Hranice část druhá

Anotace: Druhý díl Hranice.

Televizor neustále a bez milosti přenášel obraz z temné místnosti, ve které lidské oko dohlédlo sotva na své ruce. Reproduktory doplňovaly celou tu podívanou vzlyky dívky v světlém tričku a kraťasech, jak sedí na zemi a objímá si kolena. Hlavu měla skloněnou a celá se třásla. Do jejího naříkání se sem tam ozývala slova.
„Prosím. Já se bojím. Prosím.“
A jediné, na co se zmohl, bylo dívat se na to. Zkoušel sebou znovu a znovu škubat, dostat se ven a pomoct jí. Ale řemeny byly příliš silné. Zatínal zuby s pohledem na obrazovku. Každý její vzlyk pro něj byl horší než rána bičem. Bolest se zarývala hluboko do jeho těla a stejně jako kus rozžhaveného železa se nedala ničím zastavit.
„Prosím.“
Naposledy sebral veškerou svou sílu k tomu, aby se dostal z té zpropadené věci. Dech měl zrychlený a přerývaný. Krev z jeho zranění nad pravým okem se mísila s potem. Řemeny se ani nehnuly. Přepadli ho dva jeho nepřátelé, zoufalost s beznadějí. Dva pocity, které nikdy v životě už nechtěl zažít. Zavřel oči a drtil zuby o sebe, až se ozval tichý skřípot. Ubíjel ho pohled na tu obrazovku. Ten pocit, že jí nepomůže.
„Mám rád metafory.“
Ted prudce otevřel oči a podíval se přímo na něj. Stařec se nenechal vyrušovat a usmál se.
„Hned ti ukážu, jak jsou kouzelné.“ Přešel k němu blíž a rukou ukázal na obrazovku. „Tma. Lidé si myslí, že se špatné věci zásadně ve tmě. Řetěz, který má na noze? To je její poslušnost, která jí nedovolovala utéct z domu.“ Pohlédl na Teda. Ten začínal mít děsivé tušení. „A ta vojenská známka, co jsem jí dal? Koho to připomíná? Kvůli komu má strach ze tmy?“ Mluvil pomalu. Jednotlivé otázky nechal doznít.
Tedovi to najednou sepnulo v hlavě. Náhlé poznání. Vhled do mysli toho šílence, nebo si to tak aspoň myslel. Měl sucho v ústech.
„Viktor.“ Díval se na toho muže vyděšeně. „Viktor Bek. Matčin druhý manžel.“
Jako odpověď mu musel stačil pomalý potlesk toho starého muže.
„Jsi chytrý chlapec, Tede. A vždycky jsi byl.“ Dobročinně se usmál jako milý dědeček z pohádky. „Potřeboval bych tvou pomoc, protože mám sice metaforu, ale nedokážu ji přeložit.“ Mužovi chladné tmavé oči si prohlížely zmatenou Tedovu tvář. „Jen mi řekni, Tede, co představují tyhle řemínky?“ Ukázal na kožené řemínky, které Tedovi nedovolovaly, aby se pohnul. „Ty, které ti nedovolily jít a pomoct jí, říct jí, aby té noci spala u tebe v pokoji. Řekni mi, Tede, co stojí za těmi řemínky!“

Tma. Obklopovala ji, děsila a mučila. Všude kolem sebe cítila ten alkoholem posilněný dech, jeho přespříliš silnou vodu po holení a pach jeho potu, kterým měl nasáklé snad každé triko, které kdy měl na sobě. Pomalu nedýchala, jak se bála, aby nepřeslechla, odkud přijde. Skutečnost a výplody fantazie se mísily. Kroky! Támhle před ní a teď ji obchází.
„Prosím, nech mě...“ Zašeptala se staženým hrdlem.
Viděla ho v té tmě, jak se znovu napil z flašky alkoholu. Dlouhými loky si do žil nalévá tekutinu na posilněnou. Oči se jí zalily slzami. Nemá se kam schovat, pod peřinou ji najde. V ruce stále svírala tu vojenskou známku. Prstem přejížděla po rohu. Rty se jí chvěly strachem. Kroky se opět ozvaly, kroužily kolem ní a pomalu se přibližovaly.
Viděla, jak zničil památku vašeho otce. Tu známku poničil a pošpinil.
Schoulila se do klubíčka a ruce si zkřížila za hlavou. Už neměla sílu brečet, ani se bránit. Zachrastil řetěz. Začala se klepat celá. Bylo to stejné. Tma, samota a kroky k ní. Zas ten jeho pach.
Ublížil jí a ona teď na to myslí každou noc. Nemůže najít klid...
Ucítila, jak zatahal za řetěz. A pak znovu. Silněji. Posunula se po zemi. Blíž k němu. Do jeho náručí. Měla chuť vykřiknout, brečet, prosit, ale nemohla. Najednou na svém rameni ucítila jeho ruku. Konečky jeho prstů jí bloudili po zádech k bokům a odtamtud po její noze až ke kotníku, kde měla řetěz.
Když není mysl, nebude se mít čeho bát. Zbav ji strachu a dopřej jí věčný klid!
Napřáhnul se v rukou držíc sekeru. Už bude mít konečně klid.
Ozvala se rána.
„Už se nemusíš bát, Lucinko...“