Nevydařený výlet jedné dívky

Anotace: Asi bych tohle nechtěla zažít..

25.července.2008
Je ráno. Sluníčko prosvítá skrz husté koruny stromů až do té staré dřevěné budky. Svítí mi do obličeje a uvědomuji si, že je ráno a že bude opět na chvíli klid. Ale najednou, co to? Kousek ode mne slyším někoho běhat a křičet ,,Jé, tatí, koukej, našla jsem houbu.´´ Uvědomuji si, že to není ON, ale možná má záchrana. Začnu kopat do plechu ležící kousek ode mne, ten burácí. Najednou se otevřou dveře a já se leknu, vidím copatou holčičku. Ta jakmile mne spatří, začne křičet ,,Tatí, tatí, honem sem, je tu nějaká holka, je svázaná a je od krve.´´ Muž přiběhne, přikrčí se, aby mě mohl rozvázat a řekne: ,,Neboj my ti pomůžeme.´´ Podepře mne, dovede k autu a pak už honem do nemocnice. Tam mu řeknu pouze: ,,Díky.´´ Na víc se nevzmohu.

27.července.2008
Probudím se v té samé nemocnici, kam mě odvezl ten muž, kterému děkuji za vysvobození z utrpení. Kdybych se sestry nezeptala kolikátého je, nevím to. ,,To jsem spala dva dny?A….nehledal mě tu někdo?´´ Sestra se na mě podívá a říká: ,,Ne, myslím, že ne, jenom ten pán tu byl se na tebe podívat. Jenže jsi spala. A ta malá ti tu nechala tohle.´´ Podívám se na malého plyšového medvídka a musím se usmát. A najednou se mi zavírají oči. Tma, nic víc.

28.července.2008
Oči se mi opět otevřou. Na židli vidím sedět ženu, neznámou ženu. Vyhrknu ,,Kdo jste?´´ Žena vstane a blíží se k mé posteli. Zastaví se a říká: ,,Jsem vrchní inspektorka. Mé jméno je Pavla Urbanová,´´ chvíli se odmlčí a pak pokračuje ,,Vím, že to pro tebe je těžké, ale potřebovali bychom, abys nám řekla co se ti stalo a hlavně kdo ti to udělal.´´ Myslela jsem, že za mnou někoho pošlou, ale že ženu? To mě ani ve snu nenapadlo.Čekala jsem tak 50tiletého plešatého pána, který na mě bude prskat při každém slovu. Dívám se na ni a říkám si, že je hezká a mladá. Víc jak 30let jí nebude, tím jsem si jistá. Její vlasy jsou blond a krásně lesklé, po ramena. Zničehonic mě osloví ,,Víš, víme akorát to, co nám řekl pan Novák, který tě našel, řekl nám místo, kde tě našel a už tam jsou moji kolegové. Jenže nikdo neví nic víc než to, že se jmenuješ Ema. Je to tak?´´ kývnu a řeknu ,,Ano, jmenuji se Ema Jandíková. A před měsícem mi bylo 17let.´´ To jí stačí.Vše, co jsem řekla, si zapíše do takového malého bločku, co si vyndala s kabelky. Odchází, ale u dveří se otočí a řekne: ,, Je to těžké, já to vím, sama jsem zažila asi něco hodně podobného co ty. Zítra přijdu a mohly bychom začít, aby to bylo už za námi.´´ Ta žena mi přijde fajn, i když nevím, čím to je.




