Nová generace- 1.kapitola

Anotace: Nevím kolik je zde milovníků VA, ale já jí propadla a tak nějak jsem se pokusila napsat svou povídku na toto téma. Postavy jsou nové, originální. Přeji hezké čtení LN. ..... ČÁST 1

Blond vlasy mám stažené do pevného drdolu a kráčím, po zasněžené ulici Kujbyševa. Asi tak padesáti tisícového města, které bylo stále zasněžené, kromě pár měsíců v roce. Jmenuji se Jekaterina Táňa Aramazd. Ale nikdo mi neřekne jinak než J. I matka se to naučila.

Je mi sedmnáct a studuji na akademii Svaté Olgy, jsem dhampýrka a strážkyně, svého nejlepšího kamaráda Nikity Tarasova, jednoho z královských morojů. Vypadáme jako sourozenci, vysocí s atletickou postavou a blond vlasy. Jen s tím, že Nikita má světle modré oči, které kdyby mohli, tak vám udělají díru do hlavy.

Ty mé jsou jantarově žluté, s divným rámováním, okolo. Matka mi říká, že mám vlčí oči a jen jednou se zmínila o mém otci a to když mluvila o mých očích. Podle všeho to bylo klasické seznámení Dhampýrky a Moroje. Svedl mou matku, ona otěhotněla a z Moskvy jsme se odstěhovaly sem. Utekla před ostudou a pomluvami, kterých mě chtěla ušetřit.
Byla jednou z nejlepších strážkyní, ale po otěhotnění se vším sekla a svůj život zasvětila jen mne. Ona mne učila bojovat od útlého věku, a proto já byla lepší než většina mých spolužáků. Otec mi nikdy nechyběl, moje matka Nina, mi ho skvěle nahradila. I kdy se jí dvořilo spousty dhampyrů i morojů, které ona odmítala. Nepotřebovaly jsme nikoho jiného než jedna druhou.
Měly jsme v kampusu školy malý dvoupodlažní domek, který nám ovšem stačil, k mé potřebě tam bylo naprosto vše, co osmnáctiletá dívka potřebuje. Spousty oblečení, notebook, mobil, kosmetika a velký pokoj, který sousedil s matčinou ložnicí. Z horních pokojů, byl krásný výhled na pravoslavný kostel a malý hřbitov za ním, břízový lesík a jezírko. Pokoje v přízemí byly také hojně využívané, jelikož ihned pod schody byl prostorný obývací pokoj propojený s kuchyní, ano, i koupelna a toaleta byla součástí. Má matka, ale ze všeho nejvíc byla hrdá na malou zahrádku před domem, kterou udržovala, pokud nebyla v práci v archivech akademie. Jistě jí tato práce nebaví, ale má svůj klid. Občas ji vidím, jak zasněně kouká na tréninky strážců.
V uších mi duněla Arkona a já si falešně prozpěvovala, když mi na rameno dopadla těžká ruka. Ladným půlobratem se dostanu za útočníka a kopem pod nohy jej položím na sněhem pokrytou zem. Až když leží, vytrhnu si sluchátka z uší a nechám je volně viset kolem krku, z drdolu mi vypadne pramen vlasů, ale to nevnímám. Má ruka mezi tím vystřelí ke kůlu pod bundou. Když se podívám do obličeje útočníka, zrudnu víc než má bunda.
Byl to jeden z mých spolužáků, Jurij Stěpanov, který na mě překvapeně zíral ze země.

“ Koukám, vždy připravena, na tebe se fakt musí jako na koně. Zepředu a pohladit.“
Začne se smát, když se vzpamatuje z počátečního šoku a pobaveně si mě prohlíží. Nabídnu mu ruku, aby se mohl postavit. Jen zavrtí hlavou a mrkne na mě. Když se postaví, tyčí se pěkný kus nade mnou. Jeho dva metry mu však byly k ničemu. Jsem prostě ohebnější a rychlejší. Jeho poznámku o koni přejdu, nepřipadalo mi vhodné na ni odpovídat. No spíš jsem nevěděla co na to říct. On se neustále usmívá, i když si oprašuje sníh, ze zadku.


„Jak se těšíš J. na jarní turnaje. Zúčastní se skoro všechny školy, které cvičí Strážce. Ty a Valentin jste želízka v ohni. Slyšel jsem o tom mluvit Dragoslava.“
Ztuhnu, když promluví o Dragoslavovi.

