Nath - Kapitola XVI.

Anotace: Hrdlo se mi sevřelo. Dýchal jsem tak zhluboka a nepravidelně, že se mi až začínala motat hlava.

„Tak, super…“ pochválil jsem se a sfoukl sirku.
Prohlédl jsem si svoje dílo. Kulatý jídelní stůl, prostřený vínově rudým ubrusem, na němž se leskly bílé talíře. Na krajích každého měly své místo stříbrné příbory.
Uprostřed stolu stál stříbrný svícen se třemi rameny.
Vypadalo to víc než kýčovitě, ale byl jsem spokojený. Věděl jsem totiž, že přesně tohle se Nathovi líbí.
Odešel jsem ještě zkontrolovat ložnici.
Postel byla přichystaná, rozestláno přesně pro dva. Kazeta s filmem ležela na videopřehrávači.
Už tu chyběl jen Nathan.
Nedomluvili jsme se na přesném čase, ale už bylo sedm hodin, já měl vše nachystané a on nikde.
Sedl jsem si na zem před postel, opřel se o dřevěné obložení a jen tak pustil televizi a znuděně přepínal z jednoho programu na druhý.
Po půl hodině už mě to přestalo bavit, taky jsem začínal být nervózní.
Nathan byl sice pověstný svou nedochvilností. Ale jak dlouho může trvat říct někomu ‚je konec.‘?
Vypnul jsem televizi a šel se podívat do kuchyně.
Svíčky už byly sotva poloviční, a co jsem nedomyslel – skapaný vosk tekl a následně tuhl po celém ubruse.
„No, čím dál lepší…“ zabručel jsem a šel ten nepořádek uklidit.
Odnesl jsem ze stolu všechny věci, sfoukl svíčky a ubrus jsem rovnou vyhodil. S takovou vrstvou vosku neudělá nic ani kombinace Vanishe a Persilu.
Přemýšlel jsem, jestli mám vytáhnout jiný ubrus. Ale z bezpečnostních důvodů jsem se rozhodl nechat to tak, jak to je.
K večeři jsem připravil kuřecí salát, který se dá naštěstí jíst i za studena, takže jsem si nemusel lámat hlavu s ohříváním.
Podíval jsem se na hodiny. Tři čtvrtě na osm Tohle se blížilo extrému i v Nathanově případě.
Rozhodl jsem se mu zavolat.
Uchopil jsem telefon do dlaní a vtom začal zvonit. Napřed jsem si oddechl, myslel jsem si, že volá Nath, ale potom jsem se zarazil..
Prohlédl jsem si neznámé číslo na displeji, vůbec mi nebylo povědomé.
Zvedl jsem to.
„Prosím?“
„Dobrý večer, tady nemocnice Siena City,“ představil se milý ženský hlas do telefonu. „přivezli k nám pacienta jménem Nathan Giordano, znáte ho?“
Ztuhl jsem. „Co se mu stalo?!“ vyhrkl jsem.
„Měl nehodu, připletl se do cesty pár násilníkům. Mohl byste se sem dostavit? Není na tom sice nejlíp, ale pořád křičí vaše jméno a chce vás vidět.“ Hlas zněl dost prosebně. „Obvykle to není standardní postup, ale myslíme si, že kdyby vás viděl, dost by se mu ulevilo.“
„Samozřejmě hned jsem tam.“ Odsekl jsem.
„Víte, kde to je?“
„Jo, díky za informaci.“ Položil jsem hovor.
Po celém těle jsem měl husí kůži.
Zapomněl jsem na všechno a vyletěl na ulici do chladného večera. Mířil jsem přímo k nemocnici Siena City. Mé tempo připomínalo spíš běh než běžnou chůzi.
‚Připletl se do cesty násilníkům‘ – co to znamená? Že ho někdo zmlátil?
Vybavil jsem si tehdejší incident.
Že by to byli ti samí magoři, jako tenkrát?
Možné to je, vždyť se ke mně Nath musel vracet stejnou cestou, jinudy to nešlo.
Přepadla mě zloba a vztek. To vše se mísilo se strachem a starostí.
„Jestli se mi ti lotři dostanou do rukou…“ zavrčel jsem si sám pro sebe.
Přidal jsem do kroku, už jsem byl skoro na místě. Zahnul jsem za roh, přeběhl křižovatku a už jsem stál před vchodem do obrovské osvětlené budovy s nápisem Siena City Hospital.
Vběhl jsem dovnitř a okamžitě zamířil k recepci.
„Kde leží Nathan Giordano?“ málem jsem zakřičel na sestřičku, opřel jsem se o dřevěný pult a zhluboka oddechoval.
Sestřička se na mě dívala s trošku překvapeným výrazem. „A jste příbuzný?“ zeptala se.
„Nejsem, volali mi odsud, že sem mám dorazit!“ vyštěkl jsem.
„To je dobré, sestro.“ Řekl hluboký mužský hlas za mými zády a uchopil mě za rameno.
Otočil jsem se.
„Jsem doktor Morrison, těší mě.“ Řekl a podal mi ruku.
Spěšně jsem mu ji stiskl, „tak co je s ním?“
„No,“ řekl a odvedl mě kousek stranou ke zdi. „Když jsme vám volali, nebyl na tom nejlíp. Měl četné zlomeniny po celém těle, včetně žeber. Některá byla tak nešikovně nalomená, že hrozilo poranění plic.“ S každým jeho slovem jsem přestával vnímat. Měl jsem neobyčejný strach.
„Je vám dobře?“ zeptal se mě lékař, „Nevypadáte nejlíp…“
Přikývl jsem.
„Posaďte se,“ nabídl mi a dovedl mě k židlím u zdi.
„A jak je na tom teď?“ zeptal jsem se dychtivě. „Můžu ho vidět?“ nic jsem si nepřál víc.
Doktor se zhluboka nadechl a vydechl.
„Váš přítel měl kromě zlomenin i rozsáhlé vnitřní poranění, což způsobilo masivní vnitřní krvácení, na které jsme bohužel přišli příliš pozdě…“ konstatoval tiše.
„Co to znamená?!“ nechápal jsem. „Odveďte mě za ním, chci ho vidět!“ trošku rozčíleně jsem vstal ze židle.
Doktor Morrison se postavil taky a položil mi dlaň na rameno.
„Váš přítel zraněním podlehl, je mi to líto…“
„Cože?!“ vydechl jsem, jako by mi někdo vrazil kudlu do zad.
Slil mě studený pot od hlavy až k patě, husí kůže mě pálila po celém těle a nevnímal jsem nic.
Svalil jsem se zpět na židli. Suché oči mě štípaly a hrdlo se mi sevřelo. Dýchal jsem tak zhluboka a nepravidelně, až se mi začínala motat hlava.
Nath je mrtvý…