29.července.2008
Je přesně 9:00 a inspektorka Urbanová vstupuje do mého jednolůžkového pokoje. Bere si židli a než si sedne, zeptá se: ,,Smím?´´Kývnu. Usedá na měkkou židli. Chvíli si mě prohlíží a pak říká: ,, Jestli chceš, tak to můžeme ještě o den opozdit. Zítra klidně přijdu znova, jestli se na to ještě necítíš..,´´ asi chce něco dopovědět, ale já jí skočím, do řeči, i když vím, že se to nedělá: ,,ne, ne, já už bych to chtěla mít za sebou a navíc ON by mohl někam brzy utéct, až přijde na to, že tam nejsem a na to už určitě přišel. Chodil tam každý den,´´ vzlyknu. Chytí mě za ruku a řekne ,, Tak povídej, já tě budu poslouchat a nechám tě mluvit, jak dlouho chceš a občas si něco zapíšu.´´ Zhluboka se nadechnu a vydechnu a začnu vyprávět. ,, Víte asi jako každý teenager jsem chtěla na prázdniny pryč z města. Bydlím v Brně a tam chodím na gymnázium. Dokonce tam máme partu. Já, Aneta, Elena, Martin, Alex a Miky. Známe se dlouho, i když Martin a Miky jsou o dva roky starší. Dohodli jsme se, že vyrazíme na 10dní pryč z města. Tady v Hronově se nám to zdálo nejlepší, protože je to daleko od Brna a není to v tom kempu drahé. Jestli jste tam byla, víte proč. No takže jsme se dohodli, že vyrazíme. Rodiče se docela i uklidnili, když jsem jim řekla, že nejedeme samy holky. Vyrazili jsme 15.července v 13:30 autobusem. Po hledání kempu, teda spíše základny, jsme dorazili na chatu č.5 v 17:15 hodin.´´ Zamyslím se při vzpomínce na mech ležící na střeše, kde se vyhřívá na sluníčku. Křupající tři schody. Vrzající dveře. Na tu kuchyňku, záchod, obývák a na ty dvě ložnice. Na všechnu tu špínu vevnitř a na starý opuštěný holý strom s oloupanou kůrou, při západu slunce jakoby hořící. Uvědomuji si, že na mě inspektorka mluví: ,,Promiňte zamyslela jsem se. Takže byli jsme v chatce a nudili se. Řekli jsme si, že se půjdeme projít. Tak jsme šli, byla noc a úplněk.V noci se zdálo všechno hrozně strašidelné. Stromy se chvěly a křupaly jakoby, se praly. Já a Elena jsme se držely za ruce jako klíšťata. Aneta šla s Mikym, chodí spolu. Alex a Martin šli vedle nás. Prý, abychom se tolik nebály, ale nepomáhalo to. Povídali jsme si, ale ani to nepomohlo. Najednou Miky řekl ,,Hele kluci měli, bychom se vrátit, holky se bojí a já nechci, abychom zabloudili. Půjdeme to prozkoumat zítra.´´ Souhlasili jsme a jakmile jsme došli do chaty, zachumlali jsme se do spacáků a usnuli. Druhý den jsme prozkoumali okolí a odpoledne mi Martin řekl, ať jdu s ním pro dřevo, že si uděláme k večeři buřty. Šla jsem, proč taky ne, vždyť to byl kámoš. Povídali jsme si a když jsem se skláněla pro dřevo, Martin mě shodil a já spadla do mokrého listí na zem. Na pusu mi dal ruku, abych nekřičela, bála jsem, se přikývla na souhlas mlčení. Začal mě osahávat, ale já se nedala. Kousla jsem ho, on se postavil a nechal mě být a na konci lesa, když už jsme viděli ostatní, mi řekl ,,Neblbni, ale jestli to někomu řekneš, tak uvidíš. A pak budeš litovat, že jsi to někomu řekla´´ Byla jsem ráda, když jsme došli k naší chatce. Kluci hned spustili ,,Emo, co jste tam dělali, že jsi špinavá?´´ Ale já nic neřekla. Hrozně mě mrzelo, že to holkám nesmím říct, bála jsem se ho, co by mi mohl udělat. Každý podvečer jsem se bála a čekala, kdy mi zase Martin řekne: ,,Pojď, jdeme se projít.´´ Ostatní si mysleli, že jsme se sblížili a že spolu chodíme. Jenže já se ho pořád bála víc a víc. Martin je vysoký, černovlasý, ale hlavně sportovní typ kluka a je silný. Těšila jsem se domů. Až 21.července ke mně Martin přišel a rozkázal mi: ,,Sbal si věci, uděláme si malý výlet.