Letní "radovánky"

Anotace: I takhle to dopadá...

Bylo léto… slunečné, teplé… ten plán se mi líbil a já souhlasila… kéž bych ho mohla vzít zpět…

V černé sukni (ano, já v sukni!) mířím přes náměstí do čajovny. Triko červené na ramínka a i přesto je mi vedro! Holky už čekají.
„Ahojte!“ pozdravíme se a seknu sebou do rohu místnosti.
„Hezká sukně,“ pochválí mi Krista, a když ona pochválí, opravdu vám to musí slušet!
„Díky. Ták co? Těšíte se?“ řeknu s úsměvem. Všechny tři se na mě podívají s plamínky vzrušení v očích.
„Dobře, přiznávám, blbá otázka,“ řeknu a všechny se zasmějeme.
„Shrňme si to, holky,“ bere vedení do svých rukou Krista. „Místa pro stany jsem zarezervovala, je to teda za týden, kam všude půjdeme, víte ne?“
Za dvě hodiny jsme se rozloučily a každá nastoupila do jiného autobusu.

Dny ubíhaly.
„Nikam nepojedeš!“ řve do telefonu.
„Pojedu! Já…já už tu nabídku přijala,“ oznámím mu do telefonu.
„Pojedeš tam a už se neuvidíme!“ řekl definitivně a zavěsil.

Nastal den, kdy jsme měly zaplatit zálohu, takže jsme se s holkama zase měly vidět v čajovně. Když jsme tam přišla tentokrát, jako první jsem slyšela: „Vypadáš příšerně!“ Můj vzhled okomentovala Krista.
„Díky,“ řeknu přešle a zabořila svůj zadek do kupy polštářů. Všechny se na mě podívaly s otázkou.
„Holky… já nikam nejedu…“ řeknu smutně.
„Cože?! Proč?“ vypadne z Martiny.
„Pohádali jsme se…“
„Tak jeď bez něho,“ má ihned řešení Anet.
„Ne. Všechny tam budete se svýma klukama a já tam budu jenom překážet,“ odpovídám vzápětí. Hodí na mě smutný pohled.
„Proč jste se vlastně pohádali? A proč jsi nám nic neřekla?“ ptá se Martina.
„Víte… já dostala nabídku…“ všechny čekají, co bude následovat. „Nabídku fotit ve Francii. Poslední fotky s vámi jsem poslala do pár agentur a jedné se ty fotky natolik zalíbily, že mi nabídli stáž. Nechtěla jsem vám ničit prázdnin.“
„To jako fakt? To je přece úžasné!“ raduje se jako první Krista.
„Raďo, to ti přeju!“ pokračuje Martina.
„Dobře, ty!“ ukončí to Anet.
„Já vám to řeknu takhle. Ví, kdy a kde se máme sejít. Půjdu tam, ale jestli nepřijde, nejedu!“

Nastal den D a já jsem se s krosnou na zádech vydala k vlakovému nádraží. Už tam byli všichni. Šest postaviček s krosnami na zádech přešlapovalo na modré dlažbě. Všichni se na mě podívali.
„Ahoj,“ pozdraví mě holky skoro naráz.
„Ahoj,“ oplatím jim pozdrav.
„Tohle je Marek, Kuba a tohle je Lukáš,“ představí mi svoje kluky. Jen se usměju.

„Už nepřijde… Tak si to tam užijte, nedělte tam ostudu a ať tam nezabloudíte…“ loučím se s nimi. „Proč se usmíváte?“ ptám se nechápavě. Otočím se. Dlouze se mi podívá do očí. „Tak jedeme, ne?“ řekne s úsměvem a chytne mě za ruku.

Dojeli jsme na místo, snažili se postavit stany (některým se to povedlo na první pokus) a potom jsme se vydali na procházku po okolí. Našli jsme si kopeček, z kterého jsme pozorovali romantický západ slunce. Když jsme dorazili zpátky, do našeho stanového městečka, sedli jsme si kolem ohniště a někdo poslal kolovat flašku s vodkou. Já, jako vždy, odmítla.
„No, tak, zlato, dej si.“
„Ne!“ odpovím prudce.
„No tak, uvolni se! Dej si,“ pořád mě přemlouvá.
„Ne!“ zvednu se a odejdu.

Za chvíli za mnou přišel. Přišel se omluvit.
„Promiň, lásko, pojď zpátky,“ říká a políbí mě. Nenamítám a vracíme se.
„Tady máš,“ podá mi sklenici s vodou.
„Díky,“ poděkuju a hodím to do sebe. Vidím pobavené obličeje ostatních a pak vidím jenom tmu.

Ráno jsme se vzbudila na lavičce, pode mnou několik flašek od alkláčů a šílená bolest. Znechuceně si sednu. V mém stanu leží můj kluk. Dotrmácím se na záchod. Hned, jak posunu své drahé kalhotky, se úplně probudím. ON TO UDĚLAL! S brekem vyběhnu ven a vtrhnu do stanu.
„Co děláš?!“ ptá se rozespale.
„Balím! Jedu domů!“ Můj breko-řev vzbudí ostatní.
„Co se děje?“
„Co se děje? Vy jste mě něčím nadopovali a co se děje? Co jste mi dali? Extázi?!“
„Jo…“ šeptne někdo.
„JAK JSTE MOHLY! Holky, já vám věřila a vy mi uděláte tohle!“
S brekem přelézám plot kempu a mířím na vlakové nádraží.

Uběhlo pár týdnů, které jsem strávila ignorování všech vzkazů, SMSek, hovorů… Nedokázala jsem pořád pochopit, jak jsem se v někom mohla tak splést! Ještě k tomu jsem za tři dny měla odjet a já neměla náladu. Ale největší šok měl teprve přijít. Už jsem se pomalu vzpamatovávala z toho, že jsem byla znásilněná svým klukem.
Zvonek neustále zvonil. Otevřel ajsem dveře. Stály tam… mé kámošky… snad bývalé kámošky….
„Co chcete!“ řeknu nepříjemným tónem a zadržuju pláč.
„Chtěly jsme se omluvit,“ začne, jako vždy, Krista.
„Fajn, můžete jít… omluvu nepřijímám!“
„Ale my za nic nemůžeme!“ nenechá se odbýt.
„Nechte toho! Vy…. Vy jste nepřišly o to vzácné kvůli posrané droze!!! A nemusíte řešit ty následky! Když už, tak mohl použít ten zasranej kondom!“ Hodí na mě tázavý pohled.
„Ty jsi…?“ zeptá se opatrně Marťa.
„JO! Jsem těhotná! A teď už běžte! BĚŽTE!!!“ Holky pomalu odcházejí.
„Můžeš mi něco slíbit?“ zeptá se Krista.
„Co...?!“
„Nechceš se zabít, že ne?“
„Ne, nemůžu ti to slíbit…“ odpovím a zabouchnu dveře.

Byl to můj poslední rozhovor s nimi… a s kýmkoliv jiným… pár minut po téhle návštěvě jsem se oběsila. Řešení to nebylo, ale já našla svůj klid…