Život je hledání

Anotace: Povídka, kterou jsem psala do soutěže Život je hledání v květnu 2010. Neumístila se. To ale neznamená, že by se o ní neměl svět dozvědět :)

Kdysi jsem vlastnil malý antikvariát. Taky jsem psal básně. Teď už pět let sedím v cele a hledám tu slavnou spravedlnost, v jejímž jménu funguje naše justice. Vlastně ani nevím, jestli tu doopravdy sedím už pět let. Na tolik mě odsoudili, ano, ale jak je to už dlouho? Všechny dny, které jsem tu strávil, během nichž jsem ztratil všechno, čím jsem kdy byl, pozbyl jsem své jméno, své vzpomínky, všechny ty dny se jeden druhému podobají jako vejce vejci a dávno se mi slily v jeden.
Takovou dobu tu sedím a přemýšlím o ní, ale tu spravedlnost jsem dosud nenašel.
Čím jsem se provinil? Za co mě trestají tím, že tady poraženě sedím už tak dlouho, ve stinném pokoji bez oken, se stěnami z železných mříží? Copak jsou tak bláhoví, aby si mysleli, že jim můžu nějak ublížit, kdyby tu ty tyče nebyly? Ačkoliv neznám jméno ani jednoho z těch, kteří obývají okolní cely, ačkoliv jsem zapomněl, jak vypadá denní světlo, ačkoliv si už nedokážu vybavit vůni lesa, čerstvých jahod nebo knih, když jsem je otevřel na libovolné stránce a začetl se, ačkoliv jsem zapomněl, jak držet pero v ruce, ačkoliv jsem zapomněl, jak vypadá můj vlastní obličej, přes to všechno nikdy, nikdy nezapomenu na obličeje policistů, kteří vpadli do mého bytu a o pár dní později mě „na základě vyšetřování probíhajícího v souladu se zákony naší země seznali vinným,“ aniž by mi vůbec dali možnost se hájit. Měl jsem právo nevypovídat. Ovšem cokoliv bych řekl, mohlo být při soudním řízení použito proti mně. Raději jsem neříkal nic.
Jenom jsem tě našel, když jsem přišel domů, Ingrid. V kaluži tvé vlastní, karmínové krve, s očima divoce rozšířenýma, s výrazem, kterým jako bys říkala, že ještě nenadešel tvůj čas, že jsi toho měla ještě tolik v plánu… Copak to, že jsem se k tobě smutně sklonil, naposledy tě objal, naposledy tě políbil a chtěl se s tebou naposledy rozloučit, zbarvilo mé ruce tvojí krví? Copak to ze mě udělalo vraha? Kde je ta spravedlnost, když tu teď trpím za toho démona, který si dovolil vzít ti tvůj něžný a láskyplný život, aniž by mu k tomu někdo dal právo, Ingrid? To je úděl té spravedlnosti, když teď trpíme oba, zatímco tvůj pravý vrah teď někde běhá na svobodě? Kolik nevinných lidí ještě bude muset zemřít, aby to někomu došlo? Pořád na tebe myslím, Ingrid. Ale jak dlouho už? Jak dlouho už hledám v tomhle světě spravedlnost, která dovolila někomu cizímu ukrást ti život, a teď si kráčí i pro ten můj? Jsem tu týden, měsíc nebo už roky?
Strážník kolem mé cely prochází každou chvíli. Ani nevím, zda tu chodí jen tak, když se mu zachce, nebo zda tu chodí v pravidelných intervalech, třeba ráno a večer, opravdu nevím, nerozeznávám to, nejsem schopný si uvědomit, co je za denní dobu. Proč ale kolem mě prochází, jako bych byl kus shnilého odpadku, proč se od mé cely drží na dva metry daleko? Bojí se snad, že mu něco udělám? Ale proč se bojí? Jen proto, že mě někdo nazval vrahem a násilníkem? Ale já jsem to přece neudělal, Ingrid, já jsem tě jenom našel!