´´ Otočil se, ale hned zase zpět ke mně: ,,Jo a neboj, budeme sami,´´ řekl to s úšklebkem, věděla jsem, co tím myslí a sevřelo se mi srdce strachem. Ostatním nakukal, že chceme být sami a že určitě chápou proč. A že se sejdeme 25.na nádraží. Šli jsme, nevím jak dlouho, ale noha se mi pletla o nohu. Došli jsme k nějaké dřevěné budce, vevnitř byl stůl, židle a postel, na kterou mě strčil jako kus starého hadru, a pak mi svázal ruce tak pevně, že jsem křikla: ,,Au, au, to bolí,´´ přitáhl provaz ještě víc. Cítila jsem, jak mi ruce po chvíli otékají a cítila jsem krev na zápěstích. Nekřičela jsem, neměla jsem sílu a navíc jsem se hrozně bála, co mi udělá. Najednou mi řekl: ,,Emo, nemuselo to zajít až sem. Jenže ty sis nikdy nevšimla, jak jsem se do tebe hrozně zamiloval. Víš nikdy bych tohohle nemohl dosáhnout, kdybys nenavrhla jet sem, na konec světa. A teď si můžu, dělat co chci.´´ Smál se, dívala jsem se na něj a čekala, co mi udělá. Za chvíli se sebral a odešel. Určitě byl na sebe hrdý, že mohl znásilnit holku, která je přivázaná na posteli a nemůže nic dělat. Pak jsem si řekla, teď mě může ještě zabít a zakopat někde v lese jako v těch filmech. Ráno se vždy vytratil a objevil se večer. Smrděl kouřem a alkoholem. Jednou mě rozvázal a dal mi napít a najíst. Nic jsem neudělala a nevím, proč mi začal drtit nejdřív jedno zápěstí a poté, co jsem křikl: ,,Nech toho, to bolí, zlomíš mi ruku,´´ chytil mě i za druhou a já pak prosila, aby mě pustil, místo toho mě opět přivázal a tentokrát odešel v noci a nechal mě být. Docela se mi ulevilo, když odešel, jenže jsem se zase bála tam být přes noc sama. Ležela jsem zkroucená a představovala, si kdybych byla doma, co bych dělala. Teď bych byla na 100% ráda, kdybych mohla být doma se svojí 4letou sestřičkou Adélkou a našima .Opakovala jsem si to dokola, až jsem z toho usnula. Ráno jsem se probudila a slyšela křičet tu holčičku, myslela jsem, že ještě spím, ale pak když jsem se probrala a slyšela ji, začala jsem kopat volnýma nohama do plechu, a pak jsem ji uviděla mezi dveřmi. Pak přiběhl ten muž, který mě rozvázal a nesl do auta a pak mě odvezl sem. Pamatuji si jen to, jak vidím sestru , která mi něco píchne a mně se za chvíli objeví tma, a pak se vzbudím za 2dny a mám ruku v sádře a v ní jakoby mraveniště a v něm spoustu pilných mravenců. A pak zase oči sklap a tma. Další den vy.´´ odmlčím se a ona se na mě dívá a nic neříká, ještě chvílí mlčí a najednou řekne: ,,Potřebovala bych vědět všechno, co víš o tom Martinovi a pak i jména těch ostatních´´ přikývnu a vtom se otevřou dveře a tam holky. Dovnitř vpadne Elena a Aneta . Kouknu na ně, oni na mě, rozeběhnou se ke mně a začnou se mě ptát, co se mi stalo. Inspektorka chce odejít, ale když jí řeknu: ,,Počkejte, tohle je Elena a tohle Aneta, moje kamarádky,´´ zůstane. Holkám všechno řeknu a když skončím Elena mě chytne za ruku a řekne: ,,Neboj, my tu s tebou zůstaneme, nám to přišlo divný hned, že, jo Anet, no a to, jak se k tobě Martin choval a ty jsi skákala, jak on pískal a vždycky ten tvůj výraz. To přišlo divný i klukům. No a když jste se ani jeden nevrátili, tak jsme začali myslet i na něco hrozného a začali objíždět nemocnice v okolí. A teď jsme rádi, že jsme tě našli naživu.´´ Každou jsem musela obejmout. A povídali jsme si, i když tam byla inspektorka, ta mi nevadila. Na chvíli holky odešly, aby mohly zavolat klukům. Inspektorka ke mně jde a říká: ,,No vidíš a máme to za sebou, takže teď přijdu zítra, abys mohla podepsal protokol a tvoji kamarádi taky. Tak ať neodjíždějí. A až ho najdeme, určitě bude soud. Musím říct, že jsi a byla statečná.´´Tím to ukončila a odešla . Za chvíli vpadli do pokoje jak holky tak kluci. Přinesli mi čokoládu. Na nic se mě neptali a povídali jsme si jakoby nic. Za chvíli jsem se usmívala a to díky klukům a jejich vtipům. O chvíli později přišla sestra a sdělí jim: ,,Mládeži, vy jste ještě tady? Návštěvní hodiny skončily už před hodinou a navíc ona musí odpočívat.´´U dveří se otočí Elena a řekne: ,,Neboj, my zase přijdeme´´. Usínám s příjemným pocitem díky svým kamarádům.