„No myslím, že Dragoslav si vybere tebe, mě on v lásce moc nemá.“
Ušklíbnu se na svého spolužáka a udělám kolečko prstem okolo spánku a zabzučím. Protože, si opravdu myslím, že já nejsem Dragoslavův favorit. Kdyby vybral mne, myslela bych si, že je nemocný.

„Večer by se měla v tělocvičně objevit soupiska první pětky. A vsadím se, že budeš na prvním místě. O rande!“

Poslední slova zní velice vážně, a když ke mně natáhne ruku, chce tuto naší sázku potvrdit. Polknu na sucho a zvednu oči k němu, na tváři mu hraje pobavený úsměv a v očích mu svítí tisíc hvězdiček.

„Dobře, ale když vyhraju já, uvaříš mi večeři a zaplatíš kino, to co si vyberu já.“
Ukážu na sebe a slůvko já, řeknu hravě a protáhle. Potom mu podám ruku a pevně stisknu. Chvíli se díváme jeden druhému do očí.

„J. nechci nic říkat, ale stojíš mi na špičkách.“

Pošeptá mi několik centimetrů od mého ucha.
„Juri, jsi blbec!“

Vyštěknu, pustím jeho ruku, otočím se na pomyslném podpatku a rozejdu se k budově akademie. S lamentováním vyběhnu pět schodů k akademii, bokem a ramenem rozrazím dveře. Udělám krok do útrob školy a vrazím do něčeho co je tvrdé jako žula.

Sakra, kdo sem postavil ten sloup…..
Prolétne mi v hlavě.

„Aramazdová, nemáte být dávno na hodině?“

Dragoslav a do háje….

„Ano pane, omlouvám se, pane. Už se to víckrát nestane.“
Sakra, sakra, sakra…..
Koktám a v duchu láteřím.

„Aby se to víckrát nestalo, dnes okolo dvacáté třetí hodiny, si dáme trénink navíc. Vaší matce, to oznámím sám. A teď mazejte!“
Jeho hlas je ledový jako vítr ze Sibiře.

„Ano pane, jistě!“
Jen nesrazit patky a nezačít salutovat.
Jistě…šéfe…

Podržel mi dveře a já vklouzla škvírou mezi dveřmi a jeho rukou. Celý incident sledoval strážce v recepci s pobaveným výrazem. Otočila jsem se a viděla jen široká záda v černé kožené bundě. Nenávidím jeho zelené oči, chůzi, pevné svaly a dokonale řezané rysy! Potlačím naštvaný výkřik tím, že si skousnu rty. A ztichlou halou kráčím do učebny, na dějiny matičky Rusy. Bundu si sundám a přehodím přes loket. Jemným zaklepáním na dveře učebny oznámím svůj příchod, profesorce Jasne a po jejím.“Dále.“Se opovážím, vstoupit.

„Omlouvám se, strážce Dragoslav mne zdržel.“

Usadím se do své lavice vedle Nikity, kterého jemným šťouchnutím pod žebra, donutím, aby mne vnímal. Využíval toho, že Jasna věnovala pozornost mně a on si zatím povídal s vedle sedící Mirou Lobkovskou, krásnou tmavovláskou ovládající oheň. Domlouvali se na schůzce po vyučování.

„Omlouvám se, že tě ruším, ale tvá strážkyně je zde. Hola, hola, J. volá Nikitu.“

Cedím přes rty, ale on mne mávnutím ruky odbude.

„Kdybych nebyla tvá strážkyně, tak, tak bych to mohla brát osobně. Jo a jsem fakt ráda, že máš na dnešní den plán. Já mám trénink navíc, díky Jurijovi.“

Jméno Jurij, bylo pro Nikitu dostatečný impuls, aby mne začal vnímat.

„On vás spolu někdo chytil? Jako při tom? Vy jste spolu To? Jako že jste spolu…To?“

Upřel na mě vyvalené oči a podepřel si bradu. A snažil se mi naznačit, jestli jsme spolu neměli náhodou sex. Ani si nevšiml lístečku, který mu Mira, postrčila na roh lavice.
„ Jestli myslíš sex! Tak si na velkém omylu, Nikito! Tvrdil mi, že mě Dragoslav vybral na tu akci do Ameriky. No a před tím jsem ho poslala k zemi, ale to je jiná.“
Pokrčím rameny a na půl ucha vnímám slova Jasne. Nikita si zklamaně povzdechne.

