Miluji a nenávidím

Anotace: Doufejte, že se vaše tělo nikdy neshodne. Nebo jí možná bylo potom líp? Omlouvám se za neuvěřitelně ohraný motiv, ale nemohla jsem si pomoct :)

Rozum: Už zase se užíráš.
Srdce: A teď přijde na řadu moralizování? (proneslo s ironickým úšklebkem)
Rozum: Nehodlám tě moralizovat.
Srdce: Takže mi dneska nebudeš předčítat všechny důvody, proč bych ho mělo nesnášet? Nebudeš mi říkat, jak je špatný?
Rozum: Ne.
Srdce: A, smím-li se zeptat, čím to je?
Rozum: Nevidím v tom smysl.
Srdce: A předtím v tom snad byl?
Rozum: Předtím jsem si nebyl jistý, že nás oba jednou zabiješ a že já s tím nic nezmůžu.
Srdce: To se stane, až to vzdáš i ty. Nemůžu bez něj žít samo.
Rozum: Nechápu to, každou chvíli říkáš, jak ho nesnášíš, pukáš kvůli němu vzteky, ubližuje ti on i ty samo a stejně jsi pořád u něj. A jí navádíš, aby byla s ním každou chvíli.
Srdce: To nejde vysvětlit nikomu, kdo nevěří v lásku.
Rozum: Jsme jedno tělo, zkus to.
Srdce: Nenávidím ho.
Rozum: To chápu, to je logické.
Srdce: Ale zároveň ho i miluji.
Rozum: A to je to, co tam nesedí. Proč?
Srdce: (rozesměje se smutným smíchem) Víš, když se tě někdo zeptá, proč někoho miluješ, tak ti nikdo nikdy neřekne hned, z fleku důvod. Nikdo ho totiž nezná.
Rozum: Tak jak můžeš milovat, když nevíš proč?
Srdce: Víš, on je jako infekce.
Rozum: Infekce ale není dobrá, ne?
Srdce: Nech mě to dopovídat. Je jako infekce - ale taková, na kterou neexistuje antibiotikum. Dostane se ti do krve a postupně zničí všechno, co tam bylo předtím. Najednou žiješ okamžikem, jsi šťastný. Dýcháš pro něj, jen a jen pro něj. A pomalu tě to ničí. Ale ničí tě to nádherně, tak že se najednou cítíš dokonale.
Rozum: Proč se proti tomu nebráníš?
Srdce: Přijde tiše, ani si toho nevšimneš a máš tělo zamořené jedním člověkem. A jen jeho přítomnost je jako droga, prostě euforie. Kdo by to nechtěl? Jakmile je ale od tebe daleko, tvoje tělo začne strádat. Nikdy jsem nezažilo nic tak hrozného, jako ten stesk a téměř absťák po milovaném člověku.
Rozum: Láska je nemoc?
Srdce: Ta nejzákeřnější.
Rozum: A není na ní lék?
Srdce: Jedině čas utiší příznaky, příčiny nevyléčí nic na světě.
Rozum: Ale lidé se přece rozcházejí. Jakto, když je láska nevyléčitelná?
Srdce: V krvi se ti může usadit někdo jiný a toho druhého vystrnadit. Pak ti ten nový ukradne srdce a ty se tomu musíš podřídit a zapomenout na toho předtím. Jinak nebudeš šťastný.
Rozum: Ale z krve toho druhého ty nevyprcháš?
Srdce: Ne, nikdy.
Rozum: Musí to hrozně bolet, když je s někým, koho máš v krvi ty, někdo jiný.
Srdce: Kdyby to jen bolelo.
Rozum: Co to dělá?
Srdce: To se nedá popsat přesně. Trhá tě to na dvě části. Jedna si přeje, aby byl tvůj milovaný šťastný i s jinou. Ta druhá křičí, pláče, umírá. Vlastně se pokouší sebe samu zabít, protože je to nesnesitelné mučení, když se on jen dotkne nějaké jiné. A ty dvě části mezi sebou bojují o to, kdo ovládne člověka.
Rozum: A to už napořád?
Srdce: Ne. Po čase se od sebe odtrhnou úplně. Staneš se rozervancem, každé místo, slovo, věc ti připomíná jeho, ale ty už necítíš nic. Jen apatii, únavu a bezsmyslnost. Všechno je těžké, složité, zbytečné. Ty jsi zbytečný. Je to horší jak umírání. Brečíš, ale nevzlykáš. Naříkáš, ale nekřičíš. Dýcháš, ale nežiješ. Bojíš se emocí. To je doba, kdy nevelí ani jeden z nás.
Rozum: Láska je neštěstí.
Srdce: Víš, jeden filosof jednou řekl: „Nevím, jestli je láska štěstí, ale rozhodně je to to nejkrásnější neštěstí.“
Rozum: A proč ji tedy nutíš, aby se k němu pořád vracela? Dej jí čas, zmírni příznaky.
Srdce: A ty ji nevidíš, když je s ním? Viděl jsi ji někdy tak šťastnou? Ona ví, jak to dopadne, ale za ten okamžik lásky jí stojí i třeba věčnost mučení. Pro jeden jeho úsměv by obětovala život. Pro polibek duši. Ona už je na vyšším stupni lásky - už ho nejenom miluje, ona ho potřebuje. Jak pro jeho, tak pro svoje dobro.
Rozum: Ale on ji už v krvi nemá.
Srdce: Ne.
Rozum: Ale má ji v krvi tolik jiných, to nepomůže?
Srdce: Ne.
Rozum: Asi už to chápu…
Srdce: Tak mi teď odpověz na mou otázku, bratře Rozume.
Rozum: Asi vím, co to bude. Odpověď zní ne…

Našli ji ráno. Nikdo to nechápal. Krásná, mladá holka, rozhodnutí o přijetí na univerzitu na stole, spousta přátel. Nikdo nepochopil, že se její Srdce a Rozum poprvé za život shodli.