Balada černého kocoura

Anotace: Pro Martinu

Jsem černý kocour. Mám ježatou srst, dlouhý ocásek, kterým často neohroženě mávám jako šavlí. Oči mám pronikavé, žlutozelené a ve tmě září jako dva rozžhavené uhlíky. Mám rád rybičky; kromě té svině vedle v akvárku. Tu bych zabil jen pro potěšení. Rozhodně bych ji ale nežral. Ach! Jak ta mi pije krev!
Momentálně sedím na okenním parapetu a olizuji si tlapky. ,,Však já toho hajzla jednou dostanu!" pomyslel jsem si, seskočil z parapetu a líně se sunul k akváriu. Tam jsem se posadil, stočil ocásek kolem tlapek a zadíval se na rybku. Ten provokatér si to rázoval pěkně podél skla tak, abych na něj parádně viděl! Parchant! Ozvala se ve mně šílenost - Zaťukala na dveře, na vyzvání však nečekala a vtrhla dovnitř - připravil jsem se ke skoku. Svaly v zadních končetinách se napínaly a už... ,,Viktore!" ozval se něčí dívčí hlas. Povzdechl jsem si. Blížila se ke mně bledá postavička.Dívka měla na nose nepatrné pihy a dívala se na mne nádhernýma zelenomodrýma očima. Její světle hnědé vlasy mě teď šimraly na kočičím nose. Frkl jsem. ,,Ale Víťo!" reagovala dívka, vztáhla ke mně své zlaté ruce a vzala mne do náručí. ,,Snad nejsi nemocný?" pokračovala. ,,No, jak se to vezme. Jestli tu bude plavat ta ryba ještě dlouho, tak stoprocentně budu!" ušklíbl jsem se. ,,Je to ryba, Viktore! Je to její přirozenost, že plave!" ,,Nu co!" říkám. ,,Taky mám přirozenost!"

Byla noc. Ležel jsem stočený do klubíčka u jejích ňader. Rukou se mi bořila do srsti a já spokojeně předl. Po chvilce strnula. ,,Asi už spíš, co?" pomyslel jsem si. Lehce se ji zvedal hrudník, jak tichounce oddechovala. Byla tak krásná! Po chvilce pozorování jejího dechu jsem od ní odvrátil pohled a namířil ho z okna. Sledoval jsem, jak celá Paříž otvírá miliony zářících očí, jak prořezávají noc a odrážejí se od inkoustově modré oblohy. Cítil jsem jak mne náhle prostupuje Síla. Docela jiná Síla, než síla. Tahle šla skrz mne! Usídlila se uvnitř mého těla a zalila ho horkým blaženým pocitem. Pak jsem vyřkl jediné slovo. Nikoliv francouzštinou, nýbrž prostou kočičinou. Posadil jsem ho mezi křídla Síly a vypustil ho k dívce.Slovo se jí jemně dotklo, zalezlo do malých oušek a stalo se tak součástí její duše. To slovo bylo ,,sni!“. A ona snila. Magie. ,,Eh, kočky jsou vůbec celé magické!“ řekl jsem se sebevědomým úsměvem.

