Rváč

Anotace: Moje slohová práce...měli jsme napsat pokousání člověka psem a měli jsme ktomu tři možnosti jak to napsat-1. z pohledu vypravěče|2. z pohledu pokousaného člověka|3. z pohledu psa

Když se zamyslím nad minulostí, chce se mi kňučet. Byl jsem hrozný pes a vím to o sobě, ovšem než se stala ta osudná věc. Bylo to před třemi roky. To jsem se ještě toulal po ulici a žil jsem jako samotář.

Jsem již sedmiletý americký pitbull ve šťastné rodině spolu s dalšími psy. Tak rozhodl můj osud. Když se to stalo byli mi necelé čtyři roky. Byl jsem tulák a jedl co se dalo. Rád jsem se rval s ostatními a zabíral si svůj revír. Hlídal jsem ho ostražitě a nikoho cizího jsem nenechal vstoupit. Život samotáře mi vyhovoval. Když jsem chtěl šel jsem lovit. Když jsem chtěl šel jsem spát. Když jsem chtěl šel jsem se rvát. Nebyl jsem na nikoho vázán. Mohl jsem si jednoduše dělat co chci.

Jednou vstoupil na mé území člověk. Co člověk, bylo to dítě. Malá drzá holka. Jak se opovažuje chodit do mého revíru? Chodila kolem krabice kde jsem byl ukryt. Jako by něco hledala. Když už byla velice blízko mého odhalení instinktivně jsem zavrčel. Když zvuk slyšela váhavě ustoupila do zadu. Chvilku se rozhlížela a pak hledala dál. Měl jsem jí už plné zuby. Neměl jsem společnost rád!

Rozhodl jsem se pro odvážný krok. Žádný jiný tulácký pes by se k člověku ani nepřiblížil. Já však ano. Ta malá holka mě tak hrozně štvala. Chodila si po mém revíru jak kdyby ji patřila celá země. Pomalu jsem se vykrad z pod krabice a obešel jí za harampádím. Byl jsem téměř připraven. Přikrčil jsem se. V tom se do mého revíru přihnal další pes. Lidi jsem neměl rád, ale psy co mi lezou do revíru snad ještě víc.

Šel jsem tedy vyřídit nejdřív toho psa. Dal jsem mu co proto. Čím víc jsem se rval, tím víc jsem zesílil a objevil nové způsoby jak co nejlehčeji porazit nepřítele. To víte, život vás naučí dost.

Vrátil jsem se na místo odkud jsem číhal a zase přilehl. Ta malá tam stále byla. Vyběhl jsem tedy z úkrytu a začal štěkat. Nejdřív jsem ji jen oběhl a pak se postavil do bojovné pozice. Vrčel a štěkal jsem, chtěl jsem ji vystrašit aby se už nevrátila. Ona ale ne.
„Pojď sem. Malý pojď sem, neboj já ti neublížím.“
Přibližovala se ke mně a přitom mluvila. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Když už byla blízko na dotek ještě jsem párkrát zaštěkal a začal o něco víc vrčet. Nepomohlo to. Dostal jsem strach a rozhodl se bránit. Kousl jsem jí. Okamžitě se stáhla a začala fňukat. Pak se obrátila a utekla. Byl jsem na sebe hrdý.

Co jsem ale nevěděl bylo, že ve skutečnosti jen odběhla za roh a teď mě pozorovala. Pořád jsem cítil krev, ale myslel jsem si že jí asi jen ukápla na zem. Mýlil jsem se. Šel jsem si lehnout, v klidu jsem se uložil. Měl jsem divný pocit. Najednou mě vzali něčí ruce a přitáhli k sobě.
„A mám tě!“ zasmála se ta malá.
Držela mě v objetí a já zase cítil dotek. Bylo to příjemné. Ne, nesmím se takhle dát. Chvilku jsem se snažil dostat ze sevření ale nešlo to. I přes to že jí teď tekla krev z ruky po mém kousnutí mě teď objímala a hladila. Byl jsem překvapený a šťastný zároveň.

Nejdřív za mnou jen chodila a krmila mě, ale později si mě, spolu s její rodinou, vzali domů. Už nejsem samotný, nejsem rváč. Mám rodinu, kamarády a hlavně tu nejlepší holku pod sluncem.