„No a potom jsem u vchodu narazila do Dragoslava a on mi napařil další hodinu. Ten chlap snad zná můj rozvrh hodin.“
Postěžuji si svému nejlepšímu příteli, ale ten mě vnímal asi tak, jako já vnímala Jasnu, on byl začten do papírku od Miri a přitrouble se usmíval.

Jen mávnu rukou a nechám to být. On měl radost ze svého rande a já si v duchu masírovala svaly. Sledovala jsem Nikitu, jak žmoulá papírek a s otočenou hlavou na Miru, lehce přikývl.

No jo, někdo práce, jinej zábava….Drahá J….
Promluvilo ke mně mé svědomí. Až hluk mých spolužáků mi oznámil, že začala přestávka.

Někdy jsou i princové puberťáci….
Konečně si vybalím na lavici, učebnice a několik propisek.

„Aramazdová.“
Dragoslav ….
Prudce se zvednu a zapomenu, že mám nad hlavou ještě kus lavice. Zadunělo to a celá třída se začala smát.

Debilové…
I Strážci Nikolaji Dragoslavovi cukali koutky. Ale na své opálené tváři nakonec udržel, svůj výraz akčního hrdiny. Třu si zátylek a kráčím, směrem k němu, mžitky před očima nevnímám. Spíš bylo na čase se modlit, aby mne neseřval před celou třídou. Místo řevu, mi položí ruku na rameno a vtáhne na chodbu. Špičkou boty kopne do dveří, aby nás nikdo nerušil. Čekám sáhodlouhou promluvu do duše o tom, jak strážce musí být dochvilný a mnoho dalších kladů, které musí mít strážce.

„Přehodnotil jsem vaše tréninky. Dnes najedeme na nový tréninkový program, stejně poslední hodinu máte být v tělocvičně! Tak vy, Aramazdová, tam budete další čtyři hodiny na víc. Potom půjdete domů, vyspinkáte se do růžova a v osm hodin ráno si půjdeme zaběhat a do dvou hodin budeme trénovat. Vaše matka se mnou souhlasila a potvrdila, že vám to jen prospěje.“

Mluví se mnou jako s debilem….
Proletí mi hlavou myšlenka.

S těmito slovy sundá ruku z mého ramene, otočí se a nabere směr k jídelně. Už na sobě nemá koženou bundu se zvednutým límcem, ala James Dean, takže jeho molnijská značka a symbol velké bitvy je vidět. Pokaždé se tvářil jako Bůh pomsty.
Mami jak si mi to mohla udělat!
Zaúpím v duchu a promnu si zátylek.

Se zvoněním zapadnu do třídy. Na naší lavici sedí Mira, s nohou přes nohu a zrovna se chechtá nějakému vtipu, který jí vypráví Nikita. Zapadnu do lavice a jich si nevšímám. Vytáhnu zápisník vázaný v kůži a otevřu jej na volné stránce, kam si zapíšu nové fáze tréninku. A ozdobným písmem pod trénink napíšu velké D. jako Dragoslav, můj mučitel.
Prolistuji pár stránek a zastavím se na datu čtrnáctého března. To mi bude osmnáct, Nikita mi tu stránku krásně vyzdobil a slíbil mi, že pro mě připraví oslavu, kterou si jeho strážkyně zaslouží.

Mám radost, že hodiny utíkají, ale zase se to má své nevýhody. Budu až do čtyř hodin do rána po škole a spát budu jen další čtyři hodiny. Potom mě Dragoslav bude mučit.

Juriji, počkej, to si vypiješ….
Obličej zkroutím do šklebu. Sbalím si učebnice a další věci rozházené po lavici.
„Nikito, tak zítra.“
Rozloučím se s ním před jídelnou, kterou se line příjemná vůně masa a dalších, určitě velice dobrých věcí.
Já okolo jídelny jen prošla, se slinou jako bernardýn, do prostorné tělocvičny, kde právě končila hodina Jurijovi.

„Kvůli tobě budu s Dragoslavem po škole.“
Vyštěknu na Jurije, který se právě chystá do sprchy. Zalezu do dívčích šaten, kde se převléknu do tílka, legín a pevné sportovní obuvi. Předělám si účes z drdolu na cop, který dosahuje do půlky mých zad, takže, když si rozpustím vlasy, mám je skoro k zadku.

***

Když vejdu do tělocvičny, moji spolužáci postávají u žebřin. Nechce se mi připojit se k nim, proto se raději posadím na parkety a začnu s protahováním. Hezky od shora od hlavy, uvolním si svaly na šíji několika otočeními hlavy doprava a doleva, opíšu kruhy zápěstím, lokty a nakonec celými pažemi.
Prokřupám si prsty a záda si protáhnu tak, že se spojenými prsty chytím za špičku nohy a skloním se k noze. Toto udělám několikrát na levé i pravé.