30.července.2008
Jen co vejde inspektorka do mého pokoje, tak pokoj rozzáří. Přijde mi to divné, že vyzařuje tolik slunce, radosti a světla a musím se zeptat: ,,Co se děje?´´ Mrkne na mne a víc mě nenapíná: ,,Dostali jsme ho, Emo.Tvoji kamarádi nám moc pomohli s tím, kde ho máme hledat. A teď už sedí ve vazbě předběžného zadržení. A 3.srpna bude soud.´´ Nic víc neřekne, asi čeká na mou odpověď, jenže já jí pouze řeknu: ,,Dobře, ale zavolejte prosím na tohle číslo a řekněte našim, co je se mnou a aby přijeli, děkuji.´´

31.července.2008
Ležím na posteli jako mrtvola, jak se o mne vyjádřila jedna sestřička. Dívám se na televizi. Odpoledne přijde parta a povídáme si tak dlouho, až je sestra vyžene s tím , že zítra je také den. Jenže ona neví, že tu zítra nebudou.





1.srpna.2008
Probudím se až k obědu, nevím jak to, ale nikdo mě nevzbudil. Parta mne nenavštíví, jelikož jeli domů oznámit rodičům, co se stalo a hlavně pro nové oblečení. Ale co, stejně je uvidím za dva dny, i když ne u moc příjemné situace. Aspoň pro mne.

2.srpna.2008
Rodiče. Přijeli i s Adélkou. Ta, jakmile mne spatří, klidně hupsne ke mně do postele a já ji nechám a vlípnu jí pusu na tvář. A držím ji v obětí. Rodiče jsou tak ohleduplní, že mi nic neřeknou. Jen mě obejmou a praví: ,,Měli jsme o tebe takový strach, jen kdybys věděla, jak moc velký.´´ Večer nad tím vším tak uvažuji a spustí se mi slzy, cítím, jak se mi kapky ženou po tvářích dolů. Předtím jsem nebrečela. Teď si to nejspíš vynahrazuji. Jako kdybych snad zbourala zeď přehrady. Nakonec z toho všeho usnu.

3.srpna.2008
Dopoledne mne pustí z nemocnice. Jakmile vyjdu ven, vidím rodiče. Mám na sobě své bývalé oblíbené usmívající se černé triko a ošoupané džíny. Ty věci, ve kterých mě našli před 8 dny v té hrozné budce. Mamka mi podá tašku s čistým oblečením. Zajdu se převléknout na záchody. Poté vyrazíme k soudu. V síni zahlédnu plno lidí. Mé kamarády. Martina, který sedí na židli, a na rukou má pouta. Jak jsem ho spatřila, vše se mi vrací. Táta si asi všimne mého výrazu a chytne mě za ruku. Nevytrhnu ji. Sedneme si. Jakmile soudce něco začne říkat, neposlouchám, skoro vše jde nějak mimo mne. Nemůžu se na něj ani podívat a ten, že si říkal kamarád? Teď ho nenávidím. Soudce přečte nejdřív jméno obviněného, poté jména mých kamarádů, jakožto svědků a pak mé, jakožto oběti. Soudce přečte obvinění a usoudí, že je vinen. I s těmi všemi rvačkami, co vedl a pak kšeftováním s drogami, mu soudce určil 10let ve vězení. Celkem se mi uleví, že nebude nikomu moci ublížit, už nikomu jinému ne, i když vím, že se toho nikdy nezbavím. Vzpomínky se totiž nedají smazat, i když bych si to moc přála, na tohle nikdy nezapomenu.