Ten bachař se dneska chová nějak divně. Jindy mi nevěnuje ani jediný pohled. Teď se u mé cely ale zastavuje. Třemi dlouhými, důstojnými kroky přejde uličku až ke dveřím z mříží. Klíče rachotí. Dveře se otvírají. Já stále sedím. Nemám v úmyslu mu ublížit, i když bych k tomu měl důvod, protože i on patří k té justiční bandě obhajující občany v zájmu spravedlnosti. Jeho rty se chvějí. Chce mi něco říct. Nechápu to. Za tu dobu, co jsem tady, na mě ještě nikdy nepromluvil.
„Už je čas, Richarde.“
Čas? Jaký čas? Teď? Opravdu? To už uběhlo pět let od té doby, co mě sem přivedli?
Jde přímo ke mně a já vstávám, abych mu mohl hledět do očí. Třeba on z těch mých pozná, jak tou jejich spravedlností pohrdám. Na jeho opasku zachrastí lesklá, železná pouta. Ale nesundává je. Jen chce, abych o nich věděl.
„Myslíš, že se obejdeme bez toho?“
Kývnu, abych mu naznačil, že se mě nemusí bát. Nemám v plánu ho napadnout, mstít se mu za to, co se mi stalo. Proč bych měl? Abych mohl dál žít? Ale proč bych měl chtít žít ve světě, kde není hříchem pověsit nevinného a zbavit ho tak jeho mladého života, protože to dovoluje zákon?
„Chceš něco říct? Něco někomu vzkázat?“
Odpovím mu bez rozmyšlení.
„Chtěl bych jen, aby Ingrid věděla, že mě to mrzí.“
Dívám se, jak klopí oči, pak chápavě přikývne, a nakonec mě chytí v podpaží.
„Tak pojď.“
Vyšli jsme. Ohlížím se za celou, ve které jsem strávil posledních pět let svého života přemýšlením o tobě, Ingrid, o tom, co se ti stalo.
Dveře od cely zůstávají otevřené, aby mohly pohltit duše dalších zatracených, ať už nevinných nebo vinných.
Prší. Strážník mi nakonec musel pouta připnout, protože tak to prý vyžadují předpisy. Nezlobím se, jen to potupně přijímám. Předpisy pro mě ztratily význam společně se dnem, kdy mě sem zavřeli a nedovolili mi ani se podívat ven na slunce nebo na sníh. To opravdu oslavila Praha Vánoce pětkrát, za tu dobu, co jsem tady?
Vychutnávám si přívětivé kapky, jak mi stékají po tváři, krásný déšť, který jsem necítil už tak dlouho, který je pro mě na tomhle místě najednou jedinou milou věcí. Cinkavý zvuk dopadajících kapek je tak uklidňující.
Nechávám se jím opájet, dokud nedojdeme k dřevěnému výstupku představujícímu smrt. Tady mi strážník sundává pouta. Odtud už musím jít po schodech nahoru sám. Kolem stojí snad milion lidí. Co tu dělají? Co je zajímavé na tom dívat se, jak někoho věší? Proč mají lidi tak rádi cizí utrpení? Proč se přišli podívat? Já je neznám! A oni mě taky neznají. Nemusí je to vůbec zajímat! Běžte pryč! Kdyby vás křivě odsoudili, taky bych se na to nepřišel podívat!
Cítím, jak na mě doléhá strach. Vždyť za chvíli zemřu, Ingrid! Zemřu, oba budeme mrtví a ten, kdo způsobil naši smrt, možná stojí někde mezi těmi cizími lidmi a dívá se na moji popravu, dívá se na mě povýšeně a spokojeně, jako bych byl vítězem olympiády a ne nevinným odsouzencem k smrti. Nohy mi na schodech kvůli dešti podklouzávají. Snažím se nevnímat stovky páru zvědavých očí, stovky pohrdavých výkřiků.
Smyčka už čeká. Jde z ní strach. Snažím se nevšímat si tří mužů, kteří tu stojí, aby mě ohlídali, kdybych snad chtěl utéct. Jak je to jen může napadnout? Jsou tak směšní. Utéct? Kam, proboha?
