Jen metr nás dělil od věčnosti, Miláčku.

Anotace: Dalo by se to pojmout formou alegorie. je to celé smyšlené, ale jsou to city, které chová dívka k chlapci, čeká na něj a když už je od vztahu dělí jen kousek, ...

Ležím na rozlehlé louce, nikde kolem široko daleko nic není, jen starý dub s rozvětvenou korunou. Bránil slunečním paprskům, aby oslepovaly mé oči.
Jednotlivá stébla trávy, připomínající malé a klidné vlnky moře, se dotýkaly mé pokožky. Lechtaly mě na rukách a jednou za čas se dotkly mé tváře. Ovíjel mě větřík a lístky starého dubu se třepotaly. Bílé mráčky, tvořící obrazce naducaných beránků a někdy jsem si v nich představovala i příběhy pro zahnání dlouhé chvíle.
Zavírám oči....
Nemám v tom úplně tak jasno, až po chvíli jsem si uvědomila, co se mi zdálo. Byla jsem na té samé louce, než co jsem usnula, ale s malými rozdíly.
Vteřiny tu trvaly jako minuty, minuty nebyly k rozpoznání od hodin a hodiny tu utíkaly tak pomalu, že vyhlížely jako dny. Nechtěla jsem tu být, nudila jsem se.
Tráva, dříve lechtající mou pokožku, už nebyla tak jemná, začala mě otravovat. Už mi nepřišla jako klidné moře, nýbrž jako jezinky tančící kolem vás s účelem zamotat vám hlavu, podlehnout jim.
Kam se poděl ten lehký vánek? Teď to byla urputná vichřice. Byla mi z ní zima. Stulila jsem se do klubíčka.
Větve starého dubu nade mnou se pod náporem zlé vichřice ohýbaly. Obrazce, které tvořily rozkošné naducané beránky se změnily na rozlobené obličeje a strašidelné výjevy mé fantazie. Slza, která mi stéká po tváři, ukápla na stéblo trávy, svezla se po ní dolů a vsákla se do země.
Zlá a ostrá tráva mě řezala do rukou, nohou i přes mé oblečení, připomínala čepele nožů. Cítila jsem, jak po každém říznutí následuje pálení, které rozdmýchával vítr. Z Mraků, už tak připomínající ošklivé výtvory mé fantazie, bylo šedé, vyhrožující nebe.
"Přijde, slíbil mi to. Musí." - vydržím to, kvůli němu.
Vidím bleskl, který uhodil do vysokého dubu nade mnou a doprovázející hromem. Obrovská větev se řítí přímo na mě.
"ÁÁÁÁ..." v šoku otevírám oči.
Zase jsem na své bezpečné louce, s lechtající trávou, obláčky připomínající naducané beránky a větrem, který si jemně pohrával s mými vlasy.
"Aliceee.." to je on, volá mé jméno. Přišel jak slíbil, věděla jsem to.
Zvedám se a utíkám za ním. Sedm metrů, šest metrů, pět metrů. Světlo, oslepující světlo. Blesk. Hrom. Mám pocit, jako by udeřil někam přede mě. Nic nevidím...
"Tomiii..!" nic, neodpověděl ani hlásek. Světlo ustalo. Tom nikde. Do očí mi vhrkly slzy. Svezla jsem se na kolena a ruce si přiklopila na oči. Pláč.
... Není tu, ...
... Zabil ho blesk ...
... O kousek blíž a mohli jsme být navždy spolu.