Astralonie: Zázrak vděčnosti

Anotace: Po delší době nový dílek, tentokrát o jedné nezbytné součásti naší životní síly...

Sbírka: Astralonie

* * *

Alex stál kousek opodál mezi stromy a pohled jeho modrých očí dokonale ladil s harmonickým houpáním lístků ve větvích. Cítila jsem se jako znovuzrozená... Slunce, které opět vyšlo za mohutnými mraky, prozařovalo celou louku i moji duši zlatavým světlem, a já přímo toužila s tím překrásným světlem splynout, plout v jeho proudu a už nikdy z něj nevystoupit.
Můj průvodce se usmíval. Stál tam opřený o kmen stromu se založenýma rukama a jen se usmíval. Nebyl to žádný obyčejný úsměv - viděla jsem to v jeho očích, tak nádherných modrých očích, a tak upřímných, jaké nikdo jiný nemohl mít.
Potom svůj postoj pomalu změnil, přišel za mnou a posadil se do trávy vedle mě.

"Jsem na tebe opravdu hrdý." pověděl mi, a upřeně se na mě zadíval, jako by tím chtěl zdůraznit onu výjimečnost svých slov.
Zůstala jsem oněmělá překvapením. To mi nikdy neřekl, ani by mě nenapadlo, že by něco takového chtěl vyslovit... ale on to vyslovil. Skutečně byl šťastný a také, jak říkal, velmi hrdý.
"Proč?" ptala jsem se.
"Protože jsi toho spoustu dokázala. Dokázala jsi tolik věcí, a přitom stále ve své cestě pokračuješ. Za tohle všechno jsem na tebe neuvěřitelně hrdý."
"Víš stejně jako já, že bez tebe bych nedokázala vůbec nic." odvětila jsem ledabyle. "Hrdá bych měla být spíše já na tebe a tvé skvělé vedení."
Zamrkala jsem na něj a na oplátku ho plácla ho po rameni.
"To, co říkáš, není úplně pravda."
Pohlédl mi přímo do očí a v jediném okamžiku jsem pocítila záchvěv něčeho dosud neobjeveného, nepochopeného.

Alex svou dlaní odhrnul stébla trávy, pod nimiž se ukrývala malá rostoucí sedmikráska, která jako by již věky čekala na to, až bude mít volný prostor pro svůj růst.
"Jsi přesně jako ona." pokračoval. "Jako květina, kterou zakrývají a poutají nespočetná množství stébel a jiných rostlin. Já jsem udělal pouze to, že jsem je přemístil, aby ti uvolnily cestu. Všechno ostatní jsi dokázala ty sama. To, že tvá květina roste dál, rozvírá svůj kvítek do slunečního svitu a probouzí celou louku svými barvami - to vše je zásluhou tvé vytrvalosti a odvahy."

Posadila jsem se vedle něj a ukazováčkem jsem pohladila to malinké kvítečko s neskrývaným dojetím. Bylo tak malinké, a přitom tak krásné, najednou jsem si uvědomila ten zázrak, díky němuž z malého semínka dokáže vyrůst i ta sebemenší květina, která později vykoukne přímo na slunce a stejně jako já se ponoří do krásy jeho zlatého světla...
"Alexi, ty jsi prostě úžasný."
"Vážně?" podivil se.
"Ano, samozřejmě. Vždyť tak nápaditými a milými způsoby by mi tyto věci nikdo neuměl vysvětlit.. Všechny hovory, které s tebou vedu, jsou tak hluboké a moudré... Jsi úžasný. A moc ti děkuji za všechno, co pro mě děláš a jak moc mi pomáháš."
Po těchto slovech jsem svého průvodce objala a opět zamžourala přímo do sluníčka.

"Poznala jsi krásu vděčnosti." řekl mi Alex, když jsme se pustili. "A vděčnost je tím zázrakem, který dává tvé květině život. Vděčnost za každý nový den, za každého broučka, který ji přijde navštívit, vděčnost za nádheru slunce a jeho světla, za dešťové krůpěje, které ji v dobách sucha osvěží, za dunění bouře probouzející nekonečnou sílu země, za půdu, v níž je hluboce zakořeněna, za čerstvý vzduch, díky němuž dýchá... Vděčnost je vlastně celý její život. Je to nejprůzračnější pramen, z něhož její životní síla vychází. A čím blíže kouzlo vděčnosti poznáš, tím lépe budeš chápat, odkud vychází všechny zázraky tvého života."

Už od začátku jsem přemýšlela, jak bych svému průvodci a příteli mohla vyjádřit tak nepopsatelnou vděčnost za jeho pomoc a vedení, i za to, že je mi tak věrným a laskavým společníkem. Ovšem i když jsem některé věci již vyslovila, má slova nestačila na to, aby mohl pocítit to silné a hluboké, co jsem cítila já k němu.

On to však cítil.
Jelikož neposlouchal lidská slova tak, jako hlas mého srdce.
A přestože jsme od té chvíle ani jeden nepromluvili, oba jsme věděli, že si rozumíme.

* * *