Nath - Kapitola IX.

Anotace: Jo, smysl to dávalo. Ale nějak mi to na něj nesedělo.

Zaklapl jsem kufr a postavil jej na zem. Konečně jsem měl všechny věci z nemocnice sbalené.
Pro ten kufr jsem si ovšem musel jít sám, protože Nathan mi pořád nezvedal telefon. Ničilo mě to. Nevěděl jsem, co se děje, co s ním je. Ta nevědomost mě mučila. Kdyby aspoň napsal ubohou SMS „Vše ok“, bylo by mi o hodně líp, než teď.
Naposled jsem se rozhlédl po pokoji a vyšel ven.
Se zvláštním pocitem jsem to místo neopouštěl rád. Domů jsem se moc netěšil. Ač byl tenhle nemocniční kutloch pomalu vězením, stalo se tu pár hezkých věcí a asi pořád jsem čekal, že se sem Nath vrátí.
Aspoň mě pozdravit.
Vyšel jsem z areálu nemocnice a chvíli jsem se rozhlížel. Pár vteřin mi trvalo, než jsem se zase zorientoval. Vybavil jsem si, kterým směrem se nachází můj byt. Bez zaváhání jsem se vydal tam.
Kam jinam bych taky šel?
Pošel jsem velkou bílou bránou s lodním kufrem za zády. Šel jsem po chodníku, který těsně objímal parkoviště. Hlavu jsem měl plnou nových myšlenek, užíval jsem si čistého vzduchu bez příchuti dezinfekce, pípání přístrojů zase nahradili ptáci a s nesnesitelným tichem si hravě poradily motory nejrůznějších aut.
‚Vítej zpátky‘, pomyslel jsem si.
Prošel jsem kolem stříbrného Sedanu. Ani jsem si nevšiml, že se někdo opírá o řidičovy dveře.
„A odvoz nechceš?“ zeptal se onen flegmatik, ani se neobtěžoval nějak zvýšit hlas.
Ohlédl jsem se, spíš z potřeby než ze zvědavosti. V okamžiku jsem měl úsměv na tváři.
„Nathe!!!“ vykřikl jsem, praštil jsem kufrem o zem a rozběhl se k němu.
„Co blbneš, Lane, vypadáš jak červená Karkulka, když našla toho úchylného vlka mrtvého!“, zasmál se. Nevšímal jsem si toho a objal ho.
Ale ne kamarádsky. Vzal jsem ho kolem boků, stiskl ho a nadechl se. Jeho vůně mnou projela jako elektrický výboj. Probudila všechny buňky mého těla, zase jsem měl radost a cítil se skvěle.
Zarazilo mě to, takhle by to být nemělo. Zase jsem se odtáhl.
„Ehm, proč ses nestavil?!“ vystřídal jsem šťastný pohled za trošku vzteku. Následovala chvíle ticha.
„Nechtěl jsem provokovat…“, mlčel. Pohledem jsem jej vybídl, aby pokračoval. Nadechl se a spustil: „Po tom menším zkratu mi bylo trapně jako nikdy, doufám, že sis to špatně nevyložil.“
Trošku mě zklamala ta poslední věta. Co znamená, špatně si to vyložit?
„Ne… vyložil jsem si to přesně jako ty, jako menší zkrat.“ Usmál jsem se na něj.
Oddechl si. „Jo, tak to jsem rád…“ usmál se.
„Tak co? Zavezeš mě domů?“ zeptal jsem se a odběhl si pro kufr, ani jsem nečekal na odpověď.
„A proč si jinak myslíš, že tu čekám už dvě hodiny?“
„Kdes vůbec vzal auto?“ divil jsem se, když už jsem seděl připoutaný na sedadle spolujezdce.
„No… po tom incidentu … jsem se rozhodl si všeho pořádně užít, dokud můžu… ták jsem si koupil auto…“
Trošku jsem pootevřel pusu v údivu.
Jo, smysl to dávalo. Ale nějak mi to na něj nesedělo. Myslel jsem si, že si užívá pořád.
„Ještě nějaký překvapení?“ zeptal jsem se s přiblblým úsměvem na tváři.
„Podle toho, co považuješ za překvapení…“ odpověděl tajemně a mrknul na mě jedním okem.
Ten pohled se mi líbil.
Za pár minut jsme stáli před domem, ve kterém se nacházel můj malý, ale o to útulnější byt.
„Nechci vidět ty kytky…“ zabručel jsem.
„Proč?“ divil se Nath.
„Byly několik týdnů bez vody… teďka nebudou dobrý ani na kompost…“ postěžoval jsem si.
„Když myslíš…“ ukončil to Nath.
Nezdálo se mi to. Ale nevěděl jsem, co tím myslel. Raději jsem se ani neodvážil tušit.
Trošku mě překvapilo, že jsem si zvykl za vším něco očekávat. Klidně to taky mohla být prachobyčejná fráze.
Vytáhl jsem svůj lodní kufr až do 3. patra a zašklebil se na Natha, který spokojeně stál opřený o dveře.
„Díky za pomoc, jsi fakt kámoš!“ řekl jsem co nejironičtěji to šlo.
„Znáš mě, pomůžu, kde můžu!“ Rozesmál se.
Zakroutil jsem hlavou a hrábl do kapsy pro klíče.
Otevřel jsem dveře a nakoukl dovnitř. Z malé předsíňky na mě dýchla známá vůně. Přesně takhle voněl Nathanův parfém.
„Nathe?“ zeptal jsem se ho.
„No?“
„Tys tu byl?!“
„Kdy?“
„Chceš po mě přesný datum? Nevím! Prostě když jsem ležel v nemocnici…?“
„…Jaks to poznal?“
„Tvůj parfém je dost silnej…“
„Zlobíš se?“
Tak na tuhle otázku jsem odpověď neznal. Cítil jsem všelicos, ale nevím, jestli tam byl i vztek.
„Ne,“ mrkl jsem na něj. „Ale když si měl čas být tady, mohl ses stavit i za mnou do nemocnice!“
„Vysvětlil jsem ti to…“ trošku zčervenal.
„Já vím, ale stejně si mě naštval!“ praštil jsem ho do ramene, „Jdu zkontrolovat ty kytky.“ Řekl jsem, odložil svůj loďák ke stěně a zamířil do ložnice. Nathan zase do kuchyně.
Otevřel jsem dveře a pohlédl na místo, kde jsem očekával uvadlé květiny. I přes to, že tu Nathan párkrát byl, nečekal jsem, že by se o ně postaral.
Ale k mému překvapení všechna zeleň žila, ba dokonce rostla.
„Tys mi zalíval kytky?!“ zvolal jsem udiveně.
„Já ne…“ zamumlal Nath z kuchyně s plnou pusou.
„Co? Tak kdo?“ zeptal jsem se trošku zaraženě.
„A sakra, to jsem říkat neměl…“ zasyčel.
„Kdo tu byl s tebou?!“