženým lesem. Jednu ruku si tiskl k tělu, druhou rozrážel neodbytné větve. Byl celý promočený. Neustále padal do výmolů a příkopů, jemnou pokožku si rozdíral o trnité křoviny. Za sebou slyšel zuřivý štěkot psů a výstřely z pušek. Krajina kolem něj však byla pustá. Dívka dovedla vydráždit jeho představivost do té míry, že cítil, jak mu tesáky rozdírají promrzlé kotníky, příliš pomalé na to, aby jim unikl. Jeho vlastní obrazotvornost zaplnila temnotu známými démony – zahálkou, levnou láskou, alkoholem a drogami, oblečenými v loveckém stejnokroji. Hnal se liduprázdným lesem, vstříc temnotě. Na vrcholu strmého svahu zakopl o vyvrácený strom. Zřítil se do vysoké závěje. Zřetelně kolem sebe rozeznával vysoké postavy, cítil vypálené kulky, jak se mu zařezávají do masa. Trochu kýčovitě se mu před očima odehrával jeho život. Smrt otce, špatné náhody, pochybné známosti, drogy, slečny, věčná samota. Veškerá špína, která se na něj za poslední léta nalepila, ho stahovala hlouběji do závěje. Bořil se do ledového sněhu, zmítal sebou v horečné snaze zachránit si svůj život. U jeho hlavy se zjevil velký, štíhlý a bělostný ohař. V mžiku mu rozdrásal kabát, košili i nátělník, hodlal se zakousnout se mu přímo do hrudi. Anthony zavřel oči. Poprosil tiše o odpuštění tu tichou dívku, se kterou se shledal loni v zimě. Jeho srdce vyčerpané zimou, strachem a vlastní ohavností přestalo náhle tlouct. Hezký mladík naposledy vydechl. Nestačil zestárnout, nestačil žít, nestačil milovat – nikdy neprožil nic opravdového, promrhal svoje mládí v jakési bohaté, uspěchané a opojné frašce. V okamžiku své smrti se však usmíval, smířen s vlastním osudem. Posvátné ticho narušily těžké kroky. Dívka hřbetem ruky setřela poslední slzu ze klidné tváře. Poklekla vedle mladíka, políbila ho na čelo, zatlačila mu oči. Odešla bez jediného slova. Na opuštěný svah se zvolna snášel čerstvý sníh.

Když došla k opuštěnému automobilu, již neplakala. Tiše a ostýchavě otevřela přední dveře. Nastoupila. Vší silou si skousla rty, až se jí z úst začal řinout pramínek krve. Sešlápla plyn a odjela do tmy.

***

Druhý den psaly místní noviny o smrti mladého muže. Oběť byla nalezena v lovecké oboře, vzdálené od města. Na těle neměla stopy násilí. Identifikovali ji podle černé pumy, vytetované na hrudi. Odborný lékař konstatoval zástavu srdce. Až za několik týdnů nalezli pohřešovaný bílý vůz. Byl odstaven na nádraží krajského města.

***

Bledá, nevyspalá dívka zastavila na autobusovém nádraží. Rozklepanou rukou otevřela dveře, z kufru vyndala starý batoh. Klíčky zahodila do nedaleké zahrady. Čekala necelou čtvrthodinu, stihla si tedy umýt poraněná ústa. Do chladné noci zazářila dálková světla. Dívka se slzavýma očima pohlédla kamsi k horám a nastoupila do velkého autobusu. Druhý den časně zrána, když slunce ještě nebylo na obloze, mezinárodní vozidlo známé značky zastavilo u benzínové pumpy. Prokřehlá slečna se vypotácela ven. Zakoupila bulvární noviny a plastikový šálek s čajem. Po návratu do tepla mechanického oře usnula. Probudily ji první nesmělé paprsky. Ospale zamžourala a otevřela zakoupený bulvár. Na druhé stránce ji upoutal velký, černý titulek. Za neznámých okolností byla v nejmenovaném městě nalezena mrtvola mladého muže. Jemnou rukou celou stranu zmuchlala, papír vyhodila do koše. Bázlivě sáhla do kapsy kabátu. Sevřela v ruce malý, kovový předmět. Na rozpraskanou silnici dopadal lehký sníh. Byl akorát tak čas vystoupit...