Bezbarvá bytůstka, kterou znáš ze školní chody, ale nic o ni nevíš...

Anotace: Pomaleji, ale taky žiji... Doufat v něco co nebude? Ne proč, ale třeba jen maličko. Třeba se něco změní...

Jsem vnímavější? Citlivější? Copak nikdo okolním síly necítí? Copak si nikdo nevšiml za celý den, jak je Monika smutná? Nikdo si nevšiml, že má narozeniny, že je o rok starší, ale když jsem jí popřála já, poslala mě… ehm pryč?
Nikdo necítil jak je Adam nervní? Nikdo si nevšímá…
Nikdo nepozoruje okolí, chodí jen s klapkami na očích. Sobci v zrcadle vidí jen a jen sebe. Někdo se do něj koukne a jde dál, tak povrchně. Když se dívám já, vidím utrpení toho co je za mnou. Cítím toho snad víc než ostatní. Vnímám jinak. Vím, jsem jiná. Dělá to ze mě outsidera? Ano dělá.
Hledám lásku, ale vidím zklamání. Copak je to normální? Usměji se do zrcadla, ale na zemi je rozbité pero, které měla Irena ráda. Nevím, kdo ho rozbil, všem je to jedno. Irenu to bude chvíli mrzet, ale zapomene a bude to v propadlišti dějin, proč se také trápit kvůli peru, které ji otec dovezl ze Španělska.

Před dvěma lety zemřela dívka, čekal na rodiče před školou a přejelo ji auto. Kdo si na ni teď vzpomene? Jen ti co četli ve školních novinách nekrolog, co jsem tam napsala.
Byla to dívka, která ve škole neměla přátele, vím to, snažila jsem najít jediného člověka, který by mi o ní řekl víc, ale zklamala jsem.
Život utíká, lidi jsou asertivní a nikdo si nevšímá okolí. Můžu jen doufat, v to že si někdo všimne, že nepotřebujeme davy lidí přes kopírák.
Ta dívka se jmenovala Kristýna, dnes byl den, kdy na škole byl černá vlajka, nikdo nevěděl proč. Lidé se ptali a já vyprávěla její příběh, jak doufala, že ji vezmou na výtvarnou školu. Jak doufala, že její obrazy budou vystavovat a jak se její sen nesplnil.
Zvláštní jak z těch povrchní lidí vycházeli slova, jako malovala nádherně, proč to nevystavíme v aule školy nebo proč se o ní víc nemluví.
Nemluví, protože nebyla populární, byla jen citlivější na své okolí a netušila, že ji před školou přejede auto.
Vnímám to, ale jako pokrok, napsala jsem ještě jeden smutný nekrolog a teď i s jejími obrazy visí ve školní aule. Lidi kolem obrazů prochází a nevšímají si jich. Tak co chtějí?
Nikdo se nezastavil, aby si je lépe prohlédl. Jen já co dýchám, chodím a žiji pomaleji. Jen já, co doufá ve změnu, co nenastane?

Třeba nastane, jen do mě na školních chodbách nevrážejte, i mě to bolí. To že se neusměji a moc nemluvím, není znakem mého smutku, spíše strachu. Žijete moc rychle a já vám nestíhám. Vždyť je času dost tak proč spěchat?