V dívčiné hlavě se zatím děly docela jiné věci. Podívala se na své krásné štíhlé ruce. Poté na kaluž, kde se odrážel stříbrný měsíc. Tím směrem byla také stezka, mizící v lese. Rozhodla se po ní vydat. Po chvíli dorazila na místo, kde se cesty rozcházely. Uprostřed stál rozcestník. Šipka doprava nesla nápis ,,Pravda“, a zatím si můžete domyslet, co bylo na šipce směřující doleva. Ano, byla to ,,Lež“. Nicméně obratně skrytá za nápisem ,,Náš svět“. ,,To jsem byl já,“ řeklo nevzrušeně křeslo na kraji cesty. Zpoza něho se zvedl shrbený stín a přešel k dívce. Husté světlé vlasy mu padaly do drzého chlapeckého obličeje s modrýma očima. V levé ruce držel láhev zelené tekutiny, ze které sem tam lítala víla. Mezi černými rty svíral chlapec dýmku. Dívku udeřila do nosu vůně opia. ,,Menuju se Rimbaud. No ale řikej mi Arthure.“ podal jí svou pravici. ,,Patří mi to tady. Teda.. Kde ne, že?“ kousl se do rtu a pokračoval. ,,Když se dáš doleva, tak se nic novýho nedozvíš.“ Pak se odmlčel, nahl si z flašky, víla se zaječením vlítla dovnitř a skrčila se na skleněném dně. ,,Nabídl bych ti absinth nebo hulení, ale potřebuju to víc jak ty,“ řekl s posměchem a zmizel za opěradlem. Pokračovala tedy doprava. Po několika metrech porost kolem cesty prořídl a ona se ocitla na kraji zamrzlého jezera. Tam se odehrávalo ,,dění“!
Rozeberme ho jako cibuli. Na pláži se vyvalovala nahá ženská postava ve slunečních brýlích a opalovala se. To byla Ironie a s úsměvem dívce zamávala. Kolem ,,dění“ bruslil stále dokola muž ve fraku s vysokým kloboukem na hlavě, neustále pokukující po Ironii, které ho obratně sváděla. Byl to Cynismus. V kole, které opisoval se svíjela černá těla, jakoby zalitá ropou a mačkala se na malý bílý uzlíček. To byl Smutek. Až na to bílé. To bylo dítě. Naříkalo. A mělo proč. Cynismus si zapálil cigaretu a se smíchem kouřil dusíc se přitom dehtem. Po několika minutách udělal piruetu a zastavil se. Z koutku úst vzal nedopalek, zapálil jím svůj cylindr a mrskl s ním přímo mezi černá těla. Smutek vzplanul. Dívka sebou trhla. Musí něco udělat, jinak dítě uhoří! Musí ho zachránit!
Jen musí najít Odvahu. Rozhlédla se kolem dokola a konečně ji spatřila. Odvaha se krčila ve stínu stromů a schovávala se. ,,Potřebuju tě!“ křikla dívka. Do prázdna však. Odvaha utekla. Dívce po tváři kanuly stříbřité slzy. Co si teď počít? Plakala. ,,Mám tě!“ ozval se nebezpečně blízko studený, slizce chraplavý hlas patřící Zoufalosti. Dotýkala se dívčiné jemné kůže a prohrabovala její vlasy křivými, ohavnými prsty. ,,Ne!“ vzdechla dívka a vyrvala se ji ze spárů. Rozběhla se po jezeře, avšak těsně před cílem se led probořil. První zaútočila Bolest. Voda byla ledová. Zajela dívce do těla, jako žiletky řezala její vnitřnosti. Nesnesitelné! Opravdu nesnesitelná bolest! Křičela. Nikdo ji však neslyšel. Jen Smrt. Chladná ruka ji stahovala hlouběji. Všichni tu byli po hladinou. Ironie vášnivě souložila s Cynismem, Zoufalost se k ní znovu blížila, Odvaha se krčila kdesi za Útesem. Smutek, hořící postavy se chytily za ruce a vytvořily tak ohnivý kruh kolem nového ,,dění“. I to dítě tam bylo! Proč?
V tom ucítila pevný stisk u zápěstí a čísi ruka ji vatáhla z ledové vody. Nic Neviděla. Nemohla otevřít oči! Nemohla dýchat! Ucítila něčí rty. Chuť absinthu, opia! Rimbaud jí vdechl život. Rozkašlala se a z plic jí vytekla voda. Konečně viděla. Rozhlédla se kolem. Byli v nějáké ulici. Rozhodně ne tam, kde předtím. Všude bar, hospoda nebo bordel. Tudíž i opilci a kurvy. ,,Už jste na konci cesty, slečno,“ usmál se Jean Arthur, svlíkaje z ní promáčené šaty. Nebránila se. Rimbaud pak ze sebe strhl kabát a zabalil ji do něj. ,,To posílá autor. Abys nenechladla. Kabát je jeho.“ odmlčel se a pak pokračoval. ,,Chtěla bys vědět, co by tě čekalo, kdybys šla doleva? Vlastně nic nevšedního. Prostě náš svět, jak už jsem řekl. Ničím odlišný. Nicméně to stejné tě čekalo i zde. Také ničím odlišné. Pouze ti byl poskytnut pohled z jiného úhlu.“ Dořekl. Dívka se na něj nechápavě dívala. ,,Dobrá, začneme popořadě. Co si sakra myslíš, že bylo to dítě? No přeci Beznaděj! A proč zrovna novorozenec symbolizuje Beznaděj? No protože nemá šanci na přežití. Je předurčen k umrtí. Dřív či později prostě zemře. Tak jako my všichni. Proto se Odvaha taky schovávala. Potřebuje mít Naději! Naději na úspěch. Jinými slovy, pokud chceš být odvážná, musíš mít pro co bojovat!“ ,,Ale nakonec jsem se tomu dítěti přece jenom rozběhla na pomoc!? To bylo…“ ,,To byla Pošetilost! Ne Odvaha. Lidé si často pletou pojmy. Vem si třeba Lásku,“ řekl básník. ,,Co s ní?“ zeptala se.
,,No není! Lidé často říkají, že milují. Až příliš často. Přitom to není Láska, když jsou schopni na milovanou osobu po chvilce zapomenout a začít milovat jinou. Jen málo lidí je schopno opravdové Lásky. Když cítíš opravdovou Lásku, nemůžeš bez milované osoby být. Je to prostě jednoduše nesnesitelné. Nesnestitelné však není nic. Ne pro Lásku. Kdyby ji lidé opravdu cítili, poznali by, že Láska je kromě nejhezčího pocitu na světě také pocit nejbolestivější. Nikdy jsem nezažil nic horšího, než nebýt s tebou. A mimochodem Láska ranní mnohem častěji, než je příjemná. Myslím si, že vyžaduje velkou Odvahu opravdu se zamilovat,“dopověděl básník a políbil ji…

…Trhnutím se probudila. Po čele jí stékaly kapičky potu a na prsou jsem jí ležel já, černý kocour Viktor se stejně lišáckým výrazem Jeana Arthura Rimbauda.