„Richarde Pavlovský,“ slyším z úst muže v uniformě, který se nachází vlevo ode mě. Vedle něj stojí druhý. Ten má na starosti provaz.
On mě doopravdy oslovil jménem? Tak se doopravdy jmenuju? Mně samotnému to jméno zní tak cize, přeci jsem ho ztratil, vzali mi ho, stejně jako mou osobnost, kterou jsem byl…
„Na základě vyšetřování, které proběhlo v souladu se zákony naší země ve dnech osmého srpna až dvanáctého listopadu roku 1923, jste byl shledán vinným za vraždu Ingrid Havlíčkové, jak rozhodl soud dne osmnáctého ledna roku 1924.“
Soud? Zákony? O čem to mluví? Ach Ingrid, celou dobu, než jsem tě potkal, jsem hledal smysl života, někoho, pro koho žít. Když jsem tě našel, hledal jsem způsob, jak tě učinit šťastnou. Když se mi to podařilo, někdo cizí, kdo se nám nepozván vkradl do života, nám oběma tu radost odepřel. Chtěl bych ho najít, toho, kdo si vzal naše životy do rukou. Ale už nemám sílu hledat v tomhle zmrzačeném světě. Už nemám ani čas tě pomstít. Doléhají na mě pokřiky od lidí, které jsem nikdy neviděl, kteří mě odsoudili, aniž by mě kdy potkali na ulici, aniž by měli podle čeho mě soudit.
„Do pekel s ním, s vrahem!“
„Každý takový je ostudou našeho národa!“
„Doufám, že se bude škrtit hodně dlouho!“
Každý z těch pokřiků ke mně doléhá z jiné strany davu. Neohlížím se ani po jediném. Z očí se mi derou slzy. Nikdy mě neviděli. Tvrdí o mně, že jsem vrah. A ten policista je nechá ubližovat mi, nedopřeje mi klid v poslední minutě mého života. Já jsem to neudělal. Ty to víš! Víš to, Ingrid, že jo? Alespoň, že ty jediná to víš…
„Soud vás odsoudil k pěti letům odnětí svobody a k trestu smrti oběšením ke dnu dvacátého třetího listopadu roku 1929.“
Z toho deště už je mi zima. Někdo ke mně přichází a nasazuje mi na hlavu tmavou kuklu. Je mi jasné, že jeho obličej je to poslední, co vidím.
Nikdy v životě jsem nikomu neřekl křivého slova. Nikdy v životě jsem nikomu nic neukradl. Nikdy v životě jsem nikoho neuhodil. Nikdy jsem nikoho nezavraždil. Proč mě věší?
„Obžalovaný Richarde Pavlovský,“ doléhá k mým uším skrze tmavou látku zastřený hlas. Alespoň už nevidím zlomyslné obličeje všech těch lidí, kteří obětovali svůj čas, aby se jednoho deštivého dne přišli podívat na popravu. „chcete něco říct ke svojí obhajobě?“
Mlčím. Škoda plýtvat slovy pro tenhle krutý svět. Myslím na tebe Ingrid, protože jsi byla to jediné, díky čemu mělo cenu na tomhle místě pobývat. Prosím tě, promiň mi, že jsem tvou smrt nepomstil a místo toho se nechal chytit pro něco, co jsem neudělal. Myslíš, že je bude mrzet, až zjistí, že pověsili nesprávného, Ingrid?
Někdo mi přes hlavu nasazuje oprátku a utahuje ji na krku. Teď už jen čekám, kdy se pode mnou propadne podlaha. Cítím, že se nadechuji naposledy. S tím vzduchem, jehož se mi v černé kukle dostává jen málo, vdechuji i tíhu viny celého lidstva řídícího se spravedlivou justicí. Je to dlouhý okamžik. Snad tě, má milá Ingrid, za několik málo okamžiků zase spatřím.
Silný výstřel do vzduchu, který má pokynout popravčímu, mě skoro ohluší. Ztrácím půdu pod nohama.
Amen.