Vždy, připravena, pionýři by ze mě měli radost…
Postavím se a ještě jednou zakroužím pažemi, abych se ujistila, že mám zahřáté svaly. Za těch deset minut se nic nezměnilo, kluci stále drbou u žebřin a strážce, který má s námi mít hodinu, nikde.

Proč já byla tak zatraceně iniciativní?
Dojdu si prostným pro lahev neperlivé vody, kterou jsem si natočila v umývárně.

„Tak začneme.“
Ozve se hromový hlas mé noční můry, cuknu sebou, až zmáčknu plastovou lahev, ze které vystříkne půl obsahu na má ňadra. Pod bílým tílkem se rýsuje sportovní podprsenka, kterou si na sebe beru už jen pro své pohodlí. A také proto, aby mi moji spolužáci nekoukali do výstřihu, nýbrž do očí.

„Pět koleček, střídání rychlé chůze, běhu pozadu, sprint.“
Přejede nás pohledem a tleskne. Běží s námi, začínáme v lehkém tempu, abychom se zahřáli a někdo dostatečně neprotažený po prvním sprintu nedostal křeč, do lýtka či ramene.
Udiví mne, že Dragoslav běží s námi. Znovu tleskne a běží pozadu. Takhle s námi běhá několik minut, ale tohle zatím není to náročné.

„Zbytek hodiny, bude kondiční cvičení.“
Rozdělí kluky do dvojic a na mě nezbude nikdo.

No to tedy ne…To si raději nechám vysypat do kalhot štíry, než trénovat s ním.

„No, Aramazdová, alespoň se spolu sžijeme, když už budeme spolu trávit tolik hodin denně.“

Je vidět, že z toho se nevykroutím, ani nemá cenu to zkoušet. Dal mi čas se s tím vyrovnat a šel rozestavit překážky po tělocvičně. Jeden ze spolužáků přitáhl zpola naplnění Aquahity, vaky naplněné vodou určené pro trénink se zátěží. Položím si vak na ramena, abych si upravila madla.

„Aramazdová začnete, já vám budu stopovat čas.“
No jo, oblíbenkyně chodí všude první.

Obdaruji ho, kyselým šklebem a vydám se na trať, první půlka trati mi nedělá problém, sestavené kladiny simulující schody, přeskok snožmo přes švédskou lavici a skok z odrazového můstku na bednu.
Ale za to lavice připevněná k žebřinám, kterou mám vyběhnout, se vyjeví jako nejzákeřnější překážka. Tuším, že mám skvělý čas a stačí jen přidat, proto zrychlím a když zbývá poslední krok, podjede mi noha a já i s vakem padnu z výšky necelých dvou metrů přímo na záda.

Do hlavy né…
Proletí mi v mysli a před očima mi blikají černobílé tečky, které jsou velice nepříjemné. Hučí mi v uších a nechce to ustat. Najednou nic. Obklopí mě tma.

„Jekatěrino!“
Někdo na mě promluví.

„Mami, nech mě spát! A neříkej mi Jekatěrino.“
Pomyslím si, ale z úst žádná věta nevyjde. Ozve se jen zamručení.

„Jekatěrino, vnímáš nás?“

Někdo se mnou zacloumá, a až potom líně otevřu oči. Světlo zářivek mne bodá do očí a obličeje mám rozpité. Jako první zaostřím obličej Dragoslava a mám chuť vstát a zasalutovat, i když jeho výraz mě zarazí. Svěšené koutky a vráska na čele prozradí, že ho můj pád rozhodil.

„V pohodě, v pohodě.“
Udělám rozmáchlé gesto rukou a uhodím Dragoslava, hřbetem do brady.
„Ups.“

Stáhnu ruku do klína a druhou si třu její hřbet, jako bych se chtěla zbavit pocitu z jeho doteku.
„Řekl bych, že lidi v pohodě vypadají jinak, Aramazdová.“
Sehne se ke mně a jedním rychlím pohybem, mne vezme do náruče.

„Konec hodiny a někdo jí doneste věci domu. Já jí beru na ošetřovnu.“
Dívám se otupěle do jeho tváře a nepřítomně se usmívám. Hlava mne opravdu bolí a další pád na zátylek, znamená další bouli.

A konec tréninku. Prozatím.
***