sss

Anotace: sss

Jednoho rána prostě jen tak vstanete,podíváte se z okna před dům a zjistíte ,že svět se změnil.Kluky,který jsem vídal na nedalekém hřišti hrát fotbal a děvčata,která si hrála na princezny a vozila panenky v kočárkách,ba i pošťáka,kterému na pozdrav kývnu tak vše bylo najednou pryč.Život prostě někdy proklouzne mezi prsty,tak rychle,že člověku samotnému proběhne kolem,jako vlak ,který nemá v jízdním řádu žádné zastávky.Ale nebylo tomu vždy,kdy takhle přemýšlel.Byly doby,ale to je již mnoho let,kdy vstával velmy brzy,dokonce tak brzy,že měsíc stále jasně zářil a hvězdy se daly spočítat,aby pomohl ve dnech a letech válečného útisku rodině k lepšímu životu.Psal se rok 1945 a konec války byl cítit odevšad.Snad možná proto,byli krutosti páchané vedeny obzvlášť tvrdě,nevybíraje si zda jde o ženu či dítě.Z chladného bytu,přiděleného po vystěhování z našeho domku,který si vybral nějaký německý úředník s konexemi jsem každé ráno se svými rodiči opouštěl a vydával se na cestu na kraj města do továrny,kde maminka do úmoru šila uniformy a tatínek v nelidských podmínkách odléval různé části děl a tanků.Já sám jsem dělal co mi kdo řekl,ale většinu času jsem trávil v německé kuchyni a umýval hory nádobý po nenasytných dozorcích a jejich velitelích.Doma zůstávala jen má čtyřletá sestřička,kterou hlídala naše sousedka.Byla to moc milá paní,měla dva syny kteří žili v Americe což byla věc,kterou se snažila utajit,ale v době kdy se nedalo věřit někdy snad ani nejlepším přátelům,kteří ve snaze ochránit sami sebe a svou vlastní rodinu a tací se našli,brzy vědělo gestapo vše a o všech na koho ukázali.Někdy i třikrát týdně tuto milou stařenku předváděli k výslechům jen aby ji znovu a znovu zasypávali otázkamy,které již snad tisíckrát slyšela.Ale byly také týdny,kdy se neukázal v domě nikdo a v těchto relativně klidných dnech,když Nikolka usnula,ano tak se jmenovala má sestřička jsme se scházeli u naší sousedky paní Maláčové,které jsme od těch dob říkali mi děti babičko.Rodiče nám to nejdřív vytýkali,ale když paní Maláčová naléhala,že jí to těší,tak svolili.Později jsme se dozvěděli o jejích vnoučatech,které nikdy neviděla proto si dnes myslím,že jsme jí vyplňovali podzim života a nepříjemné chvíle u výslechu,na které s námi zapomínala.Jak už jsem řekl,naše večerní setkání byla v duchu vzpomínek a babičina krásného vypravěčského umění kdy nám dětem,ba i dospělím,vypravovala pohádky o zakletých princeznách a udatných rytířích.Moc jsem se na tyto večery těšil a myslím,že i rodiče se rádi vraceli do dětských let.Byl to takový chvilkový únik z reality,kdy si všichni přítomní připadali aspoň na malou chvilku svobodní a nemysleli na ráno,na dlouhou cestu do továren a na své blízké deportované bůhví kam.Je smutné dívat se na dnešní uspěchaný svět jehož tvář se tolik změnila.Kamarádi jeden po druhém odcházejí a za malou chvilku,zde nebude nikdo kdo by mohl vyprávět o tom jak těžké bylo kdysi žít.



Pokračování příště:)